Poznámky k literární tvorbě Romů v ČR

K historii romské literární tvorby v Československu

 

V srpnu roku 1969 se v Brně konal ustavující sjezd nově založené romské společensko-kulturní organizace Svaz Cikánů-Romů. Přípravy na jeho vznik probíhaly již od května předešlého roku, kdy byl na jednom z krajských aktivů k tzv. cikánské problematice v Jihomoravském kraji ustaven přípravný výbor této celospolečenské organizace, jehož členy byli Romové činní v řešení tzv. cikánské problematiky. Ti se přihlásili k reformnímu procesu, který probíhal ve společnosti, a prohlásili, že probíhajících celospolečenských změn jako Romové chtějí aktivně účastnit – skrze nově zakládanou romskou organizaci. Bylo to přesně 10 let poté, co tehdejší komunistický režim rozhodl o asimilačním postupu vůči Romům, jež ze strany těch, kteří státní politiku vůči Romům formulovali, znamenalo potřebu „převychovat", zbavit zbytků zaostalého způsobu života a jeho projevů, protože jedině tak bylo možné docílit jejich splynutí s tehdy budovanou socialistickou společností.

I Svaz Cikánů-Romů usiloval o zlepšení situace Romů, zastával ale názor, že se na řešení svých záležitostí musejí podílet samotní Romové (a to na všech úrovních, od celostátních po místní úřady), že je nutné rozvíjet zároveň romskou kulturu a obojím tak přispívat k posilování sebevědomí Romů. Svůj program začal Svaz Cikánů-Romů skutečně poměrně záhy naplňovat. V důsledku postupné konsolidace poměrů po potlačení Pražského jara však velmi rychle došlo k jeho zrušení – v roce 1973 byli delegáti sjezdu Svazu donuceni vlastní organizaci rozpustit pod pohrůžkou kriminalizace jeho čelných představitelů. Oficiálním důvodem pro jeho zrušení byla organizační a hospodářská pochybení. Historikové a pamětníci tehdejších událostí se ovšem shodují v tom, že uvedené důvody byly jen záminkou. Ve skutečnosti nebylo možné v podmínkách nastupující normalizace dále trpět existenci organizace, která pracovala na kulturní a společenské emancipaci Romů a trvala na jejich aktivní účasti na realizaci, ale i formulaci státní politiky vůči Romům. Přestože Svaz fungoval jen tak krátkou dobu, dal vzniknout aktivitám a procesům, které po jeho zrušení, byť v obtížných podmínkách, dále žily vlastním životem. Jedním z nich byla i romská literatura.

 

Hned od roku 1969 začal Svaz vydávat vlastní časopis – od roku 1970 pod názvem Romano ľil (Romský list). Časopis byl zpravodajem Svazu, postupně v něm ale dostávaly místo i společenské a kulturní rubriky a v rámci nich se zde začaly objevovat příspěvky v romštině. Prvními romsky psanými články byly fejetony Tery Fabiánové. Jak k samotnému napsání a k publikaci těchto romsky psaných textů došlo, se už bohužel nedozvíme. Proč si ale vůbec klást takovou otázku? Z pohledu majoritního čtenáře novin a knih se totiž může zdát samozřejmé, že lidé, kteří každodenně ke komunikaci v rámci svého nejbližšího okolí používají určitý jazyk, jím také píší a publikují, tedy pokud cítí potřebu se veřejně vyjádřit a pokud existuje platforma, na které je to možné. Psát a publikovat v romštině bylo v Československu na konci 60. let 20. století – řečeno s nadsázkou – malou revolucí. Už jenom proto, že do této doby fungovala romština pouze na osobní rovině a jako jazyk mluvený. Ten navíc postupně začínali Romové především v české a moravské části země opouštět – i pod tlakem dobového asimilačního názoru (opakovaného často právě učiteli a sociálními pracovníky), že romština není jazykem, nýbrž pouhou hantýrkou, jejíž používání jim (a především pak jejich dětem) brání v rozvoji.

Nevíme ani, jak se stalo, že se do redakce Romano ľilu začaly dostávat další literární a romsky psané příspěvky, v jakém množství a v jakém stavu. Milena Hübschmannová (1), která byla sama ve Svazu Cikánů-Romů činná, a lze předpokládat, že byla chodu redakce Romano ľilu nablízku, označila v jednom ze svých článků tuto reakci za spontánní „explozi" tvůrčí aktivity. Sama ji vysvětluje pociťovanou nutností a touhou vyjádřit se k poměrně dramatickým změnám, které v romské společnosti začaly probíhat, a otevřenou možností tak nejen učinit, ale i následovat vzor těch, kteří se již pokusili tento pro tradičně orální společnost Romů radikálně nový způsob komunikace využít.

V Romano ľilu se začaly objevovat literární příspěvky dalších Romů. Vznikla tak jakási první generace romských spisovatelů, respektive lidí, kteří si psaní, ať už v češtině nebo romštině, jako formu veřejného vyjádření a komunikace vzali za své.(2) Se zrušením Svazu Cikánů-Romů v roce 1973 – a tedy i Romano ľilu – však přestala existovat platforma, kde mohli svoje myšlenky a práci publikovat. Nastalo poměrně dlouhé období, ve kterém v podstatě nebylo možné romsky psaná literární díla zveřejňovat běžným způsobem, a bylo nutné hledat alternativní způsoby publikace a udržování vnitřní komunikace.

 

Od roku 1973 do roku 1989, tedy v následujících 16 letech, se v celém Československu podařilo vydat pouze tři publikace, kde dostali pro svá dílka prostor romští spisovatelé, z toho pouze jedna jim byla věnována cele. Šlo o výbor z romské poezie pod názvem Romane giľa / Romské písně (1979), v níž se podařilo publikovat básně autorů, kteří začali psát přibližně právě v době existence Svazu a na jejichž vydání v Romano ľilu už nedošlo, nebo až po jeho zrušení.(3) Pro mnohé z nich to bylo na dlouhou dobu, nebo skutečně poprvé a naposledy, kdy byly jejich básně publikovány. Například prozaické práce romských autorů nebyly vydávány v této době v podstatě vůbec. Ke konci 70. let sice Milena Hübschmannová připravila k publikaci obsáhlejší výbor, kde měly dostat větší prostor právě prozaické práce romských autorů, rukopis však odmítlo nakladatelství přijmout.

Stěžejním místem, kde se podařilo některé autory a jejich díla představit české veřejnosti, se v této době stal Český rozhlas, kde byla Milena Hübschmannová určitou dobu zaměstnána. V archivu této instituce jsou dnes k dispozici záznamy několika pořadů, v nichž z děl romských autorů čtou přední čeští herci. V roce 1988 také došlo na půdě Českého rozhlasu k nastudování divadelní hry Eleny Lackové Žužika, která byla oceněna prestižní rozhlasovou cenou Prix Bohemia.

Pro komunikaci v rámci romské společnosti se staly důležitými romské folklorní hudebně taneční soubory, které začaly vznikat v 80. letech, kdy došlo i k jisté revizi dosavadní tvrdě asimilační politiky a kdy byla samostatná prezentace romské kultury jako kultury etnické skupiny Romů opět možná. Právě mezi lidmi angažovanými v těchto souborech se objevili další, kteří se začali literární tvorbě věnovat, často inspirováni příkladem předchozí generace spisovatelů a motivováni Milenou Hübschmannovou.(4)

 

Rok 1989 je pro historii romské literatury v ČR druhým důležitým mezníkem právě proto, že v této době Romové usilující o literární vyjádření získali nové platformy, na kterých se mohli veřejnosti prezentovat. Kromě poměrně velkého množství romských časopisů, které se po roce 1989 začaly vydávat,(5) vzniklo i samostatné romské nakladatelství, pod názvem Romaňi čhib (Romský jazyk), (6) povídky a básně romských spisovatelů začalo vydávat i několik dalších českých nakladatelství. Z dnešního pohledu je na nakladatelských počinech z této doby problematické především zajištění distribuce jimi vydávaných knížek a periodik. Zaujmout a prorazit na knižním trhu s titulem romského autora bylo v první polovině 90. let, v době všeobecné ignorace zhoršujících se sociálních a ekonomických podmínek určité části Romů, radikalizujících se xenofobních postojů a množících se brutálních útoků vůči Romům, poměrně obtížné. Značná část vydavatelů (v té době dosud spíše amatérských)kteří tehdy zveřejňovali práce romských autorů, včetně organizací vydávajících časopisy, kde jejich díla vycházela především, však rezignovala například i na distribuci do knihoven a některé z tehdy vydávaných publikací jsou dnes poměrně obtížně dostupné.

 

Kolem přelomu tisíciletí situace, co se týče publikačních možností, vykrystalizovala do této podoby: ubylo romských časopisů a celkem i časopiseckého prostoru, který je věnován pracím romských autorů, zato po roce 2000 přibylo autorů, kterým se podařilo vydat výbory ze svých prací u zavedených nakladatelství (Triáda, G plus G, Argo). V této době se také na literární scéně objevili noví autoři, z nichž někteří nejsou s předcházejícími autorskými generacemi (a osobností Mileny Hübschmannové) nijak úžeji spojeni, jako tomu bylo v případě výše zmíněné generace autorů 80. let 20. století.(7)

Omezení možnosti publikovat v časopisech je ovšem zvláště pro začínající a méně plodné autory velmi citelné – nemají dost materiálu na to, aby se pokusili vydat vlastní knihy, publikování výběru z prací několika autorů nebo antologií není běžné.(8) Důležitou součástí podpory romských autorů (nejen co se týče jejich představení veřejnosti, ale i možnosti komunikovat mezi sebou a získat na svoje díla nějakou konkrétní odezvu) se tak stávají i veřejná čtení, pořádaná při nejrůznějších příležitostech. Neproměněnou šancí se z hlediska podpory romských autorů stala soutěž „Literární cena Mileny Hübschmannové", poprvé vyhlášená již několik měsíců po smrti Mileny Hübschmannové v roce 2005, která se však dočkala pouze druhého ročníku. Pro podporu déle tvořících autorů i těch, kteří teprve s vlastní literární tvorbou začínají, se v současné době zdá být nadějnější internetový projekt Romové píší... / Šukar laviben le Romendar. (9) Jedná se o internetovou platformu pro zveřejňování prací zavedených i nových romských autorů, kde se díky snadné dostupnosti zmnohonásobuje nejen počet čtenářů, ale i rychlost, s jakou se k nim literární práce dostávají. Internet je jako médium mnohem přístupnější jak pro neromskou, tak i pro romskou veřejnost – a to je z hlediska možnosti prezentace romských autorů a budování čtenářského okruhu zejména důležité.

 

K některým specifikům romské literární tvorby v ČR


Okolnosti vzniku a dalšího rozvoje literatury psané Romy v Č(SS)R ovlivnily a do jisté míry dodnes ovlivňují charakter samotných literárních prací. Které faktory je pro pochopení tohoto vlivu nutné brát v úvahu především? Na prvním místě je to samotná doba, ve které v Československu první romská literární vyjádření začala vznikat, přesněji řečeno specifická situace, ve které se Romové v české a moravské části Československa na konci 60. let nacházeli.

Na okraj je ještě nutno podotknout několik slov k subetnickému složení romské menšiny v Č(SS)R. Již v době, kdy první literární příspěvky teprve začaly vznikat, většinu této různorodé menšiny v českých zemích tvořili Romové, kteří se do Čech a na Moravu přistěhovali po válce ze Slovenska. Ani na Slovensku netvořili Romové před válkou homogenní společnost, i tam se romská menšina skládala z různých subetnických skupin Romů, jejichž způsob života a kulturně společenské normy se navzájem více či méně lišily. V obou případech však většinu v rámci zvenčí nazírané romské menšiny tvořili (a dodnes tvoří) dlouhodobě usedlé skupiny tzv. slovenských a maďarských Romů. A právě touto skupinou Romů se naše pojednání zabývá.(10)

 

Poválečná migrace těchto dlouhodobě usedlých romských rodin z místních komunit určitým způsobem zakotvených v lokálním venkovském slovenském prostředí (jakkoli tento po staletí utvářený vztah mezi romskou menšinou a místní majoritní společností v mnoha případech drasticky narušila válečná zkušenost) do převážně městského, průmyslového prostředí v Čechách a na Moravě vyvolala hluboké změny v dosavadním způsobu života těchto dosud zhusta izolovaných, ale obecně vnitřně funkčních romských komunit. Tyto změny v uspořádání a fungování jejich společenství navíc ještě prohlubovaly zásahy politiky násilné asimilace, kterou se československá vláda hledající řešení „cikánské otázky" ke konci 50. let 20. století rozhodla uplatňovat. Kulturní normy, pravidla a způsoby sociální kontroly života jedinců v komunitě se začaly měnit nebo úplně mizet. Milena Hübschmannová ve svých textech dokládá, že tyto kulturní změny vnímali alespoň někteří z Romů – a často právě lidé, kteří byli později činní v kulturním a společenském dění – jako ztrátu. A právě touha tuto ztrátu kompenzovat, ať už explicitně nebo implicitně vyjádřená, byla zejména pro Romy, kteří začali literárně tvořit v 60. a později v 80. letech, jednou z jejich hlavních motivací. Podobnou motivaci lze ale předpokládat i u některých autorů, kteří začali literárně tvořit celkem nedávno, i když samozřejmě ne u všech a ve všech směrech jejich tvorby.

Výše nastíněné společenské a kulturní změny měly za následek i úpadek dříve pěstovaných žánrů ústní slovesnosti, jako byla např. pravidelná vyprávění pohádek určená dospělým, při nichž se setkávala celá komunita. Ústní lidová slovesnost, jak ukazuje Hübschmannová, neměla v romských komunitách jen funkci estetickou či psychohygienickou, ale i funkci sociálního korektivu a byla jednou z důležitých forem veřejné komunikace. S postupným rozpadem nebo přinejmenším radikální změnou dřívějšího způsobu fungování jednotlivých romských komunit však ztratila svoje místo. Úpadek ústní slovesnosti podle Hübschmannové vedl k hledání jiné formy komunikace a objevení možností literárního vyjádření. To, že Romové literární tvorbu vůbec mohli objevit a začít rozvíjet, bylo dáno dobou a vznikem Svazu Cikánů-Romů, jak již bylo vysvětleno výše.

K dobovým vlivům, tentokrát nejen na samotný vznik romské literatury v ČR, ale spíše na charakter tvorby, je nutno připočítat i silný emancipační étos. Lidé, kteří začali literární formu vyjádření využívat, totiž sdíleli i pocit kulturního ohrožení, který je vedl k potřebě zaznamenat (a tak uchovat) vytrácející se prvky romské kultury.(11) Literatura se jim do určité míry stala prostředkem emancipace. Kromě potřeby podělit se o příběh, případně pobavit atp., viděli v literatuře způsob, jak uchovat a dále rozvíjet některé prvky svojí kultury, a to nejen v širokém smyslu hodnot a způsobu fungování jejich společenství, na kterých by mohli Romové při obrodném procesu stavět, ale i ve zcela konkrétním smyslu, například rozvoje romského jazyka. Je také důležité připomenout, že někteří autoři při své tvorbě nemyslí pouze na romské publikum. Ve vztahu k neromům vnímají literaturu jako možnost ukázat jim Romy v jiném světle a jiných situacích, než je běžné pro neustále se prohlubující „žití vedle sebe", bez skutečného poznání „těch druhých" a reality jejich života.

 

Dalším důležitým faktorem, který ovlivňuje dodnes charakter literárních prací Romů vznikajících v ČR, je bezprecedentnost fenoménu psané literatury v rámci historie romské menšiny na území bývalé ČSSR. Absence nějakého vlastního literárního kánonu, stejně jako minimální zkušenost se psaním (alespoň v počátcích) a relativně omezená zkušenost se čtením literárních textů znamenala, že v podstatě jedinou tradicí, na kterou mohli Romové pokoušející se o vlastní literární vyjádření navázat, pomineme-li jejich osobní zkušenost s literaturou psanou neromy, byla již výše zmíněná ústní slovesnost. Jednalo se především o některé její méně formalizované žánry (každodenní vyprávění o událostech, zážitcích a zkušenostech, vyprávění o předcích, vyprávění o setkání s duchy mrtvých atp.). Tyto žánry pak dále rozvíjejí, s jejich pomocí se posunují k vlastnímu, autonomnímu vyjádření.

Na tomto místě je třeba připomenout několik nesamozřejmých faktů: většina z lidí, kteří se do literární tvorby postupně pustili, má pouze základní vzdělání a pochází z rodin, jejichž členové se živili manuální prací; nikdo z nich není profesionálním spisovatelem v tom smyslu, že by se svojí tvorbou živil a na vydání svých prací od začátku spolupracoval s určitým nakladatelstvím. Někteří z nich se dodnes za spisovatele ani neoznačují; osvojení psaní, jako formy veřejné komunikace, bylo pro ty, kteří začali psát v 60. a 80. letech, něčím naprosto novým, možnost psát v romštině pak zpočátku něčím téměř nepředstavitelným.

Milena Hübschmannová též poznamenala, že literární nezkušenost romských autorů je pro ně výhodou v tom smyslu, že jim poskytuje volnost v oblasti literárních forem (což činí jejich díla z formálního hlediska někdy obtížně zařaditelnými). Na druhou stranu tato formální nezařaditelnost ještě podtrhuje to, co je jedním z nejzřetelnějších společných rysů romské literární tvorby – upřímnost vyjádření, respektive upřímná snaha vyjádřit se.

Volba námětů jednotlivých prací i způsob jejich zpracování vyplývají z reality života autorů jako členů určitých místních společenství a komunit, a zároveň jako Romů. Dosud neexistuje silnější romská čtenářská obec, tím méně kritika, a můžeme se tedy jen dohadovat, co a jak by na jednotlivých dílech romských autorů hodnotili především jejich romští kritici jako lidé sdílející podobnou (historickou) menšinovou zkušenost a kulturu. Literární díla romských autorů hodnotí v současné době především neromské publikum. Tedy nejen běžní, různě literárně zkušení a nároční čtenáři, ale i redaktoři, nakladatelé a literární kritici, kteří jejich díla nemohou hodnotit jinak než skrze svoje vzdělání, zkušenosti a kulturu. Určitá specifičnost samotných prací romských autorů nebo taková specifičnost, která se vymyká čtenářově představě o jinakosti romské literatury, tak někdy zůstává nerozpoznaná a konkrétní práce romských autorů jejich neromští čtenáři-kritici někdy úplně zavrhnou. Dosud nejpřesněji na některá specifika romské literární tvorby poukázala právě Milena Hübschmannová. Kromě již zmíněné upřímnosti zdůraznila především jistou bezpointovost některých romských prací a specifický humor, který autoři užívají i při popisu jinak vážných, někdy tragických příběhů.

 

V neposlední řadě je nutné vyjádřit se též k jazyku, kterým romští autoři v ČR píší. V Česku se od dob Romano ľilu vyvinula určitá tradice dvojjazyčných publikací romských literárních prací – v romštině a češtině. Volba romštiny jako jazyka vlastních literárních textů však nebyla samozřejmá. A to ani na konci 60. let, kdy se teprve začínal projevovat proces jazykové směny, ke které docházelo vlivem doby a za výrazného přispění asimilační politiky. Například Andrej Giňa začal své literární pokusy zapisovat v češtině, později se mu ale nezdálo přirozené nechat promlouvat svoje romské hrdiny česky a od používání obou jazyků přešel k romštině jako k přirozenému jazyku svého vyprávění. Jiné autory, jako například Teru Fabiánovou, přiměla k psaní v romštině Milena Hübschmannová. Vedla autory k používání romštiny proto, že pro ně byla rodným jazykem, který jim dovoloval vyjadřovat se co nejpřesněji a nejpřirozeněji.

V přístupu romských autorů k jazyku vlastní tvorby je v současné době situace velmi různorodá. Existují autoři, kteří se drží zavedené tradice, píší romsky a texty si do češtiny nechávají překládat, zároveň tu však jsou i takoví, kteří své práce píší česky, jindy romsky, v závislosti na náladě a tématu. Není též neobvyklé, že sami pracují na překladu svých prací z/do romštiny, přičemž se pak jejich překlady někdy stávají spíše přepracovanými verzemi původního originálu. Někteří autoři také chápou kultivaci romského jazyka jako jeden z dalších přínosů romské literatury a při hledání co nejlepších (a nejpůvodnějších) slov a formulací se obrací na (zejména starší) členy svých rodin.

V současné době se objevují lidé, kteří již romštinu neovládají natolik, aby jim jako prostředek literárního vyjádření mohla plnohodnotně sloužit, a píší proto česky. Anebo píší česky (přestože romštinu rovněž ovládají), protože se snaží bez zprostředkování oslovit co největší okruh čtenářů.

Co se týče dvojjazyčného publikování původně romsky psaných děl, je ovšem možné spekulovat o tom, že jejich český překlad neslouží pouze čtenářům, kteří romštinu neovládají. Většina z těch Romů, kteří navzdory postupující jazykové směně romštinu dosud každodenně používají, ji zná pouze jako mluvený jazyk. Neznají někdy dokonce ani její základní gramatickou strukturu – což je pro majoritu, která je v současné době už po několik generací, minimálně od prvních školních let, soustředěně vedena k praktickému osvojení psané formy svého rodného jazyka a jeho gramatické struktury, situace v podstatě nepředstavitelná. Stává se, že aktivní pedagogové ve třídě vyzvou svoje romské žáky, aby nahlas přečetli v romštině úryvek z textu, který se objeví v čítance či jiném doplňkovém materiálu, a jsou překvapeni, že plynulé četby, natož přednesu textu jejich romský žák není schopen nebo četbu rovnou odmítne. Nemusí to být proto, že romsky neumí anebo že se za ni stydí. Lze předpokládat, že pro poměrně velký okruh romských (i romsky mluvících) čtenářů je čeština v případě čtení bližším, rychlejším prostředkem, protože se čtením v romštině nemají dostatečnou (nebo dostatečně pěstovanou) zkušenost. Samostatnou kapitolou by pak bylo pojednání o publikačním využívání různých subdialektů romštiny a jejich způsobu zápisu na straně těch, kteří romskou literaturu publikují, a na ně navazující otázka zkušenosti a ochoty k mezidialektní komunikaci na straně potencionálních (romsky mluvících) čtenářů. Poznamenejme na okraj, že dosud se v převážné míře používal v tisku víceméně jeden z dialektů tzv. severocentrální (slovenské) romštiny a pravopis (byť ne vždy striktně dodržovaný) sestavený v roce 1971 právě pro tento dialekt jazykovou komisí Svazu Cikánů- Romů. I tento fakt může (ale nemusí) komplikovat porozumění, nebo lépe řečeno přijetí a ztotožnění se s romským textem pro mluvčí jiných, byť ne vždy radikálně odlišných dialektů romštiny.

 

„Ale vždyť to je, jako by si dvě ženské vykládaly u kafe!" Takto reagoval jeden ze studentů navštěvujících přednáškový cyklus věnovaný kultuře Romů na brněnské Masarykově univerzitě po přečtení jedné z povídek Ilony Ferkové. Bylo to pro něj poprvé, kdy si přečetl něco z „romské literatury", přičemž měl jistá očekávání, a to, co si přečetl, je nenaplnilo. Mimochodem ve svém zklamání vlastně velmi dobře vystihl literární styl zmíněné autorky, která čerpá inspiraci v osobních příbězích sdílených mezi jejími příbuznými a známými, často právě ve všedních situacích „v kuchyni", „ve vlaku" nebo „ nad kávou". Přijmutí nebo odmítnutí jakékoli literární práce je věcí vzdělání, vkusu, životní zkušenosti a v neposlední řadě osobního rozpoložení čtenáře. Jakkoli je možné souhlasit s tezí, že každé literární dílo musí obstát především samo o sobě, je vhodné být na jinakost/odlišnost literatury psané Romy, která v ČR vznikala od 60. let 20. století, připraven a být obeznámen s okolnostmi a podmínkami, ve kterých se rodila a dodnes funguje. Snad k tomu čtenářům pomůže i tato stručná stať (a texty, na které odkazuje).

 

Autor: Helena Sadílková

Text vyšel v publikaci: Druhá směna - Jak využívat dějiny a literaturu Romů ve výuce na 2. stupni ZŠ, ROMEA, Praha 2012, s. 23-32 literární části


Poznámky:


1. Milena Hübschmannová (1933–2005) vystudovala indologii na pražské FF UK, od 50. let se začala věnovat jazyku, kultuře a historii Romů. Sbírala jazykový materiál, etnografická data i tzv. oral history, podporovala romské etnoemancipační hnutí, na kterém se sama účastnila, mezi Romy měla řadu osobních přátel. Od 70. let začala své poznatky publikovat, v roce 1991 založila na pražské FF UK obor romistika, zde také po zbytek života přednášela. Velká část informací, které má dnes veřejnost o reáliích a kultuře zejména tzv. slovenských Romů k dispozici, pochází právě od ní.

2. Mezi ně patří: Andrej Giňa, Elena Lacková, Tera Fabiánová, Vojtěch Fabián, Andrej Pešta, Bartoloměj Daniel a František Demeter.

3. Své básně ve sborníku představili například Vojtěch a Tera Fabiánovy nebo Elena Lacková a další.

4. Do této skupiny patří například Margita Reiznerová, Ilona Ferková, Jan Rusenko, Helena Demeterová a další.

5. Mezi ně patřily tyto romské časopisy: Romano lav (Romské slovo; 1990); Lačho lav (Dobré slovo; 1989–90), později transformovaný do časopisu Amaro lav (Naše slovo; 1991–94); Romano gendalos (Romské zrcadlo; 1992), později přejmenováno na Nevo romano gendalos (Nové romské zrcadlo), Gendalos (Zrcadlo) a Amaro gendalos (Naše zrcadlo; vycházelo do r. 2005); Romano kurko (Romský týden; 1991–2002); Kereka (Kruh) – vychází od r. 1998 dodnes; Romano hangos (Romský hlas), vychází od roku 1999 dodnes. V první polovině 90. let také začaly vycházet dva odborné romistické časopisy: Romano džaniben (Romistika / Romské vědění; vychází od roku 1994, romské literatuře a romským autorům se pravidelně věnuje po celou dobu existence) a Bulletin Muzea romské kultury (vychází od roku 1992, literární tvorbě Romů věnuje prostor pouze posledních několik let.

6. Vedla jej již zmíněná Margita Reiznerová.

7. Jsou to autoři jako Gejza Horváth, Erika Olahová, Irena Eliášová nebo Roman Erös.

8. První obsáhlá antologie prozaických textů romských autorů z ČR, napsaných od 60. let 20. století do současnosti, vyšla v roce 2007 pod názvem Čalo voďi / Sytá duše. (Muzeum romské kultury, Brno, 2007).

9. Viz http://www.romea.cz/index.php?id=rubrika&rubrika=Literatura

10. Pro úplnost je nutné zmínit ještě alespoň dvě další subetnické skupiny Romů. V první řadě jsou tzv. čeští a moravští Romové, původní autochtonní romské skupiny v českých zemích, kteří se stali obětí rasového pronásledování za druhé světové války. Přestože válku přežili jen někteří z nich, byli to právě lidé pocházející ze skupiny moravských Romů, kteří se stali vůdčími postavami výše zmíněné společensko-politické organizace Svaz Cikánů-Romů usilující o pozvednutí situace Romů a jejich emancipaci. Až na tři publikovaná autobiografická vyprávění se však na popisovaném literárním hnutí příslušníci této skupiny Romů dosud nijak významněji nepodílejí. Dále je nutné zmínit skupinu olašských Romů – jednu z tradičně kočovných romských skupin na území bývalého Československa, jejíž členové začali do českých zemí přicházet také po druhé světové válce. Dnes se odhaduje, že tvoří zhruba 10–15 % současné romské populace u nás. Kočování bylo v Československu zakázáno v roce 1958, ovšem i poté, co se museli usadit, nepřestali být olašští Romové silně semknutou, uzavřenou skupinou, jejíž vnitřní život se řídí vlastními tradičními, často velmi konzervativními normami. Co se týče literatury, až na jednu výjimku dosud v Česku žádný olašský Rom veřejně se svými literárními pracemi nevystoupil.

11. Andrej Giňa začal svou literární kariéru zapisováním pohádek, které znal z vyprávění matky. První publikace Ilony Ferkové obsahuje velký podíl vyprávění, která se tradovala v její rodině a komunitě. Častým žánrem romské literární tvorby jsou různě pojaté portréty lidí, kteří byli nějak důležitými postavami v romských komunitách na Slovensku, z nichž jednotliví autoři pocházeli. Skrze jejich portréty autoři zachycují i způsob, jakým jejich komunity fungovaly.

 

 



TOPlist