Markéta Šestáková: Kamenné srdce

V jedné malé vesničce žil mladý Rom. Zůstával sám jen s kozou a slepicemi. Za domkem měl kus pole, kde si pěstoval brambory, trochu obilí a nějakou tu zeleninu. Žilo se mu dobře. Občas zašel do města prodat vajíčka a kozí sýr. Od jara do podzimu to šlo, měl plno práce. Horší to bylo v zimě. To mu bylo moc smutno. Sedával u krbu a říkal si: „Kdybych tu tak měl ženu a děti, to by bylo veselo."

 

Jednou, když už samotu nemohl vydržet, rozhodl se, že půjde do města najít si ženu. Souseda poprosil, aby se mu postaral o zvířata a hned ráno se vydal na cestu. Protože byly zrovna jarní trhy, vzal do košíku vejce a kus sýra na prodej. Cesta mu rychle uběhla. Vedla hustým lesem, ale brzy skrz stromy rozpoznal věže města. Sýr i vejce se mu podařilo hned prodat. Pak se zastavil u známého, poptat se, jestli neví o nějaké svobodné dívce.

„Všechny jsou zadané a starou, myslím, nechceš," odpověděl mu.

„No tak půjdu domů zase sám."

Už se stmívalo. Prošel polem, až se dostal k lesu. Trochu se bál. „Kdyby tak měl někdo stejnou cestu," říkal si. Vtom uviděl zdáli přicházet starší ženu táhnoucí vozík plně naložený kamením. „Pojďte, pomůžu vám, určitě jdeme stejným směrem," povídá Rom. Popadl vozík a zamířil k lesu.

„Ne, bydlím táhle," ukázala na opačnou stranu žena.

„No, nevadí, doprovodím vás," odpověděl. Na místo došli až za tmy. „Jestli chceš, zůstaň u mne, ať se nemusíš trmácet v noci přes černý les. Najíš se, vyspíš a ráno můžeš jít domů."

Rom souhlasil. Stařena mu nalila polévku a ukrojila kus chleba. S chutí se dal do jídla. Chtěl se jí zeptat, proč vozí tolik kamení, ale netroufl si.

„Jak ti říkají?" zeptala se stařena.

„Josef."

Při jídle si všiml, že až tak stará není. Její pohyby i ruce nasvědčovaly tomu, že jde o mladou dívku. Když se jí podíval do očí, byly smutné. Po jídle si lehl ke kamnům a usnul.

 

Brzy ráno se probudil, že půjde domů. Chtěl ženě poděkovat za večeři a nocleh, ale nikde jí nebylo. Pak uslyšel z venku, jak roztlouká kameny. Vyšel před domek a přisedl si.

„Pěkné ráno, paní, copak tu tak brzy ráno děláte?"

Žena si povzdechla a dala se do pláče.

„Neplačte a řekněte mi, co vás trápí."

„Josefe, kdybyste jen věděl, jak já byla zlá a pyšná. Je tomu už rok, co tu každý den rozbíjím kameny na prach. Z něj mám vytvořit srdce, jenže vítr mi všechno vždy rozfouká. To srdce nikdy neudělám..."

„Proč máte dělat srdce z kamene?" zeptal se Josef.

„Protože já ho z kamene měla. Chodil za mnou jeden hoch, moc mě miloval. Já jsem ho stále odmítala. Ze zoufalství skočil ze skály, tam kde chodím pro kamení. Jenže než skočil, proklel mě: ‚Jsi pyšná a bezcitná. Co je do tvojí krásy, když máš srdce z kamene. Ať pomine a ty se staň starou, ošklivou babou. Chceš-li, aby se tvá krása vrátila, musíš z této skály nalámat kámen. To kamení rozbít na prach a z toho prachu vytvořit srdce. Tak bude tvá kletba zrušena.'

A vrhl se do propasti. Nikdy to srdce neudělám," plakala žena a začala znovu roztloukat kameny. Ještě chvíli vedle ženy seděl, pak vstal a rozloučil se, že musí domů, aby obstaral zvířata. Celou cestu na ni ale neustále myslel.

 

Když přišel domů, obstaral, co měl a zašel za sousedem. Byl to starší muž a vždy dobře poradil. Josef mu všechno vypověděl.

„Já sám nevím, ale slyšel jsem, že ve městě žije vědma. Říkají jí Oko. Je velice moudrá, snad ti poradí. Zkus ji vyhledat a zeptej se, jak vytvořit srdce z kamene."

Josef mu poděkoval a hned se přichystal na cestu. Košík naplnil vejci, sýrem a zabil jednu slepičku. Pak se vydal do města hledat vědmu.

Trvalo dost dlouho, než konečně stanul před jejím ne příliš pěkným domem. Vzal za kliku a vešel dovnitř. Všude byla tma, jen kdesi v hloubi domu bylo tušit světélko. Šel za ním, až se ocitl v místnosti, kde u stolu seděla žena a zapisovala do velké knihy. Kolem zářilo plno svíček. Josef pozdravil.

„Jaký dar mi za mou radu přinášíš?"

Josef postavil před ženu košík. Paní do něj nahlédla a pokynula mu, aby se posadil.

Josef se osmělil: „Přiš..."

„Vím, proč jsi přišel," povídá Oko. Obrátila se ke knize a dlouho do ní hleděla.

Pak se otočila: „Teď ti řeknu dvě slova a ty odejdeš. Plačící strom." A víc si Josefa nevšímala.

Josef vstal a odešel. Z toho, co mu vědma řekla, nebyl vůbec moudrý.

 

Uběhlo několik dnů. Josef se staral o zvířata i pole, avšak stále myslel na prokletou ženu. „Ani nevím, jak se vlastně jmenuje," říkal si.

 

Jednou zrána se vydal do lesa na dříví. Vzal si vozík a sekeru. Když ho naplnil, sedl si, aby si chvíli odpočinul. Zavřel oči a nastavil tvář slunci, které prosvítalo mezi stromy. Po chvíli chtěl vstát a jít domů. Otevřel oči a co vidí, plačící strom! Slunce svítilo na kmen, po kterém stékaly slzy. Rychle vstal a šel si ho prohlédnout. Sáhl na něj a slza se mu přilepila na prst.

„To je smola!" vykřikl Josef. Radostí nevěděl, co má dělat. „Teď jí pomůžu, už vím, jak slepíme srdce!" Rychle popadl vozík a běžel domů.

Druhý den se za ní vydal. Vyprávěl jí, jak šel do města za vědmou a co mu poradila a jak přemýšlel o plačícím stromu.

„Plačící strom?" divila se žena.

„Ten nám pomůže," řekl Josef. „Vem hrnec a nůž. Půjdeme do lesa."

A tak vzali vše potřebné a šli. Josef hledal stromy, kde tekla míza, a škrábal ji do hrnce. Žena mu s velkou radostí pomáhala. Přitom si hodně povídali a Josef se dozvěděl, že se jmenuje Eliška.

 

Celý týden chodili po lese a sbírali smolu, dokud jí nebyl plný hrnec. Doma na kamnech ji potom rozehřáli. Tloukli spolu kámen a tou smolou ho lepili. Trvalo jim několik dnů, než srdce dokončili. Od mízy bylo jako jantarové. Josef si všiml, že jak srdce přibývalo a bylo stále větší, měnila se i Eliška. Když bylo hotové, stanula před ním krásná mladá žena.

„Má kletba je pryč díky tobě!"

Josef se na ni nemohl vynadívat. „Tak, teď už mohu jít s klidem domů," řekl nakonec.

„Chci jít s tebou," odpověděla Eliška.

„Nehodíš se ke mně... Jsi příliš krásná. Ve městě bys našla lepší ženichy."

„Nechci jít do města, chci a miluji tebe. Chci být tvá žena," a políbila ho.

 

Tak si přivedl Josef domů krásnou nevěstu i s jantarovým srdcem, které společně s láskou vyrobili.

A ta láska jim vydržela celý život.

 



TOPlist