Karolína Ryvolová: „Romlit“ na síti

Milena Hübschmannová vyprávěla, že její drahá přítelkyně Tera Fabiánová, první romská básnířka v bývalém v Československu, občas z radosti či z žalu začala zničehonic básnit. Prostě to z ní vytrysklo v obrovském přetlaku, přesně v duchu požadavku Samuela Coleridge a Williama Wordsworthe na „spontánní překypení silných citů" v romantické poezii. „Počkej, zopakuj to, já si to zapíšu!" vykřikla obvykle překvapená romistka od volantu nebo od vaření, podle toho, co spolu právě podnikaly, a sháněla se po kusu papíru. Tera nad tím však jen mávla rukou; podle ní to nebyla poezie, ale někdy „sen", jindy „náhlé vnuknutí" nebo „můj žal".

 

Než se nechala přesvědčit, aby své okamžiky básnického vytržení začala zapisovat, a to přímo v mateřské romštině, kterou si nikdy dřív nedokázala představit na papíře, musely se obě přenést přes jednu zásadní kulturní bariéru: Budoucí básnířka nechápala, proč by si něco tak prchavého, intimně terapeutického a patřícího současnému okamžiku měla pamatovat nebo dokonce zapisovat, a strážkyně autentického romského duchovního dědictví si zase upřímně zoufala z představy, že by to mělo být ztraceno.

 

V dialogu mezi dvěma krajnostmi – lhostejností k již vyřčenému slovu a na druhé straně posedlostí zapsat romsky téměř cokoli bez ohledu na kvalitu a výpovědní hodnotu - se zhruba od konce 2. světové války začalo rodit romské psaní v našem regionu. Za jeho průkopníky se kromě extaticky básnící Tery Fabiánové (pozn. S MH se znaly od roku 1954) považuje také Elena Lacková se svou slovensky psanou divadelní hrou pro celou osadu Horiaci cigánski tábor z roku 1946, jakož i Andrej Pešta, Andrej Giňa, Bartoloměj Daniel, Vojta Fabián a další, kdo četli Teřiny romsky psané fejetony ve věstníku Svazu Cikánu-Romů Romano ľil (1969 – 1973) a inspirovali se jimi.

 

Přeskočme teď stokrát omílanou mladou historii romského psaní a podívejme se na to, kde je dnes, v roce 2013, v době digitální, elektronické, postmileniální, post-dvojčatové a především postmoderně atomizované. I když už dnes všichni žijeme alespoň jednou nohou virtuálně, stejně nás asi překvapí, že nejvíc literárního kvasu mezi Romy se odehrává na síti.

 

Kouzlo pobídky

 

Cesta k rozvoji romského psaní na internetu proběhla v několika fázích. První, o které budu mluvit, souvisí se současným boomem jen nepřímo, je však dobrým příkladem toho, že obyčejné vytvoření platformy je základ.

 

V roce 2007 vyhlásila Obec spisovatelů literární téma roku „Cikáni-Romové". Přihlásilo se k němu překvapivé množství romských i neromských autorů a jejich práce na toto téma byly o rok později uveřejněny ve sborníku Devla, devla!. Jeho úroveň byla nevyrovnaná a spíše slabá; přesto to vůbec nebyl marný počin.

 

Jednak jasně ukázal, až do jaké míry jsou i přemýšliví příslušnici většiny ve vleku otřepaných literárních klišé. Byť je vesměs vedly obecné principy humanismu, jejichž prostřednictvím vyjadřovali solidaritu se slabšími a nespravedlivě pronásledovanými, jejich sympatie patřily časově i geograficky vzdáleným obrazům Romů, jakýmsi idealizovaným Cikánům, nikoli současným lidem z masa a kostí, jejich krajanům a sousedům.

 

Tlaku obrazu Cikána v majoritním kulturním diskursu podléhali i někteří romští přispěvatelé. I když prožili větší část života v bytovce nebo na sídlišti a v běžném životě se potýkají spíš s banálním českým hulvátstvím a jeho vyhraněnou formou, gaučovým rasismem, v jejich příspěvcích drkotaly nezbytné maringotky, vířil prach dlouhých cest a plály hranice. Přitom tahle velká romantická gesta často nejsou ničím jiným než projevem kolonizovaného myšlení. Hodnotový žebříček českých Romů totiž spíš kopíruje touhy každého průměrného Čecha vlastnit byt a televizi, mít slušnou práci, kde se člověk nepředře a o víkendu si v klidu opéct špekáčky na chatě. Výzvy k vydání se na dalekou cestu je třeba vnímat spíše jako metaforu pro touhu po uznání vlastní svébytnosti, o kterou Romové nechtějí přijít, budou-li jednoho dne konečně bezpodmínečně přijati do českého středu.

 

Druhým pozitivem sborníku Devla, devla! byl samotný fakt, že jej Obec spisovatelů vůbec iniciovala. Nejen že nám sdělil něco o možnostech zpracování romského tématu v literatuře, respektive o jeho dosavadních rezervách; také vyvedl na světlo Irenu Eliášovou, romskou autorku, která nedlouho poté vydala svou prvotinu Romská osada a od té doby se díky své píli nepřestává periodicky připomínat ve veřejném prostoru. Podobné pobídky mají svůj smysl, byť by se zdály banální a prvoplánové. Dokonalým příkladem byl projekt Romové píší.../Šukar laviben le romendar o.s. Romea z konce roku 2010.

 

Původně měl trvat měsíc, nakonec ale běžel téměř tři. Každý týden se na stránkách www.romea.cz objevil nový medailonek a jedna či více ukázek od buď již publikovaného autora (Erika Oláhová, Ilona Ferková, Jana Hejkrlíková, Eva Danišová, Irena Eliášová, Vlado Oláh, Gejza Horváth, Emil Cina, Janko Horváth) nebo někoho debutujícího, ať už v českém prostředí nebo mimo svou původní oblast činnosti (Iveta Kováčová, Monika Kováčová, Zlatica Rusová, Renata Berkyová, Martin Oláh, Karol Lazár). Podmínkou byla premiéra textu na stránkách Romey.

 

Projekt měl nebývalou sledovanost, a to nejen ze strany otevřeně smýšlející a odborné veřejnosti, ale tentokrát hlavně z řad Romů. Pod většinou textů se rychle sbíraly komentáře, především romští čtenáři se vyjadřovali k tématům, která považovali za vlastní, a nějak v nich rezonovala, a co bylo ještě zajímavější – jednotliví autoři reagovali na své příspěvky navzájem a vzniklo tak jakési ad hoc fórum romských spisovatelů. Tady se například ukázalo, jaký význam autoři přikládají romštině, když se vzájemně chválili za její „čistotu". A troufám si říct, že pro ty, kteří do té doby psali v jazyce školní docházky, to mohlo být inspirací pro přepnutí do romštiny. (Tehdy novicka na romské literární scéně Irena Eliášová se nedlouho nato představila s romsky psanou novelou O kham zadžal tosarla – Slunce vychází ráno, která bude součástí sborníku romské ženské prózy připravovaného Knihovnou Václava Havla.)

 

Přiznaným cílem projektu bylo oživit romskou tvorbu, což se skutečně podařilo. Když zemřela Milena Hübschmannová, přestali se totiž autoři uvyklí jejímu redaktorskému servisu mít na koho obracet. Proto psaní buď nechali, psali dál do šuplíku, anebo zkusili oslovit některého z jejích studentů. Mezitím se množina již existujících textů téměř nerozrůstala, ve sbornících a časopisech se opakovaně objevovaly stále stejné osvědčené povídky a pohádky a z určitého pohledu se mohlo zdát, že se fenomén romského psaní vyčerpal. Projekt Romové píší... autorům umožnil nejen publikovat, ale i velice rychle vstoupit do kontaktu se svými čtenáři a ostatními autory a udělat si představu o tom, co funguje a má tudíž smysl rozvíjet. Především však získali do psaní znovu chuť.

 

Kher je „pokoj" i „dům"


Koordinátorovi projektu Lukáši Houdkovi po jeho skončení přišlo líto, že by nadějně rozjetá spolupráce s autory a jejich čtenáři měla vyšumět. A protože jedním z problémů romské tvorby byla odjakživa její distribuce - mezi uznávanými nakladatelstvími šla do rizika výroby neprodejného ležáku zatím jen Triáda, G+G a Argo a naprostá většina Romů odjakživa publikovala časopisecky - vsadil na demokratičnost a nenákladnost internetu.

 

Elektronické nakladatelství Kher bylo spuštěno vloni touto dobou. Ve svých publikacích hrdě hlásí, že „tato kniha vznikla bez vynaložení jakýchkoli finančních prostředků", jinými slovy, že Lukáš Houdek, Iva Hlaváčková a Radka Patočková ani jejich spolupracovníci nedostávají žádný honorář. Název nakladatelství „kher", romsky „dům" či „pokoj", tím získává nový rozměr – tam se totiž redaktoři a korektoři choulí nad klávesnicí svých počítačů, když jim skončila první placená směna a oni plynule přecházejí do té druhé, dobrovolné. Námět pro znuděného filantropa...?

 

Poučeni z minulosti hned po spuštění stránek vyhlásili výzvu Romům, kteří by se chtěli podílet na vzniku sbírky romských pohádek. Otevřená byla všem bez rozdílu věku, jazyka produkce, pojetí i předešlých zkušeností se psaním. Půvab výsledné sbírky Otcův duch tkví mimo jiné právě v její eklektičnosti. Staví vedle sebe tradiční vypravěče čerpající z klasických motivů, inovátory, kteří obohacují původní fundus o originální nadstavbu, i experimentátory, kteří si pohádku jako žánr vykládají úplně volně, někdy jako moderní povídku, jindy jako moralitu nebo třeba jen reflexi či impresi. Ostatně romský výraz „paramisi" takovou sémantickou šíři skutečně má – původně vůbec nejde o povyražení pro děti, ale o očistný katalyzátor pro dospělé, v němž se s větší názorností přehrávají reálné situace a docházejí tam ve skutečnosti nedosažených či nedosažitelných rozuzlení.

 

Otcův duch zaznamenal značný zájem čtenářů, psala o něm třeba i MF Dnes; následovalo několik pozvání do rozhlasu i televize. Od té doby je každé dva týdny v záložce Čítárna ke stažení nová povídka a veškeré dění na stránkách www.kher.cz, jakož i informace o dění v romském psaní, lze snadno dohledat na facebookovém profilu Šukar laviben le Romendar.

 

Bezprostředním důsledkem větší cirkulace romských textů, jejich pravidelného uveřejňování na internetu a vůbec zapojení celé řady nových jmen (Iveta Kokyová, Lucie Kováčová, Roman Michalčík atd.), jejichž nositelé vnášejí na scénu neotřelé postupy, je i nová žánrová rozrůzněnost. Ne snad že by byl žánr vypravování o rodině a starých časech, pro romské psaní tak typický, definitivně překonán – to ani není v ničím zájmu. Získává však nové, jemně ironické, básnivé i kritické podtóny, které už jasně svědčí o posunu od prostého sdělení (a sdílení) k literárnímu zpracování.

 

Důkazem je ostatně i poslední počin nakladatelství Kher, novela Ireny Eliášové Listopad, kterou si během prvního měsíce stáhlo na pět set čtenářů (Otcův duch k dnešnímu dni registruje zhruba 1500 stažení jen na stránkách Kheru, k dispozici je i jinde.). Na první pohled je to čtení pro paní a dívky, slibující velkou lásku a velké zklamání – nic pro lidi zvyklé hodně číst. Přidanou hodnotou už je ovšem fakt, že Eliášová si vyprávění šlapky Lili vyslechla na vlastní uši a zpracováním jejího příběhu splnila slib, že o ní jednou napíše. Druhým zajímavým momentem je zcela Romů-prostý kontext, což bylo donedávna u romských autorů spíše neobvyklé. A konečně Eliášová má zvláštní dar pro nápodobu živého dialogu, který vystihuje postavy a jejich prostředí s neobvyklou plastičností. Prostřednictvím promluv příběh supí kupředu jako rozjetý vlak a ani unylé milostné scény čtenáři nezabrání bez dechu dočíst až do konce.

 

Poznámka na závěr, i na úvod

 

Čtenáři asi neušlo, že se se značným vypětím vyhýbám spojení „romská literatura", pro kterou by anglosaská tradice pro zjednodušení jistě zavedla zkratku „romlit" (srov. „amlit") a tím ji etablovala. Činím tak záměrně. Označení je to totiž svůdné a lichotivé, zároveň ale nejednoznačné a zavádějící. Jak už si všimly třeba publicistky Helena Sadílková nebo Alena Scheinostová, vytváří v publiku nerealistická očekávání. Dělá dojem, že je to soubor národnostně scelené tvorby, co do objemu a kvality děl srovnatelné s českou, německou či francouzskou literaturou. Evokuje mnohasetletou tradici, možnost periodizace, vyčlenění spisovatelských generací.

 

I když i těch šedesát let historie romského psaní bylo bouřlivých a lze v nich jasně rozeznat určité trendy a období, ve srovnání s jinými literaturami má příliš krátké trvání. A vysvětlovat čtenářům absenci velkých románů nebo rozvinutého dramatu v nějaké literatuře už je vůbec nemožné. O takřka úplně chybějícím literárním průmyslu nemluvě – až v posledních letech probíhají čtení také romských autorů, jinak za sebou romští autoři nezanechávali žádnou srozumitelnou stopu, podle které by si čtenář řekl, ano, toto je spisovatel.

 

Romské psaní, nebo „romlit", chcete-li, je zatím velice dynamické a jeho plody jsou mírně posunuté oproti tomu, co běžně nazýváme literaturou. Romské texty operují ve svém vlastním referenčním rámci a to je současně to, co je činí neodolatelnými.

 

Z prohlášení, že romské psaní čeká zářivá budoucnost, se během let stalo novinářské klišé; sama jsem mu pomáhala na svět. Řeči se vedou a voda teče – nikdo po mně nežádá, abych se zodpovídala z idealistických článků studentky romistiky. Přesto si dovolím zabilancovat.

 

Jistým dokladem toho, že nešlo jen o projev pozitivní diskriminace, je fakt, že všechna literární činnost Romů neutichla po smrti Mileny Hübschmannové. Právě naopak. Po krátké odmlce znovu probublala na povrch a teď už si opravdu začíná žít vlastním životem, v dnešní době kde jinde než na síti.

 

 

Článek naleznete v časopisu pro literaturu a čtenáře HOST 6/2013.

 

 



TOPlist