Eva Danišová: Balíky

Moje babička byla velmi pracovitá žena. Každý den brzy ráno vyrážela s kočárkem do svého rajónu a vracela se kolem poledne, aby si kvapně uvařila nějaké rychlé jídlo a odpoledne mohla opět vyrazit. Oběd většinou odbyla vařenými brambory a osmaženou cibulkou nebo jakousi nedefinovatelnou polévkou zahuštěnou moukou a mlékem. Pravidelně se pak vracela s plně naloženým vozíkem.

Lidé ve městě ji znali, a proto když se někdo potřeboval zbavit starých věcí, obrátil se na babičku, která je s vděčností přijala. Pro někoho to byly staré nepotřebné krámy, ale babička v nich viděla poklad, který proměnila v penízky. Často jsem od ní slyšela: „Dnes jdu k jedné fajnové paničce, dá mi nějaké oblečení." Jindy to byly hračky nebo třeba povlečení.

 

Před Vánoci nebo před Velikonoci pro babičku nastávaly pravé podnikatelské žně. Žádnou z těch věcí nepotřebovala, ale přesně věděla, jak s nimi naloží. Na pravidelném úklidu v domácnostech si babička založila svou živnost. Ženy jí dávaly věci vyprané, vyžehlené a babička je jen zběžně prohlédla, vložila do krabice a potom jsem přišla na řadu já. Se zvláštní obřadností mě pověřovala psaním dopisů, protože sama byla negramotná. „Evičko, pojď, budeme psát dopis pro Helenu na Slovensko." No, většinou mi to říkala romsky, protože tak dobře česky neuměla. Vždy se u toho tvářila velmi významně. Myslím, že už při diktování dopisu počítala korunky. A tak jsem psala, co mi babička diktovala:

 

Milá Heleno.

Píšu ti já, Haňa. Posílám ti balík. Prodej tu zelenou sukni za 5 korun, ten černý svetr za 10 korun a to povlečení za 25 korun. Posílám ti krásné věci, tak to pěkně rozprodej a pošli mi za celý balík 320,– Kčs.

Pozdravuj bratra a pošli mi peníze do patnáctého tohoto měsíce.


Stručný dopis, který babičce vydělal peníze, se potom zasunul do balíku a ten babička s jiskrou v oku poctivě převázala. A počtem balíků se její radost stupňovala. Byly časy, kdy jsme jich posílaly každý měsíc třeba pět. Babička byla zkrátka podnikatelka každým coulem. Koupila mi dokonce speciální fix na nadepisování adres a později také brožurku s poštovními směrovacími čísly, kterou stále mám. To směrovací číslo do naší osady na Slovensku si pamatuji dodnes.

 

Fajnovější věci babička ještě vybírala a posílala mé tetě. Utržené penízky za balíky poctivě schovávala, a když usoudila, že už jich je dost, povolala telefonní výzvou mého strýce a tetu, aby jim je s pýchou předala.

Taková telefonní výzva byla v té době vrcholem komunikace. Babička šla na poštu a objednala si hovor s tetou na Slovensku nebo se synem či snachou, kteří bydleli v Bruntále. Dostali telegram, ve kterém byl napsaný čas, kdy se mají na poštu dostavit. Spojovatelka je potom vyzvala, aby šli do kabinky, kam jim hovor přepojila.

Babička se na takovou telefonickou výzvu připravovala už od rána. Dokola si pro sebe opakovala, co všechno jim řekne, na co nesmí zapomenout. Výzva byla pro babičku něco jako technický zázrak a ráda si na něj na poště klidně tři, čtyři hodinky počkala. Časem se moc neřídila, a tak jsme většinou na poště strávily celé odpoledne.

Nevím, jestli spojení zcela důvěřovala, protože do telefonu vždy křičela tak hlasitě, že by ji slyšeli možná i bez spojení. Pracovnice pošty už dopředu upozorňovaly ostatní zákazníky, že paní bude telefonovat, a odkazovaly je ke vzdálenějším přepážkám, protože i zvukotěsné telefonní kabinky byly pro babičku slabé.

 

Vidět jí nebylo, ale zato slyšet ano. Běda, když nebyla s něčím spokojená! Potom se kabinka opravdu třásla. Lidé tak na poště mohli často slyšet její monolog, protože druhou stranu ke slovu moc nepouštěla. Asi si myslela: „Já to platím, tak taky budu mluvit!"

Po telefonu řešila především právě prodej věcí z balíků. Jakmile jí peníze nepřišly včas, okamžitě si objednávala telefonní výzvu. Z kabinky byly v takovém případě pro nezasvěcené slyšet i podivné věci, jako třeba: „Sluchaj tu. Posílám bratovi sveter a tebe tu čarnú sukňu. A te ostatne veci všetki predaj a pošli mi koruny. Ja budzem čakac do petnacteho."

 

Jednou jsem u výzvy byla na druhé straně, v Bruntále. Babička chtěla telefonovat s tetou a já jsem tam byla právě na návštěvě. Myslela jsem si, že když je teta mladá, nebudeme snad na poště celé odpoledne. Ale spletla jsem se. Teta, protože babičku znala, chtěla být na poště včas. Hned po obědě jsme tedy opět seděly před kabinkou a čekaly na babiččinu výzvu.

 

Při nedávné návštěvě tety jsme si právě na tyto telefonní výzvy a posílání balíků obě vzpomněly a litovaly jsme, že babička už dlouho není mezi námi. Věřím, že by dnes obchodovala přes internet!

 



TOPlist