Jak vzpomíná na hrůzy holokaustu jedna z přeživších Sofie Tajkonová? Svůj osud zpracovala do slov a kreseb. Čím komiks ŽOFI Z-4515 osloví nejen dětské čtenáře, ale i jejich rodiče nebo pedagogy, přibližuje v recenzi pro web HateFree Kateřina Gamal Richterová. Zdůrazňuje také význam svědectví o válce očima Romů a Sintů a vysvětluje, co znamená pojem porajmos.
V recenzi komiksu ŽOFI Z-4515 se mimo jiné dočtete:
„Babičko, proč máš na ruce tetování? Ále, hochu můj zlatý, pojďme se bavit o něčem jiném. Je to hodně dlouhý příběh. Dlouhý a strašný, joj, joj…“ a tak po dlouhých letech začíná původem polská Romka Sofie Taikonová vyprávět, co prožila za druhé světové války. Z jejích vzpomínek vznikl černobílý komiks Žofi Z-4515, který nyní vychází v romském nakladatelství Kher v oboustranném česko-romském vydání. Je prvním komiksem o holokaustu Romů a Sintů u nás.
Letos uplynulo 80 let od chvíle, kdy Sofie a její sourozenci zaslechli od rodičů slova: „Děti, utíkejte se schovat do lesa!“ Tehdy se polské romské dívce obrátil život vzhůru nohama a jen o několik let později bude z šestičlenné rodiny jediná, kdo se dožije konce války a jejích hrůz.
Úkryt v lese
Když se Adolf Hitler dostal v roce 1933 k moci, začaly vznikat první koncentrační tábory, v nichž byli nejprve vězněni socialisté, odboráři a komunisté. Postupem času počet táborů narůstal a už v nich zdaleka nebyli umisťováni jen političtí vězni. Režim se zaměřil také na hendikepované, svědky Jehovovy, Židy a Romy. Když vypukla válka, bylo Žofi, jak Sofii říkali, osm let. Vzpomínala, jak později kolem jejich domu chodili Němci a hledali Romy. „Ukrýval se u nás jeden Rom, který uprchl z lágru. ,Nacisti mi v lese postříleli příbuzné, celou rodinu. Zabili je, protože to byli Romové,´ líčil.“
Před Němci se ukrývala také ona sama s rodiči a sourozenci. Odcházeli do lesů, které díky letnímu kočování dobře znali. Nakonec však Němci chytili i je a rodina putovala do ghetta. Na jaře 1943 ghetto opustili a vydali se na strastiplnou cestu do neznáma v přeplněných vagonech. „Uvnitř byla tma. Trochu světla tam pronikalo jen úzkými škvírami u stropu. Nejhorší bylo, že tam nebyl záchod, jen dávno plný kbelík. Nedalo se tam spát, byl tam rámus. Nevím, jak dlouho cesta trvala. Čím déle jsme jeli, tím víc hlasů utichalo. Když nám otevřeli, museli jsme překračovat mrtvé a nemocné.“ Takto přijela Žofi a její rodina 18. března 1943 do Osvětimi.
Stala jsem se číslem
„Jednou si při nástupu museli všichni práceschopní stoupnout do fronty k takovému stolku. Od té doby už jsem nebyla dvanáctiletá Žofi Brzeziňská. Stalo se ze mě pouhé číslo, 4515tý zaregistrovaný cikánský vězeň v táboře.“ Pobyt v Osvětimi Žofi popsala jako neustálou těžkou práci, zimu a hlad. Zmiňovala také sexuální násilí vojáků a pokusy na lidech, které v táboře prováděl doktor Mengele.
Celý článek najdete na webu HateFree.cz, autorka: Kateřina Gamal Richterová - zde
