Hospodářskou krizi, rasismus a hlavně život jedné cirkusové rodiny zobrazuje částečně autobiografická kniha Čhávata z manéže. Alena Scheinostová v recenzi pro časopis Host seznamuje čtenáře s příběhem, zdůrazňuje témata, kterých se děj dotýká, a vyzdvihuje překlad z pera Karolíny Ryvolové. Závěrem prozradí milou zajímavost z pozadí vzniku fyzických kopií knihy.
V recenzi knihy ČHÁVATA Z MANÉŽE se mimo jiné dočtete:
Mimo vlastní nominace, ale se zvláštním doporučením odborné poroty letošní Magnesie Litery zarezonoval růžový špalík s názvem Čhávata z manéže.
Částečně autobiografickou knihu – první díl z volné trilogie The Gypsy Family Circus – napsal v roce 2019 americký Rom Gary G. Steele na základě svých dětských vzpomínek. Narodil se v roce 1943 do cirkusácké rodiny Romaničelů přistěhovaných do Spojených států amerických z Anglie. Vystudoval jako její první člen střední i vysokou školu a pak působil mimo jiné jako vysokoškolský učitel nebo jako člen mírových sborů v Nigérii. „Nikdy jsem nezapomněl, kdo jsem a odkud pocházím,“ potvrzuje ale Steele v předmluvě k českému překladu.
Ve svém „částečně dokumentárním záznamu“ (jak svůj počin v úvodu označuje) Steele čtenáře zavádí do cirkusové společnosti bratří Brewerových v čele s pramatkou rodiny – babičkou Camie a jejím mužem Dží Árem. Seznámí nás s dalšími členy kočovné společnosti i se všemi pomocnými silami, řidiči, a dokonce i s početnými zvířaty. A pak vyrážíme na štaci. Čtenář se bude pohybovat těžkým rokem 1933, kdy Ameriku svírá hospodářská krize, před chudinskými jídelnami se tísní vyhublé rodiny a cirkusácká kolona na svých cestách míjí zástupy vyhladovělých hoboes. Samotnou komunitu cirkusu ale autor představuje jako autonomní svět, který se nepoddává marasmu, úsilím a dovednostmi dokáže obstát, a to i v situaci, kdy společnost při loupeži přijde o úspory. Cirkusáci pomohou několika ztraceným existencím, napraví nafrněnou puberťačku, odrodí dítě černošské chůvy během představení, a ještě jí u její bílé zaměstnavatelky zařídí lepší zacházení a i v čase nejhlubší krize dokážou zajistit všechny své zaměstnance… Tato rovina vyprávění bude působit jako pohádka: o moudré babičce, rozšafném dědečkovi, nepřekonatelných artistech a dobrých lidech kolem nich.
Drama se do vyprávění dostává odjinud. Zmíněný příběh černošské chůvy názorně odráží dobový rasismus, stejně jako zmínky o odděleném sezení a vchodech pro „barevné“ a „bílé“. Je tu hořce groteskní vyprávění o bleskové svatbě artistů Enriqua a Anity Suarezových na kanadské hranici – kteří sice už byli svoji, ale museli se vzít znovu, aby získali určitý „papír“ pro vstup na území příslušného amerického státu, což ukazuje na křehké postavení Latinoameričanů a imigrantů ve Spojených státech. A strašnou kapitolu tragédie původního obyvatelstva Severní Ameriky oživí líčení rodinné historie Rudého jestřába Sugarstonea, v němž nechybí pasáž o nucené převýchově indiánských dětí v internátních školách vedených církvemi.
I samotní Brewerovi svůj romský původ tají, protože se obávají, že by jinak celý jejich cirkusový podnik padl za oběť předsudkům.
Další pozoruhodná rovina je ta dokumentární. Steele možná poněkud zdlouhavě, ale názorně popisuje jednotlivá čísla cirkusu bratří Brewerových i cirkusovou každodennost obecně. Drezura slonů, psů, včetně kruté historky o ztrestání řidiče, který omylem usmýkal oblíbeného psíka jednoho z Brewerů. A především chov a výcvik koní – svou lásku a porozumění vůči zvířatům Romové vyzdvihují jako svůj významný národní rys; nejinak je tomu ve Steelově vyprávění.
Celý článek najdete v měsíčníku Host (05/2023), autorka: Alena Scheinostová
