Chudoba a předsudky, ale i kuráž, naděje a houževnatost. To je příběh Velké Hlavy, hrdinky knihy Tery Fabiánové. Připomíná, že chodit do školy nebylo pro děti z chudé romské osady vždy samozřejmostí, a zároveň ukazuje, že existovali lidé, kteří se nebáli jim při cestě za vzděláním pomoct. Příběh nastiňuje řadu témat, která zobrazuje přístupně a čtivě, jak v recenzi pro web iLiteratura vyzdvihuje Marie Voslářová.
V recenzi knihy JAK JSEM CHODILA DO ŠKOLY se mimo jiné dočtete:
Chození do školy není jednoduchá věc, když jste holčička z chudé osady, která by sice chtěla být chytrá, ale maminka nemá peníze ani na sešit, paní učitelka je spíš podezřívavá a romské děti smějí sedět jedině v nejzadnější lavici. Děvčátko přezdívané „Velká Hlava“ se ale jen tak nevzdává.
„Ráno mě maminka vzbudila: ‚Vstávej, Velká Hlavo, utíkej se k potoku umejt.‘ Asi padesát metrů od naší chatrče tekl potůček. Tam jsme se chodili mýt. Každé ráno a večer taky. Večer jsem běžela k potoku po obou nohách, ale zpátky jsem skákala po jedné. Neměla jsem tehdy ještě boty a chtěla jsem, aby mi aspoň ta jedna noha zůstala čistá.“
Ve vzpomínkovém vyprávění pro děti se Tera Fabiánová (1930–2007) vrátila do své rodné osady, do období těsně před druhou světovou válkou. Veselá a vynalézavá hrdinka zvaná „Velká hlava“ v knize líčí každodenní dobrodružství, která znějí často legračně, zároveň však jasně ukazují chudobu, v níž vypravěčka a její kamarádi vyrůstali, i předsudky ostatních vesničanů. Ne všech, samozřejmě, a po čase se zdá, že romským dětem s příchodem nového, chápavějšího pana učitele svítá na lepší časy: „Prohlížel si nás. ‚To jsou všechny romské děti? Víc vás není?‘ ‚Je, ale ty ostatní nechodí do školy. Kdyby nás bylo moc, tak by se nás učitelé báli.‘“
Pan učitel se tedy vyzbrojí klackem, neohroženě vyrazí do osady a žene děti do školy, kde se jim hodlá věnovat. Brzy zjistí, že je těžko něco naučí, pokud se nejdřív nepostará o jejich kručící žaludky. Taky se ale ukáže, že děti samy leccos dovedou!
Příhody mají spád, jsou vyprávěné lehkým tónem, přímočaře, s nezdolným optimismem – těžká témata se nezamlčují, ale ani příliš nerozmazávají. Možná právě autorčina věcnost je tím, co nejvíc bere za srdce. A čtenáři nezbývá než žasnout, jakou šíři motivů na minimálním prostoru dvaceti stránek (v knize je najdeme zrcadlově v češtině a v romštině) dokázala zachytit, navíc způsobem, který dokáže oslovit děti, ať už čtou česky, nebo romsky.
Závěrečný odstavec vyprávění vlastně působí nenápadně, přitom skrývá obrovskou katastrofu, která zasáhla všechny slovenské Romy: „Dlouho jsem do školy nechodila. Přišla válka a my Romové jsme nesměli do vesnice. Nenechali nás chodit do školy. A tak jsem vyšla ze třetí třídy.“
Celý článek najdete na webu iLiteratura.cz, autorka: Marie Voslářová - zde
