Ema Lásková: Láska až za hrob

Možná to byl jen sen, možná neuvěřitelná skutečnost.

 

Byla teplá červencová noc. Jedna z těch, které hladí a vybízí vyrazit někam ven. Rozhodli jsme se s manželem, že si uděláme romantický večer a zašli jsme si na dvojku bílého do nedaleké restaurace. Posezení na zahrádce, nádherné tóny písniček od Beatles, milující pohledy mého muže a šeptání jak se těší na milování se mnou. Máme si pořád co říct. Milujeme se od první chvíle, kdy jsme se poznali. Ale ten večer jsem se v romantice trošku utopila. Mohla za to ta noc. Vypila jsem víc vína a opila se.

Po cestě domů jsem zpívala „ P.S. I love You" od Beatles, tančila a chtěla se líbat po každém kroku. Naštěstí má můj muž trpělivost a láskyplně mě usměrňuje. Před naším domem je lavička. Posadili jsme se tam a dívali se na nebe, jako bychom počítali hvězdy. Začali jsme vzpomínat na mládí a na to, jak jsme se seznámili. Donutila jsem mého miláčka zavzpomínat na pubertální lásky. Nelíbilo se mi, že jich bylo tolik. Abych ho trumfla, řekla jsem mu o chlapci, který mě miloval tak moc, že přišel s rodiči k nám domů a řekl si o moji ruku. Vyznal se mi z lásky a chtěl, abych s ním odjela na Slovensko. Bylo mi patnáct, vlastně jsem byla ještě dítě. Jmenoval se Marci. Vzpomínám si, že měl modré upřímné oči. Bylo v nich něco podmanivého. Měl sestru Terezu, se kterou jsem se jedny prázdniny skamarádila. Už je to všechno tak dávno. Nevím, možná jsem do něho byla zamilovaná i já, ale uvědomovala jsem si, že jsem moc mladá. Měla jsem jiné plány, než odjet na Slovensko a rodit děti. Chodila jsem do školy, byla jsem opravdu ještě dítě. Žádost o ruku jsem brala jako vtip a s výsměchem odmítla. Rodiče mě přesto tenkrát podezřívali, že jsem s ním měla vztah a tajila to. Marci mě miloval, to jsem věděla, ale neuvědomovala jsem si, jak mu ublížím.

Můj muž je v mnoha ohledech tolerantní a není žárlivý, ale teď vybuchl. „Jak to, žes mi to řekla až teď, po tolika letech?" Sama nevím, nikdy jsem si na něho nevzpomněla. Nebyl nikterak důležitý, vlastně jsem na Marciho zapomněla. Pohádali jsme se tak, že mě nechal na lavičce samotnou a odešel. Nevěřil mi, že jsem s ním nechodila. A nechápal, proč jsem to tolik let tajila. Byla jsem smutná a začala si vyčítat, že jsem o něm vůbec začala mluvit. Znám svého muže a vím, že se projde a vrátí se.

Vyndala jsem klíče z kabelky a šla domů. Prázdný byt. Pořád mi ještě bylo smutno. Nalila jsem si panáka, dala si sprchu a šla spát. Byla jsem opilá a hned jsem usnula.

 

Zdál se mi sen. Nebo ne? To dodnes nevím. Raději si říkám, že to sen byl. Ležela jsem v ložnici a spala. V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil muž. Měl oblek, bílou košili, kravatu a klobouk. Chtěla jsem se ho na něco zeptat, ale nemohla jsem mluvit. Začala jsem se bát. Věděla jsem, že nepatří mezi živé. Že je mrtvý.

Nejdřív si mě jen prohlížel, ale pak mě začal osahávat. Chtěla jsem volat o pomoc, ale nemohla. To není skutečnost, křičelo to ve mně. To se ti zdá, musíš otevřít oči! Ale já měla oči otevřené, a dívala se mu do tváře. Ten přízrak se se mnou miloval, nebo mě znásilňoval?

Chtěla jsem se bránit, ale byla jsem jako svázaná. Chtěla jsem křičet, ale hrdlo bylo sevřené. Chtěla jsem brečet, ale neměla jsem slzy.

Třásla jsem se jako osika. Snažila jsem se uklidnit tím, že to byl jen sen, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem to opravdu prožila. Otřesný sen? Děsivá skutečnost? Nevím. Naštěstí se mi další dny podařilo na to celé zapomenout a vytěsnit dokonce i jeho tvář.

 

Přišel víkend a pravidelné telefonáty s maminkou. Probíráme všechno a všechny, hlavně její nemoci. Postěžuje si na mé sourozence a navzájem se ujistíme, že se na sebe můžeme spolehnout.

Sobota večer, zvoní telefon. Rovnou se uvelebím do křesla, protože vím, že s maminkou je to na dlouho.

První slova, která řekla, mi zní v uších ještě dnes. „Víš, kdo umřel?"

„Ne, mami, nevím, kdo?"

„Byla tady Tereza, nechala ti u nás dopis od Marciho. Umřel, je to asi měsíc. Měl rakovinu."

V tu chvíli jsem zůstala jako opařená. Tak to on byl u mě! Marci si mě přišel vzít.

Plakala jsem jako malá holka. Zaplavila mě lítost. Ukončila jsem hovor se slovy, že si pro ten dopis hned přijedu.

Vyprávěla jsem pak mamince, co se mi stalo a ona mi potvrdila, že to tak opravdu bylo. Přišel si mě vzít. Plakaly jsme obě. Rozlepila jsem obálku a četla:

 

Drahá,

oženil jsem se, mám pět dětí, milující ženu, postavil jsem dům, žil jsem zbožně, svoji ženu jsem nikdy nepodvedl, nikdy jsem ji nebil, nepil jsem, nikdy jsem nekradl. Nevím, jestli to budeš někdy číst, ale přeju si, aby ano. Poprosil jsem moji sestru, aby tě vyhledala. Miloval jsem Tě, chtěl jsem s Tebou mít děti, dát Ti lásku. Odmítla jsi mě. Celý život jsem na Tebe myslel a chtěl jsem Ti dokázat, že jsi odmítla dobrého muže. Mám rakovinu a vím, že nebudu dlouho žít. Přál bych si s Tebou strávit aspoň jeden den, ale vím, že to není možné.

Bůh mě má rád a vím, že až umřu, umožní mi přijít za Tebou a vše Ti říct. Přijdu v okamžiku, kdy mě sama vzpomínkou na mě vyzveš.

Přeju ti šťastný život.

Marcel


Během čtení mi naskočila husí kůže. Plakala jsem. Cítila jsem zároveň lítost, ale i odpor. Zklamání a také silný pocit něčeho mystického. Tak moc mě miloval? Nebo jsem mu tak moc ublížila?

Nevím, co mám dělat, aby se to už nikdy neopakovalo. Aby mi Marci odpustil. Maminka, zkušená žena, poradila. Musíš za farářem a zapálíš v kostele svíčku. Necháš si vysvětit dům. Nakonec musíš jet na jeho hrob a odprosit ho.

Všechno jsem udělala, jak mi maminka poradila. A udělala jsem ještě i něco navíc. Napsala jsem Marcimu dopis a nechala ho na jeho hrobě.

 

Marci,

odpusť mi, jestli jsem Ti ublížila. Možná jsem Tě milovala, ale potkali jsme se příliš brzy na to, abych s Tebou mohla žít. Miluji svého muže, nechci se Tě bát. Byl jsi můj přítel.

Vzpomínám na Tebe v dobrém. Marci, odpočívej v pokoji.

Bůh je láska. Pokud jsi ji měl v srdci, věřím, že jsi v náručí Boha.

Ema







TOPlist