V čem je Elena Lacková podobná Boženě Němcové? Jak se romské spisovatelky dostaly se svými texty na trienále designu v italském Miláně? Liší se zkušenost romské a vietnamské minority žijící v Česku? Nejen o tom mluví redaktorka nakladatelství KHER Karolína Ryvolová pro magazín Uni. V rozhovoru s Radimem Kopáčem přibližuje situaci romské literatury u nás i v zahraničí a mimo jiné vzpomíná na zakladatelku romistiky Milenu Hübschmannovou.
V rozhovoru s KAROLÍNOU RYVOLOVOU se mimo jiné dočtete:
Pracuje v pražském nakladatelství Kher, které vydává od roku 2012 výhradně romskou literaturu, jak překladovou, tak domácí. O romské literatuře a kultuře přednáší a píše (v roce 2021 publikovala přehledovou studii Špačkem tužky na manžetě. Příběh literatury Romů). Překládá z romštiny i angličtiny. Jedna z klíčových postav české romistiky po roce 2000: Karolína Ryvolová (1977).
V Kheru jste právě vydali novelu Martina Kanaloše Já, Tran a všechno ostatní. Jak se k vám ty texty dostávají? Motivujete autory z romské komunity, staráte se o ně, anebo za vámi chodí se svým psaním sami?
Vlastně všechny zmiňované postupy fungují. Osvědčeným autorům z naší stáje se věnujeme průběžně a nabízíme podporu, když začínají pracovat na něčem novém. Dobře fungují příležitosti od literárních časopisů: Kher dostane nějakou nabídku a my oslovíme vytipované autory, jestli by se výzvy nechtěli zúčastnit. Tímto způsobem vznikají hodně povedené věci, třeba nedávno přispěly Maria Siváková a Eva Danišová do publikace Momentum of a Decision, která vznikla jako doprovodný materiál k české účasti na trienále designu v Miláně. Tématem je krize bydlení a jejich vklad byl ryzí a působivý, protože coby Romky mají s nějakou formou problémů s bydlením bohaté zkušenosti. Bez výzvy by je asi nenapadlo se do toho tématu pustit. Často se na nás někdo s nabídkou tvorby obrací sám, stejně často nám někdo řekne o někom, koho zná a působí slibně. Současně sledujeme dění v zahraničí a snažíme se čtenářům přinášet i to nejzajímavější, co od romských autorů vychází ve světě.
Kanaloš si vybral za hrdiny své prózy zvláštní dvojku: polovičního Roma a polovičního Vietnamce. Jsou ty komunity v Česku na stejné lodi, sdílejí stejnou, podobnou zkušenost, ať tu dnešní, nebo před devětaosmdesátým rokem?
Neřekla bych, že stejnou, byť důsledky marginalizace a ostrakizace jsou minimálně na emocionální úrovni srovnatelné. Romové jsou součástí prostoru bývalého Československa od středověku, mají tu silné kořeny, identifikují se jako Češi romského původu. Jejich diskriminace je, bohužel, trvalé povahy. Pokud vím, vietnamská komunita se tu začala usazovat zhruba od 70. let a její izolace byla dlouhou dobu záměrná, motivovaná zevnitř. Někdo by mohl namítnout, že ani Romové se nechtějí integrovat, ale to je zjednodušující pohled na věc. V každém případě jsou obě komunity terčem malého českého rasismu, který se projevuje pohrdáním, stereotypizací, nedůvěrou v jejich schopnosti, potřebou kopnout si do někoho, kdo je na tom ještě hůř než já, a tak si vlastně přifouknout sebevědomí. Co se ale Kanalošovi opravdu povedlo, je upozornit na skupinu obyvatel, kterým málokdo věnuje pozornost, a to jsou čeští míšenci. Jejich pozice je tím nezáviděníhodnější, že o ně nestojí ani jedna z jejich komunit.
Kanalošova kniha má docela silný drajv, a přestože je v ní zachycena spousta xenofobního, rasistického hnusu ze strany většinové společnosti, jak říkáš, je to vlastně šťastný, nadějeplný příběh. Podobně další tituly z Kheru, ale i odjinud, knihy Šamka, Ferkové, Fečové nebo Tišera. Všude je tady patrná chuť do života, intenzivní radost. Trochu mě to udivuje: Kde se to v romských spisovatelích a spisovatelkách bere, když je majorita pořád vnímá dost negativně?
To je dobrá otázka. V osobních kontaktech se často setkávám s vysokou mírou frustrace, řekla bych úměrně k dosaženému vzdělání: Čeští Romové samozřejmě žasnou, co všechno si k nim lidé a stát ještě v jednadvacátém století dovolí. Donedávna – a řekla bych, že tím milníkem byla hodně viditelná knížka Patrika Bangy, ve které to natřel všem, gádžům i Romům – byla ale snaha v romské literatuře otevírat cestu k vzájemnému porozumění, vysvětlovat, přesvědčovat a ukazovat Romy a jejich kulturu v tom nejlepším světle. Další motivací je potom snaha zachytit maximum možného z tradičního života Romů, jak se praktikoval především na východním Slovensku, kde romipen, romství, bylo jasnou pozitivní hodnotou. Vědomí trvalé změny a ztráty kořenů vedlo a vede romské autory až k jakémusi muzealismu. To se ale začíná měnit. Autoři střední a mladší generace, například Siváková, Banga, Horváthová Duždová nebo právě Kanaloš, si obrazně řečeno svlékají rukavičky a začínají zaujímat konfrontační stanoviska.
Celý článek najdete na webu MagazínUNI.cz, autor: Radim Kopáč - zde
