Iveta Kokyová: Pod ochrannými křídly babičky

Ráno jsem ležela v posteli a hlavou mi prolétla vzpomínka na dětství. Byla jsem tehdy neposedné desetileté dítě, které prosazovalo svůj názor a jako většina z nás nemělo rádo křivdu. Věděla jsem, že vše, co provedu, bude náležitě potrestáno – i když bude pravda na mé straně. Za svou pravdomluvnost, někdy pro drzost a neznalost formulování slov, jsem bývala bita. Mou záchranou a vytrvalým obhájcem byla babička, která chápala dětskou dušičku. Stejně tak ale omlouvala i dospělé.

Bydleli jsme tehdy vysoko na kopci, té oblasti se říkalo „Na Betlémě". Čistá panenská příroda, nedaleko les, který svou vůni přímo pobízel k procházce, všude louky kvetoucí mateřídouškou a sedmikráskami, kolem stromy, spousta dalších květin a zeleně. Babička bydlela dole ve městě. Od našeho „hradu", který měl čtrnáct místností, to byly asi dva kilometry prudkým kopcem dolů.

Když přišla černá hodinka mého provinění, a měl následovat trest, běžela jsem k ní tak rychle, jako když bárka nabere do plachet ten správný silný vítr a vydá se k dalekému obzoru. Mé nohy se téměř nedotýkaly země. Pocit, že letím vzdušnou čarou, mi připadal magický. Doslova jsem se vznášela. Za žádných jiných okolností bych nedosáhla takového rekordního běžeckého výkonu. Když jsem doběhla k jejímu domu, mé srdce tlouklo, jako bych měla arytmii, lapala jsem po dechu a tváře mi zrudly, jako by byly rozpálené od poledního slunce. V tom přišlo zklamání. Banička nebyla doma. Posadila jsem se na pískovcové schody, které byly značně oprýskané, a čekala jsem dlouhé hodiny s rukama sevřenýma a modlila jsem se, aby se co nejdříve vrátila. Můj dech se rázem zklidnil, srdce tlouklo dle zdravotnických norem a tváře opět získaly přirozenou barvu.

Konečně přišla! Jakmile viděla můj zoufalý výraz, tušila, co se děje. Nechala mě u sebe přespat. Znala ale starostlivost rodičů a dobře věděla, že do setmění mě jako vždy budou hledat. U své babičky jsem přesto našla útočiště a pocit bezpečí.

Než jsme se uložily k spánku, ohřála mi na kamnech vodu, abych se umyla. Dala mi najíst a napít. Venku se stmívalo, já už ležela a s tíživým očekáváním jsem cítila příchod rodičů. Měla jsem pravdu. Babička za mě začala lobovat. Nikdy mi nedovolila odejít ten večer s rodiči domů, věděla, že druhý den se bude jednat moudřeji. Poukazovala na to, že už ležím a nedovolí, aby mě večer někam vláčeli. Ulevilo se mi, vyhrála pro mě další bitvu s protivníky! S úsměvem na tváři jsem děkovala. Byla jsem tak vděčná, že jsem to neuměla vyjádřit, ale babička z mého výrazu číst uměla.

Ležela jsem hned naproti její posteli. I tentokrát mě přikryla dlouhým černým kabátem, který podivně voněl. Nikdy jsem se jí neptala, komu patřil. Snad mému nebožtíkovi dědovi? Nevím. Na dědečka si nepamatuju, byl mi teprve rok, když zemřel. Babička mi pod hlavou z malých polštářků vystavěla pyramidu. Slaměná matrace byla tu noc pro mě odměnou, přestože jsem byla zhýčkaná pohodlím. Vyčnívající stébla trávy mě lechtaly po celém těle. V tu chvíli jsem byla šťastná, že mohu spát v blízkosti osoby, která nade mnou drží ochrannou ruku. Na své posteli měla naklepanou duchnu, povlečení různobarevných drobných kvítků jaké měla ráda. A polštáře vysoko položené a pod nimi kůrky chleba. Ptala jsem se, proč že si ty kousky kůry neuklidí. Říkávala, že ji ochraňují před zlými démony a duchy, protože chléb je boží dar. Tak jako malé děti sledují s otevřenou pusou dokořán, jsem i já pozorovala svou babičku, jak si maže různými mastmi kůži. Od mládí trpěla ekzémem. Přestože se zápach mastiček nesl celou místností, uvědomovala jsem si jejich nezbytnost pro babiččino zdraví. Dodnes cítím vůni prádla, které prala výhradně v pracím prášku značky Hanka a mýdlem zvaném Jelen. Stále cítím vůni sušených šípků, na které chodívala a prodávala je pak ve sběrně léčivých rostlin. Ruce měla od trnů poškrábané jako by bojovala s dravou zvěří a jizvy po nich mi připomínaly její nelehký život. Tato směs vůní a vjemů se mi vryla tak hluboko do paměti, že kdybych je měla zhmotnit, byl by na světě další mrakodrap.

Ukládaly jsme se ke spánku. Usínala jsem s hřejivým pocitem. Zdály se mi ty nejrůžovější dětské sny.

Babička byla ranní ptáče, proto kolem páté hodiny ranní vstala a zatopila v kamnech, aby mi mohla uvařit čaj a oběd. Pustila bezdrátový rozhlas, který byl umístěný přímo nad dveřmi. Hrál jen velice potichu, aby mě nevzbudil. Já ale byla už dávno vzhůru a spánek jsem jen tak předstírala. Pozorovala jsem jedním okem její pohyby. Přemisťující hrnce ze strany na stranu vydávaly tak lahodnou symfonii zvuků, že mě ale opět uspávaly. Kočky, o které se s velkou láskou starala, mi lezly po posteli a já je zas odháněla dolů. Babička říkávala: „Nesmíš jim ubližovat, kočky jsou rukavičkou Boží, v zimě si je Bůh navléká, aby mu nebyla zima."

Když měla připravenou snídani, teprve pak mě vzbudila. Bez nějakého mluvení jsem vstala, opláchla si obličej ve studené vodě a usedla ke stolu. Po snídani jsem čas do oběda trávila venku na malém dvorku. Téměř všude byly nahromaděné nepotřebné věci. Babička byla vášnivou sběratelkou čehokoli.

A náhle je po obědě. Čas vydat se domů. Překročení schodů, na kterých jsem čekala dlouhé hodiny, než se babička vrátí, ve mně vyvolalo pocit bezmoci a nutnosti hledat slova na svou obhajobu. Vydaly jsme se tedy na dvoukilometrovou cestu vzhůru k hradu. Cestou jsem babičku z jedné strany podpírala pod paží, z druhé se opírala o hůl.

A jsme doma. Babička po chvíli sledování atmosféry v domě rodičů a jejich nálady zjišťuje, že může odejít. Zdá se, že mě už potrestat nechtějí.

 

 



TOPlist