Ema Lásková: Uvědom si, že tě miluju

Kouzelná formulka pro zklidnění, urovnání všech našich hádek, sporů a bitek...

Můj muž je velice klidný, na pohled seriozní člověk. Působí důvěryhodně, vyrovnaně, je sečtělý, inteligentní, milý, pohodový. Dokud ho někdo nenaštve, tedy dokud ho nenaštvu já. To se potom mění v ďábla. Přísahám, že při hádkách se mnou mu z čela trčí rohy a z prdele čouhá ocas. Občas mě s ním švihne. Pěkně to bolí. Z pusy mu šlehají plameny, z očí lítají hromy a blesky. Jsem tááákhle malá, když stojím proti němu. Nezdráhá se ničeho, sáhne po těch nejsprostších slovech, křičí na celý dům, mlátí nábytkem, vylévá horké čaje, bouchá do stolu, hází vším, co se mu dostane do ruky. Z toho mírného, klidného, úžasného člověka se stává nesnesitelnej neurotik.

Žiju s ním už přes dvacet let. Znám každý jeho pohyb, každý tik v obličeji, každé gesto... Poznám, s jakou náladou ráno vstává už jenom ze způsobu, jak dýchá.

Nelíbí se mi jeho zlozvyky. Třeba panáky navečer, aby se mu dobře spalo. Protože potom se stejně celou noc převaluje. Nebo přepínání programů a hledání něčeho zajímavějšího. Protože potom stejně kouká na zprávy a znechuceně televizi vypíná s tím, že mu mám dělat společnost já.

„Emuško? Myslela jsi někdy na to, že mě opustíš? Myslím – doopravdy opustíš," padla jednou filozofická otázka.

„Mnohokrát! Byly chvíle, kdy jsem myslela jen na to, jak se tě zbavit," zazněla moje jasná odpověď.

„Opravdu?" zaslechla jsem v otázce zklamání. Měla jsem z toho malinko radost.

„Opravdu!" snažila jsem se odpovědět s klidem a co nejvěrohodněji.

„Proč teda se mnou jsi? Proč jsi to už neudělala? Opustíš mě na stará kolena?" Ten jeho pohled! Jako by říkal: „To nemyslíš vážně, že ne?"

„Jasně! A najdu si někoho mladšího, hezčího, kudrnatějšího, zubatějšího a nadrženějšího."

Špatná odpověď. Můj milovaný muž se pousmál, ale já už věděla.

„Lásko? Přemýšlel jsi někdy o tom, že mě opustíš? Myslím – doopravdy opustíš?" snažila jsem se napravit situaci.

„Mnohokrát! Doteď nemyslím na nic jiného."

Zvedla jsem obočí, upřeně se na něj podívala s nadějí, že zahlédnu jiskřičky jízlivosti a ironie, ale ne, nebyly tam.

„Opravdu?!" zeptala jsem se vztekle.

„Opravdu!"

Na nic jsem už nečekala a začala mluvit. Nahrál mi na smeč.

„Tak co tady děláš? Proč teda se mnou jsi? Chceš čekat a opustit mě, až budu stará?"

Moje reakce překvapila i mě samotnou.

„Jasně! A najdu si nějako prsatou štíhlou třicátnici, šťabajznu." A ještě jednou zdůraznil: „Se štíhlým pasem a pevnejma kozama," ukazoval rukama.

Vjelo do mě tisíc čertů. Najednou jsem cítila, že mi z hlavy trčí rohy, z prdele kouká ocas, z očí šlehají plameny a blesky. V ložnici, naší svatyni lásky, začala lítat pánská i dámská přirození a výčitky. Jak mi zkazil život, co všechno jsem obětovala, jak mi zničil zdraví i postavu. Padaly psychiatrické diagnózy a předpovědi jako od vědmy. Jak by skončil, kdyby nebylo mě. Chlapa jsem z něho udělala já. Já nastavovala záda, aby po nich mohl lézt a byl to, co je. Beze mě by byl vychladlý hovno u cesty. Završením bylo, že jsem po něm hodila knížku s názvem „Když uvěříš".

Najednou jsem ucítila, jak mi teče po hlavě něco studeného. Vylil mi na hlavu sklenici vody. Slyšela jsem, jak na mě křičí: „Lásko??? Prober se!!! Uvědom si, že tě miluju!!! Za žádnou tě nevyměním! Ani za prsatou a štíhlou. Ani za žádnou jinou!"

Náhle ze mě zase byla ta chápající, milá, obětavá, milující žena. Natáhla jsem k němu ruce jako malé dítě, objímali jsme se a smáli štěstím, že se máme...

Život s neurotikem je blázinec.

 

 



TOPlist