Dvě knihy, dvoje vzpomínky, dva životy. Olga Fečová v memoáru Den byl pro mě krátkej popisuje své dětství v období druhé světové války až po dospělost za normalizace. Patrik Banga se v autobiografickém titulu Skutečná cesta ven soustředí hlavně na dospívání v devadesátých letech. První dílo má za cíl motivovat romské obyvatele, druhé poukázat na bezpráví, kterému museli nejen po sametové revoluci čelit. Kateřina Čopjaková v dvojrecenzi pro Respekt zdůrazňuje rozdíly mezi oběma tituly i jedinečnost pohledu minority, kterou oba nabízejí.
V dvojrecenzi knih DEN BYL PRO MĚ KRÁTKEJ a SKUTEČNÁ CESTA VEN se mimo jiné dočtete:
Zdá se, že doby, kdy se objevila jedna kniha romského autora za dva roky, jsou pryč. V roce 2021 vyšly hned dva soubory povídek a loni koncem roku během jednoho měsíce zase dvoje memoáry výrazných romských osobností. Tou první je Den byl pro mě krátkej Olgy Fečové, která se už bohužel vydání nedočkala – loni v únoru v nedožitých osmdesáti letech zemřela, druhým titulem pak Skutečná cesta ven čtyřicátníka Patrika Bangy. A obě knihy přinášejí v mnohém odlišnou reflexi zásadních milníků tuzemského 21. století, které doposud vykládali především spisovatelé z řad majority.
To se vpije
První vzpomínky Olgy Fečové sahají až na východní Slovensko do časů druhé světové války, kterou mladá rodina přežila díky otcovu muzikantskému umu, skrýši v lesích a dávce štěstí. Tu Fečová, široce uznávaná osobnost v romské komunitě, nezapomene zdůraznit ještě mnohokrát. V jejím vyprávění je pozitivní pohled na život podmínkou přežití. Stejně jako pragmatismus, jenž jí nedovoluje, aby se příliš pozastavovala nad nespravedlností světa ani politickou a společenskou situací.
Zdá se, že konec čtyřicátých let a léta padesátá byla z pohledu romského děvčátka nabita především poválečným budováním a sounáležitostí. Potíže s bydlením ještě měli v zásadě všichni nehledě na barvu pleti a práce bylo habaděj. Invalidní otec byl zaměstnán v trafice a rodině přilepšoval hraním po vinárnách, matka zapalovala plynové lampy kolem Karlova mostu a podle fotografií se rodině dařilo. Do sladkých vzpomínek na dětství jen občas zahraje mollový tón, jako když si uvědomí rozdíl mezi výbavičkou pro nejmladší sestru a válečnou bídou, do které se narodila ona.
Je zřejmé, že klikatější cestou autorka ani redaktorky, které text doplňovaly z audionahrávek, jít nechtěly. Fečovou, která si v šedesáti letech udělala řidičský průkaz, odmaturovala v pětašedesáti a v sedmdesáti zahrála první skladbu na housle, charakterizuje víra, že pokud něco nejde, je třeba na tom ještě více pracovat a v očekávání výsledků zůstat skromná. Taková je, když se manžel proslaví se svou kapelou Roma štar, zatímco ona dál vytírá divadelní šatny a sama pečuje o děti i domácnost. Jakkoli rozdělení rolí u nich bylo spíše nerovné, autorka platí za ženu, která v rámci romských tradic byla schopna vydobýt si prostor pro seberealizaci.
Celý článek najdete na webu Respekt.cz, autorka: Kateřina Čopjaková - zde
