Eva Danišová: Kozačky

Babička byla sice malého vzrůstu, ale velkého hlasu. Když vyjadřovala svou nespokojenost, těžko se to dalo přeslechnout. Jsem přesvědčená, že u Romů dodnes intonace hlasu vyjadřuje víc než slova. Babiččino kvílením v podobě Jááááááj! Jůůůůůůůj! Ííííííííí! Jojojojoj! vyjadřovalo tolik životních postojů, názorů, myšlenek a citů, že nemusela žádná slova připojovat.

Její hlasový repertoár znali snad všichni sousedi v naší ulici. Babička své emoce nikdy neskrývala a klidně chodila po městě a nadávala na to, co ji právě zlobilo. A tak se stávalo, že šla domů a krásně zpívala, jindy klela jen tak pod vousy a někdy nadávala, zastavovala kolemjdoucí a všem hlasitě vysvětlovala, že na národním výboru sedí samé fifleny, lakujou si nehty, pijou kafíčko a na ni ubohou nemají čas.

„Paní, tak já chodím do roboty, starám se o holku, ten můj žebrák mi peníze nedává, a když chci, aby mi vybavili školku pro naši Evičku, tak nemají čas! Bo to je samé Jarmilko sem, Jaruško tam, ale já jsem jim dala: Jajajaj, tak vy nemáte čas! Tak mi zavolajte vašeho vedoucího, já mu povim, jak si tady pijete kávičky, lakujete nehtíky, a na mě starú urobenú nemáte čas!' To sce mala vidzec, jak se okamžitě kolem mě točila ta fiflena jedna. Najednou hovorila: „Dobře paní, já tam hned ráno zavolám, aby Vám školku dali, a vy jste tam mohla holčičku vodit."

Na reakci oslovené osoby babička nečekala a pokračovala v cestě domů. Ještě ve vedlejší ulici ji mohli kolemjdoucí slyšet jak, bojovně vykřikuje: „Já ci dám, že nemáš čas! Já stará urobená žena a ty, ííííííííí, fifleno! Co si ty myslíš, mě budeš ty vyhazovat?" Než došla domů, tak si uvědomila, že vlastně vyhrála, a její zlost tak pomaličku změnila v jemné notování. Do domu už potom vcházela s jasným úsměvem od ucha k uchu a broukala si svou oblíbenou natarki natarki košarikom natarki. Když dozpívala, uzavřela celý incident slovy: „Já jí dám!"

 

Všude na úřadech měli babičku za polovičního blázna. Psát ani číst neuměla, a když na ni promluvili spisovnou úřední češtinou, vůbec jim nerozuměla. Docházelo tak často k nedorozuměním, která babička neuměla řešit. Na její časté otázky v podobě: Čo mluvíte?, zase neuměli odpovídat úředníci.

Pamatuju si, že v jednu dobu národní výbor přispíval důchodcům na koupi zimní obuvi. Babička tenkrát už v důchodu byla a nějaká sousedka jí o příspěvku řekla.

Na řadu v takových okamžicích přicházel hřebínek na vši. Babička zatopila v kamnech, posadila se na židličku a rozpletla si své krátké slabé copánky, které měla propletené ještě barevnou tkanicí. A ač jsme nikdy doma vši neměli, jala si je vyčesávat. Dělávala to ve chvílích starostí, smutku, před důležitým jednáním a někdy jen proto, aby ten rituál nezapomněla. Broukala si něco pro sebe a po chvíli hlasitě přednášela svou připravenou řeč pro úřednici na národním výboru: „No, tak já jsem přišla, abyste mi dali na topánki, bo nemám v čem chodit. Tej mojej šušede ste dali, tak já chcem taky." A sama si taky odpovídala. „Jaj, jak mi nedá na te boty, tak jej tam rozbijem kanceláriu!"

Druhý den se šla babička úřednice na úřadě zeptat a ta jí řekla, že na příspěvek nárok má, že si má koupit boty a přinést lístek z obuvi.

Babička byla spokojená, ale protože byla hrozný skrblík, přemýšlela, jak to udělat, aby si boty nemusela kupovat a příspěvek přesto dostala. „Však na co mi topánki. Šak mám ještě tote dobré."

Když jsem babičku slyšela, chytla jsem se příležitosti. Bylo mi tenkrát asi jedenáct let a viděla jsem v obchodě nádherné kozačky. Byly slaboučké, na šněrování, s malým podpatkemSamozřejmě vůbec nebyly pro dítě, ale mě se strašně líbily. Začala jsem babičku prosit, ať mi tedy ty kozačky koupí, když ona boty nepotřebuje. Nejdříve nic neříkala, ale potom si asi uvědomila, že to není špatný nápad, že ušetří na botech pro mě, které stejně nemám. Šly jsme tedy do obuvi společně.

Babička v obchodě zamířila přímo k regálu s tuleňkama, což byly boty s kožešinou a gumovou podrážkou, a samozřejmě k těm, co byly alespoň o dvě čísla větší, aby mi dlouho vydržely. „Íííííí, Evičko, to ti bude teplo!"

V tu ránu jsem začala plakat, že tuleňky nechci, že chci kozačky, které jsou ve výloze, že si tuleňky zkoušet nebudu, a že je babička zlá, když mi nechce ty kozačky koupit. Její argumenty, že jsou slabé, budou se mi smekat a zmrznu v nich, jsem neposlouchala a jen jsem se na ni vyčítavě dívala.

Babička se po chvíli, kdy jsem pořád usedavě brečela, šla rezignovaně zeptat na cenu těch bot a když se vrátila, byla v naprostém šoku. Tuleňky stály 160 korun a ty mé nádherné kozačky 666. Byly to nejdražší boty v obchodě. Pro babičku to byla cena jako za luxusní automobil. Nikdy si nic nekoupila, a když měla koupit něco mně, tak vždy jen to nejnutnější a nejlevnější. Takovou částku v obchodě ještě nikdy neutratila. Chudák tam jen tak stála a kroutila hlavou. Nakonec si uvědomila, že vlastně ty boty zaplatí Národní výbor a slavnostně jsme kozačky nesly domů.

Babička pečlivě uschovala pokladní blok a já jsem si slavnostně oblékla kozačky pro dospělé a chodila v nich po pokoji. Za chvíli jsem babičce oznámila, že půjdu sáňkovat. Samozřejmě v nových botách. Babička kroutila hlavou, ale pustila mě a já šla celá šťastná sáňkovat. Přesně jak tvrdila babička, boty klouzaly, byla mi v nich zima, ale ta paráda!

Párkrát jsem sjela kopec a potom jsem viděla na sněhu červené rýhy od brzdění. Když jsem se podívala na moje krásné nové kozačky, začala jsem kvílet podobně jako moje babička Na zadní straně se celé oloupaly a pod černou vrstvou svítily červené odřeniny. Boty byly naprosto zničené a já taky. Došourala jsem se domů, kozačky pohodila na chodbě, aby to babička neviděla, a tajně jsem celý večer fňukala.

 

To jsem ještě netušila, co bude následovat druhý den. Babička vzala slavnostně pokladní blok a šla úřednici předložit účet za obuv. Paní na ni byla milá. S úsměvem jí dala lísteček do pokladny, aby si tam příspěvek vyzvedla. Ten příspěvek byl do výše 200 korun.

Babička se samozřejmě s úřednicí začala hádat.

„Tak vy jste mi povedzela, že mi dáte na boty, a teď mi dáváte dvě sta korun?"

„Ale, my jsme vám říkali, že je to příspěvek!"

„Šak ja znám, a já jsem koupila boty za 666 korun, čo mám teraz robit?"

„No, to se nedá nic dělat, My vám víc zaplatit nemůžeme."

„Jajajaj! Tak já jsem zaplatila tolik korun, však já jsem chudá! Joj, co budu dělat?"

 

Babička odcházela z úřadu s náležitým nářkem. Doma celou věc s patřičným jajkáním ještě podrobně popisovala. Po chvíli vzala moje kozačky do ruky a najednou spatřila tu hrůzu, kterou se mi s nimi podařilo udělat udělat za jediný den. V té chvíli bylo její kvílení k neutišení.

Po pár dnech, kdy jsem mrzla a klouzala v odřených zničených kozačkách, mi babička šla koupit ty tolik nenáviděné tuleňky. Samozřejmě o dvě čísla větší. Kozačky se chvíli povalovaly na naší chodbě a o pár týdnu později je babička hodila s patřičnou kletbou do kamen.

 



TOPlist