Slouží romská literatura pouze k přenosu životní zkušenosti, nebo by obstála i mezi jinými žánry? A není psaná romština slepou uličkou? Nejen nad tím se ve fejetonu pro web Advojka zamýšlí spisovatelka Maria Siváková. Sdílí svou literární zkušenost, úděl příběhů v romských rodinách a přibližuje roli literatury v procesu emancipace žen.
Ve fejetonu spisovatelky Marie Sivákové se mimo jiné dočtete:
Většina aktuálně vycházející literatury psané českými Romy je zachycením rodinných vzpomínek na to, „jak to bylo doopravdy“. Dokáže si romská literatura udržet svou tvář, pokud se romští autoři a autorky pustí i do jiných žánrů a témat a zároveň budou psát v češtině?
„Akana tumenge phenava, sar oda čačhes sas la Marikaha – Teď vám povím, jak to doopravdy bylo s Marikou,“ přeruší bujaré veselí Babika svým hlasem jako zvon. Housle utichly, ženy přestaly zpívat, všichni usedají. Honem přiběhne Cikno a hodí do ohně větývku v naději, že když Babice tak hbitě pomohl, nechá ho poslouchat. K jeho smůle ho ostatní děti odvedly s neoblomným příkazem, že když ony musí jít spát, on tím pádem taky. Babika se po dětech trochu rozzlobeně ohlédne a zavelí nejstarší vnučce: „Haňo, phen le čhavenge odi paramisi pal e jagori the o pusoro – Hano, vyprávěj dětem tu pohádku o plamínku a slámě,“ pousměje se a utrousí jakoby jen pro sebe: „Nane čhave, nane bacht – Nejsou děti, není štěstí.“ Přiloží na oheň největší poleno, aby ji už nic nevyrušovalo a bylo dobře vidět. Je teplá letní noc. Nebe je plné vzpomínek, které rodí nové hvězdy. Nastalo ticho, jen koně tiše odfrkují. Začíná příběh o tom, jak to bylo s nebožkou Marikou, zakladatelkou pokrevní linie této rodiny…
Stereotypní obrázek Romů v lůně přírody už nemá s dnešními romskými čtenáři téměř nic společného. Nekočují, i když zlí jazykové by tak zřejmě označili úděl té části romské společnosti, která sociálně padla na dno a nejen kvůli dluhům se z něho nemůže dostat. Své dávné i současné příběhy si však sdělujeme dál, ačkoli u toho nesedíme u ohně, a dokonce si pro ně chodíme do knihkupectví.
To bylo tak…
Miluji knihy, jejich vůni a moc. Občas se neubráním povrchnosti a dám na první dojem – tedy na lákavou anotaci a atraktivní obálku. A v případě knih romských autorů nebo těch s romskou tematikou nezaváhám nikdy. Možná proto, že takových titulů stále není mnoho. Jsem dychtivá po obsahu, po něčem, co je také moje, co je součástí romské, ale zároveň i české historie. Po něčem, co se stále rodí těžce a nesamozřejmě.
Doma jsme vždy měli spoustu knih. Otec filatelista a sběratel starožitností sem tam nějakou přinesl. Z některých mně a bratrům předčítala maminka před spaním, zatímco otec sám je snad ani neotevřel – stačila mu Kniha knih. Starší bratr je však přečetl všechny a později knihovnu obohatil o Čapka, Orwella, Dostojevského nebo odbornou literaturu, když si jako samouk doplňoval všeobecný přehled. Ale knihu od romského autora, či dokonce v romštině, jsme doma neměli. Netušila jsem, že tehdy díla romských spisovatelů vycházela, ve škole se o nich nemluvilo. Přesto jsem znala někoho, kdo romsky psal, i když jen „do šuplíku“ – strýce Ernyho. Ten naší dělnické rodině, která přijela v sedmdesátých letech z východního Slovenska za prací, rozšiřoval kulturní obzory. Při příležitosti kulatých narozenin mé mámy třeba napsal báseň, což bylo v mé rodině něco nevídaného. Čestný úkol přednést ji na oslavě před celým příbuzenstvem jsem dostala já. Aniž by to tušil, vzbudil ve mně celoživotní zájem o literaturu.
V mé rodině – a určitě není jediná – se udržuje lidová slovesnost zcela přirozeně. Povídáme si o předcích, o životě na Slovensku, zpíváme romské písně a vyprávíme pohádky. „Mamo, vyprávěj nám tu o plamínku a slámě!“ „Oda sas kavka. E jagori the o pusoro pes skidenas andro svetos… – To bylo tak. Plamínek a slámka se vydaly do světa…“ Měla jsem ráda, když nám maminka předčítala české knihy, ale romskou pohádku jsem měla raději. Byla to jediná příležitost, kdy k nám skrze ni promlouvala romštinou. Strýc Erny při rodinných sešlostech občas četl své povídky, samozřejmě v romštině. Mám ale pocit, že jediný, kdo si toho vážil a byl z toho paf, jsem byla a doposud jsem já. Díky strýci – a také díky nakladatelství Kher, které otisklo mou tvorbu – jsem se stala romskou autorkou. Stejně jako strýc Erny i já svým příkladem inspiruji další generaci – můj dvanáctiletý syn už také jednu povídku vydal a na dalších pracuje. Sleduji však určitý posun, protože pro něho už není důležitá jen romská tematika, zajímá ho celý svět. Velké romské srdce je ale v jeho příbězích patrné.
Mísa plná pišotů
Doma jsme si často vyprávěli u mísy plné pišotů a i já si připadám jako hostitelka, která zve čtenáře k sobě domů, k prostřenému stolu. Ve svých povídkách a esejích popisuji prožitky, díky nimž se čtenáři z majoritní společnosti mohou seznámit s tím, jak Romové žili: jak jsme za socialismu už jako školkové děti čelili asimilaci, po revoluci naši rodiče ztrátě zaměstnání a mladí lidé ohrožení vlnou rasismu a drogové závislosti.
Dnešní romští autoři jsou v podstatě stále ti lidoví vypravěči z dávných i nedávných dob, kteří cítí povinnost zachytit mizející vzpomínky na to, jak to bylo doopravdy, aby posluchače poučili a ti se mohli vyvarovat špatných rozhodnutí. Jen už se to děje jinými prostředky a částečně i pro jiné publikum. Tak jako Babika chtěla, aby její rodina věděla, jak to bylo s Marikou, i můj otec mi stále připomíná: „Phuč pes, doakana som kadaj. Ela gives, sar kadaj imar na avava, the nadžaneha nič – Ptej se, dokud jsem tady. Až tu nebudu, už se to nedozvíš.“ A tak se ptám a přenáším jeho příběhy do psané literatury.
Možná ještě zásadnější změna je v tom, že na rozdíl od otce se nebojím otevírat témata, která pro něj byla a jsou tabu. Napsat o tom, jak moji rodinu ničil heroin, bylo samo o sobě těžké, natož to psát s myšlenkou, co si o tom lidé, především rodina a naši známí, pomyslí. Můj otec o tomto mém textu neví. Určitě by nebyl rád a cítil by se zostuzený. Úkolem otce romské rodiny je ochránit její čest – paťiv. Přiznat jakékoli selhání má v naší společnosti, která stále přísně posuzuje jednotlivce podle toho, z jaké rodiny pochází, dalekosáhlé důsledky. Staří Romové se dodnes cítí provinile kvůli tomu, že svou rodinu ne¬¬uchránili před drogami, které v devadesátých letech zdecimovaly jejich syny a dcery. Nemluví se o tom otevřeně ani doma, natož aby se o tom psalo a mluvilo veřejně. Já na to však mám jiný názor a naštěstí nejsem sama.
Celý článek najdete na webu Advojka.cz, autorka: Maria Siváková - zde
