Jak přežívala romská literatura v období normalizace a proč pro Romy nebyl rok 1989 tak osvobozujícím jako pro majoritní společnost? Jak tvorbu romských autorů proměnila emancipace žen? Tyto a další otázky zodpovídá romistka Karolína Ryvolová v průletu dějin romské literatury pro měsíčník Host. V článku pohlíží také na současný stav díla romských autorů a zamýšlí se nad jeho budoucností.
V článku se mimo jiné dočtete:
Pro mnoho lidí je sousloví „literatura Romů“ oxymóronem. Malá část populace to považuje za povedený žert, ta větší si Romy spojuje s hudbou a tancem, tradičními řemesly anebo nakonec i s prací ve službách či na stavbách, avšak romský intelektuál osaměle shrbený nad klávesnicí počítače je pro ni pořád nepředstavitelný. Přitom česká romská literatura už padesát let přináší cenné zprávy zvnitřku komunity, ukazuje Romy v jejich každodenních radostech a strastech, zbavené romantické exotičnosti a zvlášť v poslední době konfrontuje tuzemskou společnost s její neproblematickou interpretací vlastních moderních dějin.
Nejdříve trocha nezbytné teorie. Přestože se analogicky k „české literatuře“ nabízí používat označení „romská literatura“, je dobré k tomuto pojmu přistupovat kriticky, byť v běžné komunikaci se takové zkratce samozřejmě nevyhneme. Pod romskou literaturou se na policích knihkupectví může skrývat takřka cokoli, od původních děl romských autorů (Erika Olahová: Nechci se vrátit mezi mrtvé) přes seriózní odbornou literaturu o Romech (Ctibor Nečas: Romové na Moravě a ve Slezsku 1740 – 1945) a její kvazivědeckou nápodobu (Petr Bakalář: Psychologie Romů) až po díla českých prozaiků na romské téma (Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček). Přesnější, nikoli však pohodlnější by proto bylo důsledně používat „literatura Romů“.
Druhý teoretický problém, kterého si je dobře vědoma například autorka zásadní monografie Romani Writing. Literacy, Literature and Identity Politics (Romské psaní. Gramotnost, literatura a identitární politika, 2014) Paola Toninatová, je tradiční chápání pojmu literatura. Pro dynamicky se rozvíjející mladé písemnictví, které bylo alespoň v úvodní fázi živeno ústní slovesností, zpočátku existující paralelně s prvními psanými texty, se jeví jako příliš úzký a nepružný. První beletristické texty romských autorů se poměrně volně pohybují mezi orální historií, esejistikou a povídkou a první básně oscilují mezi písňovými texty a básní v próze. Od bohemisty Vladimíra Macury víme, že v raných obdobích obrozenských literatur jsou hranice mezi jednotlivými žánry a funkčními styly rozmyté a nevýznamné a že se konkretizují až posléze. Bylo by tedy poctivější nazývat toto písemnictví „psaním“ a až později přeřadit na vyšší rychlost a zavést „literaturu“. Otázkou zůstává, kdy by k tomu mělo dojít a jestli taková diferenciace nakonec není jen samoúčelnou intelektuální rozcvičkou. Shodněme se na tom, že všechno je jako obvykle složitější.
Na začátku byly časopisy
Pro zakladatelku vysokoškolského oboru romistika Milenu Hübschmannovou (1933 – 2005) znamenala romská literatura zásadně psaní v romštině. Z dnešního pohledu je zarážející, jak neproblematicky si pro sebe Hübschmannová romskou literaturu definovala coby literaturu psanou Romy, v romštině a o Romech. Každá z těchto kategorií v současnosti představuje¨ celý komplex nejednoznačných a hraničních variant z hlediska identity, jazyka i látky a pevné jádro se do budoucna bude hledat stále obtížněji. Musíme si však uvědomit, že Hübschmannová se učila romsky přímo od Romů, relativně čerstvých poválečných migrantů ze Slovenska, pro něž byla romština v pravém slova smyslu mateřštinou a ústředním komunikačním kódem, a že si některé otázky zkrátka a dobře klást nemusela. Přechodu od orálního kódu používaného interně jen mezi Romy k jazyku psanému pak sama významně napomohla, když v roce 1971 se skupinou romských přátel vytvořila první romský pravopis, který se s menšími úpravami používá dodnes. Vyšel tenkrát formou několika příloh časopisu Romano ľil (Romský list), jejž jako svůj zpravodaj vydávala první romská společenská organizace v Československu, Svaz Cikánů-Romů (dále jen SCR, 1969 – 1973).
Celý článek najdete v měsíčníku Host (02/2022), autorka: Karolína Ryvolová
