Irena Eliášová: Vánoční pohled

Opět jsou tu Vánoce. Najednou se celý svět zbláznil. Shon, nákupy a to hlavní: co pod stromek? Díky Bohu, to pro mě neplatí. Dárky už mám nachystané. A nákupy? Není třeba. Stejně budu sama jako každý rok. Štědrovečerní večeři nechystám, není pro koho. Na Štěpána zajdu na chvíli k otci a zbytek svátků proležím u televize. Není se na co těšit.

Je kolem páté hodiny, už se stmívá. Celé město je rozsvícené a všude panuje vánoční nálada. Ale ty spousty lidí! Zajdu jenom do trafiky koupit nějaké časopisy a hajdy domů, do tepla.

I tady je fronta jako blbec. Nu co, vystojím si ji. Není kam pospíchat. V duchu si promítám, jaké by to bylo, kdyby... Jenže žádné kdyby není. Teď ani v blízké budoucnosti.

Rozhlížím se, co tu mají na čtení, a můj zrak spočine na vánočním pohledu. Nádherný obrázek mě dojímá. Početná rodina u svátečního stolu. Tolik štěstí, až se mi zastesklo. Dneska se už žádné pohledy neposílají. Přeje se esemeskami nebo po internetu.

„Máte přání?" vybafla na mě nervózní prodavačka. „Ano, vezmu si Respekt a ten vánoční pohled. Děkuju." Rozumím jí. Má toho za celý den dost, proto je nepříjemná.

Zaplatila jsem a rychle vypadla.

Venku jsem pohled vyndala a pozorně si ho prohlížím. Rodina na obrázku mě přitahuje jako magnet. Vyplouvá vzpomínka na mámu, jak mi četla vánoční přání od táty. Byla jsem malá holka. Táta pracoval na montážích. Tenkrát jsme byly šťastné a těšily se na Vánoce. Potom, potom už to nestálo za nic...

 

***

 

„Zlatíčko, můžeš mi pomoct?" volá na mě máma. „Hned jdu, jen zabalím dárek pro tatínka." „To má čas, stačí zítra dopoledne. Pojď, podrž mi to," maminka stříhá ubrus, „ať to mám rovně." „Maminko, nemůžu se dočkat, až přijde tatínek. Co mi asi koupí, nevíš?" „Ha ha, to nevím. Ale určitě něco krásného!" „Ty víš, co bych si přála, viď? Nechci velký dárek. Já bych chtěla pod stromek tatínka, aby byl s námi doma. Aby necestoval pořád pryč." „Zlato moje, tatínek má důležitou práci a musí vydělávat penízky. Nedá se nic dělat. Musíme to chvíli vydržet. A potom budeme pořád spolu." „Ale já chci, aby byl doma!" „To víš, že ano. Pozítří přijede a budeme všichni spolu, neboj se!" usmála se na mě maminka.

Krásně všude poklidila. Máme hotovo! Taky se už nemůže dočkat. Zadrnčel zvonek u dveří, až jsem leknutím vyskočila. „Maminko pošta, pošta, tatínek píše!" „Už jdu, srdíčko." Vyběhla na chodbu a tam opravdu stojí pošťačka a podává jí krásný obrázek.

„Tatínek nám poslal pohled." Radostně mi ho ukazuje. „Rychle, co píše? Přijede?" ptám se natěšeně. „Tak si tu sedni na židli a poslouchej, ano?"„Tak už čti!" A maminka začala:

 

Moje lásky!

Tobě a našemu zlatíčku krásné Vánoce! Moc se těším, až budeme u stromečku s prskavkami zpívat společně koledy.

Váš milující tatínek!

P.S.: Jsem doma ráno na Štědrý den.

 

Mám ohromnou radost. To budou krásné Vánoce! Objímám maminku kolem krku

a dávám jí pusinky. Netuším, že je to naposledy, co se jí dotýkám. Vtom si maminka uvědomila: „Nemáme prskavky! Co teď? Zajdu je koupit do obchoďáku. Co říkáš?" „A nemůžeš zítra?" „Ne, zítra bude hodně práce, to bych nestihla. Neboj se, to bude jenom chvilička! Hned jsem zpátky." A už si obléká kabát.

Já zůstala v bytě sama. Zapnula jsem televizi. Dávali pořad o Vánocích, já seděla v křesle a čekala na maminku. Usnula jsem.

Zvonek drnčí a drnčí. Jdu otevřít a do bytu se nahrnou neznámí lidé v uniformách. Je mezi nimi i strejda, mámin bratr. Moc jsem se lekla. Ptám se ho: „Kde je moje maminka?" Vzal mě do náruče. „Poslouchej, zlato, maminka se nevrátí, maminka spinká. Bude dlouho spát. Půjdeš k nám, než se vrátí tvůj tatínek, ano?" „Já nechci, nechci k vám, já chci maminku..."

 

A tak jsem vyrůstala bez ní. Otec si po půl roce našel novou paní i s dvojčaty. To byly tak protivné, nesnesitelné holky. A macecha? Jako z pohádky o Popelce. Před mým otcem se chovala vzorně. Ovšem jakmile nebyl doma, vždy na mě náhodou nevyšla večeře nebo oběd. Tak se stávalo, že za svého dětství jsem hodněkrát chodila spát hladová.

Byla jsem Popelka s tím rozdílem, že si pro mě nepřijel žádný princ. Vysvobození přišlo, až když jsem šla na učňák a bydlela na internátu. Domů jsem jezdila, jenom když byl otec z montáží doma.

 

***

 

„Promiňte, mladá paní," omlouvá se mi sympatický pán držící za ruku asi šestiletou holčičku. „Nic se nestalo," řekla jsem a podívala se na něj. Usmál se a šli dál. Tak jsem se zabrala do vzpomínek, že jsem ani necítila, jak do mě strčil.

Namířila jsem si to k tramvaji. Začalo mrznout. Přidala jsem do kroku, ať už jsem brzo doma v teple.

Na Můstku je plno lidí. Brrr, ať už to jede! Rozhlížím se a z druhého směru přijíždí tramvaj. Řítí se nezvykle rychle a nevypadá, že by zastavila. Zároveň si všimnu hloučku přecházejících lidí. Stane se neštěstí, prolítne mi hlavou.

„Pozor!" křičím a rozběhnu se jako šílená. Popadnu muže, který se mi před chvílí omlouval a strhnu ho na zem. Dlažba je pokrytá sněhem. Doufám, že se moc neuhodil. Hned se kolem nás shluklo několik lidí. Nesmí se mu stát to, co mojí mámě. Jeho dcerku by postihl osud jako mě.

„Je vám něco?" ptám se a mám hrozný strach. Vedle stojí holčička a naříká: „Tatínku! Tatínek umře!" Ne, to se nesmí stát!

Muž leží nehybně na zemi. Někdo volá záchranku. Skláním se k němu. Nedýchá. Pane Bože, co teď? Opatrně mu beru hlavu do dlaní. Jeden přes druhého na mne křičí, abych s ním nehýbala. Ale já je neposlouchám. Dávám mu umělé dýchání. Ještě jednou a znovu... Konečně!

Probral se, dívá se mi do očí. „Tatínku!" křičí radostně holčička. „Můžete vstát?" ptám se. „Jistě. Nic mi není."

Vstal a přitiskl děvčátko k sobě. Vtom přijela záchranka. Vystoupil doktor a ptá se po zraněném. „Jsem v pořádku," ozve se muž. „Musíte jet s námi." „Ne, to opravdu není nutné, už mi je dobře. Jen jsem si vyrazil dech a tady mladá paní mi ho vrátila," řekl a usmál se na mě. „Přece jen byste měl..." „Ne, opravdu není třeba. Jsou Vánoce a já chci být s mojí dcerkou doma!" „Jak myslíte," řekl doktor a odjeli.

„Mladá paní, nebýt vás, moje holčička by byla na Vánoce sama. Moc vám děkuju.," podává mi ruku. Jeho dotek mi je příjemný. „Není zač, hlavně že to dobře dopadlo. Vím, co znamená být sama o Vánocích," usmála jsem se na něj.

V jeho očích jsem zahlédla malou jiskřičku. „Vy jste sama, mladá paní?" „Slečna," opravila jsem ho. „Slečno a nemohli bychom strávit Vánoce společně? Možná bude zapotřebí ještě umělé dýchání," zasmál se. „Ha, ha, to ale není tak jednoduché." „A co je jednoduché? Ještě před chvíli se mohla z mé dcery stát sirota. Jsem vám vděčný za to, že jsem celý. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby mě tramvaj opravdu srazila. Jsem živ a jsou Vánoce. A o svátcích nemá být nikdo sám. Natož taková sympatická dáma. Co říkáte, nepřemluvím vás?" „Nevím, je to pro mě..." „Mám nápad. Zajdeme tady do kavárny a tam si o tom popovídáme. Co vy na to?"

Chvíli jsem váhala. „Tak jo. Stejně mám chuť na kávu." „To jste mi udělala radost. A jdeme, " řekl s úsměvem dceři. Vzal ji za ruku, mně nabídl rámě a společně jsme se vydali do denní kavárny. Najednou jsem měla pocit, že to kdyby právě začíná. Že o vánočních svátcích budu v kruhu své nové rodiny...



TOPlist