Takřka na den přesně od vydání prvního dílu trilogie Memesa (Sammakko, Turku 2011) finské romské autorky Kiby Lumberg (1956, Lappeenranta) přichází nakladatelství KHER s dílem druhým. Úvodní Černý motýl (Musta perhonen), v němž autorka primárně čerpala ze svého dětství v prostředí silně patriarchální romské komunity Kale, je následován pokračováním pod názvem Potrhaná křídla (Repaleiset siivet). V něm se děj soustředí na hrdinčino dospívání a zrání převážně ve většinové institucionální péči, kde pomalu dochází k bolestnému uvědomění, že se neliší jen svou menšinovou etnicitou, ale také sexuální identitou.
Když na konci prvního dílu, jenž bude letos reprezentovat romskou tvorbu na Noci literatury, hrdinka Memesa po brutálním pokusu o znásilnění nasedá do vlaku a prchá od své domovské komunity, kde by ji čekal stejný osud jako ostatní zotročené romské ženy z rodu Kale, zdá se, že se na pomyslných křídlech vznáší směrem ke svobodě. Usíná, ale ve snu k ní přichází babička Emilia, která ji před cestou do neznáma varuje. Dívka se stopem vrací do rodného města a hned v prvním autě je vystavena sexuálnímu útoku od neromského řidiče. Rychle dochází k názoru, že gádžovská společnost není o nic lepší než ta romská a že její cesta životem bude ještě osamělejší a složitější, než se původně zdálo.
Postupně prochází různými neromskými institucemi od dětského domova přes nápravné zařízení po internátní školu a všude se setkává s rasismem a diskriminací, ale také s dalšími lidmi podobně poznamenanými jako ona sama. Nehezké a násilné intimní kontakty s muži jsou časem vystřídány zájmem o ženy. Její první velká láska nicméně končí fiaskem a dalším prozřením: že její genderová identita, která je pro ni zásadní životní volbou, může být pro jiné jen epizodou a nezávaznou kratochvílí. A že dvojí diskriminace, které čelí, etnická a sexuální, je navíc komplikovaná třídními rozdíly. Na konci druhého dílu se Memesa ocitá v Helsinkách, kde je pořád sama a nešťastná, ale už je vyzbrojena zkušenostmi, a především vzděláním, které jí otevírá nové možnosti.
První díl trilogie Memesa, Černý motýl, je částečně nekompromisní pitvou každodennosti finských Kale. „Z popisu běžného života v chudé romské komunitě ve Finsku člověku brzy začne naskakovat husí kůže a svírat ho úzkost. Krutost, násilí a žádná práva,“ hodnotí šéfredaktorka Našeho Broumovska a pravidelná čtenářka titulů nakladatelství KHER Michaela Mašková. Druhý díl se od prvního trochu liší. Předně se mnohem více zaměřuje na neromský svět. Zároveň však zapojuje magické myšlení v podobě průvodkyně ze záhrobí, babičky Emilie. Víra v návraty revenantů (romsky mule), kteří si chodí vypořádávat účty, ale také varovat před nebezpečím, je mezi Romy velmi pevná. Slovy redaktorky překladu z finštiny Lenky Fárové, „Oproti prvnímu dílu přibylo barvitých snových pasáží, v nichž hlavní roli hraje již zesnulá babička Emilia, jakýsi anděl strážný a zároveň moudrá rádkyně ve zlomových okamžicích.“
Potrhaná křídla také vynikají až klinicky přesnou charakterizací gádžovského prostředí, ať už je to děcák, pasťák, internátní škola nebo odvykačka pro závislé. Vypravěčka vstupuje do těchto světů zvenčí, vše je pro ni nové a nezvyklé a z pozice pozorovatele je také soustředěně studuje a popisuje. Výjimečná je autorčina sonda do alternativních kruhů květinových dětí z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let ve Finsku. Zaujme dobovou hippie uniformou, navázaností na kodaňskou Christianii, prostředím pasáže City a přilehlého hřbitova i sny o volnosti a svobodě, jež se postupně mění v prozaickou realitu užívání drog a všudypřítomné násilí.
Autorčin neoposlouchaný literární styl ale zůstává tentýž: „Kiba Lumberg píše velmi střídmě a přímočaře, čímž ještě podtrhuje drsné zážitky dospívající dívky, která se rozhodla pustit se neohroženě svou cestou. Její způsob psaní však nepostrádá ani lyrické tóny reflektující zejména autorčino výtvarné vidění světa,“ hodnotí Lenka Fárová. „V jednoduchosti se skrývá nejen krása, ale i síla,“ míní Michaela Mašková. „Autorčin jednoduchý, čtivý a působivý styl promlouvá vlastně trochu odlišně, než jak jsme zvyklí od českých romských autorů.“ Účinek tohoto způsobu vyprávění je podtržen hovorovou a obecnou češtinou, která zaznívá nejen v dialozích, ale místy i ve vypravěčských pasážích.
Kiba Lumberg vystudovala hudební konzervatoř a výtvarné umění v Helsinkách. Poprvé na sebe upozornila coby autorka scénáře k televizní minisérii Tmavá a zářivá krev (1997) z prostředí skupiny Kale. Její razantní černobílé kresby charakteristické nekompromisní sebestylizací, komiksy i magicko-realistické oleje s výjevy z finského venkova a života Romů Kale jí získaly světovou pozornost. Kromě vizuálního umění se proslavila i svými nekonvenčními názory a ostrou kritikou jak rigidních zvyků finských Kale, tak poměrů v uměleckém establishmentu. Muzeum romské kultury v Brně v roce 2024 realizovalo její samostatnou výstavu, kde byla k vidění i slavná instalace Černý motýl, podle níž se první díl trilogie jmenuje.
POTRHANÁ KŘÍDLA
Kiba Lumberg
Z finského originálu Repaleiset siivet, druhého dílu trilogie Memesa (Memesa-trilogia, Turku, 2011) přeložila Viola Parente-Čapková
Grafická úprava a sazba Čumlivski&Horváth
248 stran
Vydání knihy finančně podpořily Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, FILI — Finnish Literature Exchange a nadace Bader Philanthropies, Inc.
Kontakt pro média: Radka Patočková (press@kher.cz, 773 231 155)
