Alena Scheinostová: Tázání nad novelou romské autorky

Tázání po kvalitě romského psaní, po hranicích jeho literárnosti a samotném smyslu menšinové tvorby zaznívá téměř nad každou novou romskou publikací a obvykle nepřináší uspokojivé odpovědi: dílem proto, že jde o otázky náročné a s nejednoznačnými řešeními, dílem pro pohodlnost či nedostatečnou erudici tazatelů, autorku tohoto textu nevyjímaje. Podívejme se tedy na nové dílo Listopad zavedené prozaičky Ireny Eliášové (nar. 1953) z jiného úhlu. Nedlouhou česky psanou novelu čerstvě vydalo internetové nakladatelství Kher a nabízí ji zdarma ke stažení na svých stránkách – díky čemuž se vyprávění o nelehkém osudu dívky Lili vtažené do polosvěta prostituce, drog a nenaplněných vztahů může pyšnit početnými downloady. Velmi čtená se zdají být díla z Kheru obecně – zřejmě se v této „nízkoprahové" formě vydávání textů podařilo najít optimální způsob, jak dostat romské psaní ke čtenářům. V Listopadu pak Eliášová nabízí žánr v kontextu romského psaní zatím upozaděný, respektive uplatňovaný nepřiznaně či selektivně v rovině motiviky, lexika nebo jako ladění jinotematického příběhu. Řeč je o žánru „červené knihovny"; v centru autorčiny pozornosti stojí Lilino rozbolavělé nitro a její opětovaná, leč nerealizovaná láska ke krásnému Tondovi. Nechybějí další atributy žánru, běžně chápaného jako pokleslejší z pokleslých: rozsáhlá, leč prvoplánová líčení krásy protagonistů a jejich milostných setkání, drastické dějové zvraty včetně hrdinčina únosu zlými pasáky či dojemné vyvrcholení poté, co se Lili nakazí virem HIV a „neskutečně rychle" (s. 63), konkrétně v řádu týdnů, u ní propukne AIDS: zemře obklopena svými přáteli a vázami plnými růží a do umírání jí hraje píseň, jež v ní vždy probouzela vzpomínky na šťastné okamžiky dětství.

 

Sentimentalita, jež se neromskému čtenáři nejednou zdá až exaltovaná, je přitom běžnou součástí romského psaní. V romské psané tradici se prozatím nevytvořil „kánon", jenž by zakládal možnost vnímat určité prvky či postupy jako „klišé"; vzpomeňme třeba jen na známější tvorbu vloni zemřelého básníka Vlada Oláha s jeho idylickým líčením prožitků lásky, romského společenství, náboženských citů nebo letní krajiny. Charakteristický je pro romské autory rovněž přímočaře chronologický vyprávěcí postup (pravda, v Listopadu občas narušovaný Lilinými vzpomínkami na dětství, jež mají především náladotvornou funkci – kupříkladu ani ze zjištění kdesi v polovině novely, že Tondův otec býval zamilován do Liliny matky, neplyne žádný dějový důsledek); více než typické je spřádat příběh z poměrně zdlouhavě rozvíjených dialogů – tak Eliášová napsala už svou vynikající knižní prvotinu Naše osada, vydanou Krajskou knihovnou v Liberci roku 2008. Tento exkluzivní důraz na rozmlouvání, sdílení pocitů a zážitků, plynoucí řeč se zdá být pro romské psaní jednou z dominant – snad poukazuje k orálním pretextům romské tvorby a přetřásání každodenních i výjimečných událostí v komunitě, na „fóru", jež je společné všem předliterárním společnostem a mezi Romy platilo ještě velmi donedávna. Avšak zatímco v Naší osadě byly dialogy svižné, nesené celkově humorným laděním vyprávění o dětských lumpárnách malé Romky Gužky, citová angažovanost a vědomí vážnosti tématu v Listopadu repliky jakoby zatěžuje a některé pasáže jsou pak téměř k neučtení. Představíme si sice více než živě vykreslovanou situaci, máme před očima v ostrých barvách, co má Lili na sobě, jak se Toník tváří a jak chutná jejich „pivo a dvě deci bílého" (s. 27); čtenář však už tak nějak tuší předem, jak se jejich dia­log bude odvíjet a k čemu v jeho závěru dojdou, a přitom není odměněn žádným, byť sebenepatrnějším překvapením či rozuzlením.

 

Celý článek naleznete na stránkách literárního obtýdeníku Tvar.

 

 



TOPlist