Napiš to tak, jak to říká máma

Když zaslechneme slovní spojení „romská literatura", mnoho z nás si pod ním představí například ohromnou zaprášenou knihovnu plnou tlustých románů. Jsme tak zvyklí při představě anglické, francouzské, ale i literatur dalších národů. Pokud bychom se ale zadívali na skutečnou knihovnu romských autorů, zjistili bychom, že jejich díla zabírají možná tři police, a že se spíš než o pětisetstránkové publikace jedná o útlé povídkové sbírky. Proč?

Romské písemnictví je v porovnání s těmi dalšími velmi mladým pojmem. V československém kontextu se s dosud prvními známými pokusy o literární vyjádření Romů setkáváme na konci čtyřicátých let 20. století, kdy Elena Lacková, později známá autorka pocházející z východoslovenské romské osady, sepsala prožitky své rodiny a příbuzných z druhé světové války do slovensky psané divadelní hry Horiací cigánsky tábor. Tu o několik let později se svými příbuznými a přáteli nastudovala a s velkým ohlasem s ní objeli celé Československo. Další z nejstarších romských autorů Andrej Giňa ze západočeských Rokycan na popud rodinného lékaře začátkem 60. let zaznamenal v češtině jedinečné, po generace předávané pohádky, které mu vyprávěla jeho maminka. Ty následně zaslal do Západočeského nakladatelství v Plzni, odkud se rukopis po třech letech vrátil s odůvodněním, že pro něj nenašlo využití. Giňa později z iniciativy Mileny Hübschmannové matčino vyprávění zaznamenal v romském jazyce, ve kterém byly původně vyprávěny. Sám autor ve svém autobiografickém medailonu otištěném dále v této publikaci vzpomíná: „K psaní v romštině mě přivedla právě Milena Hübschmannová. ‚Ty umíš dobře romsky,' řekla mi, ‚napiš to tak, jak to říká máma.' A ono to šlo."

Milena Hübschmannová, absolventka indologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, byla neúnavnou podporovatelkou a hybatelkou romského národního hnutí. Vůči snahám komunistického režimu, který se snažil Romy jako „cikánské obyvatelstvo se zaostalou hmotnou a duchovní kulturou" asimilovat, vystupovala otevřeně kriticky a na rozdíl od dobového trendu stála vždy na straně potlačované minority. Podporovala samotné Romy k tomu, aby se nevzdávali svého kulturního dědictví, nýbrž aby jej naopak uchovávali a rozvíjeli.

Pro romské autory, kteří byli vzděláni v majoritním jazyce (češtině nebo slovenštině), bylo ale psaní v romštině nepředstavitelné. Nikdy je ta možnost nenapadla, protože byla vždy jazykem výhradně ústní komunikace – tedy i lidová slovesnost se předávala pouze verbálně. Autoři tak vždy na počátky svého psaní v romštině vzpomínají s úsměvem a popisují vedle úcty k vlastnímu jazyku především ostych a strach z neznámého.

Hübschmannová k zapisování svých básní a vzpomínek v romštině přivedla i další z matadorek romské literární tvorby u nás, Teru Fabiánovou. Ta ačkoliv kvůli propuknutí druhé světové války a zákazu vzdělávání romských dětí vychodila jen tři třídy základní školy, při vaření kávy nebo přípravě jídla přitom s lehkostí pronášela neobyčejně působivá veršovaná životní moudra. Hübschmannová podobně jako další autory i Fabiánovou přiměla k tomu, aby je zapsala v romštině. Ta se následně svými básněmi a fejetony, které na přelomu šedesátých a sedmdesátých let uveřejňovala v prvním romském časopisu Románo ľil / Romský list, stala vzorem pro ostatní Romy, kteří se sami ve svém domácím prostředí snažili po jejím vzoru zachytit své myšlenky na papír.

Svaz Cikánů-Romů, který oficiálně vznikl v roce 1969 jako produkt Pražského jara, byl první romskou organizací toho druhu na našem území. Jeho členové se snažili jak o pozvednutí socioekonomické situace Romů, tak o podporu vzdělání a kulturní tvorby. Zásadní částí činnosti Svazu byla podpora etnoemancipačních snah, které nakonec v roce 1973 vedly ze strany režimu k jeho nucenému rozpuštění. V rámci svazové činnosti vznikl mimo jiné první nástin pravidel spisovné romštiny, který se po roce 1989 stal základem pro jejich finalizaci. Svaz také vydával již zmíněný časopis Románo ľil, na jehož stránkách se psaná romština objevila poprvé.

Tato příležitost nebyla nová jen pro autory, ale také pro čtenáře, kteří se do té doby s psanou romštinou neměli možnost setkat. Někteří Romové ještě dnes vzpomínají, že si díla romských autorů museli pro lepší porozumění číst nahlas, aby slova slyšeli, neboť byli dosud zvyklí pouze na zvukovou podobu jazyka.

Přestože zrušení Svazu Cikánů-Romů a normalizační léta emancipační snahy Romů formálně umlčely, kulturně-společenský život emancipujících se romských osobností se v důsledku toho přesunul do undergroundu. Tolerována zůstala pouze dramaticko-hudební produkce Romů. Právě tyto akce se v 80. letech staly půdou pro tajná setkávání Romů, kde se mimo jiné diskutovalo, jak s režimem vyjednat lepší postavení Romů v ČSSR. Teprve těsně před pádem komunismu se Romové ze strany režimu dočkali vyjádření o mylnosti jeho asimilační politiky.

V průběhu šestnácti let od zrušení Svazu až do sametové revoluce se především zásluhou Hübschmannové podařily vydat alespoň tři publikace, ve kterých byl romským literátům dán prostor k prezentaci poezie. Jen básnická sbírka Romane giľa / Romské písně (1979) byla tvorbě romských autorů věnována výhradně. Publikace nicméně vyšly prostřednictvím regionálních knihoven, proto se nedostaly do celostátní distribuce. Prozaická díla nedostávala v té době žádný prostor, a tak se někteří z autorů dočkali vydání svých próz až po roce 1989.

Jedním z míst, kde se dařilo díla romských autorů čas od času uveřejňovat, bylo vysílání Československého rozhlasu, ve kterém Milena Hübschmannová několik let pracovala. Svá díla tu četli buď samotní autoři, nebo byla přednášena předními československými herci. Nejúspěšnější z těchto aktivit bylo patrně nastudování dnes již legendární rozhlasové hry Eleny Lackové Žužika z roku 1988, jíž bylo také posléze uděleno prestižní rozhlasové ocenění Prix Bohemia.

Sametová revoluce znamenala také pro Romy začátek nové éry. Řada z nich následkem privatizace státních podniků, kde byli do té doby zaměstnáni především jako nekvalifikovaní dělníci, přišla o práci a mnoho z nich se tak začalo potýkat s vážnými existenčními problémy. Počátkem 90. let se také začaly objevovat a postupně získávat na síle protiromské nálady a dlouho na sebe nenechaly čekat ani první extremistické pochody včetně několika rasisticky motivovaných vražd Romů. Rok 1989 ale také na druhé straně umožnil oficiální podporu romské kultury. Romové byli v roce 1991 uznáni národnostní menšinou s garantovanou podporou svého kulturního dědictví. V porevoluční euforii začala vznikat mimo jiné romská periodika jako Romano Gendalos / Naše Zrcadlo, Romano kurko / Romský týden, ve kterých romští autoři našli toužený prostor pro svou tvorbu, již léta psali jen takzvaně do šuplíku.

Otevření nových možností přimělo také další Romy, aby své zážitky a životní zkušenosti převedli na papír. Od konce šedesátých let se tak zrodila druhá generace romských autorů – například Emil Cina, Ilona Ferková, Gejza Horváth a další. První romské nakladatelství Romaňi Chin / Romský jazyk autorům zpočátku vydávalo publikace výhradně v romštině, později i s českým překladem. V průběhu 90. let pak péčí i jiných nakladatelů vyšlo hned několik knih a sbírek tvorby romských autorů. Ty si ale často pro nezkušenost neziskových organizací, které tyto publikace vydávaly především, a nízké povědomí veřejnosti o romské literatuře spojené s nezájmem, našly cestu jen k malému množství čtenářů. Mnohdy se s těžkostmi konečně vydaná díla ani nedostala do rukou publika jednoduše proto, že občanská sdružení v roli vydavatelů oplývala omezenými distribučními možnostmi. Romská literatura tak v devadesátých letech povětšinou zůstávala uzavřena v malém okruhu spisovatelů a sympatizující hrstky Neromů.

To se částečně změnilo s příchodem nového milénia, kdy si postupně romské literární tvorby začaly díky snaze některých romistů (a dalších podporovatelů) všímat i větší nakladatelství jako Argo, Triáda, Dauphin nebo G plus G, která dodnes pravidelně na český knižní trh literární tvorbu Romů přináší. Oproti četným publikacím z 90. let, které mnohdy vznikaly v euforii z nových možností a svým zpracováním nebyly vždy důsledné, tak dnes můžeme na pultech knihkupectví sledovat reprezentativní výbory, jež jsou schopny konkurovat knihám autorů mimo oblast romské literatury – například Erika Olahová, Gejza Demeter, Andrej Giňa či unikátní sborník romské prozaické tvorby Čalo voďi / Sytá duše (2007) vydaný Muzeem romské kultury.

Nové možnosti v šíření romské literatury ukázal v roce 2010 projekt sdružení Romea s názvem Šukar laviben le Romendar / Romové píší... V jeho rámci bylo na zpravodajském serveru Romea.cz během několika měsíců publikováno na tři desítky děl od zkušených, již roky publikujících romských autorů, i začátečníků a debutantů. Projekt kromě nové příležitosti pro romské autory ukázal také sílu internetu v možnostech šíření jejich tvorby jak mezi širokou veřejnost, tak mezi Romy samotné. Pro některé z nich byl právě tento počin první možností setkat se se svou psanou mateřštinou, některé posléze inspiroval k pokusu o vlastní tvorbu.

Možností internetu využívá také nakladatelství romské literatury KHER vzniklé v roce 2012. Zaměřuje se především na vydávání e-knih, které posléze zdarma distribuuje prostřednictvím internetu. Na svých webových stránkách dává pravidelně prostor pro publikaci svých jednotlivých děl zavedeným i začínajícím romských autorům. Jak ukázaly zkušenosti s prvními publikacemi nakladatelství – sbírkou pohádek romských autorů Otcův duch a novelou Ireny Eliášové Listopad, může elektronická cesta vydávání knih řešit zmíněné problémy s distribucí. Pohádkovou sbírku i novelu si již stáhly více než dva tisíce čtenářů, což je řádově čtyřnásobek běžného tištěného nákladu knih romské literární tvorby.

Poměrně novým úkazem posledních let jsou také četná autorská čtení, na kterých romští spisovatelé svou tvorbu mají možnost prezentovat veřejnosti, setkat se s ostatními tvůrci, vyměňovat si své zkušenosti, propojovat se a navázat spolupráci. Zpočátku tato čtení organizoval okruh zasvěcených romistů, v současnosti je čím dál větší zájem také ze strany mainstreamových institucí. Romská literatura začíná rovněž čím dál častěji pronikat do radiového a televizního vysílání či celostátních literárních periodik – například romská čísla časopisů PLAV (11/2011), Host (04/2006) a Tvar (12/2013).

Jak ukazují zmíněné internetové projekty, právě virtuální prostor může být klíčovým nástrojem k šíření a propagaci jak romské literární tvorby, tak romštiny jako takové. Čím dál častěji se setkáváme i se vznikem romských diskusních fór na sociálních sítích, ve kterých čas od času debatéři komunikují mimo jiné v romštině. Čas ukáže, nakolik tyto fenomény přispěly k rozvoji romského etnoemancipačního hnutí a budování národní identity.

 

Od pohádek k autorské tvorbě

Romská ústní lidová slovesnost byla odjakživa jedním ze středobodů a důležitých nástrojů budování kolektivní identity. Tvoří ji paramisa (pohádky), vakeribena (vyprávění ze života a strašidelné příběhy o duších zemřelých) a giľa (písně).

Pohádky v životě Romů plnily vedle funkce zábavní i další jako vzdělávací nebo sociálně-korektivní. Odrážely se v nich zkušenosti z těžkého života zpravidla na okraji venkovské společnosti. Na příkladech charakterních hrdinů znázorňovaly, jak by se měl Rom chovat a jakých činů by se měl naopak vyvarovat. Velmi jasně vymezovaly, jak vypadá dobro, jak naopak zlo. Pohádky také dodávaly Romům naději. Ukazovaly, že bude-li se člověk chovat podle pravidel svého společenství, dojde na své cestě ke štěstí. Jejich význam byl tak pro život Romů nesporný.

Specifické místo uvnitř romské společnosti měli vypravěči. Těch zdatných, kteří dokázali poutavě jeden příběh vyprávět dlouhé hodiny, si ostatní velmi považovali a opakovaně je proto pro takzvané pohádkové sešlosti vyhledávali. Často si pro takové posílali i do vzdálenější vesnice, aby u některé z rodin, do jejíhož domu se následně vtěsnala celá vesnice, dlouho do noci vyprávěli. Pohádky – a to je jeden z rozdílů mezi pohádkami Romů a například těmi českými – nebyly zdaleka určeny jen uším dětí. Existovalo dokonce mnoho takových, které se vyprávěly jen v pozdních nočních hodinách, kdy byly děti nemilosrdně vykázány ven. Takové totiž byly buď až příliš strašidelné, nebo měly erotický podtext.

Velmi silnou tradici má v ústní lidové slovesnosti Romů také poezie. Její základ lze najít v písňovém folkloru, který byl vždy vedle pohádek a vyprávění její centrální formou. Písně měly v kontextu romských osad podobně jako pohádky kromě funkce zábavní rovněž sociálně korektivní význam. Vypovídaly o životě Romů, jejich zkušenostech, radostech a strastech. Pokud se současně někdo ze členů komunity jakýmkoliv způsobem provinil proti nepsaným normám, jedna z forem trestu mohla být právě zasazení jeho prohřešku do některé z písní, která se před celou vesnicí při vhodné příležitosti prezentovala. Milena Hübschmannová ve svých vzpomínkách opakovaně uváděla, že této možnosti využívaly například také podváděné a zneužívané ženy, které – přestože v běžném životě jejich veřejné vyjadřování žádoucí nebylo – měly příležitost o svých problémech zazpívat. Pro dotyčného byla takto pronesená veřejná kritika velkou ostudou.

Při svých prvních písemných pokusech to byly především právě tyto formy, ke kterým se Romové uchylovali. Na rozdíl od ostatních národů s již vytvořeným literárním kánonem, k němuž se mohou autoři vztahovat, byla pro ty romské zdrojem jejich tvorby právě tradice ústní lidové slovesnosti. Jejich snahou bylo zpočátku především zachytit jedinečné příběhy, které slýchávali od svých rodičů a prarodičů, případně zaznamenat svět romské sounáležitosti a tradic. Ty pod náporem socialistické asimilační politiky postupně mizely v nenávratnu, pro autory tak mohlo být zapsání vzpomínek jedním z prostředků boje o zachování nebo vzkříšení těchto tradic. O to usilovněji potom v prostředí českých průmyslových měst, kam celá řada rodin ze Slovenska po druhé světové válce za prací odcházela. Přestože byly rodiny se svými příbuznými na Slovensku zpočátku v těsném kontaktu, tyto vazby postupem času ztrácely na síle podobně jako některé hodnoty, které pro řadu migrantů po změně prostředí a vytržení z komunitního života postrádaly smysl. Přestože Milena Hübschmannová popisuje, že oblíbené pohádkářské seance čas od času pořádali také romští dělníci na svých ubytovnách v českých městech, na podobná setkání přestal být následkem těžké práce a života mimo pravidelný dosah svých příbuzných čas. I proto například začal tvořit již zmíněný Andrej Giňa. Ilona Ferková, která začala psát až po pádu komunismu, zase ve svém díle zosobňuje další častou motivaci, se kterou ke svému psaní přistupuje také řada jiných autorů. Snaží se skutečnými příběhy obyčejných Romů ze svého okolí ukázat, jaký život žijí ve skutečnosti – bez stereotypů, klišé a příkras. Svými povídkami vysvětluje pro majoritu někdy nepochopitelné skutečnosti a ukazuje, proč k nim dochází.

Pro většinu autorů, kteří začali tvořit v 60. a 70. letech v důsledku činnosti Svazu Cikánů-Romů, hrála velkou úlohu v jejich psaní samotná romština – respektive snaha o její pozvednutí. Snad všichni z nich – podporováni ve svém úsilí Hübschmannovou – psali proto svá díla výhradně v romštině. V tom posléze pokračovala v 90. letech i druhá generace autorů, která si už byla velmi dobře vědoma, v jaké nelehké situaci se romština po více jak čtyřicetileté politice asimilace nachází. Romové byli tehdy ve většině případů nuceni na své děti mluvit výhradně česky, jelikož dle vysvětlení režimu právě ona bránila jejich efektivnímu začlenění do společnosti. Romové měli v etno-kulturním ohledu přestat být Romy. Kým ale potom měli být? Někteří ve snaze přiblížit se Neromům a vyrovnat se jim jak po stránce materiální, tak kulturní, přestali romsky na své děti mluvit úplně. Začali si například barvit vlasy na blond a zapomínali i na své tradice a hodnoty – mnozí v domnění, že tím budou společností lépe přijati. Někteří z rodičů, kteří se ještě narodili na Slovensku, si sami nebyli s to spisovnou češtinu osvojit (vzdělávali se přeci ve slovenštině, pokud jim válečná situace do školy vůbec chodit umožňovala), a tak dětem předávali to, co sami za češtinu považovali. Vznikla tak generace dětí, které nejsou plně kompetentní ani v jednom z jazyků. Jejich čeština je po strukturní stránce dotčena vlivem romštiny – hovoříme o takzvaném romském etnolektu češtiny, specifickém jazykovém kódu mnoha rodin, jenž je majoritou vnímán jako chybný, a etnolekt jako takový činí potíže mnoha romským dětem ve škole. Přijetí těchto rodin mezi Neromy se tedy i přes tyto snahy nedostavilo. Pro jedny málo romští, pro druhé málo čeští začali tito Romové trpět pocity vykořeněnosti a frustrace. Romští autoři pak na tuto situaci velmi často ve svých dílech i veřejných vystoupeních naráželi a narážejí.

Současná generace romských autorů a autorek má dnes už i jiné motivace. I když se většina zpočátku ve svém díle stále vrací ke vzpomínkovému vyprávění, jehož prostřednictvím vzdávají hold svému dětství prožitému podle romských tradic v rodinném kruhu, objevují se u nich později čím dál častěji snahy o vlastní autorská témata. Ta mají už mnohdy pramálo společného s životem Romů, obracejí se naopak sami do sebe, svěřují se s vlastními pocity a zamýšlejí se nad smyslem naší existence. Čím dál více z nich tvoří primárně v češtině, tedy v jazyce, na který jsou zvyklí, ve kterém byli vzdělaní a ve kterém se cítí být a jsou plně kompetentní. Revitalizace romského jazyka už zejména pro mladší romské autory nehraje primární roli, přestože význam romštiny veřejně vyzdvihují. Nejde již ani tolik o snahu Romy emancipovat. Romství začíná být v tvůrčím procesu až na druhém místě, současní autoři totiž usilují zejména o uznání sebe sama jako kvalitního autora. Nakolik se jim to daří, je těžké v tuto chvíli posoudit. Celá řada z nich má ale úspěšně nakročeno.

 

Publikace Rozummění je ke stažení ZDE.

 

 



TOPlist