Na Štědrý den jsme s manželkou vstali brzy ráno. Žena hned spustila, co všechno musí připravit, a já nechápal, co po mně vlastně chce. Slyším jen samé‚ ty jdi tam a já jdu zase sem. Vánoční stromek už stojí uprostřed místnosti a čeká, až ho ustrojíme. Nevíme, kde nám hlava stojí, když vtom slyšíme zvonek. Jdu se podívat, kdo to k nám může tak brzy ráno jít. A koho nevidím? Kamarád Zdeněk, známe se už spoustu let, a hned mi u dveří vysvětluje:
„Ahoj Emile. Nic mi nejede z Prahy do Manětína, doma mě už čekají.“
V duchu jsem zapochyboval a hlavou mi proběhlo, že autobusy a vlaky jezdí přece i dnes, ale odmítnout jsem ho stejně nemohl, protože mi taky nejednou pomohl. Řekl jsem prostě: „Tak jedeme.“ Jak to žena uslyšela, hned jsem z jejího pohledu poznal, že se jí to nelíbí.
Kamarád gádžo ještě dodal: „Benzín ti zaplatím, potřebuju tam být co nejdřív.“
Tak jsme natankovali a vydali se na cestu. Slunce svítilo, ani zima nebyla a hlavně silnice byly prázdné, protože každý slušný člověk už byl tou dobou doma. Ale jelo se nám krásně. Dorazili jsme k němu domů a jeho máma se zaradovala. Hned nás pobídla:
„Pojďte si sednout ke stolu,“ a už nám nosila pohoštění. Bavili jsme se o všem možném, když vtom jsem oknem zahlédl, že padá hustý sníh. Trochu jsem se lekl a hlavou mi problesklo, jak se teď dostanu zpátky do Prahy? A hned ze mě vypadlo: „Já už musím jet.“
Sotva jsem ujel pár kilometrů, škodovka se přehřála. Rychle jsem zastavil, otevřel kapotu a koukám, jak z chladiče stoupá pára. Prohlížím motor a najednou si všimnu, že mám prasklou pryžovku. Prohledal jsem celé auto, ale náhradní gumičku jsem nenašel. Měl jsem na sebe vztek, protože mi došlo, že doma ji mám.
Jen jsem se díval, jak padá sníh a pomalu se začíná stmívat. Nemohl jsem nic dělat, a tak jsem se vydal pěšky po krajnici směrem k benzince, kterou jsem si nedaleko pamatoval. Snad tam hadičku budu moct koupit.
Jdu a jdu a najednou vidím, i když ne moc dobře, protože hustě sněžilo, že nedaleko mě stojí auto. Došel jsem k němu a spatřím Roma se dvěma dcerkami. Když mě děvčátka uviděla, lekla se mě, protože všechno kolem bylo bílé, jen já tmavý. Pozdravil jsem toho muže a hned jsem mu vysvětlil, co se mi stalo s autem. Nabídl se:
„Já se podívám, možná že tu hadičku mám.“ I on měl stopětku jako já, jen trochu omlácenou. Zeptal jsem se: „Kolik jsem dlužen?“ Odpověděl mi: „Došel nám benzín, jsme pozvaní k tetě na večeři, a nemáme peníze.“ Podíval jsem se na jeho dcery a najednou mi jich bylo líto, protože mi došlo, že nemají maminku. Vyhrkl jsem: „Počkejte.“
Utíkal jsem ke svému autu, rychle jsem vyměnil gumičku, vodu jsem sehnal, už ani nevím kde, a za chvíli jsem byl zase zpátky u nich. Vzal jsem je na lano a odtáhl je k pumpě. Tam jsem jim koupil benzín, ale neřeknu za kolik, protože žena by nadávala.
Kamarádova máma mi dala plnou tašku cukroví a nějaké čokolády, tak jsem to všechno vzal a dal těm děvčátkům. Z auta jsem se potěšeně díval, jak mají pusinky umazané od čokolády. Vystoupil jsem a jedna z dívenek jde rovnou ke mně a něco drží v ruce. Otevřela dlaň a měla v ní oříšek: „Nate.“ Poděkoval jsem jí za něj a vidím, jak oběma jiskří očička a smějí se na mě. Ještě jsem se chtěl rozloučit s jejich tátou, ale ten se ode mě odvrátil. Přišel jsem blíž a vidím, že mu po tváři tečou slzy. „Hezké Vánoce!“ popřál jsem mu a už jsem uháněl do Prahy.
Když jsem dorazil domů, žena byla uražená, ale já jsem nic neříkal. Jen jsem se díval na vánoční stromek, jak na něm září světýlka, a ten večer mi bylo tak nějak dobře u srdce.
The ajsi šaj avel e Viľija
Pre Viľija sig tosara ušťiľam opre. E romňi imar dudrinel, so kampel savoro te kerel, the me na džanav, so pal mande čačes kamel. Ča šunav, tu dža odoj the me adaj. O jezulankos terďol maškar kher the užarel, kana les uraha andro šukariben. Sar sam zakerde andre odi richtimen buťi, so ča šunas? Vareko brinkinel pro vudar. Me takoj džav te phundravel, k’oda aviľa avka tosara. The kas na dikhav? Jekh kamaratos, o Zdenkus, so les imar džanav but berš, mange phenel paš o vudar:
„Ahoj Emile. Nic mi nejede z Prahy do Manětína, doma mě už čekají.“
Andre goďi leske na paťav the peske phenav, hoj the adaďives džan o autobusa the o mašini. No, th’avka našťi leske odphenav, bo jov mange tiž kecivar pomožinďa. Ta ča leske phenďom: „Tak jedeme.“ E romňi sar šunďa, ta ča poraďa o jakha, bo lake pes na pačinelas.
O raklo mange phenel: „Benzín ti zaplatím, potřebuju tam být co nejdřív.“
Imar iľam o benzinos the mukhľam pro drom. O khamoro svitinelas, šil na esas, o droma bijo motora, bo sako paťivalo manuš hino khere. Igen mištes pes amenge džalas. Aviľam ke lende andro kher, leskeri daj raďisaľiľa. The takoj amange phenel:
„Pojďte si sednout ke stolu,“ the chudňa te anel jekh pal aver chaben. Vakeras ta vakeras, jekhvareste dikhľom pre oblaka the dikhav, sar perel baro jiv. Čino man daranďiľom the peske duminďom, sar me dodžava pale Prahate? Phenďom takoj lenge:
„Já už musím jet.“
So ča geľom lendar paru kilometri, ta miri škodovka hiňi pro šel stupňi keraďi. Zaačhiľom o motoris, phundraďom e kapota the dikhav, sar e para džal andal o chlaďičis. Sa predikhav the zbačinďom, hoj e gumiko rurkica hiňi pukimen. So te kerel? Rodkeravas andro motoris, či man nane aver, aľe na arakhľom. Chavas choľi pre peste, bo džanavas, hoj khere man hin. Me ča dikhavas, sar perel o jiv the polokes perel imar cma. Našťi ňič kerďom, ta džavas pešones pal o drom, bo peske pametinavas, hoj na dur hin e benzinka the odoj odi rurka može cinava. Džav ta džav the jekhvareste dikhav, choc namištes, bo perelas baro jiv, hoj dural terďol varesavo motoris. Aviľom paš oda motoris the dikhľom varesave Romes leskere duje čhajorenca. O čhajora, sar man dikhle, ta mandar daranďile, bo všadzik parno the ča me somas kalo. Le Romeske phenďom sar dživen the takoj leske phenďom pal miro motoris, so pes mange ačhiľa. O Rom mange phenďa:
„Me dikhava, može odi gumica man hin.“ Les tiž esas ajsi škodovka sar man, ča čino phagerďi. Me lestar phučľom: „Keci vaš oda kames?“ Jov mange odphenďa:
„Sam bijo benzinos the džas ke peskeri bibi pre Viľija. Nane amen love.“ Dikhľom pro čhajora the aviľa mange varesar phares, bo prindžarďom, hoj len nane e daj. Phenav: „Užaren.“
Denašavas paš miro motoris, takoj sa prikerďom, stradňom varekhatar o paňi andro chlaďičis, aňi na džanľom kaj, the imar džavas. Dogeľom le motoriha paš lende, iľom o šelo the len cirdavas pal peste kije benzinka. Poťinďom lenge o benzinos, no na kamav te phenel keci molas, bo bi e romňi mange rakinelas.
E gadži, so somas ke lende, mange diňa pherďi taška pekiben the varesave čokoladi, ta sa diňom ole čhajorenge. Andal o motoris pre lende ča dikhavas, sar lengere vuštora hine samo čokolada. Geľom mek avri andal o motoris the dikhav, sar jekh čhajori avel ke mande the vareso anel andro vastoro. Phundraďa e burňik, andre leste esas o pendech the mange phenďa: „Nate.“ Me lake vaš oda paľikerďom.
O jakhora lenge labon the pre mande asan. Kamľom te del o vast le romeske, aľe dikhavas pre leste sar pes mandar odcirdelas. Aviľom mek pašeder kija leste the dikhav, sar leske pal o čhama čuľon o apsa. Mek leske phenďom: „Bachtaľi Karačoňa,“ the imar tradňom kije Praha.
Aviľom khere, e romňi mukhlo nakh tele, me na vakeravas ňič. Ča dikhavas, sar o jezulankos čercheňenca labon the varesar mange esas oda ďives mištes paš o jilo.
