Jak měl znít původní název knihy Povídání u povidel? O čem se Květoslavě Podhradské píše snadno a o čem naopak těžce? To se dozvíte na webu HateFree. Autorka se v rozhovoru vrací ke své házenkářské minulosti, popisuje, jak se v padesáti letech stala spisovatelkou a vysvětluje, jak funguje literární klub Notička. Prozrazuje také své inovativní plány pro další tvorbu.
V rozhovoru s autorkou knihy POVÍDÁNÍ U POVIDEL Květoslavou Podhradskou se mimo jiné dočtete:
Psát začala až v padesáti letech, nejprve několikrát uspěla v literární soutěži Romano suno, než se rozhodla literatuře věnovat naplno. Aktuálně Květoslava Podhradská (61) vede dětský literární klub Notička v Ostravě, je členkou Klubu romských spisovatelů Paramisara a její povídky se objevily v antologiích Všude samá krása a Samet Blues. Ke konci roku debutovala se svou autobiografickou prvotinou Povídání u povidel/O vakeriben paš o lekvaris, která je určena dětským čtenářům.
Těsně před Vánoci vám vyšla prvotina Povídání u povidel/ O vakeriben pašo lekvaris. Jak vznikl nápad vydat dětskou knihu?
Z mé hlavy to úplně nebylo, i když si to člověk podvědomě přál. Nápad napsat dílo pro děti přišel od redaktorky nakladatelství Kher Karolíny Ryvolové. Šla jsem do toho po hlavě, přestože jsem tušila, že to nebude dvakrát jednoduché. V tu dobu u mě totiž pobývaly vnučky, které žijí ve Velké Británii a bylo zapotřebí dělit svůj čas mezi nimi a psaním. Kniha vznikala necelých šest měsíců, dost času si vyžádal překlad z romštiny do češtiny, následná editace a korektura.
Takže jste nemusela hledat nakladatele?
Ani to nebylo v plánu. U Kheru mi vyšly povídky ve třech sbírkových knihách (pozn. red. O Mulo! Povídky o duchách zemřelých, Všude sama krása a Samet Blues). V rámci literární výzvy nakladatelství Kher jsem napsala i povídku Akor pro Vichodos / Tenkrát na Východě o cestě do Bulharska za minulého režimu, která byla otištěna v Bedekru festivalu TaBOOK v roce 2020, z čehož jsem měla velkou radost. Takže pokud v budoucnu ještě něco vydám, nakladatele měnit nehodlám.
Který z jednotlivých příběhů pro vás byl nejnáročnější?
Povídky se mi psaly lehkou rukou, zvláště ty, kde se inspiruji svým raným dětstvím. Vyrostla jsem v chudé romské osadě na východním Slovensku, když jsme se přestěhovali do Ostravy s češtinou jsem válčila. Lehce se psala i část, kde vzpomínám na svou sportovní kariéru házenkářky - to je epizoda z mého života, kterou ani má vnoučata neznají. Naopak těžce se mi psalo o mém otci, který už není mezi námi, a o tom se nikomu snadno nepíše.
Holčička bez češtiny
Knihu ilustrovala Klára Zahrádková. Měla jste jako autorka možnost mluvit do vizuální a grafické podoby knihy?
Část ilustrací je vytvořena na základě skutečných fotografií z mého soukromého archivu, v tom mi určitě vyšli vstříc. Je na nich vyobrazena nejen má rodina včetně mých rodičů, ale také moje krátká házenkářská kariéra. Knihu ilustrace náramně oživily a dodaly jí na přesvědčivosti. Název knihy nás lehounce potrápil, líbil se nám totiž pracovní „mirabelky“, ale nakonec jsme se rozhodli pro povidla, protože přeci jenom v příběhu hrají větší prim.
Celý článek najdete na webu HateFree.cz, autorka: Rena Horvátová - zde
