Co všechno obnáší přechod z dětství do dospělosti, obzvlášť pokud jste napůl Rom vyrůstající v prostředí internalizovaných předsudků? Jak si vydobýt své místo ve světě a neztratit sám sebe? O debutovém románu Martina Kanaloše píše pro Lidové noviny Alena Scheinostová. Kromě díla samotného se zabývá také tím, jak svůj romský původ vnímá sám autor.
V recenzi knihy JÁ, TRAN A VŠECHNO OSTATNÍ se mimo jiné dočtete:
A máme tu další romskou knihu. Totiž romskou – o definici toho, co je, není, měla či neměla by být „romská kniha“ nebo „romský autor“, se vedou debaty už nejméně půl století od doby, kdy u nás Romové začali soustavněji publikovat, a ke všeobecně přijímanému názoru se zatím nedošlo.
Proto si tentokrát vypomůžu tím, že novela Já, Tran a všechno ostatní vyšla ve vydavatelství Kher, které se samo definuje jako „domov romské literatury“, a její autor Martin Kanaloš (1997) se k romskému původu navzdory všem svým „ale“ hlásí.
Dovolím-li si citovat jeho vlastní slova, je „polomáčenej“. Tatínek je Rom, zatímco maminka Češka; pochází ze Sokolova, vystudoval ale v Praze, a to dějiny umění na FF UK; o své romství se začal zajímat až v dospělosti, protože za mala pro něj „byli Romové ti, kteří nám ve tři ráno řvali před barákem“, jak řekl v jednom rozhovoru. „Tradiční romská kultura je zajímavá, ale já se v tom nevidím,“ dodal.
Dalo by se dalekosáhle rozepsat, nakolik kdo z nás, ať už jsme jakéhokoli původu, zrcadlíme tradice společností, ze kterých jsme vzešli, ostatně třeba na FF UK se o tom dají vystudovat celé obory. Z dob, kdy jsem po schodištích této slavné instituce stoupala za podobnými bádáními, už bych z hlavy dala k tématu jen něco k folklorismu, kolektivitě a myšleným společenstvím, což nejsou zrovna podněty pro nedělní rubriku, a proto se raději pojďme věnovat Kanalošově knize samotné. Ať dílo mluví samo za sebe.
Jeho hrdiny jsou dva dospívající kluci ze sídliště, Dezider a Tran. Jak napovídají už jejich jména, také oni mají z hlediska identity co řešit – a také oni jsou „polomáčení“. Dezi je poloviční Rom, Tran poloviční Vietnamec. Oba dva žijí v „polovičních“ rodinách, Dezider s mámou (za tátou, s nímž se máma rozvedla, chodí jen občas), Tran s babičkou (protože jeho otec matku záhy opustil, a ta pak „sbalila nějakého Helmuta a odjela s ním do Německa“). A také jsou na půl cesty mezi klukovstvím a mužstvím, což jejich příběh staví jistým způsobem do řady děl, jako jsou Salingerovo Kdo chytá v žitě nebo klidně i Šrámkův Stříbrný vítr.
Zápletka (poněkud překombinovaná, ale co by člověk neodpustil prvotině) stojí na incidentu, kdy se kluci pokoušejí tajně dostat na dívčí párty a domácí na ně zavolají policii. O vlastní děj ale zase tolik nejde, jádrem knihy jsou na pohled banální, a přesto nanejvýš odhalující setkání a konverzační výměny mezi postavami, které vyplňují fádní sídlištní svět obou hrdinů.
Celý článek najdete na webu Lidovky.cz, autorka: Alena Scheinostová - zde
