O svých oblíbených rodinných historkách, ztrátě motivace kvůli předsudkům i o tom, proč doopravdy začal psát, vypráví Michal Šamko pro web iLiteratura. V rozhovoru s Renou Horvátovou poodkrývá historii své rodiny, vzpomíná na „indiánské“ dětství a prozrazuje, jaké má plány do budoucna i na čem zrovna pracuje.
V rozhovoru s autorem knihy MÁJKY A TOTEMY Michalem Šamkem se mimo jiné dočtete:
Svou první romsko-českou báseň uveřejnil na konci devadesátých let v časopisu Mladý svět. Vrátil se k ní naplno až po setkání s romistkou Milenou Hübschmannovou, která ho přiměla psát i v romském jazyce. Od té doby Michal Šamko (56) publikoval nejen v časopise romistických studií Romano džaniben, ale i v měsíčníku pro světovou literaturu PLAV. Jeho povídky se objevily knižně ve výboru Sytá duše / Čalo voďi nebo v antologiích Všude samá krása, kterou vydalo v roce 2021 nakladatelství Kher. Momentálně debutuje autobiografickou prózou Májky a totemy, v nichž ožívá příběh autorova dětství v Podkrkonoší 70. let.
Začátkem září vám vyšel debut Májky a totemy. Co vás ke knize inspirovalo?
Jako jediný z rodiny jsem se nenarodil na Slovensku ve Svidníku, ale v českém Jičíně. Život mé rodiny na Slovensku znám jen z vyprávění mých rodičů. Vyrostl jsem v malé podkrkonošské vesničce Radkyně, kde jsme se sourozenci zažili krásné časy. Dodnes se tam rád vracím a všechny ty vzpomínky nechávám ožít ve své první knize včetně příhod ze Slovenska, které znám jen zprostředkovaně.
Jak dlouho jste příběh psal?
Vzniku knihy předcházela povídka Čirlatuno dživipen, která tiskem vyšla v roce 2021 ve sbírce Všude samá krása, ale elektronicky o sedm let dřív. Vyprávěla o době, kdy jsme přišli ze Slovenska do Čech až po mé první školní dny. Motiv povídky redaktorky zaujal a vyzvaly mě, zda bych na ni nechtěl navázat a rozvinout ji. Tak jsem se nad tím zamyslel a pustil se do toho. Nakonec je to příběh barvitě vykreslující moje dospívání, které se odehrávalo v 70. letech, a končí okamžikem, kdy mi je patnáct let a chystám se do učení. Kniha nevznikla za měsíc, ale celkově i s úpravami a ilustracemi Petra Poláka, dvorního výtvarníka Deníku N, to zabralo zhruba rok a půl.
Psal se vám příběh lehkou rukou?
Dětství jsem měl krásné a inspirace jsem měl mnoho, takže jsem nemusel fabulovat. Avšak doposud jsem psal povídky, příběh na víc jak sto sedmdesát stran musí mít větší spád a jasnou strukturu. V tom mi dost pomohla redaktorka Lenka Jandáková, se kterou jsme si o příběhu hodně povídal, věděla, co chci sdělit, jakému období se chci věnovat a občas mě krotila, když jsem se zbytečně moc rozepisoval. Nakonec se mi podařilo, aby všechny časové úseky na sebe plynule navazovaly a příběh nedrhnul.
Úryvek z knihy nedávno zazněl na autorském čtení v Táboře, jak se vám četlo?
*Atmosféra byla skvělá, četlo se mi dobře, i když to bylo samozřejmě jiné, než když příběh svého dětství vyprávím přátelům nebo vnoučatům. V publiku poslouchaly všechny generace, což mi udělalo radost a ještě větší, že se pak zastavovali na kus řeči a většina z nich si domů odnášela mou knihu s autogramem. *
Kdy jste zjistil, že chcete psát?
Jako dítě jsem měl rád Erbena a jeho verše, přečetl jsem od něj snad všechno. První romsko-českou báseň Duj, duj, větře, duj, mi uveřejnili na konci 90. let v časopise Mladý svět, tu jsem ještě psal pod vlivem erbenových balad. Psal jsem nejdříve česky, romsky jsem začal psát až po setkání s romistkou Milenou Hübschmannovou. Tehdy jezdila po Čechách a sbírala romské pohádky. Dokonce se zastavila v Nové Pace a jednu z nich jí vyprávěl můj strýc Vasil Šamko. Pak jsme se s Milenou potkali během dálkového studia sociální práce v Kolíně a vybídla mě, abych pro ni napsal povídku. Tak vznikla Papuskeri paramisi (Dědečkova pohádka), která vypráví o druhé světové válce na Slovensku a byla publikována v roce 2000 v Romano džaniben a o sedm let později v antologii Sytá duše / Čalo voďi. Vzpomínám, že jsem ji napsal přes noc. U povídky Košiben / Prokletí už to bylo jiné, tam jsem si musel prostudovat historii Romů a zakomponovat ji do děje. S psaním jsem nepřestal ani po Milenině tragické smrti v roce 2005, naopak jsem chtěl pokračovat. V roce 2008 vyšla v měsíčníku pro světovou literaturu PLAV pohádka Výstřel, ale i další má tvorba, kterou jsem později publikoval v nakladatelství Kher. Ale důvod, proč jsem v dospívání začal psát, byly holky, děsně na ty básničky letěly.
Těmi příběhy se prolíná také téma rasismu a šikany. Jsou autobiografické?
Ve třídě nás bylo dvaatřicet dětí a já byl mezi nimi jediný Rom a navíc z jiné vesnice. Moje zjevná jinakost se stávala terčem slovních útoků ze strany spolužáků. Setkával jsem se s předsudky, že jsme jako Romové špinaví, máme vši a naši rodiče nepracují. Byl to samozřejmě nesmysl, v 70. letech pracoval každý, jinak by mu hrozil paragraf za příživnictví. Ale i tak se to za komoušů povídalo a v dětech to bylo hluboko zakořeněné. Nikdo se se mnou nechtěl bavit. Největším trestem pro ně bylo, když je učitelka místo poznámky posadila vedle mě do lavice. Najednou se pro zbytek třídy staly tím „nakaženým tou cikánskou špínou“. Bylo to strašné a ještě horší je, že se s podobným odmítnutím ze strany spolužáků setkává i má vnučka, která před pěti lety změnila školu. Přestože je v osmé třídě, stále si tam nenašla své místo.
Celý článek najdete na webu HateFree.cz, autorka: Rena Horvátová - zde
