Kdo jsou Sintové a proč o nich veřejnost ví tak málo, píše pro Deník Alarm Markus Pape. V recenzi vysvětluje, proč je kniha Moji lidi unikátem a jediným svědectvím o životě skupiny, která si své soukromí stále střeží. Pape se sám osudy Romů v období druhé světové války zabývá a s Janem Hauerem spolupracoval. V článku nabízí pohled do zákulisí vzniku knihy, která vzešla z autorovy kronikářské činnosti.
V recenzi knihy MOJI LIDI se mimo jiné dočtete:
Historie Sintů je málo známá i proto, že o sobě většinou nepíší. Kniha Jana Hauera Moji lidi je výjimečným počinem, který pomáhá odkrýt neznámý svět.
Letos na jaře se otevřel Památník holokaustu českých Romů a Sintů na místě bývalého koncentračního tábora v jihočeských Letech u Písku. Na otázku, co nejvíce zajímá jeho návštěvníky, mi řekl jeden z pracovníků zdejšího výstavního pavilonu: „Nejčastěji se ptají, kdopak jsou Sintové.“ Za takové situace se hodí, že právě vyšly vzpomínky Jana Hauera, kronikáře této skupiny zdejšího obyvatelstva, nazvané Moji lidi. Je to první kniha o českých Sintech nebo také první kniha českého Sinta, pokud si tedy nepřipustíme, že jsou zde už dávno jiné knihy sintských autorů, kteří měli pádné důvody se veřejně nezmínit o svém rodinném pozadí, a člověk je považuje za české nebo německé autory. Být Romem totiž znamená být stále ve střehu, respektive být diskriminován a napadán čistě jen z důvodu vzhledu, etnického původu či příslušnosti k určité etnické skupině.
Sintové dávno pochopili, že v tomto světě je nejlépe žít ve skrytu – a hlavně po svém.
Když už tedy o sobě odmítají dát vědět, proč si o nich má člověk číst? Sám Jan Hauer byl celý život zásadně proti vydání knihy, ale ve svém stáří se po desetiletém váhání a poté, co ho tří „mladé dámy z akademické sféry“ přesvědčily, jak velkým přínosem jsou jím shromážděné fotografie a příběhy, nakonec odhodlal své svědectví vydat i písemně. Místo toho, aby odhalil „svůj“ svět nebo prozradil „své lidi“, se autor svým vyprávěním starých příběhů Sintů a sbíráním jejich rodinných fotografií snažil zachytit svět, který mu po celý život nenávratně protékal mezi prsty. Ač se ve knize nenajdou fotografie z lágrů, hlavním leitmotivem vyprávění je ztráta „jeho lidí“. Autor to dokáže nejlépe tam, kde píše o svém otci. Ten za války ztratil první manželku a své čtyři děti v Osvětimi. Svým po válce narozeným dětem pak říkával: „Vy nejste žádné dětí, vy jste banda.“ Právě tento „übervater“, kterému se syn vždy chtěl přiblížit, aniž by dokázal získat jeho uznání, ztělesňuje v knize „zaniklý svět“, který Jan Hauer přípravou knihy nakonec předal svým potomkům.
Celý článek najdete v Deníku Alarm, autor: Markus Pape - zde
