Markéta Šestáková: Žába

Žila byla jedna Romka a té říkali Eržika. Byla vdovou a měla pět dětí. Chodila za trochu jídla pomáhat na statek k sedlákovi. Právě se blížily Vánoce a Eržika za to, že celý rok poctivě pracovala, od něj dostala několik zlatek a teplý šátek s dlouhými střapci a vyšitými květy. Byl krásný a Eržice se moc líbil. Protože bylo před Vánoci, řekla si, že půjde na trh a koupí něco dětem.

Hned ráno popadla košík, přehodila si nový šátek přes ramena a šla. Cestou zpět z trhu potkala švagrovou ze sousední vesnice. Daly se do řeči a Eržika ji po chvíli pozvala na návštěvu. Ta z Eržiky nemohla spustit oči. Pořád dokola si prohlížela její šátek, tolik se jí líbil. Eržika se nakonec pochlubila, že jí ho daroval sedlák. Po chvíli se rozloučily a Eržika spěchala domů. Zato švagrová neměla pokoj. Celou cestu přemýšlela, jak by od Erži ten šátek dostala. Neměla pokoje, celou noc nemohla spát.

Hned ráno se ustrojila a že půjde Eržiku navštívit. Ta ji pohostila, a tak u ní švagrová seděla celý den a nechtěla se hnout, dokud nebude šátek její. Už se stmívalo a Eržika si myslela, že švagrová půjde domů. Jenže té se vůbec nechtělo. Řekla Eržice, že u ní přespí, že se vydá domů až ráno. Eržice to bylo trochu divné, ale ustlala švagrové na lavici a šla si lehnout. V noci, když všichni spali, vyndala švagrová šátek z truhly a strčila si ho do svého uzlíku. Teprve pak usnula. Brzy ráno se s Eržikou rozloučila a spěchala domů.

Přešla zima, přišlo jaro a byly tu opět trhy. Erža se oblékla do svátečního a že se na jarmark zajde podívat. Chtěla si vzít nový šátek, ale nemohla ho nikde najít. „To je divné," vrtalo jí hlavou, „kam jen se ten šátek mohl podít?" Ptala se dětí, ale ty nic nevěděly. „Nevadí, půjdu bez něj. Nedá se nic dělat, až přijdu domů, podívám se po něm." Když procházela tržištěm, potkala švagrovou. Nevěřila svým očím, švagrová měla přes ramena přehozený její šátek! Teď teprve pochopila, proč ho nemohla najít.

Smutná a celá uplakaná šla Eržika domů, přes slzy ani na cestu neviděla. Mrzelo ji, že ji vlastní švagrová okradla. Jak tak šla, potkala starou Romku. „Co se ti stalo a proč tolik pláčeš?" ptala se. A Eržika jí všechno pověděla a dala se znovu do pláče. „Nebreč," říká stařenka, „zítra k tobě přijdu a poradím ti, jak šátek dostaneš zpět."

Druhý den brzy ráno přišla Romka k Eržice. Ta jí uvařila černé kafe, ukrojila kus chleba a byla zvědavá, jak jí stařena poradí. Žena nejdřív s chutí snědla, co jí Eržika dala, a pak povídá: „Jdi k rybníku a chyť žábu. Přines ji domů a dej do sklenice. Pak vezmi jehlu a nit a zašij jí oči. Mysli při tom na toho, kdo ti šátek ukradl, a přej si, aby nic neviděl, tak jako nic nevidí žába, protože má zašité oči." Eržika poděkovala za radu, popadla velkou láhev a běžela k rybníku, aby chytila tu největší ropuchu. Odnesla si ji domů, navlékla nit a zašila jí oči myslíc na švagrovou a její trest.

Po několika dnech se rozkřiklo, že Eržina švagrová zničehonic oslepla. Na to Eržika čekala. Ustrojila se a vydala se ke švagrové. Eržin bratr svou sestru přivítal a hned začal vyprávět, co se jeho ženě stalo, a že budou muset do města k doktorovi. „Ale bratříčku, jen nikam nejezděte," povídá Eržika, „nechte mě se švagrovou o samotě," poprosila ho. A tak ji odvedl do pokoje, kde na posteli seděla nešťastná švagrová a naříkala. „Neplač," povídá Eržika, „jestli chceš zase vidět, vrať, cos´ mi vzala." Švagrová hned začala Eržiku prosit o odpuštění. Musela ale ještě slíbit, že už nikdy nebude krást a vrátí Eržice její šátek. Ta ho popadla a běžela radostně domů.

Jen co se vrátila, vyndala žábě nitě z očí a odnesla ji zpátky k rybníku mezi ostatní. Bratr se tuze divil, když mu žena řekla, že opět vidí. Jakým zázrakem se uzdravila, mu však nepověděla. Zůstalo to jako tajemství mezi ní a Eržikou. Kdybych vám ten příběh nevyprávěla, nikdo by se o tom dodnes nedozvěděl.

 

 

Pohádka vyšla ve sbírce Otcův duch a jiné pohádky romských autorů.

Celou publikaci si můžete v PDF stáhnout zde.

Kindle verze ke stažení zde.

 

 



TOPlist