Iveta Kokyová: Babička a pomeje

Byli jsme početná rodina. I proto rodiče chovali tři prasata. Otec by si nikdy neodpustil, kdyby nebyla zásoba jídla, a vepřového masa především. O to jsme nouzi nikdy neměli. Což o to, problém ale vždycky byl shánět pro prasata žrádlo.

Otec kupoval na rohu ulice v malém krámku okoralé pečivo z předešlého dne. S prodavačem Romanem měl dobré vztahy. Ten mu každé úterý a pátek schovával do velkých papírových pytlů chleby a rohlíky.

O víkendu otec objížděl na svém zeleném motocyklu značky Pionýr staré známé po okolních vesnicích. Byli to lidé, kterým za výhodnou cenu kopal kanalizaci. S jeho prací byli vždy moc spokojeni. A tak mu prodávali nejen šrot, ale i čerstvou zeleninu ze zahrádky, ovoce, vejce a čerstvé krůtí nebo slepičí maso. Nabízeli mu i králičí, ale to u nás nikdo nejedl. Matka zase od sousedky kupovala shnilé brambory, které pečlivě vařila a míchala s ostatním jídlem.

Nejlepším dodavatelem zásob žrádla pro prasata však byla naše babička. Uměla si v jakékoli situaci poradit. Dokázala sehnat, na co jste si jen vzpomněli. A tak měla celý dvorek zastavěný zbytečnými věcmi. „To se jednou bude hodit," říkávala.

Nikdy nezapomenu, jak se vždy mě a mého nejmladšího brášku snažila přesvědčit, abychom s ní šli vybírat zbytky z popelnic a kontejnerů. A aby toho dosáhla, lákala nás na vyhozené hračky. „Uvidíš, jaké hezké hračky gádže vyhazují. No tak pojď," pobízela nás. Jako děti jsme se nechaly umluvit a těšily se na poklady, které nám popelnice přinesou. Cokoliv jsme ale domů donesli, muselo následně na příkaz matky zpátky do smetí. Všech těch krásných a zajímavých věcí jsme se prostě zase museli vzdát. Ach jo! „Proč jim ty věci dovoluješ tahat domů? Oni nejsou prasata! Vždyť mi onemocní," zlobila se matka na babičku.

My s bráškou jsme byli štíhlouncí jako proutek, a k tomu rychlí a mrštní. „Běž, nadzvednu tě a ty do toho kontejneru vlezeš. Tobě to jde, jsi šikovný a vejdeš se všude," povzbuzovala nás babička. Byla do své práce tak zapálená, že jednou bratra dokonce v kontejneru omylem zavřela.

Zbytek sourozenců se z pravidelného přehrabování odpadků uměl vyvlíknout. Byli starší a na rozdíl od nás si celou situaci uvědomovali. Přece by si nedělali ostudu! Kdyby je viděl někdo ze školy, propadli by se hanbou!

Moje sestra například doprovázela babičku jedině pro zbytky ze školní jídelny, která byla nedaleko babiččina domu a měla zadní vchod. Sestra chodila výhradně téměř neviditelnou uličkou, po které málokdo prošel. Nehrozilo tak, že ji někdo odhalí. Obě s babičkou vždy popadly obrovské prázdné hrnce, do kterých jim kuchařka nalila zbytky. Nádoby pak společně naložily na železnou kárku, která byla nesčetněkrát podomácku vyspravovaná. A mastnotou ze zbytků se jen leskla!

S touto kárkou jsem měla i já své trýznivé zkušenosti. Neměla promazaná kolečka, a proto vrzala a skřípala tak hlasitě, že se za námi každý otáčel. Přesto jsem se ale občas smála: „Babi, ty máš zpívající kárku!" V létě se za námi navíc táhl neuvěřitelný smrad a všude kolem lítaly mouchy.

Obvykle jsme měli vytipovaná místa. Nejčastěji jsme chodili ke kontejnerům, které stály přímo u bytovek. Měli jsme to opravdu skvěle zmáknuté, i když nám v zimě závěje sněhu, mráz a vítr stěžovaly práci. Obdivovala jsem babičku. Na nic z toho, ani na bolest, si nikdy nestěžovala. Byť byla stará, hrdinsky se prodírala sněhem, který jí často sahal nad lýtka. Mě na rozdíl od ní strašně zábly ruce. A to i přesto, že jsem byla vybavená teplými kozačkami, oteplovákami, rolákem, šálou, čepicí a namísto rukavic jsem měla navlečené otcovy pracovní ponožky. Babička mé dlaně vždycky sevřela do těch svých a dýchala mi na ně. Její dech byl jako rozpálená výheň. To jsem měla ráda.

Jak je možné, že jí nebyla zima? Měla na sobě jen lehkou sukni, pod ní slabé tepláčky, k tomu halenku, silonovou zástěru a slabý kabátek. Nosívala černé boty, říkali jsme jim cigánky. Její pestrobarevný šátek mně vždycky učaroval svými barvami a kytičkami. Neustále jsem si ho prohlížela a snažila se zjistit, jakéže květy to jsou.

Bydleli jsme dva kilometry od centra. Když babička uznala, že splnila svůj cíl, a vědra byla naplněna po okraj, odebraly jsme se domů a já jí do kopce pomáhala tlačit tu ošklivou kárku. Cestou mi vyprávěla nejrůznější příběhy nebo mi přibližovala dětství mé matky. Nejvíc o ní jsem se dozvěděla právě od babičky. Ona sama nám o sobě nikdy nevyprávěla.

Cesta nám rychle utíkala.

 



TOPlist