Ilona Erc: O mocné lásce

Kdysi dávno, ještě když Romové kočovali světem křížem krážem, odehrál se tento příběh. Dva rody, Bugovci a Tarkovci, bok po boku spolu se svými početnými rodinami putovali z kraje do kraje. Neměli nic než své koně a vozy. Jejich bohatstvím byly jen děti, tanec, hudba a zpěv. Milovali svobodný a nespoutaný život, stejně jako ptáci křižující oblohu sem a tam. Romové chodívali nazdařbůh lesními cestami, procházeli vesnicemi i městy. Nějaký čas se usadili a pak zase táhli dál. Na živobytí si vydělávali svými dovednostmi. Bugovci byli bohem obdaření muzikanti a Tarkovci se živili kovařinou.

 

Jednou se utábořili za hradbami královského města. Ráno se muži vydali za prací. Jedni vzali hudební nástroje, jiní se šli optat na práci do kovárny. Tak se rozhodl i starý Girgi. Vydá se se svými syny hledat obživu. „Jestlipak se nám tu poštěstí?" řekl si a šli. „Počkejte na mě, strýčku!" volal za nimi dívčí hlas. Girgi se ohlédl a uviděl, že za nimi běží Sára. Patřila do rodu Tarkovců a bylo to snad nejkrásnější děvče, které kdy Girgi viděl. Měla vlnité dlouhé vlasy do pasu, černé jako uhel, snědou sametovou pleť, vyšpulené červené rty jako krev a v očích jí tančily dva plamínky. „Také chci jít s vámi! Ještě nikdy jsem ve městě nebyla." „Ach, ty hloupá, vrať se zpátky do tábora. Sami nevíme, co nás tam čeká." „Prosím, strýčku, vezměte mě s sebou," žadonila Sára, „budu tančit a lidem se to bude líbit." „Pěkná tanečnice by nebyla na škodu," přimlouval se Dani a láskyplně se na ni podíval. „Ty jsi ale kurážná!" řekl Girgi. „A čeho bych se měla bát?" zasmála se Sára, „tady Dani a Aldo mě ochrání." Nebylo tajemstvím, že oba mladíci jsou do Sáry zamilovaní. Ale ona stále nevěděla, kterého si vybrat. Líbili se jí oba. Dani měl polodlouhé vlnité tmavé vlasy, které rámovaly mužnou, ale přesto jemnou a skromnou tvář. I na Aldiho byl hezký pohled. Jeho sluncem opálené tělo bylo samý sval a šlacha, síly měl na rozdávání. „Tak dobrá," řekl Girgi. „Muzikanti se mnou a ostatní za bratrem Karčim!" Za branami města se tyto dvě skupinky rozdělily.

„Pozdrav Pán Bůh, kováři! Nemáte pro nás nějakou robotu? Jen abychom si vydělali na jídlo pro naše ženy a děti? V koňských podkovách se vyznáme, ohně se nebojíme a tady Aldo má síly za tři. Jen to pánům ukaž," řekl starší Rom, Aldiho otec. Ten hned přiskočil k měchům a začal rozdmýchávat oheň. „Dobrá," řekl mistr kovář, „takovou pomoc uvítám. A co ty?" obrátil se na Karčiho. „Otec má zlaté ruce," odpověděl Aldo, „umí ukovat podkovy jako nikdo široko daleko a i můj mladší bratr Šani udělá, co bude třeba." „No dobrá," pousmál se spokojeně kovář. „Zrovna se mi pár rukou navíc docela hodí." Rozdělil jim práci a sám dumal nad úkolem, který mu uložil královský pobočník. Král si totiž usmyslel ukovat meč, ale ne ledajaký. Takový, jaký ještě nikdy nikdo neviděl, pevný a zároveň jemný s nejostřejší čepelí. Zkrátka meč hodný krále. Romové se pustili do kování jako diví, práce jim šla od ruky.

 

V poledne do kovárny přiběhla kovářova dcera Běla. „Tatínku, přinesla jsem vám vodu a něco k zakousnutí." Vešla do otcovy dílny a zarazila se. Překvapeně se rozhlédla hledajíc otce. Když ho našla, jak sedí na stoličce a drží se za hlavu, hned spustila: „Tatínku, vy máte nové pomocníky?" „Ano, děvče. Jsou to Romové, kteří se tu nedaleko utábořili a nějaký čas se zdrží." Běla se zastavila u mladého cizince a upřeně si ho prohlížela. „Určitě máš žízeň." Nečekala na odpověď, nabrala vodu z vědra a podala ji neznámému mladíkovi. Nemohla z něj spustit oči, tak se jí na první pohled zalíbil. Tajil se jí dech, chtěla znát jeho jméno, ale neodvážila se zeptat. „Kdo to kdy viděl, aby měl kovář jedinou dceru. Čáp mi měl přinést syna. Řemeslu bych ho vyučil, kovářské umění mu ukázal. Měl bych komu předat zkušenosti," mumlal si kovář pod kníry. Karči se pousmál, setřel si pot z čela a řekl: „To mám ale štěstí, že mám syny." „Ba, ba," posteskl si kovář. „I jděte tatínku, nestěžujte si. Jednou máte dceru, tak se s tím smiřte," ohradila se rozzlobená Běla a vyběhla z kovárny. „Je to moc hodné děvče. Maminka jí umřela, když byla ještě malá," povzdechl si kovář.

Druhá skupinka vedená Girgim zašla do místní krčmy. „Jsme hudebníci a rádi bychom si vydělali na chléb pro naše děti," poprosil Girgi. „Dovolte nám zahrát, ať rozveselíme chasu." „Jděte si po žebrotě!" zabručel hostinský a kázal je ze dveří ven. „Tady nic nedostanete!" „Počkat, vy jste muzikanti?" zvolal jeden už mírně přiopilý gádžo. Přistoupil ke Girgimu, položil mu ruku kolem ramen a pronesl: „Dnes se mi narodil syn. Hrajte a pijte na jeho zdraví, jste mými hosty." Sáhl do kapsy a rozhodil po podlaze pár grošů. „Na co čekáš? Hraj, Dani! " pobízel Girgi svého syna. „Dneska se nám zadařilo," a spokojeně sbíral peníze ze země.

Dani spustil jednu veselou starou píseň, kterou znal od svého dědy a která se vždy všem líbila. Tóny jeho houslí zněly tak krásně a čistě, jako by chtěly každého pohladit po duši. „Nepřestávej, Dani," zašeptala Sára a tančila kolem něj. Její ladné pohyby v chlapci probouzely vášeň, touhu obejmout ji. Tak Girgi se svými syny bavili gádže, kteří se v krčmě opíjeli. Dokonce i mrzutý hostinský si začal podupávat a chvílemi se i pousmál.

 

Zatímco se v hospodě muzicírovalo, začalo se stmívat a Karčiho banda se vrátila do tábora. „Babo, babo," křičel už z dálky Aldo, „podívejte, vydělali jsme na chléb." „Jéje, to jsem ráda, že jste v pořádku dorazili. Ale kde jsou Girgi a ostatní?" „Však se neboj, jistě také co nevidět dorazí." „Mám o ně starost. Jakoby tu na všem ležel černý závoj. Tento kraj skrývá něco podivného," řekla stará žena. „Ale nepovídej, matko," odvětil Aldiho otec, i když věděl, že striga nemluví jen tak do větru, a že její předtuchy bývají většinou pravdivé. „Co by se komu tady mohlo stát? Podívej, v kovárně k nám byli vstřícní. Zaměstnali nás a za hotovou práci hned zaplatili." „Já vím, to jen, že Girgi se syny se ještě nevracejí. Budu klidnější, až budou všichni zpět." Jen to dořekla, zaslechli hlas Daniho houslí. „Už jdou," volaly děti pobíhající kolem ohniště, „to jsou oni!" Stará si oddychla. Říkalo se o ní, že je čarodějnice. Uměla předpovídat budoucnost, zaklínat a míchat různé lektvary k uzdravování. V táboře ale byla uctívaná a každý ji měl rád. „Děti se vrátily ke staré matce, teď už jsem šťastná," a v očích se jí zaleskly slzy radosti. „Kde jste tak dlouho, Girgi?" „Zašli jsme do jedné krčmy a hráli jsme gadžům pro radost. Oslavovali jsme narození dítěte a Daniho housle obměkčily i hostinského kamenné srdce, pro kterého jsme byli nevítanými hosty." Usadili se kolem ohně a povídali si o tom, co prožili, jako to dělávali každý večer. „A co zítra, zas půjdete do města?" zeptala se striga. „Na pár dní se tu utáboříme a uvidíme, co bude dál," pronesl Karči.

Když padla tma, striga vyprávěla různé veselé i smutné historky ze života. Dani, Sára a Aldo se usadili kolem ní na zem a dychtivě poslouchali vyprávění. Ještě dlouho do noci posedávali u ohně, zpívali a tančili.

Ten večer, když se všichni rozešli do svých vozů, aby se uložili k spánku, Dani ještě zůstal a hrál teskné písně na dobrou noc. Aldimu se pořád hlavou honily myšlenky na meč pro krále. Nakonec si řekl, že se o něj pokusí sám. Byla letní noc, jen Daniho housle zněly pod hvězdnou oblohou a uspávaly okolí.

Ráno táborem znělo hlasité volání: „Vstávejte, jde se do města!" Kolem vozů poskakovaly děti a ozýval se psí štěkot. „Dnes nechoďte," prosila striga Karčiho a Girgiho. „Mám zlé tušení, že se dnes přihodí něco nemilého." „Nestraš, matko! Uvidíš, že se všichni vrátíme ve zdraví a v pořádku." „Měla jsem zlé sny, děti moje." „Dobrá, pro tvůj klid s námi dnes Sára nepůjde a zůstane s tebou," uklidňoval Girgi strigu. Sára, která se už chystala na cestu, ji chytla za ruku a poslušně, přesto zklamaně, řekla: „Počkám tu na vás. Dávejte na sebe pozor a brzy se vraťte."

 

Tak Romové odešli z tábora, za branami města se opět rozdělili a šli každý za svým štěstím. „Dobrý den, kováři, jsem tu, jak jsem slíbil a vedu pomocníky, své syny." „Dobře že jste přišli i dnes, bude vás tu zapotřebí. Pusťte se do práce. Já musím popřemýšlet, jaký že meč to král vlastně chce," spráskl ruce a odešel ven. Aldo šel za ním před kovárnu a odvážně se zeptal: „Mistře kováři, směl bych meč pro krále ukovat já?" „Ha ha," zasmál se trochu pohrdavě mistr, „jak bys mohl ty, vždyť já sám si nevím rady." „Dejte mi šanci, pane, alespoň to zkusím." „No, jak chceš," poplácal kovář Aldiho po rameni, „sílu máš, ukaž tedy, jak jsi zručný. Povede-li se ti meč ukovat, odměna tě nemine." Aldo se vrátil zpět do dílny, postavil se k peci a zadíval se do ohně. Vtom mu blesklo hlavou: „Když vyrobím královský meč, král se mi štědře odmění a Sára dá přednost mně před Danim. Přísahám, že bych pro ten meč upsal duši peklu." V tu chvíli zaslechl temný hlas vycházející z ohně. Podíval se blíž a spatřil tvář samotného ďábla: „Dám ti, po čem toužíš. Meč jaký ještě žádný král nespatřil. Ale jestli do úplňku nezískáš Sářino srdce, přijdu si pro tvoji duši a tvůj rod bude proklet." Aldo chvíli stál jak zkamenělý. Pak se ale vzpamatoval, nadechl se a řekl: „Dohoda je uzavřena." Z pece vyšlehly ohnivé jazyky a podaly Aldimu meč. Byl to zázrak. Aldo jaktěživ takovou krásu neviděl. „Mistře kováři, hotovo. Zde je meč pro krále." „No podívejme se," zvolal nevěřícně kovář, „tys to dokázal!"

Kovář popadl meč i Aldiho a běželi k zámku. „Pane králi," padli před ním na kolena, „tady je meč, o který jste mě žádal. Je to dílo tohoto mladého Roma." Král ho vzal do ruky a proťal vzduch nad jejich hlavami. Dlouze si ho mlčky prohlížel, nemohl z něj spustit oči. „Opravdu jsi tento meč ukoval ty?" zeptal se mladíka. „Ano, to já sám," zalhal Aldo.

„Vskutku mistrovská práce. Přijmi ode mne měšec zlata, který jsem slíbil." Aldo si vzal odměnu, pěkně poděkoval a upaloval do tábora, aby se pochlubil svým pokladem. Nemohl však kloudně uvažovat. Nohy se mu pletly jedna přes druhou a srdce poskakovalo radostí. Když přiběhl do tábora, šel rovnou k Sářině vozu. „Sáro, pojď ven! Podívej, co jsem ti přinesl!" V natažené ruce držel otevřený měšec. Překvapená Sára seskočila z vozu. „Co to máš?" ptala se nevěřícně. „To je pro tebe." „Ó Aldo, to je nádhera!" Sára ho objala a políbila na tvář. Aldo byl jako omámený a rychle ze sebe vysoukal: „Sáro, staň se mojí ženou a budeš nejbohatší Romkou v zemi." Sára se odtáhla: „Ale co tě nemá. Vždyť ty i Dani jste jako mí bratři," vykrucovala se. Pak se kolem něj zatočila a hlasitě se rozesmála: „Byls asi moc dlouho na slunci. Nejsem kobyla, aby sis mě kupoval. Věř mi, Aldo, já nejsem ta, co ti bude vychovávat děti. Co já s kovářem?" Takovou odpověď Aldo nečekal. Věděl, že má Sára slabost pro Daniho, ale myslel si, že zlatem její srdce získá. Zklamaný, se svěšenou hlavou a pocitem prohry se vydal pomalým krokem k nedalekému topolu. „Má milá, proč mě odmítáš? Vždyť já se pro naše štěstí zaprodal ďáblu," tiše si sám pro sebe povzdechl.

Zešeřilo se. „Už jdou! Muzikanti se vracejí," vesele křikla Sára a její bosé nohy se rozběhly Danimu naproti. Toto vše sledovala zpovzdálí stará striga. Seděla na schůdkách svého povozu, pokuřovala fajfku a zadumaně hleděla na Sáru i přicházející hudebníky. „Dobrý večer, matko," mával Girgi na přivítanou. Striga jen pokynula hlavou a její vrásčitý, životem unavený obličej se otočil k Aldimu. Seděl opřený pod vysokým stromem. Vypadal smutně, jako bez života. Stařeně se ho zželelo, atak zavolala:. „Aldo, pojď ke staré bábě." Aldo přišel, a položil jí smutně hlavu do klína. Hladila ho po vlasech. „Všechno vím. Znám tvůj osud, chlapče. Dnes v noci jsem měla vidění. Odnesli si tě čerti. Kvůli Sáře jsi se zaprodal a seslal na náš lid prokletí." Aldo zvedl hlavu a podíval se stařeně do očí. „Jen čistá a upřímná láska tě může zachránit." „Ach, já hlupák. Jak mám napravit, co jsem způsobil?" ptal se zoufale. „Jsi mladý, statný jinoch. Určitě se najde děvče, které tě bude milovat a její láska bude silnější než všechno zlo," odpověděla stařena. „Kéž bys měla pravdu. Vezmi si to zlato. Snad ti přinese štěstí," a vtiskl jí ho do ruky.

Zatímco Aldo bědoval nad svým osudem, Sára poskakovala a tančila kolem Daniho ze samé radosti, že se už konečně vrátil. „Postůj, Sáro, jsi jako divoký kůň," chytil ji Dani kolem pasu. Sáře se rozbušilo srdce. V tu chvíli pochopila, že patří jen jemu. Nešťastný Aldo se na to nedokázal dívat. Beze slova prudce vstal a odběhl do nedalekého lesa. „Co se mu stalo?" udiveně se zeptal Dani. „Co já vím?" vyhrkla Sára a táhla ho do středu tábora. Dani se stále ohlížel k lesu. Nechápal, co se vlastně Aldimu přihodilo. „Podívej, jde k nám striga," šeptla Sára. „Dobrý večer, babo," pozdravil Dani. „Tak, tak. Zlé časy přijdou, moc zlé," povídá si striga jakoby pro sebe. Když míjela Daniho a Sáru, jen o ně nakrátko zavadila pohledem. „Zastav se, strigo, počkej! Ty jistě víš, co se přihodilo Aldimu," zeptal se zvědavě Dani. „To víš, že vím. Přišel o rozum, uzavřel smlouvu s ďáblem," odpověděla. „Co to říkáte? S ďáblem?" „Jen upřímná a čistá láska mu dokáže pomoci," dodala stařena.

Mezitím, co Dani se Sárou nechápavě naslouchali, Aldo běžel lesem. Už nechtěl žít. „Tak na co čekáš, Satanáši? Ukonči mé trápení! Bez Sáry pro mě nemá nic smysl," volal jako pomatený.

Zastavil se až na mýtině, kde se proti němu z lesa vyřítil splašený kůň s Bělou v sedle. Aldo neváhal a s rozpřaženýma rukama vykročil koni vstříc. „Hou, hou... Zastav se, zastav," přikazoval mu klidným hlasem. Kůň chvíli řehtal, funěl a vyhazoval kopyty. Aldo se ale opatrně přiblížil a uchopil ho za uzdu. „Hou, hou... Už jsi v bezpečí, koníčku. Jen se neboj." Hladil ho po krku a hřívě. „Jste v pořádku, slečno?" obrátil se na rozechvělou Bělu. Nemohla vydat ani hlásku. Vysíleně na něj pohlédla a sesula se v bezvědomí z koně do jeho náruče. Aldo ji zachytil, vydrápal se na koně a pobídl ho ke kovárně.

„Ach, Bělo, děvče nešťastné!" volal zděšený kovář, když je zahlédl. Aldo na něj nedbal. Zanesl okamžitě Bělu dovnitř a položil na lůžko. Až tehdy si všiml, jak je půvabná. Měla světle plavé vlasy, pleť jako sníh a rty rudé jako maliny. Přesně tak si Aldo vždy představoval anděla. V ten moment na Sáru úplně zapomněl. „Honem mi pověz, co se jí stalo," chtěl vědět kovář a Aldo mu vše, co se v lese přihodilo, odvyprávěl. „Nejen že máš zlaté ruce, synku, ale i srdce na správném místě. Nevím, jak bych se ti jen mohl odvděčit. Zachránil jsi jí život," a dal se do pláče. „Co bych si jen bez ní počal." „Nemějte starost, jen se polekala. Naštěstí se nic horšího nestalo." Běla se začala probouzet. Otevřela oči a spatřila svého zachránce. „Nejsi zraněná?" přiskočil k ní otec. „Ne, tatínku. Byla jsem jen k smrti vyděšená. Ještě že byl Aldo na blízku. Jinak nevím, jak by to dopadlo. Děkuji ti." Aldo ji vzal za ruku: „Na smrt jste ještě moc mladá a krásná, slečinko." Běla pocítila, že její srdce bije jen pro něj. Pohladila ho po zpocené tváři a tiše mu řekla: „Osud svedl naše cesty dohromady. Zůstaň tedy se mnou tady v kovárně. Mám tě ráda už od první chvíle, co jsem tě zahlédla." Aldo sklopil hlavu. „Copak to jde? Jste gádži a já jen potulný Rom. Na vás čekají jiní ženichové." „Ty jsi kovář!" skočila mu Běla do řeči. „Má pravdu," vmísil se do hovoru Bělin otec, „i já bych potřeboval v kovárně stálého pomocníka. No, nechám vás tu a půjdu si zas po své robotě," a vyšel ze světnice.

Běla se pokusila vstát. „Jen ještě ležte, slečinko." „ Říkej mi Bělo. Jsem obyčejné děvče jako každá jiná tady," řekla s úsměvem na rtech. „Je pozdě, začíná se stmívat. Budu se muset vrátit k našim do tábora. Otec si určitě bude dělat starosti." „Kdy tě zase uvidím?" zeptala se Běla. „Zítra, ale teď už odpočívej."

 

Aldo se vracel pomalým krokem. „Běla je hezké děvče," ozývaly se mu v hlavě hlasy, „i její otec je milý člověk, ale jsou to gádžové." Aldo si nedovedl představit, jak by dále žil bez tance, zpěvu a svého lidu. „Jsi Rom a tvým údělem je putovat světem," znělo mu v uších. „Ale co otec a bratři? Běla tě má upřímně ráda. Mohla by zachránit nejen tvé zhrzené srdce, ale i tvou duši." A tak Aldo došel do tábora, kde už ho všichni čekali. Seděli kolem ohně a poslouchali vyprávění staré strigy. „Kdes byl, Aldo?" zeptal se otec Karči. Aldo neodpověděl, jen pokrčil rameny a přisedl si ke stařeně. „Vykonal jsi dobrý skutek," přerušila své vyprávění striga. „Copak vy to víte?" „Já vím ledacos," řekla a dál kouřila fajfku. „Tak na kutě!" zvolal do toho starý Girgi.

Všichni se poslušně rozcházeli do svých vozů. Tábor ztichl, jen oheň lehce plápolal. Bylo slyšet praskání dřeva a tu a tam zahoukala sova. „Ty nejdeš spát?" zeptal se Aldiho Dani. „Obloha je tak jasná a hvězdy svítí jako žhavé uhlíky. Ještě chvíli se chci dívat na tu krásu a ty mi zahraj, prosím. Potěš mě v mém smutku." Dani začal v tiché letní noci hrát ukolébavku. Aldo naslouchal a přitom se přistihl, jak myslí na Bělu. Srdce se mu rozbušilo a hlasitě si povzdechl. „Copak, že tak vzdycháš, bratře?" „Nevím, co se to se mnou děje. U srdce mě píchá, ale bolest necítím." „Tak začíná láska, Aldo. Z tvých slov jsem vyrozuměl, že oba milujeme stejnou dívku." „Donedávna jsem si to také myslel, ale dnes jsem pochopil, že moje srdce patří jiné." V tu chvíli se Danimu ulevilo. Přistoupil k Aldimu, objal ho a pevně stiskl jeho pěst. „Prozradíš mi, která že tě tak okouzlila?" „Běla, kovářova dcera." „Tak to sis dobře vybral," řekl Dani. „Jen nevím, jak se rozhodnout. Jít za hlasem srdce nebo zůstat s vámi?" „Poslechni srdce, jdi za svou láskou," radil Dani. A tak si mládenci spolu povídali a pozorovali hvězdné nebe.

 

Brzy z rána se Romové opět vydali za prací do města. Aldo se nemohl dočkat, až se s Bělou setká. „Dobrý den," už z dálky zdravili Romové kováře, „tak jsme tu zas. Snad i dnes pro nás máte nějakou robotu." „Jen pojďte a přiložte ruce k dílu." Romové se chopili náčiní a dali se do práce. „Karči, co bys řekl tomu, kdyby se Aldo tady u nás usadil napořád. Žilo by se mu dobře. Dal bych mu Bělu za ženu, stal by se mistrem kovářem." Karči se nahlas rozesmál: „Což o to, v kovařině se vyzná, to jo. Ale jestli pomýšlí na ženění, to je ve hvězdách."

V poledne přišla Běla. „Dobré poledne všem!" Její kroky vedly rovnou k Aldovi, který zrovna vyhlazoval kosu. „Už jsem se nemohla dočkat, až tě zase uvidím." „To je dobře, že už ti je do zpěvu. Celá jen záříš," uculoval se Aldo. Běla se zasmála a vyběhla z kovárny. „Na co čekáš, synku, běž za ní," ozval se kovář. Aldo ani chvilku neotálel. „Počkej, Bělo, chytím tě!" Běla běžela, co jí nohy stačily. „Mě nechytíš," byl slyšet její hlasitý smích.

Když ji Aldo dostihl, chytil ji pevně za paže a přitiskl k sobě. Oba cítili, jak zahořeli láskou. Chtěli se políbit, ale v tom Aldo zvážněl. „Nemohu tě milovat! Byla bys se mnou nešťastná. Prodal jsem duši ďáblu," řekl a smutně svěsil hlavu. Běla ho hladila po tváři a zašeptala: „Přece musí být něco, čím se tvé prokletí zlomí." „Nevím, snad by stará striga mohla znát odpověď." „Tak na co čekáme, můj milý. Pojďme hned za ní."

Vydali se směrem k táboru. Zahlédli stařenu hned u potoka, jak nabírá vodu do vědra. „Pojď, Bělo, to je ona," rozběhli se k ní. „Ukažte, stařenko, pomůžu vám." „Koukám, že sis přivedl nevěstu. Hm, hezké děvče sis vybral." „To je Běla z kovárny." „Dobrý den, babičko." „Už jsem na tebe čekala. Jdi, Aldo, dát koňům napít. A ty, děvče, pojď do mého vozu," řekla striga. „Stojí před tebou nelehký úkol." „Babičko, poraďte, jak mohu získat zpět Aldovu duši. Jak ho vysvobodit?" „Musíš udělat něco z upřímné lásky. Pomůže ti tento měšec. Jen ty sama musíš přijít na to, jak se zlatem naložit. Za úplňku pak bude kletba zlomena. A ještě něco. Nikomu nesmíš toto tajemství vyzradit. Víc ti nepovím," řekla striga.

Běla vzala měšec a vypravila se domů. Šla přes les. Cestou přemýšlela, co se zlatem udělat, ale nemohla na nic přijít. Uvelebila se v měkkém mechu a naslouchala ptačímu zpěvu. Na chvíli usnula a ve snu se jí zjevila maminka. „Bělo, zítra měsíc do úplňku dorůstá. Za duši zlatou podkovu dej, na pomoc milému pospíchej!"

Běla otevřela oči. „Máš pravdu, maminko," pomyslela si. Počkala do noci, až tatínek usne a vkradla se do dílny. Rozdělala v peci oheň a začala v něm zlato nahřívat, dokud nebylo žhavé, aby se dalo kout. Pak jej vyndala kleštěmi z pece a začala ho kladívkem kout. Zprvu jí to moc nešlo. Prsty měla popálené a do krve otlučené. Slzy jí stékaly po tváři na zlatý prut, ale nevzdávala se. „Musím ji ukout, stůj co stůj!" Zkoušela to znovu a znovu, až se jí konečně nad ránem v ruce zaleskla zlatá podkova.

Když začínalo svítat, vrátila se domů a usnula tvrdým spánkem. Probudilo ji až polední zvonění z kostela. Hned se pustila do vaření oběda, aby jej zanesla do kovárny. „Pojďte, tatínku, přinesla jsem vám chléb a brambory na slanině, jak to máte rád." „Ale děvče, co se ti stalo s rukama?" ptal se kovář. „To nic," schovávala je za zády. „Popálila jsem se o plotnu," lhala Běla. „A kdepak je Aldo?" rozhlédla se kolem. „Dnes zůstal v táboře se starou matkou," řekl Šani. Běla se otočila a se zármutkem v očích odešla.

Nohy ji zavedly k malé kapličce. „Prosím, Bože, dej mi sílu a posvěť tuto podkovu. Ať smutek v radost obrátí a můj milý unikne svému prokletí," klečela na kolenou a modlila se.

 

Večer v táboře zavládlo podivné napětí. „Babo, nebe se pomalu zatahuje. Hvězdy jako by se ztratily. Jen kulatý měsíc se prodírá tou černotou. Začíná úplněk a já se dnes podívám do očí smrti." „Já věděla, že se v tomto kraji stane něco zlého, ale ještě není vše ztraceno," utěšovala Aldiho striga. „Podívej, vracejí se z města." „Dobrý večer, matko," vítali se se strigou Girgi a Karči. „Dobrý večer, děti moje." Striga na uvítanou každého políbila na čelo a posadila se k ohni. „Copak tě trápí," zeptal se jí Girgi, když viděl, jak nešťastně se tváří a přisedl si k ní. „Dnes nebesa zapláčou," řekla stařena a zvedla zrak vzhůru k nebi. „Máš pravdu, vypadá to na hromy a blesky. Hej, přivažte koně a všichni do vozů," rozkázal.

Tábor ztichl, jen Aldo zůstal venku. Přiložil do ohně pár polen a vyhlížel Bělu. Ta ale stále nepřicházela. Nebylo vidět ani slyšet živáčka. Aldo ze samého čekání nakonec usnul.

O půlnoci se završil úplněk a měsíc teď připomínal žhavou kouli skoro se dotýkající země. Vzplanul velký rudý oheň. Plameny šlehaly do všech stran. Alda probudil smrad a veliký žár. „Aldo, Aldo, přišel jsem si pro tvoji duši!" ozývalo se z pekelných plamenů. Aldo v nich spatřil ďáblovu ohavnou tvář. Z očí mu létaly jiskry, tlapa sršela žhavou lávu. Ďábel po něm natahoval své ohnivé pařáty.

Vtom se objevila Běla. Právě včas přiskočila k ohništi a zvolala: „Ve jménu lásky, ať je tato podkova ze slz a krve vysvobozením pro nás všechny!" a vhodila ji do ďáblovy otevřené tlamy. Z ohniště se vyvalilo mračno kouře a oheň uhasl.

Aldo to vše pozoroval s otevřenou pusou. Jakmile se vzpamatoval, popadl Bělu do náručí a vášnivě ji políbil „Děkuji ti, Bělo, za tvou odvahu a lásku!"

 

Celý tábor se probudil a všichni se k nim seběhli. „Co se vlastně stalo?" A tu moudrá striga pronesla: „Kletba byla zlomena a zlo zažehnáno. Je po všem. Podívejte, nebe se rozjasnilo, jako by se Pánu Bohu převrhl vůz s hvězdami. Můžete se radovat, tančit a zpívat až do samého rána, neboť jen čistá láska dokáže veliké zázraky."

 

 

 



TOPlist