Jaká byla Olga Fečová žena a spisovatelka, o tom píše v recenzi její vzpomínkové knihy Den byl pro mě krátkej Radim Kopáč. V článku pro Lidové noviny vyzdvihuje nejen kritiku, která v textu zaznívá vůči majoritní společnosti i vlastní komunitě, ale hlavně optimistický náboj knihy. Zkoumá také emocionální hloubku a autenticitu díla. „Slovo je tady prostě ručeno tělem, vlastním životem,“ píše Kopáč.
V recenzi knihy DEN BYL PRO MĚ KRÁTKEJ se mimo jiné dočtete:
Já se nemůžu ohlížet dozadu, já musím furt dopředu!, píše v poslední větě svého strhujícího, energií a všemi živly nabitého memoáru Olga Fečová (1942–2022). Manželka legendárního houslisty Jozefa Feča z kapely Roma štar, příbuzná Eleny Lackové, která před čtvrt stoletím vydala své rozsáhlé vzpomínání Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Fečová by mohla svůj memoár pojmenovat úplně stejně.
Jmenuje se ale jinak: Den byl pro mě krátkej. A má poněkud nepřípadný podtitul: Paměti hrdé Romky. Jako by tyhle dvě charakteristiky, vytesané rovnou na obálce, tedy autorčina hrdost a její příslušnost k romskému etniku, zaručovaly textu nějakou vyšší úroveň, speciální hodnotu. Anebo je to jenom lákadlo na zpovykaného čtenáře, co by rád trochu exotismu, nějakou tu kuriozitu? Buď jak buď, Fečová nepotřebuje ani jedno z toho.
Napsala plnokrevnou knihu z úplně jiného důvodu. Je to svědectví o jedněch mimořádných lidských kvalitách, o výrazné, suverénní osobnosti – jakkoli je to celé napsané po stránce umělecké a vlastně i estetické dost obyčejně, v podstatě na vlně realistického vyprávění, bohatého na lidi, místa, události.
Jak krásně se nám žilo!
Olga Fečová byla původem ze Slovenska, z Humenného, narodila se v zemi, která tehdy nadšeně přisluhovala politicky a vojensky Hitlerovu Německu. Po válce šla s rodinou do Prahy – ovšem do Prahy stalinistické, z deště pod okap. Pak zažila pozvolné tání, završené ruskou okupací v osmašedesátém, a dvě dekády ubíjející normalizace.
Ale všechen tenhle politický hnus, tyhle brutální společensko-kulturní tlaky, co měly za cíl kompromitovat, deformovat lidský charakter a donutit individualitu k podvolení kolektivu, vnímala Fečová spíš v druhém, možná až třetím plánu. Rozhodně ne nějak fatálně tragicky. Snažila se za každého politického počasí vyjít. Jistě i z důvodu, že Romové byli „ve válce“ vlastně odjakživa, dlouhá století: jako protivný a nežádoucí sociální okraj. „My pořád jenom prcháme,“ píše autorka v jedné z nejvážnějších vět knihy, „za jakéhokoliv režimu, v každé době jsme ti pronásledovaní.“
Její kritičnost pak míří konkrétně dvěma směry: jednak do vlastních řad, když Fečová konstatuje nešvary na rubu své široké rodiny, jako alkoholismus, posedlost penězi, vyhrocené lásky a nenávisti, náběhy na různé typy duševních poruch (vlastně nic, co by nebylo k mání v jakékoli jiné sociální nebo etnické skupině); a jednak, v 90. letech, do řad majoritní společnosti, která tehdy nadšeně tolerovala brutální vražedné výpady rasistických skinheads, co si z Romů udělali hromosvod jejich frustrace a mindráků.
Celý rozhovor najdete na webu Lidovky.cz, autor: Radim Kopáč - zde
