Jakou sílu mají slova? A jak moc lidem vadí jinakost? Dezider a Tran, jejichž otcové nejsou Češi, na tyto otázky nemusejí hledat odpovědi, zažívají je totiž na vlastní kůži. Autentické vyobrazení reality dospívání podléhající předsudkům a stereotypům vyzdvihuje v románu Martina Kanaloše Petra Schwarzová Žallmannová z obtýdeníku Tvar. V knize nachází odvahu pouštět se do témat, která nejsou neviditelná, ale spíš záměrně neviděná.
V recenzi knihy JÁ, TRAN A VŠECHNO OSTATNÍ se mimo jiné dočtete:
Na příběh kamarádů Deziho a Trana pod názvem Já, Tran a všechno ostatní kunsthistorika Martina Kanaloše (1997) jsem doslova číhala. Na knihy romských autorů, které vycházejí v nakladatelství Kher, se těším vždycky. Díky Kheru zní hlas romských autorů v České republice jasněji a já se při čtení vždycky raduji z něčeho nového. Pečlivě zvolené tituly přinášejí na literární scénu odlišné, zapamatovatelné příběhy. Romská literatura u nás je reprezentována převážně vzpomínkovými až autobiografickými výpověďmi autorů či autorek a mohlo by se zdát, že vinou podobných vypravěčských stylů jednotlivé tituly tematicky splynou. Není tomu tak. Každý má vlastní stopu.
Pro úspěch textů vycházejících v nakladatelství Kher je klíčová pozorná redakce Karolíny Ryvolové, která texty pečlivě vybírá a následně citlivě češe, ale zároveň nechává naplno zaznít autentické hlasy tvůrců. S citem klestí cestu dalším, svědomitě, po krůčcích pracuje na tom, aby se texty romských autorů a autorek jednou dostaly do čítanek, kam vzhledem ke kulturnímu propojení českých Romů s většinovou společností jednoznačně patří.
A navíc to přešťastné spojení s neopakovatelnou grafikou dua Čumlivski a Horváth! Grafická spolupráce se širokou škálou ilustrátorů tituly Kheru vizuálně vystřeluje do kategorie „pozoru hodné“. Formát i obálka nás nutí zastavit se u jmen, která neznáme, dát jim šanci, nechat se chytit poetikou příběhu. Výtvarná složka texty kvalitativně podporuje, nadnáší je, pomáhá knihám vyniknout a zapůsobit na čtenáře. I v tomto případě se efekt „vizuálního zachycení“ skvěle podařil. Ilustrace Sáry Paldanové v kombinaci s „pixelovým“ písmem názvu kapitol v dominantní fluorescenční oranžové mě okamžitě chytily do lasa zájmu.
Knižní debut Martina Kanaloše, jehož povídkovou tvorbu známe například z povedeného souboru Samet Blues – Drsná devadesátá v povídkách Romů (Kher, 2021) je výpovědí literárně a často i společensky opomíjené, ač rostoucí skupiny české společnosti – mladých lidí pocházejících z rodinných svazků, v nichž každý rodič náleží k jinému etniku. Dítě stojící mezi dvěma kulturními světy patří do obou, ale mnohdy není plně přijímáno ani jedním. V tomto případě nahlížíme do života dvou středoškoláků, Dezidera (Deziho) a Trana. Oba mají české mámy, ale Deziho táta je Rom, Tranův Vietnamec.
Už v úvodním popisu rodinných poměrů skočíme rovnýma nohama do propletenců, které řadí knihu mezi výrazné kusy současného sociálního realismu. Ač se v mnoha titulech českých autorů objevují obrazy nástrah, kterým musí čelit dnešní děti a dospívající, jedná se zpravidla o více či méně běžně fungující rodiny většinové společnosti, zatížené nemocí, závislostí, rozvodem atd. – sem se řadí například knihy Petry Soukupové, případně vybrané tituly Petry Braunové nebo Ivony Březinové. Knih, které by se zabývaly skutečným sociálním okrajem jako kontextem konkrétního příběhu, je jen hrstka (např. Sydney – My dva z B. nebo Přání, obě Tereza Horváthová, Baobab, 2020, resp. 2022).
Já, Tran a všechno ostatní nahlíží do prostředí, nejen do úzké rodinné výseče, upozorňuje na společenské překážky, jimž musí děti ze sociálně vyčleněných oblastí čelit, a demonstruje je na konkrétních příkladech. Autor však zároveň proráží hlavou skleněný strop a nechává Deziho a Trana studovat na gymnáziu, čímž jejich „nepatřičnost“ ještě umocňuje. Dezi a Tran tak stojí na pomezí dvou sociálních rovin. Bohužel to pro ně znamená nutnost čelit odmítání z obou stran. Tady nastupuje obraz každodenního rasismu, zřetelně vykreslený, doprovázený konkrétními příklady urážlivého titulování a nejapného chování, z jehož doslovnosti jednoznačně trčí, že autor nefabuluje, ale jen vybírá z dlouhého seznamu běžně slýchaných výroků.
Rodiny, z nichž chlapci pocházejí, se rozpadly. Deziho táta vstoupil kvůli zajímavému finančnímu ohodnocení do aktivních záloh české armády, ale vinou nízké finanční gramotnosti peníze nedokáže udržet, selhává v placení alimentů a žije na ubytovně. Tranův otec v životě svého syna nefiguruje vůbec a chlapcova situace je o to těžší, že nemá oporu ani v matce. „Asi jediný, kdo na tom byl hůř než já, byl můj kamarád Tran. Byl poloviční Vietnamec. Jeho máma mu řekla, že když byla mladá, zamilovala se do Vietnamce, se kterým se trápila a který ji pak stejně opustil. Se svým tátou se Tran nikdy nesetkal. Taky mu řekla, že když se narodil, chtěla ho vyhodit z okna, ale v porodnici byly mříže. Před několika lety sbalila nějakého Helmuta, odjela s ním do Německa a nechala Trana u babičky, co bydlela v protějším paneláku.“ (s. 6)
K nelehké rodinné situaci přispívá i prostředí, v němž kluci žijí – sídliště je tu synonymem nuzného žití a je stavěno do protikladu k „předměstí“, čtvrti rodinných domků, do něhož děti ze sídláku pronikají jen tu a tam jako do jiného světa. Popis společenských poměrů je explicitní, zahuštěný celou řadou až stereotypních situací, aby čtenář nezůstal na pochybách, jak samozřejmě, ale zároveň polarizovaně autor i hlavní hrdinové svůj svět vnímají.
Čtenářsky zajímavý je i probleskující dospělý nadhled gymnaziálního studenta Deziho, který si hranici mezi dvěma světy českého maloměsta dobře uvědomuje a pozastavuje se nad dětinskou ignorancí svých vrstevníků zahleděných do vlastní reality. Autor jako by chtěl sdělit maximum, ale ostýchal se mít přílišné nároky na čtenářovou pozornost. Do krátkého textu je tak vměstnáno tolik aktuálních společenských témat, že by mělo jít spíš o epopej, nikoli o knihu kapesního formátu.
Celý článek najdete v časopise Tvar (18/2025) nebo v archivu na webu iTvar.cz, autorka: Petra Schwarzová Žallmannová -zde
