Andrej Giňa: O dvou bratrech

Pohádka již zasloužilého autora Andreje Giňi vypráví o dvou romských bratrech a jejich cestě do světa na zkušenou. Nechybí v ní dobro ani zlo, moudrosti, vtipu a laskavosti je v ní rovněž požehnaně. Bylo, nebylo...

 

Bylo, nebylo, sladký požehnaný Bože, byla jedna Romka a ta měla tři syny, kluky jako buky. Tomu nejstaršímu, Štefkovi, bylo dvacet dva let. Byl to statný mužský, široko daleko nebylo silnějšího. Vždy, když šel do lesa na dříví, ostatní muži porazili jeden strom, zatímco on pokácel tři. Prostřední Béla nebyl sice takový silák, zato byl moudrý. Kolikrát se stalo, že za ním dokonce přišli gádžové, když si s něčím nevěděli rady. Ne nadarmo mu říkali Fiškus, chytrolín. Nejmladší z bratrů byl Janči. Měl teprve šestnáct let. Otec jim zemřel, když mu bylo deset, a matka tak zůstala s chlapci sama. Měla chudák co dělat, aby je vychovala, i když jí starší synové pomáhali, jak mohli. Pásli u sedláků krávy, husy, pracovali na poli.

Jednou tak seděli všichni doma a vyprávěli si. „Otec nám odešel tak brzo a my teď nemáme nikoho, kdo by nás učil, jak to chodí ve světě. Jsme už dost staří na ženění a rodinu, nevěsty by ti pomáhaly, nemusela bys už tolik dřít. Já s Bélou půjdeme do světa a Janči zůstane s tebou doma. Slibujeme, že se brzy vrátíme a dohlédneme, aby se nám nic nestalo," řekli matce. Ta na ně jen hleděla, veselo jí z toho nebylo, ale co mohla dělat. Věděla, že je doma déle neudrží.

Druhého dne jim napekla marikľa a chlapci se vydali do světa. Jančimu bratři poručili, aby na matku dohlédl a se vším jí pomáhal. Matka je s pláčem vyprovodila až na samý konec vesnice a s těžkým srdcem se s nimi rozloučila. Ale ani chlapcům nebylo do zpěvu, i jim vyhrkly slzy do očí, když se s matkou objali.

Chlapci šli a šli, procházeli jednou vesnicí, druhou, městem za městem, ale štěstí jako by před nimi utíkalo. Nikde nemohli najít ani práci ani místo, kde by sloužili. Už to vypadalo, že se vrátí zpátky domů. Když tu jednou zahlédli na opuštěné cestě u lesa stát vůz s koňmi. „Čím to, že nejede?" přemýšlí Béla a už povídá Štefkovi, ať se tam jdou podívat. Přišli k vozu a vidí, že má zadní kolo upadlé, v příkopu sedí starý gádžo, hlavu v dlaních. Nejhorší bylo, že byl povoz plný sena.

„Jaj, to tedy nevím, co s ním uděláme, když je takhle naložený," uvažuje Štefko, zatímco Béla obchází povoz.

„Víte, co?" povídá tomu muži. „Zajdeme do lesa, přitáhneme velké klády a vy běžte hledat nějaké kameny, ale ať jsou pořádné!"

Jak řekli, tak i udělali. Béla vůz podložil kameny a dřívím, potom vzali širokánský kmen a nadzvedli jím zadní část vozu. Štefko honem nasadil kolo a klínek, aby nemohlo opět vypadnout. Gádžo to celé sledoval a kroutil hlavou.

„Vás mi poslal samotný pán Bůh. Jsem už starý a viděl jsem mnoho mužských, ale takhle šikovné, a navíc siláky, jako jste vy, jsem jaktěživ nespatřil. Tisíceré díky! Kdybyste nepřišli, nevím, co bych si počal. Do města je to odsud pěkný kus cesty. Musel bych tu povoz nechat a jít domů jen s koňmi. Kdo tušil, že potkám takové chlapce, kteří vůz nadzvednou jako vy. Víte co? Zvu vás ke mně domů! Půjdete se mnou, najíte se, popovídáme si. Musím vás ukázat ženě. Moc ráda vás pozná."

Oba bratři se zdráhali, prý že to nic nebylo, že by to udělal každý. Ale gádžo se nedal. Naléhal, až souhlasili a šli s ním.

Gádžova žena se k nim chovala, jako by byla jejich vlastní matka. Objala je a děkovala za to, jak jejímu muži pomohli. A hned jim uvařila to nejchutnější jídlo, přinesla nejlepší pálenku. A tak bratři seděli a hodovali. Když ale chtěli odejít, muž se ženou je ne a ne pustit. „Už jsme oba staří a nevíme, kdy naposledy zavřeme oči. Děti nemáme. Když tu zůstanete, všechno co máme, odkážeme vám. A že máme velký majetek! Koně, louky, krávy, prostě to, co k takovému hospodářství patří. Zůstanete-li, bude to vaše. Jsme staří, sami už tolik práce nezvládneme." Chlapci na ně jen koukali. První promluvil Béla.

„Jak vám poděkovat, o něčem takovém se nám ani nesnilo. Jenže my neumíme hospodařit a tak tu nemůžeme zůstat. Nezlobte se na nás. Ale nikdy na vás nezapomeneme. A kdo ví? Třeba se vrátíme, až poznáme, jak to chodí jinde."

Jenže stařenka je nepustila a tak zůstali ještě týden. Když nadešel čas, povídají bratři: „Jako byste byli naši rodiče, chovali jste se k nám jako k vlastním. Jsme vám moc vděční, ale tady si ženy nenajdeme. Musíme odsud odejít. Slibujeme vám, že na vás nezapomeneme a přijdeme vás někdy navštívit." Nato se sebrali a vydali se do světa.

Šli a šli, až dorazili do rozlehlého města. Právě se tam konal velký trh. Mohli jste tu pořídit, na co jste jen pomysleli. Chlapci chodili sem a tam, ale nemohli si nic koupit, neměli u sebe ani halíř. A hladoví byli, že by snad i samotného ďábla snědli. Jako naschvál kousek od nich prodávali koláče, chléb, opodál zase jiný gádžo nabízel salámy, klobásky, uzené maso a jiné dobroty, až z toho bratry břicha rozbolela. Muž, který prodával chleba, si je přísně prohlížel. Bál se, aby mu něco neukradli.

Vtom k němu přišel Béla a povídá: „Vidím, že z nás máte strach, ale taky koukám, že vám obchody moc nejdou. Když vám pomůžeme, dáte nám na oplátku chleba a koláče?" Gádžo se na ně zadívá a táže se: „Co máte v úmyslu udělat?"

„Nic se nebojte, žádné nekalosti." Nato se Béla se Štefkem rozkřičeli do všech stran: „Lidičky, přijďte k nám, kupte nejlepší chleba, maso a klobásky. Lepší ani levnější nikde nedostanete. Jen pojďte, nestyďte se!" A tak Béla lákal na chléb a Štefko zase na maso. Netrvalo dlouho a k chlapcům se začali scházet lidé a nakupovat jako diví. „Nezlobte se," obrátil se Béla ke gádžovi, „ale kdybyste pár klobás, trochu masa a salámu nakrájel na kousíčky, aby lidé mohli okoštovat, prodal byste určitě víc."

„Jak jsi na to přišel?" podivuje se gádžo, „prodáváme už tolik let, pak si jen tak přijdeš ty a ukážeš nám, co jsem jaktěživ neviděl." Ale protože si to zasloužili, naložil chlapcům plné ruce klobás, chleba a koláčů. Těm z toho až srdce poskočilo, když viděli všechny ty dobroty.

Vtom jak kdyby někdo vystřelil. Ze spodní části trhu byl slyšet obrovský jekot. Všichni lidé křičeli a běhali sem a tam. Chlapci se jen koukali, co se to děje. „Utíkejte pryč!" křičeli gádžové. „Zase sem přišli krást!" Zloději seskočili z koně a už už si chtěli klobásami a chlebem plnit pytle. Lidé kolem jen povykovali. Béla se Štefkem k oběma lotrům přiskočili, každý popadl jednoho. Štefko toho svého jednou rukou zvedl do vzduchu jako malého kluka. S tím druhým Béla praštil o zem jak se shnilým jablkem. Ani si nestihli uvědomit, co se to s nimi děje. Lidé kolem jen valili oči. Nikdo něco takového nečekal, sami se zlodějů báli, jako by to byli samotní čerti. Jakmile ale viděli, že jim ti dva nemohou nic udělat, pustili se do nich. Chlapcům došlo, že je zle, že se gádžové chystají ty lotry pověsit. Tak jim Béla povídá: „Jestli chcete zůstat naživu, schovejte se za nás a ani se nehněte!"

„Tak dost!" zakřičel Béla. „My jsme je dopadli a my je předáme králi. Jen jemu a nikomu jinému přísluší je soudit. A vy, pokud jim něco uděláte, budete stejní jako oni. Vezměte koně, a kdo chce, ať jede s námi. Dovezeme je do šatlavy."

Jak řekli, tak i udělali. Druhý den ráno dorazili s oběma zloději do zámku. Celé město už vědělo, že je chlapci dopadli a hodlají předat do vězení.

Zpráva se dostala až ke králi, který už chlapce se svými soudci netrpělivě očekával. Do zámku kromě bratrů a obou zlodějů přišla i spousta gádžů. Král se nestačil divit. Před tolika lidmi ještě nikdy nesoudil.

„Teď mi povězte, jak se to seběhlo," začal král.

Chlapci mu všechno vyprávěli. Poté mu Béla povídá: „Podívejte, králi, jací jsou mladí a vystrašení. Bylo by dobré je vyslechnout. Snad se dozvíme něco, o čem jsme až do dnešního dne neměli ani potuchy."

„Vidím, že dobře uvažuješ. Tak se do toho pusť," souhlasil král.

Přítomní soudcové i další lidé jen přihlíželi. Chlapec naslouchal oběma zlodějům a po chvíli se všichni dozvěděli, jak se oba předvedení jmenují, odkud jsou, jak jsou staří a jak žijí. Mladšímu bylo rovných dvacet let. Béla se ho ptal, proč se dal na zlodějinu. A tak ten mladý zlodějíček začal vyprávět.

„Bylo nás doma deset dětí a každý den jsme věděli, co je hlad. Už jsem se nemohl dál dívat, jak mí mladší sourozenci hladoví. Chtěl jsem jen, aby nám bylo líp."

„A mluvíš pravdu?" zeptal se ho Béla. „Víš přece, že snadno zjistím, jestli lžeš nebo ne. Pokud ano, jen si tím uškodíš." Pak se jal vyptávat staršího.

„A proč loupíš ty?"

„Nás bylo doma sedm bratrů. Neuplynul jediný den, kdy bychom se nehádali. Otec pil a mlátil matku i nás děti. Nemohl jsem se na to dál dívat, a tak jsem odešel. Natrefil jsem na bandu loupežníků a ti mě vzali mezi sebe."

„Teď nám ale řekni holou pravdu. Jak jste kradli, bili a vraždili lidi," naléhal Béla.

„Kdepak," ozval se jeho mladší druh. „Krást jsme chodili ve dvou. Když jsme někoho dopadli, sám nám dal ze strachu úplně všechno. Nikdy jsme ale nikoho nezabili, na to jsme ani nepomysleli. Jednou jsme dostali mladého gádže, řezníka. Byl silný jako býk, tak jsme přes něj hodili provazy a svázali ho. Kdybysme ho nechali jen tak, byl by nás oba zabil jak mouchy."

Všichni okolo se dali do smíchu.

„Kolik lidí jste okradli a co jste brali nejvíc?" pokračoval Béla.

„Brali jsme všechno, co měli u sebe. Peníze, jídlo, všechno, na co jsme natrefili."

„Ale věděli jste přece, že krást se nesmí, a přesto jste vzali vše, co vám přišlo pod ruku," opáčil jim Béla.

Oba dva zloději sklopili hlavu a bylo vidět, že svých činů litují. Všichni přítomní pozorně naslouchali.

„A co bys s nimi udělal, kdybys měl tu moc?" obrátil se král na Bélu.

„Když vidím, jak jsou mladí a že je jim to celé líto, tak bych je poslal na práci do lesa nebo lámat kameny. Slyšel jsem, že tady u vás takovým, co kradou, sekají ruce. To je trest na celý život. Jednou se ožení, založí rodinu, jak je pak uživí, když jim provedeme něco takového? Užitečnější bude, když budou těžce dřít a splatí tak všechno, co nakradli."

Všichni přítomní uvnitř jen zírali, jak mluvil. Kdo to kdy viděl, aby někdo radil králi, co má dělat. Ten se na něj jen díval a povídá: „No, ať je tedy po tvém. Oba dva ať jdou pracovat do lesa, kácet stromy a dřít se stejnou vervou, s jakou loupili. A jestli se ještě někdy vrátíte ke zlodějině, budete oba o ruce kratší."

 

Král za dva týdny pořádal velikánskou soutěž. Do zámku se sjeli nejlepší a nejsilnější muži ze široka daleka, aby se dali do zápolení.

Zápas trval skoro celý den. Štefko s protivníky vymetal dvůr, jako by to byla košťata, až na konci zůstali jen čtyři největší siláci. Takoví mužští, až z nich šel strach. Ale i ty tři chlapec skolil. A tak zbývali už jen dva - Štefko a asi třicetiletý, mnohem vyšší chlap. Kam přišel, všechny přemohl. Doposud s nikým neprohrál. Bylo vidět, že si věří a hodlá se Štefkem zamést jak s hadrem. Jenže se ani nestačil pořádně rozhlédnout a už byl na zemi. Všichni okolo začali jásat a tleskat. Kdepak, něco takového nikdo nečekal! Chlap ani nevěděl, co se s ním dělo. Celý zahanbený hledal, kam se co nejrychleji zašít.

Zpráva o bratrech se roznesla po celé zemi. Oba náramně padli králi do oka. Jak by taky ne, vždyť byl zrovna tak mladý jako oni. Hned poznal, že jsou to chytří a poctiví chlapci. Udělal proto Štefka svým strážcem a Bélu rádcem.

To ale nemohli skousnout zámečtí pánové. Podplatili tedy jednoho muže, který bratrům servíroval jídlo, aby jim do něj nasypal silný prášek na spaní. Jak poručili, tak udělal. A tak chlapci usnuli, jak kdyby je do vody hodili. V noci je naložili na vůz, svázali jim nohy a ruce a odvezli je hluboko do lesa.

Kdo ví, jak dlouho spali. Probrali se až v poledne. Zkoprněli, když si uvědomili, kde jsou.

„Co si počneme?" ptá se Štefko.

„Musíme ven z lesa," povídá Béla.

„Nejdřív se ale musíme dostat z těch provazů," opáčil Štefko.

Netrvalo dlouho a Štefko byl volný. Pomohl i Bélovi a vydali se na místo, odkud bylo dobře vidět prosvítající slunce.

Šli a šli, až došli na kraj lesa. Měli pocit, jako by to místo znali. „Vždyť jsme zrovna na té cestě, kde jsme spravili vůz tomu gádžovi," povídá Béla. Tak se sebrali a vydali se navštívit starce se ženou.

Oba měli obrovskou radost, když je viděli. Žena jim hnedle šla uvařit to nejlepší jídlo. Bratři jim museli vyprávět všecičko, co dělali, co se jim přihodilo. Starý pár nepřestával kroutit hlavou.

„Vždyť jste už mohli být mrtví! Jaké štěstí, že vás nezabili, že jste je skolili takhle přede všemi! No ale teď už nikam nepůjdete! Zůstanete u nás a převezmete celé hospodářství," řekl stařeček.

„Jste sice jako naše vlastní rodiče, ale nemůžeme tu zůstat. Neodpustíme jim, že nás na zámku chtěli takhle sprovodit ze světa."

„Nechoďte nikam," prosila je stařenka. „Vidíte, co vám udělali. Jestli jim teď padnete do rukou, živí nevyváznete. Chtějí vás připravit o hlavu. Já ani vaše matka bysme takovou ztrátu nepřežily. Jste jako naši vlastní, i když jsme vás na svět nepřivedli. Moc vás prosím, neodcházejte. Tuším, že to nedopadne dobře. Tady u nás máte všechno a mohou tu žít i vaše děti."

Jenže chlapci si nedali říct. Za několik dní se sebrali a vydali se do města, kde se jim ta nekalost přihodila. Vešli do krčmy, posadili se do kouta a poslouchali, co si lidé povídají. Tak se dozvěděli, že je král dal hledat a že mu oba tuze schází.

„Co budeme dělat?" obrátil se Štefko na Bélu. „Půjdeme do zámku, nebo ještě vyčkáme? Možná se dozvíme víc."

A tak se i stalo. Doneslo se k nim, že si královi rádcové náramně pochvalují, že už chlapci na zámku nejsou. V tu chvíli bratrům došlo, kdo za jejich vystrnaděním ze zámku stál. „Víš co? Jdeme přímo na zámek," rozhodnul Béla. „Když se dozví, že tu jsme, pošlou pro nás tolik svých lidí, aby nás zabili. Když půjdeme do zámku, dokážeme se tam ubránit a určitě se ukáže, kdo že nás to chtěl ze světa sprovodit."

Jak řekl, tak udělali. Jakmile se ukázali před hlavní branou, hned je vojáci, co právě sloužili, poznali a radovali se, že oba bratři žijí a jsou v pořádku. Okamžitě poslali pro hlavního sluhu. Ten, jen co se dozvěděl, že se chlapci vrátili, zval je hned dál. Také král měl obrovskou radost, honem si je k sobě nechal zavolat. Museli mu dopodrobna vyprávět, co se jim stalo. Král jen tiše poslouchal a nevěřil svým uším.

Příštího dne svolal všechny své sloužící. Když byli všichni nastoupení, předvolal chlapce. Někteří, když Bélu se Štefkem spatřili, zůstali stát jako opaření. Král promluvil:

„Někdo chtěl, aby odsud tito dva dobří a poctiví muži zmizeli. Nechybělo mnoho a mohli být oba mrtví. Věřte mi, že viníka odhalím a dostane, co si zaslouží. Jedno, je-li to velký pán nebo chuďas, který tu slouží."

Na druhý den si král dal zavolat svoji družinu. Její představený jen kroutil hlavou. Pět mužů chybělo. Ale netřeba je hledat, sami se tím přiznali, že to byla jejich práce. „Jakmile se tu ukáží, hned je chyťte a strčte do vězení!" dal rozkázat král. „Doufám, že už je tu nikdy neuvidím!"

„Však oni vědí, můj králi, že to u tebe mají spočítané."

„Ať je vezme čert!" zaklel král. „Vy jste tu a zdraví, to je hlavní."

Uběhnul týden a ke králi se doneslo, že se těch pět mužů dalo najmout do služby k jinému králi. To ale nebyl dobrý člověk. Nikoho nenechal na pokoji, pořád by jen válčil.

„No, ještě aby tak do války strkali nos," poznamenal Béla.

„Co si nadrobí, ať si taky sní," uzavřel hovor král, „a víc o nich nechci slyšet."

 

Chlapci zůstali v zámku, aby byli králi po ruce a sloužili mu, jak nejlépe dovedli. Když bylo vše zas tak, jak má být, vypravili se oba za stařenkou a jejím mužem, aby viděli, že jsou v pořádku a domluvili se, že tam budou hospodařit i s matkou a nejmladším bratrem Jančim.

Hospodář se ženou byli tuze rádi, že na stáři nezůstanou sami. A tak netrvalo dlouho a Janči s matkou přijeli a naučili se raz dva všemu, co bylo na statku třeba. Tolik si se stařenkou a stařečkem rozuměli, že jim začali říkat babičko a dědečku, a Štefko s Bélou, přestože žili na zámku, zrovna tak. Přicházeli je navštívit tak často, jak jen mohli.

A tak si všichni žili šťastně. Béla a Štefko se oženili se dvěma komtesami. Veselka se konala na statku, svědčil jim sám pan král. Hospodář se ženou ani nevěděli, jak jim poděkovat za to, že na stará kolena zažívali takové štěstí.

Tak žili společně a šťastně ještě mnoho let, a jestli nezemřeli, žijí dodnes.

 

A co se stalo s těmi pěti chytráky? Zahynuli v boji. Ten král, co se s každým hned bil, totiž prohrál velkou válku. Ostatní králové se proti němu spojili a zahnali ho až k moři a on si na ně od té doby netroufl udeřit. Všichni se radovali, že nafoukanému králi přistřihli křidýlka a ještě mohl být rád, že ho nenahnali do vody a nechali ho žít. Alespoň tak se to mezi lidmi vyprávělo.

 

Z romského originálu přeložila Radka Steklá

 

 

Andrej Giňa: Pal o duj phrala

 

Kaj has, kaj na has, guleja, bachtaleja the mek Devla čačeja, has jekh romňi. Ola romňa has trin čhave, murša sar momeľa. Nekphureder has o Štefkus. Has leske biš the duj berš. Murš, zoralo, hoj andre calo gav, aľe na čak odoj zoraleder murš na sas. Te džanas andro veš kaštenge, ta mindig aver murša čhivnas tele jekh rukh, jov čhivlas duj trin. Lestar terneder o Belas na sas ajso zoralo, aľe has goďaver. Kecivar pes ačhelas, hoj ke leste phirnas the o gadže, te peske na džanenas te del goďi varesoha. Na hjaba leske phenenas fiškaľis. Nekterneder has o Jančus. Has leske mek čak dešušov berš. Sar leske has deš berš, ta lenge muľa o dad u e romňi ačhiľa korkori le čhavenca. Has la čora so te kerel, kaj len te viľikerel, bar te lake o phureder čhave žutinenas, sar birinenas. Pasinenas le gadženge le gurumňen, le papiňen, kernas pro maľi.

Jekhvar bešenas khere savore u vakernas peske. „O dad amenge odgeľa avka sigo u amen nane ňiko, ko amen te sikhavel, sar pes dživel andre luma. Imar sam dosta phure, hoj peske te rodas le čhajen u te zathovas peskeri fameľija, o borija bi tuke žutinenas, kaj pes avka te na trapines. Amen le Belaha džaha andre luma u o Jančus ačhela tuha khere. Egerinas tuke, hoj avaha khere so neksigeder u merkinaha pre peste, hoj pes amenge ňič te na ačhel." E daj pre lende čak dikhelas u na has olestar bachtaľi, aľe so šaj kerďa. Džanelas, hoj len khere imar na uľikerla.

Pre aver ďives lenge e daj pekľa marikľi u o čhave pes mukhle andre luma. Le Jančuske parančolinde, hoj te merkinel pre daj u savoreha lake te žutinel. E daj lenca rovibnaha geľa dži pro agor gaveske u phare jileha pes lenca rozgeľa. Aňi le čhavenge na sas lokes, the lenge demade o apsa andro jakha, sar pes laha obchudle.

O čhave džanas ta džanas gav gavestar, foros forostar, aľe e bacht sar te angle lende denašťahas. Ňikhaj našťik stradle buťi aňi sogališagos. Imar avka dičholas, hoj visaľona pale khere. Ča jekhvar džanas ajse omukhle dromeha pašal o veš u zadikhle odoj o verdan le grajenca, sar terďol pre jekh than. „Sar oda, hoj o graja terďon furt pre jekh than?" avľa pre goďi le Belaske. „Džas te dikhel, so pes ačhiľa," phenďa o Belas le Štefkuske. Doavle kijo verdan u dikhen, e paluňi kereka peľa tele u o phuro gadžo bešel paš o šancos u o šero andro vasta. Nekgoreder has, hoj o verdan has pherďardo le khaseha.

„Jaj, ta oda na džanav, so leha keraha, te hino avka pherďardo," phenďa o Štefkus. O Belas obgeľa o verdan.

„Džanen so?" phenďa le gadžeske. „Amen džaha andro veš, anaha bare druki u tumen roden varesave bara, aľe hoj te aven bare!"

Sar phende, avka kerde. O Belas podthoďa tel o verdan o bara the o kašta, paľis ile baro thulo drukos u podhazdle o verdan maj paš e paluňi kereka. O Štefkus sig, thoďa odoj e kereka the klinkos, hoj te e kereka na perel tele. O gadžo čak dikhelas u bonďarlas le šereha.

„Tumen mange bičhaďa o Devloro. Som phuro u dikhľom but muršen, aľe kajse šikovnen the zoralen sar tumen san, mek šoha na dikhľom. Igen, igen tumenge paľikerav! Te na avľanas, na džanav, so kerďomas. Andro foros adarig igen dur. Mušinďomas adaj o verdan te mukhel u te džal khere le grenca bijo verdan. Ko šaj džanlas, kaj arakhav ajse muršen, hoj o verdan hazden avka sar tumen. Džanen so? Me tumen vičinav ke mande! Aven manca, chana, povakeraha peske. Mušinav tumen te sikhavel la romňake. Joj ela igen rado, te tumen prindžarla."

O čhave pes odcirdenas, le gadžeske phenenas, hoj oda ňič na has, hoj bi kada kerďahas sako, aľe o gadžo pes na diňa. Ajci len vičinlas, hoj priačhile u gele leha.

E gadži pes kija lende ľikerlas sar e daj. Obchudľa len u igen lenge paľikerlas vaš oda, sar lakere romeske žutinde. Maj lenge kerďa so nekfeder chaben u anďa nekfeder tharďi. Avka odoj bešenas u chanas. O čhave imar kamle te džal odathar, aľe e gadži the o gadžo len na mukhle. „Amen la romňaha sam imar phure u na džanas, kana phandaha o jakha. Čhave amen nane. Te ačhena adaj, savoro so amen hin, tumen daha. U hin amen baro barvaľipen. Graja, maľi, gurumňa u savoro, so kijo chulajipen perel. Te ačhena adaj, sa ela tumaro . Sam phure, ňiko amen nane u imar na birinas te kerel sa." O čhave čak pre lende dikhenas. Ešebno pes diňa anglal o Belas.

„Amen tumenge igen paľikeras, ajso vareso amenge na avľahas aňi andro suno. Kajčak amen na džanas te chulajinel u mušinas te džal odathar. Ma rušen pre amende! Amen pre tumende šoha na bisteraha. Ko džanel? Talam avaha pale, sar prindžaraha, sar pes dživel avrether."

Kajčak e phuri len na mukhľa. Has odoj mek jekh kurko. Paľis o Štefkus lenge phenďa le phare jileha: „Tumen san sar amari daj the o dad. Ľikerenas pes ke amende sar te avahas tumare čhave . Amen tumenge vaš oda paľikeras, aľe adaj peske le romňijen na arakhaha. Mušinas te džal odathar. Aľe egerinas tumenge, hoj pre tumende šoha na bisteraha u avaha pre tumende te dikhel." Paľis o čhave th´avka gele odathar u vidine andre luma.

Džanas ta džanas, mindig pes na dochudle andre jekh baro foros. Odoj has baro tarhos. Šaj peske adaj cinďan, so čak kamľan. O čhave phirnas upre tele, aľe ňič peske naštik cinde. Na sas len aňi phaglo fileris. Bokhale has, hoj chalehas the le benges. U mek, sar lenge pre choľi , minďar paš lende bikenavlas o gadžo o bokeľa, o maro u maj pašes lendar aver gadžo bikenavlas o salami, o kolbasi, o udzimen mas the aver lačhipena, hoj le čhaven olestar maj o pera dukhanas. O gadžo, so bikenavlas o maro, čak pre lende dikhelas. Daralas, kaj lestar vareso te na čoren.

O čhavo, o Belas, avľa kija leste u chudľa leha te vakerel. „Dikhav, hoj pes amendar daran, aľe tiž dikhav, hoj tumenge varesar na džal. Te tumenge žutinaha, dena amen jekh maro the bokeľi?" O gadžo pre leste čak dikhelas u phučľa lendar: „So kamen te kerel?"

„Ma daran, ňič ajso, so bi na elas paťivalo." Avka chudle o Belas the o Štefkus te vičinel savora zoraha: „Manušale, aven adaj ke amende, aven peske te cinel nekfeder maro, mas the kolbasi. Ňikhaj feder the tuňeder na chudena. Aven, ma ladžan pes." Avka o Belas vičinlas paš o maro u o Štefkus paš o mas. Na ľikerďa but u ko čhave chudle te phirel o gadže a chudle te cinavel. „Ma rušen," phenďa o Belas le gadženge, „aľe te mek vajkeci kotera maro, salama the kolbasi rozčhingernas pro cikne koterora, hoj o džene šaj okoštoľinenas, ta bi bikenenas bizo buter."

O gadže čak pre leste dikhenas. „Sar pre oda avľal? Amen bikenavas ajci berša u tu aves čak avka u sikhaďal amenge vareso, so mek ňikhaj na dikhľam. O maro, e bokeľi the o kolbasi peske zasogalinen!" U thoďa lenge o kolbasi, o maro the e bokeľi andro vasta. Le čhavenge kaj o jilo asalas, sar dikhenas kale lačhipena.

Jekhvareste sar te vareko viľinelas. Telal šunďolas bari vika. Sa o manuša vičinenas u denašenas upre tele. O čhave čak dikhenas, soda pes kerel. „Denašen het," vičinenas o gadže. „Imar avle te čorel!" O cudza manuša paš o maro the kolbasi chuťile tele pal o graja u imar kamle te rakinel sa o chaben andro gone. Savore so odoj has, vičinenas, aľe ňiko pes na thoďa. O Belas the o Štefkus prichuťile kija lende, sako chudľa jekhes. O Štefkus jekhe vasteha hazdľa oles sar cikne čhavores. Le avreha o Belas pekľa andre phuv sar kirňa phabaha. So duj lotroša aňi na džanle, so pes lenca ačhiľa. Savore so odoj has, čak o jakha dine avri. Kada ňiko na užarlas. Le lotrošendar sako daralas sar jagatar. O gadže sar dikhle, hoj len o lotroša našťik ňič keren, ta pes andre lende mukhle u imar pes lenge andro vasta arakhle o čile u jekheste o šelo. O čhave maj prindžarde, hoj le lotrošenca ela namištes u hoj len o gadže hine kisna te figinel. O Belas lenge phenďa: „Garuven pes pal amende u aňi peha ma čalaven, te kamen te dživel!"

„Ta dosta!" chudľa te vičinel o Belas. „Amen len chudľam u amen len predaha le kraľiske. Čak leske perel len te sudzinel u ňikaske avreske. U tumen, te len vareso kerna, ta san ajse sar jon. Akana chuden le gren u te kamen, aven amenca. Ľidžaha len andre diz."

Sar phende, avka kerde. Pr´aver ďives tosara ande le lotrošen andre diz. Imar calo foros džanelas, hoj o čhave len chudle.

No u kada hiros pes doanďa dži kijo kraľis u jov peskere sudcenca len imar užarlas. O čhave ande le lotrošen andre diz u lenca avle pherdo gadže. O kraľis the o sudci čak čudaľinenas. Angle kajci manuša mek šoha ňikas na sudzinenas.

„Akana mange phenen, sar oda pes ačhiľa," chudľa te vakerel o kraľis.

O čhave leske sa rozphende. Paľis leske o Belas phenďa: „Dikh, kraľina, save hine darade the terne. Avelas bi mište len te šunel avri. Talam pes dodžanaha, so dži adaďives na džanahas."

„Dikhav, hoj tuke gondoľinel lačhes. Šaj pes andre oda mukhes," phenďa o kraľis.

O sudci so odoj sas, aľe na čak jon, čak dikhenas. Koda dikhľa, hoj varesavo romano čhavo te šunel avri le lotrošen. Avka savore pes dodžanle, sar pes o lotroša vičinen, khatar hine, keci lenge berš u sar dživnas khere. O Belas phučľa le ternederestar, so has leske biš berš, soske chudľa te phirel pre čori . Avka chudľa o lotrošis te vakerel.

„Khere samas deš čhave u e bokh amen marlas sako ďives. Imar našťik dikhavas, sar mire terneder phrala the pheňa bokhaľon. Kamľom, hoj amenge te avel feder."

„U vakeres čačipen?" phučľa lestar o Belas. „Džanes mištes, hoj lokes pre oda avava, či chochaves vaj na. U te chochaves, ta peske keres mek goreder."

„U tu," phučľa le phurederestar: „Soske pes diňal pre čori?"

„Amen samas khere efta phrala. Na has jekh ďives, kana pes amare na vesekedinenas. O dad igen pijelas, marlas amen the la da. Me imar pre kada našťik dikhavas, ta geľom het. Taľinďom pro lotroša u jon man ile peha."

„Akana phen mange žužo čačipen. Sar čornas, marnas le manušen, murdarďan varekas," phučľa o Belas.

„Ta kaj," diňa pes anglal o terneder. „Te čorel phirahas pal duj džene.Te varekas chudľam, ta jov amenge diňa korkoro sa la daratar. Šoha ňikas na murdarďam, oda amenge aňi na avľa pre goďi. Jekhvar chudľam jekhe terne gadžes, le mesarošis. Has zoralo sar graj, ta pre leste čhiďam o šelo u sphandľam les. Te les mukhľamas čak avka, ta amen so dujen zmarďahas sar le gren."

Savore, so odoj has, chudle te asal.

„Keci manušen čorarďan u so čornas nekbuter?" phučľa o Belas.

„Amen čorahas sa, so le gadžen has paš peste. O love, o chaben u savoro pre soste taľinahas."

„Aľe džanenas mištes, hoj nane sabatno te čorel u tumen čornas savoro, so tumenge avlas tel o vasta," phenďa lenge o Belas.

So duj lotroša thode tele o šere u dičholas, hoj lenge igen pharo, so kerde. Savore, so odoj has, šunenas.

„U so lenca kerehas tu, te tut avelas ajsi zor?" phučľa o kraľis le Belastar.

„Sar dikhav, save hine terne u hoj lenge pharo, so kerde, ta bi len bičhavas te kerel buťi andro veš vaj te phagerel o bara. Me šunďom, hoj adaj kajsenge, so čoren, čhingeren o vasta. Kada ehin igen baro trestos pre calo dživipen. Jekhvar len ela romňija, čhave, sar len udžiďarna, te lendar keraha kaľiki. Bareder chasna lendar ela, te kerna buťi, phari buťi u koda, so čorde, sa poťinena."

Savore so has andro kher, ta čak o jakha dine avri, s´oda jov vakerel. Kaj ko dikhľa, hoj vareko te phenel le kraľiske, so elas nekfeder te kerel. O kraľis pre leste čak dikhelas u paľis phenďa: „No, mi el avka sar tu kames. So duj džene mi džan andro veša te kerel, te čhingerel o kašta u kerna odoj ajci, keci čornas. U te mek jekhvar dena pes pre čori, ta ena so duj le vastenca charneder."

 

Vaj duje kurkenca kerďa o kraľis baro prekidkeriben. Zgele pes adaj nekfeder u nekzoraleder murša the andal aver phuva u chudle pes te pasinel.

Ľikerlas oda maj calo ďives. O Štefkus lenca šulavlas e dvora sar la metľaha. Pro agor ačhile ča štar nekzoraleder. Murša, hoj lendar kaj dar chanas. The ole trinen thoďa tele. Ačhile čak duj džene. Jov, the o nekzoraleder vaj tranda beršengero murš, bareder sar Štefkus. Kaj avlas, savoren thovlas tele. Mek ňikaha na prekhelďa. Dičholas, hoj peske igen paťal u hoj le Štefkuha zašulavla sar le pataveha. Kajčak mindig pes o raklo rozdikhľa, imar has pre phuv. Savore, so has odoj, chudle te vičinel u te klapkinel. Ta kaj, kada ňiko na užarlas! O raklo aňi na džanelas, so pes leha ačhiľa. La ladžatar pes na džanlas, kaj te thovel.

O hiros pal o čhave pes maj rozľigenďa pal calo phuv. Le kraľiske so duj džene pele andre dzeka. Sar te na, has terno maj sar jon. Has lendar phureder čak vajkeci beršenca. Maj prindžarďa, hoj o čhave goďaver u paťivale. Avka le Štefkus kerďa peskere ochrancaske u le Belas radcaske.

Kada našťik preľigende prekal o jilo o raja , so has pre diz. Avka podpoťinde jekhe manušes, so le čhavenge hordinlas o chaben, hoj lenge te čhivel andro chaben zoralo praškos pro soviben. O čhave zasute sar kašta. Raťi len thode andro verdan, sphandle lenge o pindre the o vasta u ľigende igen dur andro veš.

Ko džanel, keci odoj sovnas. Dine pes opre, sar imar has baro ďives. Sar dikhle, kaj hine, ačhile sar kašta.

„So keraha?" phučľa o Štefkus.

„Mušinas pes te dochudel avri andal o veš," odphenďa leske o Belas.

„Ešeb mušinas te čhivel tele o šele pal o vasta the pal o pindre," phenďa o Štefkus.

Na ľikerďa leske but u o Štefkus čhiďa tele savoro pal o vasta the pal o pindre. Avka žutinďa the le Belaske. U gele pre jekh than, kaj mište dičholas o kham.

Džanas ta džanas, kaj jekhvar dikhle, hoj hine avri andal o veš. Avka pes lenge zdiňa, sar te kada than džanenas. „Se amen sam pre kada drom, kaj adaj prikerďam o verdan le gadžeske," phenďa o Belas. Avka pes skidle u gele pal o phuro gadžo the gadži.

Le phuren ehas igen bari loš, hoj len dikhle. E gadži maj lenge kisitinďa so nekfeder chaben. O čhave mušinde lenge sa te phenel, so kernas, so pes ačhiľa. O phuro the e phuri čak bonďarnas le šereha.

„Se šaj uľanas mule! Mek bacht, hoj tumen maj na murdarde, te len thoďan avka tel o pindre, angle savorende! No, aľe akana imar na džana ňikhaj. Ačhena amenca u prelena savoro chulajipen," phenďa o phuro.

„Tumen san sar amaro dad the daj, aľe amen adaj našťik ačhas. Na odmukhaha lenge, hoj amen kamle te chal pal kadi luma."

„Ma džan ňikhaj," mangelas pes lenge e gadži. "Dikhen, so tumenca kerde. Akana te lenge avena andro vasta, ta imar džide avri na avna. U kamen te našavel peskere terne šere, u tumari daj the amen kada na predživaha. San amenge sar amare čhave, bar te tumen na anďam pre kadi luma. Mangav tumen, ma džan ňikhaj. Me šunav, hoj oda namištes doperla. Adaj tumen hin savoro u adaj šaj dživen the tumare čhave."

Kajčak o čhave peske na dine te phenel. Vajkeci ďivesenca pes skidle u gele andro foros, kaj pes lenge oda nalačhipen ačhiľa. Gele andre karčma, odoj peske bešte pre sera u šunenas, so peske o manuša vakeren. Avka pes dodžanenas, hoj o kraľis len diňa te rodel u hoj leske igen chibaľinen.

„So keraha?" phučľa o Štefkus le Belastar. „Džaha andre diz, či mek použaraha? Talam pes dodžanaha buter."

The bizo! Dodžanle pes, sar pes o raja, so hine paš o kraľis, ašaren u sar hine rado, hoj o čhave adaj nane. Le čhavenge maj dogeľa, hoj oda has lengeri buťi avka len andal e diz te dochudel. „Džanes so? Džas andre diz maj," phenďa o Belas. „Te pes dodžanena, hoj sam adaj, bičhavna pre amende ajci peskere manušen, hoj amen chana pal kadi luma. Te avaha andre diz, odoj pes džanaha te arakhel u bizo pes sikhavna kole, ko amen kamle te murdarel."

Sar phende, avka kerde. So čak pes sikhade angle bari kapura, maj o slugadža, so odoj sogaľinenas, len prindžarde u has len igen bari loš, hoj hine saste, hoj dživen. Maj bičhade vaš o nekbareder inašis. Sar pes došunďa, hoj o čhave avle pale, maj len iľa andre. Parančolinďa, hoj lenge te keren so nekfeder chaben u geľa te phenel le kraľiske, hoj o čhave avle pale. O kraľis has igen bachtalo, hoj o čhave andre diz u maj len diňa te vičinel ke peste. Mušinenas leske sa te phenel, so pes lenca ačhiľa. O kraľis čak šunlas u na kamelas te paťal peskere kanenge.

Pre aver ďives diňa te vičinel savoren, so leske sogalinenas. Sar imar odoj sa o džene terďile, vičinďa le čhaven. Musaj te phenel, hoj pre varesave sar te čhinďahas avri kerado paňi. Ačhile sar mule, sar dikhle le čhaven. O kraľis chudľa te vakerel:

„Vareko kamľa, hoj kale duj mire lačhe the paťivale manuša adarik te našľon. Na chibaľinľa but, u šaj ulehas mule. Paťan mange, hoj avava pre oda, ko kada kerďa u chudena oda, so peske zasogalinen. Oda jekh, či oda baro raj vaj čoro, so adaj sogalinel."

Pre aver ďives o kraľis peske diňa te vičinel peskera grupa. Lengero baro šero čak dikhelas u bonďarlas le šereha. Pandž džene chibaľinelas. Na kampel len te rodel, bo korkore pes pridžanle, hoj oda has lengeri buťi. „Sar pes adaj sikhavna, minďar len chuden u phanden andre!" parančolinďa o kraľis. „Me paťav, hoj len adaj imar šoha na dikhava!"

„Jon džanen, kraľina, hoj ke tute savoro našado."

„Mi len len o benga!" vičinďa o kraľis. „Tumen san adaj u saste, oda ehin akana ešebno."

Pregeľa vaj jekh kurko. Kijo kraľis pes doanďa hiros, hoj ole pandž džene, so našľile andal e diz, pes dine kijo slugadža avre kraľiske. Oda kraľis na sas lačho manuš. Ňikas na delas smirom, sakoneha ľidžalas o mariben.

„No," phenďa o Belas, „kaj mek te na thoven andre kola maribena šero."

„So peske kerde, oda len hin," phenďa o kraľis, „u buter pal lende na kamav te šunel aňi lavoro."

 

Avka o čhave ačhile andre diz le kraľiske paš o vast. Sogalinenas, sar nekfeder džanenas.

Sar imar has sa, sar kamel te el, gele o čhave pal o phuro gadžo the gadži te sikhavel pes, hoj hine saste u dovakerde pes, hoj adaj avna te chulajinel e daj le nekternedere čhaha, le Jančuha.

O phuro the e phuri has igen rado, hoj pro phuripen lenca vareko ela.

Na ľikerďa but u e daj the o Jančus avle ko phure. O phure len sikhade sa sar te chulajinel. Avka peske achaľonas, hoj o Jančus the e daj len vičinenas babo the papu u o Belas the o Štefkus tiž, bar te dživnas pre diz. Aľe la da the le phuren avnas te dikhel, sar čak birinenas.

Avka savore dživnas bachtales. O Belas the o Štefkus ile romňijen, le bare raňa andal e diz. O bijav kerde ko phure gadže khere u švedkoske lenge has korkoro o kraľis. O phure na džanenas sar le čhavenge te paľikerel, hoj pro phuripen prodžidžile ajsi bacht.

Avka dživnas mek but berša, jekhetanes, bachtales u te na mule, dži adaďives dživen.

 

U so pes ačhiľa okle pandže dženenca? Savoren murdarde andro mariben. Oka kraľis, so pes sakoneha marlas, prekhelďa baro mariben. O kraľa, so lenca ľidžalas o mariben, pes sthode jekhetanes u tradle les dži andro paňi. Akorestar peske pre lende na tromal te demel. Sakones has loš, hoj le barikane kraľiske terďile pre meň. Mi el rado, hoj les mukhle te dživel. Vakernas peske o nipi.



TOPlist