Po dědově pohřbu začaly přípravy na Vánoce – Karačoňa. Strašně jsem se těšila, i když jsme žádné dárky – tak jak se dávají dnešním dětem – pod stromeček nedostávali. Mladší i starší děti vyráběly salonky, ozdoby na stromeček. Nařezali jsme na obdélníčky hedvábný papír a jejich kraje rozstříhali na třásně. Alobal jsme nastříhali na čtverečky, obojí se slepilo dohromady, doprostřed se zabalila kostka cukru a oba konce se zatočily, aby z nich kostka nevypadla. Také jsme na stromek věšeli jablíčka, perníčky, mašličky, do alobalu zabalené ořechy. Na větve jsme pokládali chomáčky vaty, jako že to je sníh. Stromek jsme zdobili až na Štědrý den, pověsili ho ke stropu a pod ním nastlali slámu, protože se Ježíš narodil ve chlévě na slámě.
Prostřeli jsme stůl, maminka už měla navařeno. O Štědrém večeru, romsky mu říkáme Viľija, jsme nejedli rybu ani jiné maso nebo salát, ale houby na kyselo. Ty se připravovaly tak, že se na dvě hodiny namočily do vody a promyté se daly vařit. Uvařené a scezené se na prkénku s hladkou moukou rozsekaly hodně nadrobno a zase se daly vařit s hrstkou rýže. Když změkla, do zhoustlé směsi se přidal ocet, usmažená cibule a sůl. Jedli jsme také houbovou polévku s drobením, kterému říkáme gomboda. To se uvařily houby, do vývaru se přidal česnek, sůl a pepř. Na oleji se orestovala cibulka s červenou sladkou paprikou a z mouky a vody se připravilo těstíčko na drobení. Uválely se malinké kuličky a daly se zavařit do polévky i zvlášť, aby polévka příliš nezhoustla. Dalším chodem byly fazole na sladko. Do měkka uvařené barevné fazole se zahustí trochou jíšky, osolí a osladí tak akorát, aby nebyly ani úplně sladké, ani slané. Potom přišly na stůl bobaľki. Ty připravujeme stejně jako české dukátové buchtičky, jen méně sladké. Místo šodó je políváme vroucí oslazenou vodou s povařeným mletým mákem, nemastíme je. Vše promícháme, aby byly bobalky vláčné. Také jsme pekli vánočky, buchty a chléb.
Štědrovečerní večeře začala tak, že táta – hlavní muž v rodině, někde to mohl být děda nebo nejstarší syn, když už otec nežil – zapálil svíčku, kterou jsme dali do důlku uprostřed černého chleba. Na židli jsme blízko stolu položili lavór s vodou a do něj naházeli drobné mince. Nejstarší dcera zametla světnici, smetí nasypala do nejlepšího kašmírového šátku, to aby byl bohatý ženich, a s šátkem omotaným kolem pasu vyšla spolu s hlavou rodiny ven. Táta s sebou vzal bílý chleba, který se pekl jen o svátcích, a zbytek slámy. Já jako nejstarší dcera jsem na zápraží zapálila svíčku a vysypala smetí z šátku. Tatínek přitom poslouchal, odkud štěkají psi. Řekl: „Holka drahá, ty budeš mít ženicha zdaleka.“
Vrátili jsme se do domu a popřál nám šťastné a veselé Vánoce. Měl vlastní proslov, který začínal slovy: Vinšinav, vinšinav pre aja svato Viľija… Maminka si od táty chleba převzala, položila ho na stůl a šli jsme se umývat v lavóru, nejdřív táta a potom ostatní. Sušili jsme se do vyšívaného ručníku. Každý si vzal nějakou minci, položil si ji pod talíř a po večeři si ji schoval na nejhorší časy a taky proto, abychom celý rok měli štěstí a neocitli se v nesnázích. U stolu jsme se pomodlili a začali večeřet.
Na stole byla připravená i miska pro mrtvé a v ní trocha od každého jídla. Nechala se za oknem a později jsme se podívali, jestli si mrtví předci pro jídlo přišli. Když jsme dojedli, opět jsme se pomodlili a zbylou slámu poházeli po zemi, aby si jeden den v roce koště odpočinulo. Kdo měl chuť, mohl si vzít buchty, plněná střívka goja i holubky, po večeři se maso už smělo jíst. Celá osada dodržovala stejné zvyky. Zbytky večeře jsme zanesli dobytku a cestou k domu jsme volali na sousedy, kteří vycházeli ven: „My už jsme po večeři! Vy taky?“ Obcházeli jsme dům od domu a jeden druhému vinšovali. Když nebylo moc sněhu nebo mráz, zůstali jsme venku, hráli, zpívali a tančili. Všude bylo veselo. Tak krásný Štědrý večer jsem už nikdy později nezažila.
Kapitola z knihy Olgy Fečové Den byl pro mě krátkej. Paměti hrdé Romky
