Jaké radosti přináší dětství na vesnici a proč si autobiografickou prózu vyprávěnou z pohledu malého chlapce užijí i dospělí čtenáři? O tom píše v recenzi pro web iLiteratura Marie Voslářová. Knihu Májky a totemy zasazuje do kontextu autorova života i tvorby jiných romských spisovatelů.
V recenzi knihy MÁJKY A TOTEMY se mimo jiné dočtete:
Idylické vzpomínky na dětství a mládí v podkrkonošské Radkyni zpracoval známý romský spisovatel do vyprávění plného slunce a happy endů.
Byla jednou jedna osmičlenná romská rodina, která se usadila ve vesnici poblíž Nové Paky. Pro nejmladšího synka Michala zvaného Mižku se zdejší kraj stal kouzelnou říší, ve které mu nechybělo pevné zázemí, ale ani prostor pro nefalšovaná klukovská dobrodružství. A právě o nich autobiografická kniha Májky a totemy vypráví.
Ocitáme se na konci sedmdesátých let 20. století a v kurzu jsou právě indiáni. Michal je po splnění nelehkých zkoušek slavnostně přijat do kmene Apačů, který soupeří s nepřátelskou partou z vedlejší vesnice. Děti zažívají vesnické slavnosti i sportovní klání, nejrůznější akce utužují sousedské vztahy a mezi místními vládne většinou vlídná atmosféra. Práci kolem domu a zvířat u Šamkových střídá odpočinek a klasické zimní i letní radovánky. Problémy sice občas přicházejí, ale nakonec se vždy vše v dobré obrátí a čtenář si může jen závistivě povzdychnout nad svobodou, které se dětem v Radkyni dostávalo.
Těžké období pro Michala i celou rodinu představuje jeho mnohaměsíční pobyt v nemocnici po úrazu, ale i tady jsou lékaři, sestřičky i další pacienti vesměs hodní; chlapec sbírá zkušenosti, nachází si nové přátele a nakonec se šťastně vrací domů. Dál roste a dospívá, potkává první lásky, ale poprvé také naráží na normalizační šikanu. Trestem za nedostatek pokory a konformity je i to, že není přijat na vysněnou zemědělskou školu a dostává nařízeno vyučit se zedníkem.
Příliš velká idyla?
Zde můžeme plynule přejít ke skutečnému životopisu a na základě medailonku v knize doplnit, že Michal Šamko (nar. 1967), skutečně vyučený zedník, na přelomu tisíciletí vystudoval Střední odbornou školu sociálně-právní v Kolíně a stal se nejen významnou osobností společenského života, ale i básníkem a prozaikem publikujícím v časopisech i knižních výborech.
Je možné, že čtenáři jeho první samostatné rozsáhlejší prózy se rozdělí na dvě skupiny: jedna se bude v teple sálajícím z příhod líčených stylizovaným pohledem dospívajícího chlapce spokojeně vyhřívat, pro druhou bude ve vyprávění nostalgie a idyly přece jen až příliš. Vzpomíná se zkrátka hlavně na to hezké, děti i dospělí mluví jako knihy, a když už se někdo něčím proviní, brzy se poučí a polepší. S rasismem se malý Mižku setkává po příchodu do školy, ve vyprávění to ale příliš nerozmazává. Časem si získává oblibu mezi spolužáky, kteří se dokonce začínají učit romsky, a téma rasismu celkově hraje v příběhu jen okrajovou roli: „Jsme jediní Romové, kteří v Radkyni žijí, ale vůbec mi to tak nepřijde. Zdejší lidi se k nám totiž chovají, jako bychom nebyli jiní než oni.“ Koho by takové konstatování nepotěšilo?
Dodat dětem odvahu a dospělým klid
Zmínky o obtížných momentech v životě je třeba hledat tak trochu mezi řádky. Autor sám v rozhovoru pro HateFree líčí realitu svého mládí poněkud drsněji, ale dodává, že v knize chtěl hlavně dodat odvahu dnešním dětem, které také musejí bojovat s předsudky, a povzbudit je, aby se jako malý Mižku nikdy nevzdávaly – a jistě také aby byly stejně dobrosrdečné a poctivé.
Jsou tedy Májky a totemy dětská kniha? Snad právě jistou poučností, cudností a umírněností ano, na druhou stranu pohodové líčení každodenního vesnického života a poklid, který z něj sálá, možná ocení hlavně dospělí toužící po chvíli odpočinku.
Celý článek najdete na webu iLiteratura.cz, autorka: Marie Voslářová - zde
