Jan Tesař začal již v polovině 50. let shromažďovat dokumenty k historii druhého odboje a zaznamenávat vzpomínky protinacistických odbojářů. Před ukončením studia historie na FF UK byl v roce 1956 přijat jako vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu. Odtud byl po dvou letech z politických důvodů propuštěn. Poté krátce pracoval v muzeu v Pardubicích a v roce 1961 byl zpátky přijat do VHÚ, odkud byl znovu donucen odejít krátce po invazi v srpnu 1968. Díky Josefu Mackovi byl pak přijat do Historického ústavu ČSAV. Ne nadlouho, v září 1969 byl zatčen. Po 13 měsících strávených ve vazbě byl bez soudu propuštěn a opět se zapojil do odporu proti režimu. V roce 1971 byl znovu zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. Poté patřil mezi signatáře Charty 77 a inicioval vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V květnu 1979 ho opět zatkli, rok na to přijal nabídku k vystěhování. Žil nejprve v Německu, později ve Francii. V Paříži vydával v letech 1983–1987 revue Dialogy, která navazovala na stejnojmenný časopis vycházející původně od roku 1977 samizdatově v Československu. Byl redaktorem polského exilového měsíčníku Kontakt a spolupracoval s časopisy ruské emigrace Kontinent a Russkaja mysľ. Z prostředků polského exilu vydával časopis Afgánský zápisník (1987–1988). Od devadesátých let vydával v Paříži Bulletin EIT/AET (poslední číslo vyšlo v roce 2015).
Vydal tři monografie pokrývají tragické desetiletí československých dějin, která začala mnichovskou dohodou a vyústila do únorového komunistického puče: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky (Prostor 2000), Traktát o „záchraně národa“ – Texty z let 1967–1969 o začátku německé okupace (Triáda 2005) a Česká cikánská rapsodie. I–III (Triáda 2016). Třetí z nich, rozsáhlá komentovaná edice vzpomínek partyzána Josefa Serinka, je dovršením Tesařovy práce věnované dějinám českého partyzánského hnutí za druhé světové války.
