Lenka Jandáková: Recenze sbírky Otcův duch

Sbírka Otcův duch dokazuje, jak inspirativní je pro současné autory tradiční lidové vyprávění

 

V dubnu loňského roku vzniklo nakladatelství KHER s cílem podporovat a šířit tvorbu romských autorů, na něž se záhy obrátilo v otevřené výzvě k zaslání příspěvků pro připravovaný pohádkový výbor. Vybraných sedmadvacet textů patnácti literátů dalo vzniknout sbírce nazvané Otcův duch a jiné pohádky romských autorů. Ta je od prosince v elektronické podobě zdarma dostupná na webových stránkách nakladatelství Kher, které tak prostřednictvím internetu naplňuje jeden z vytčených cílů – zpřístupnit romskou literaturu široké veřejnosti.

 

Dvaadvacet pohádek je uvedeno v češtině, pět ve slovenštině, sedmnáct textů z celkových sedmadvaceti má i svoji romskou verzi. Střídají se zde autoři, kteří se podíleli na vzniku romské literatury (Gejza Demeter, Ilona Ferková, Andrej Giňa, Agnesa Horváthová, Emil Cina ad.), s těmi relativně nedávno objevenými, publikujícími v periodikách, v rámci webových literárních projektů či díky vlastním vydavatelským počinům, i s úplnými nováčky (Lucie Kováčová, Roman Michalčík). Pro základní biografické obeznámení s jednotlivými přispěvateli je kniha opatřena rejstříkem autorů.

Deset autorů zvolilo pro své vyjádření pouze češtinu či slovenštinu a romské verze nevznikly ani dodatečně. Překlad do majoritních jazyků byl pořízen tehdy, byla-li pohádka napsána autorem pouze v romštině, bez autorského překladu do češtiny (např. pohádky Ilony Ferkové a Andreje Gini – oba píší zásadně v romštině, která je jejich srdci bližší a vyjadřování v ní pro ně snazší). „Majoritní čtenář (a mnohdy i romský) by si s romštinou (v některých případech) těžko poradil," říká editorka Radka Patočková a dodává: „Pokud tedy autor z nějakého důvodu český překlad nevypracoval sám, učinili jsme tak my, přičemž jsme se snažili o překlad umělecký – aby se současně zachovala osobitost autorova vyjadřování, poetiky a plynutí textu. Pakliže autoři sami svůj původní romský text přeložili do češtiny, byly v překladu provedeny běžné redaktorské úpravy." Romské texty jsou psány severocentrálními dialekty romštiny, s jedinou výjimkou romského textu Karola Lazára, zaslaného v severovlašském dialektu. Při korektuře jeho textů se editoři potýkali s obtížemi pramenícími z faktu, že v Česku není mnoho lidí, kteří by byli kompetentní texty v tomto dialektu redigovat, a navíc pravidla pro jeho zápis nejsou dosud standardizována.

 

Z došlých příspěvků editoři vybírali tak, aby soubor nabídl mimo jiné přehled o různých podobách kdysi ústředního útvaru romské lidové slovesnosti – pohádek (paramisa), které ovšem reprezentovaly příběhy určené především dospělým posluchačům. Ve výboru jsou zde zastoupeny klasické pohádky kouzelné, hrdinské (bare, vitejzika), žertovné (charne, pherasune) i zvířecí. Dále sem bylo zařazeno také několik příběhů o mrtvých, které dle dělení útvarů romské folklorní slovesnosti, jež navrhla Milena Hübschmannová, spadají mezi vakeriben, tzn. vyprávění, i jednu legendu o původu. V souladu se současným pojímáním žánru pohádky autoři ztvárnili své příběhy jako intencionální, tj. určené dětem. (Viz douška Evy Danišové: „Babička vyprávěla takovou zkrácenou verzi té pohádky, když jsem byla malá, ale byl to spíš horor, tak jsem ji upravila pro děti.") Příběhy obsahují standardní pohádkové úvodní a závěrečné formulace, šťastný konec (v případě pohádky „Čendeš" je suplován pochopením a smírem), a pokud je romantický, většinou sděluje oblíbenou pravdu, že láska („pokračování lidského rodu") je nade vším bohatstvím a slávou („O zlatých houslích", místy komediální „Popelka", „Čardáška" a „Jak šel Pavlík hledat bohatství a štěstí"). Další trvalý „návod ke štěstí", též poznávací (vzdělávací), ale i relaxační aspekt pohádky, nabízí ubezpečení, že dobro vítězí nad zlem, že se vyplácí chovat dle pravidel romipen. Tedy paťivales, tzn. čestně, poctivě, soucitně, statečně, hledět si řemesla, pomáhat druhým, odpouštět a zejména prokazovat úctu a lásku rodičům. Co je naopak pre ladž (pro ostudu), názorně ilustruje Emil Cina v pohádce „Želízko": „Želízko se také zeptal, kde že je jeho bratr Bango. ‚Ten se štítí práce, jenom by chodil po lidech. Nikdy z něj nic nebude!' opáčil otec." Zlo, často lidská závist, touha po moci, lakota a chamtivost, je potrestáno nebo alespoň zesměšněno (například mazaným Romem v pohádce „Jak Andriš přelstil lakomou selku"). Touze Romů po spravedlnosti a satisfakci se tak alespoň v této žertovné pohádce učiní za dost.

Sociální korektiv pohádek v Otcově duchu většinou míří proti předsudečnosti. Iveta Kokyová se s ní popasovala prostřednictvím tématu tělesného postižení, jinakosti, která ve svém okolí budí nevoli. Se stejným tématem pracuje i Michal Kovalčík. V příběhu o království, které fatálně poznamená konflikt vyvstanuvší z nedorozumění, demonstruje, že nám nemůže být lhostejno, jak o nás druzí smýšlejí. Sami Romové se musí přičinit, aby byly předsudky poraženy. Svou pohádku výrazně aktualizuje i Andrej Giňa – v příběhu „O dvou bratrech" (dodejme, že velmi přičinlivých, kteří kupříkladu vesničany na trhu překvapí inovací v prodeji zboží). Tihle dva bratři využijí své zkušenosti členů marginalizované skupiny, a coby prostředníci a obhájci obžalovaných pak jejich soudcům pomohou pochopit, že nic není černobílé a že je nutné ptát se po skutečném motivu souzených činů.

Na čtenáře budou jistě silně účinkovat příběhy, jejichž hlavními představiteli jsou revenanti (mule). Agnesa Horváthová děs z přízraku mistrně živí uvěřitelnými dialogy. Titulní „Otcův duch" Markéty Šestákové je živým nápomocný. To se však v žádném případě nedá říci o mrtvém milenci, kterého si ze záhrobí přivolá jeho milá Eržika, v příběhu „Vysloužilý voják". Zde Gejza Demeter působivě zpracoval starou lidovou pověst, která se objevuje ve folkloru většiny slovanských národů, Skotů, Bretonců ad. (v Čechách proslula jako „Svatební košile" v baladickém podání K. J. Erbena).

V tvorbě hned několika autorů se objevují přírodní motivy. Les, ať už prostřednictvím studánky, bylin, víl, či poustevníka, uzdravuje, je místem, kde se setkávají lidé s magickými bytostmi, nabízí ale i přínos zcela věcný – v lese se daří získat práci. Na člověka zde však číhají i nástrahy a pokušení. Odvěký boj člověka s přírodou a její vegetativní silou, která může životní prostor vydobytý na její úkor kdykoliv pohltit, je vyjádřen v pohádce „Dřevěná žena". Oživlé poleno zde představuje přímo hororové zlo, motiv nenávistné druhé manželky může odkazovat na indické prostředí.

Pro stylistický projev Renáty Berkyové je typická promyšlená volba barvitých přívlastků a obrazotvorné, vjemově působivé příměry. Líčení prostředí přitom není samoúčelné, odtržené od obsahu, naopak – slouží k zachycení tajuplné atmosféry nočního lesa, v němž vládnou přírodní síly a kde se mohou dít i zázraky. Jak sama říká, příroda se jí v určitých momentech zdá až mystická. Velká škoda, že se její pohádce „Brišind" nedostalo romské verze.

Opakovaně se objevují některé další tradiční motivy: housle (jako spolehlivý prostředek výdělku), kovářské řemeslo (jako symbol poctivé práce), čarodějnice (či spíše vědma), čerti (zde spravedliví), drak, zaklínadlo s žábou, v pytli utopení gádžové... Motiv romské soudružnosti a cesty je společný téměř všem příběhům.

Některé velkoryse vystavěné, fantazijně propracované expozice dávají tušit, že by se autor byl dokázal pustit i do spletitěji řešeného rozuzlení (ovšem, ne všechny bare paramisa mají obsáhlý děj). Snad se při tom autoři potýkají s předobrazem (fabulačně a na neverbální komunikační prostředky bohatého) příběhu, který se jim v dětství vryl do paměti. Dovést jej zdárně a srozumitelně do konce vyžaduje literární zkušenost a notnou dávku vypravěčské suverenity. Srovnáme-li neporovnatelné, tedy původně nahrané vyprávění autentických pohádek, vydaných ve sbírce Romské pohádky (ed. Milena Hübschmannová, 1973), a ty současné, možná se neubráníme dojmu, že se dnešní píšící autoři ve volbě výrazových prostředků, způsobu vyjadřování a řetězení motivů zbytečně mnoho podvolují nejen médiu, které pro své vyjádření používají (úspornější „papír" narozdíl od ústního podání vede nutně k redukci) – ale nechávají se též až příliš svazovat majoritní představou o literatuře obecně a žánru pohádek zvláště.

 

Jaké pohnutky přivedly autory k rozhodnutí zapojit se do výzvy? Z malé ankety vysvítá, že jejich důvody jsou veskrze motivovány přáním v rodné řeči zaznamenat a předat myšlenkové bohatství zděděné po předcích budoucím generacím, neboť si uvědomují důležitost jazyka a literatury pro zachování romské sounáležitosti, ale i posílení kulturní svébytnosti a emancipace (Iveta Kokyová: „Chtěla jsem svým dílem přispět k tomu, aby se romský jazyk dále šířil, byl nějakým způsobem zachován, aby se povídky psané v romštině četly přirozeně a plynule."). S tím souvisí i potřeba vytvářet pro romské, a zejména pak dětské čtenáře vzory prezentující archetypální představu o romství (Ilona Ferková: „Myslím si, že je velice nutné číst dětem romské pohádky, aby si vytvořili také svého romského hrdinu. Inspirovala jsem se pohádkou ‚O Popelce', a napsala jsem ji tak, jak by mohla být romským dětem bližší."). Přejí si zlepšit společenské klima, napomoci vzájemnému porozumění mezi etniky (Eva Danišová: „Romská literatura může majoritě ukázat, jak Romové myslí, vnímají, že rozdíly můžou být také v pohledu na realitu."). V neposlední řadě pak přivítali médium, prostřednictvím kterého se jejich dílo snáze šíří do světa (Renáta Berkyová: „Literatura romských autorů má i dnes, po téměř 50 letech, kdy začala být v Československu zveřejňována první dílka, problém dostat se k majoritnímu čtenářovi. Proto mi přišla myšlenka šířit literaturu elektronickým způsobem úplně geniální. Přidanou hodnotou je, že všichni, kteří se na knize podíleli, na ni pracovali bez nároku na honorář.).

 

Výbor pohádek Otcův duch čtenáře okouzlí překvapivými dějovými zvraty, bizarními motivy, živostí dialogů, nepředstíranou emocionalitou. Je povzbudivé, že se tvůrcům daří vytvářet si rozpoznatelný, osobitý výrazový styl. Vznikla vyvážená kniha dobře napsaných pohádek. Mnozí stále čerpají z imaginace předků, příběhy si však přetvářejí po svém a pozvolna přibývá i těch, kteří se rozhodli jít cestou originálního autorského počinu.

Nezbývá než všem autorům, kteří se statečně chopili příležitosti ovlivnit podobu současné romské literatury (a nesou tak za ni svůj díl odpovědnosti), popřát, aby se jim vynaložená energie vrátila v podobě zájmu čtenářstva o jejich tvorbu.

 

Recenze je uveřejněna v časopise romistických studií Romano džaniben.

 

 



TOPlist