Co předcházelo vzniku knihy Moji lidi a kdo přivedl Jana Hauera ke kronikářské činnosti, nejen o tom píše Alena Scheinostová ve své literární kritice pro měsíčník Host. Popis nepříznivého osudu etnické skupiny Sintů, jejichž život Jan Hauer ve svém díle mapuje, prokládá citacemi z knihy, dodává ale i kontext autorova života a tvorby. Publicistické dílo nazývá rodinným albem, ve svém textu pak představuje některé z postav, s jejichž tvářemi se čtenář na stránkách knihy setká.
V recenzi knihy MOJI LIDI se mimo jiné dočtete:
Můžeme ji číst jako rodinné album. Nakonec novinka nakladatelství Kher Moji lidi je tak i postavená: na sto třicet rodinných fotografií doprovázených komentářem. Až na to, že jde o rodinu, která takřka celá zahynula v nacistických lágrech. Rodinu Jana Hauera – jednoho z nejvýraznějších zástupců Sintů (takzvaných německých Romů) u nás, konzervativní a uzavřené komunity, která téměř celá zmizela dřív, než jsme ji stačili blíže poznat.
Zaniklý svět
Jméno Jana Hauera (1947 – 2022) utkví každému, kdo navštíví nový Památník holokaustu v Letech u Písku. Na místě někdejšího koncentračního „cikánského“ tábora ze čtyřicátých let, kde protektorátní úřady zadržovaly nejméně 1 294 českých Romů a Sintů a kde jich nejméně 335 zahynulo, byl areál slavnostně otevřen pro veřejnost 12. května 2024. Jan Hauer patřil k těm, kdo o zřízení důstojného památníku dlouhodobě usilovali. Jeho matka Božena Pflegerová byla v Letech vězněna a své otřesné zážitky zachytila – patrně jako jediná z tuzemských romských obětí protektorátních lágrů – i písemně. V roce 2020 Hauer její rukopis z osmdesátých let, nazvaný Návrat nežádoucí, předal Muzeu romské kultury a úryvky dnes tvoří součást multimediální expozice letského památníku. Na podobě jeho areálu se Hauer také aktivně podílel. Poté co český stát po dlouhých sporech v roce 2018 vykoupil velkovýkrmnu vepřů, kterou na místě tábora postavili v sedmdesátých letech komunisté, a místo bylo svěřeno Muzeu romské kultury, stal se jedním z členů poroty pro výběr návrhu podoby památníku a k tomu, který mezi 41 alternativami zvolil, posléze dospěla také komise odborníků pod vedením renomovaného architekta Josefa Pleskota.
Sám Jan Hauer válku nezažil. Narodil se až v roce 1947 právě Boženě Pflegerové a Antonínu Hauerovi, který ztratil svou první rodinu v Osvětimi. Otec po osudu svých čtyř „prvních dětí“, jak o nich často mluvil, vytrvale pátral a Jan Hauer se už od sedmdesátých let tohoto pátrání účastnil a jeho zájem se postupně rozrostl na celý rod Hauerů a příbuzných Richterů až do osmnáctého století. Zajížděl na místa někdejších koncentračních táborů u nás i v Německu, pátral v archivech, vyhledával přeživší, navázal spolupráci s německým novinářem Markusem Papem, který se dokumentaci romského holokaustu v protektorátu Čechy a Morava soustavně věnuje. Rozsáhlý soubor rodinných fotografií, ale i dalších archivních materiálů, který se Hauerovi podařilo během desetiletí shromáždit, posléze také předal Muzeu romské kultury. V roce 2007 vystavila výběr z těchto snímků Národní galerie Praha ve Veletržním paláci pod názvem Zaniklý svět. V putovní verzi je soubor nadále vystavován na různých místech republiky. A nyní tvoří osu nově vydané publikace.
Co jsem tátovi nemohl říct
Editorky Renata Berkyová – badatelka Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v oboru válečné a poválečné historie Romů a Sintů v České republice, historička Kateřina Čapková a romistka Helena Sadílková se s Janem Hauerem na sklonku jeho života po tři roky setkávaly a natáčely jeho vzpomínky. „Jsem z rodiny jediný, kdo se do toho pátrání dal. Moji bratranci říkají: ‚Proč už se na to nevykašleš? Co z toho máš, že se staráš o mrtvý?‘ Já jim říkám: ‚Já se o to nestarám, já pátrám, odkud jsme, kdo jsme, jak jsme přišli na tenhle svět a kdo byli naši předkové.‘ Chci, aby moje děti věděly, co se dělo, a chci ukázat lidem, jací byli naši předkové,“ říká v knize sám Hauer. Zdaleka přitom nezůstává jen u holokaustu.
Jemu se vlastně věnuje především druhá polovina knihy, kde Hauer nad dohledanými fotografiemi připomíná své příbuzné hluboko do předchozích generací: otce, jeho bratry, prastrýce a pratety, dědečky a pradědečky. A nakonec i své „první sourozence“: kapitola o nich má příznačný titul „Co jsem tátovi nemohl říct“.
„Táta o nich nikdy nemluvil. Nikdy. Akorát vždycky když nadával, tak říkal: ‚Vy jste banda, moje první děti – to byly děti.‘ Aby měl třeba někde vystavené fotky, to neměl. On byl z kamene. Nechtěl o tom mluvit, s nikým se o tom nebavil. A když jsme se ho ptali, šel do kouta a plakal. Neřekl nám ani slovo. Nemluvil ani sám o sobě a o tom, jak byl v koncentráku,“ vzpomínal Jan Hauer v projektu organizace Romea Paměť Romů. Když se mu konečně podařilo dopátrat dvou pamětnic, které prý byly v Osvětimi u vraždy jeho starších sourozenců, a také záznamů v táborových knihách, nedokázal otci toto svědectví přetlumočit. „Žralo mě to, ale nikdy jsem mu to neřekl,“ dodává v knize.
Znovu se tak potvrzuje zkušenost romských přeživších, kteří byli o svých hrůzných prožitcích schopni mluvit jen výjimečně, a to až s dlouhým odstupem (jako rakouská spisovatelka a malířka Ceija Stojka, která prošla Osvětimí a dalšími tábory a své svědectví sepsala až v roce 1998; česky vyšlo pod názvem Žijeme v skrytu v roce 2009). I podle Hauerových dalších dokladů a vzpomínek pak Kateřina Čapková zpracovala závěrečnou odbornou kapitolu o likvidaci Romů a Sintů v období nacismu.
Celý článek najdete v měsíčníku Host (10/2024), autorka: Alena Scheinostová
