Agnesa Horváthová: Živý, nebo mrtvý / Džido, či mulo

Budu vám teď vyprávět pohádku, která se opravdu stala. Je tomu už hodně dávno, co v jedné vesnici žili Romové, jen staré rodiny, ale žily si docela dobře. Ctili zákon, který jim nedovoloval brát si ženy ani muže z okolních vesnic. Museli si proto hledat nevěsty a ženichy jen mezi sebou. Tak se vzali i naši dva mladí hrdinové. Sešli se k obřadu všichni příbuzní a jak se to tenkrát dělalo ? když bylo teplo, tak venku, a když zima, tak uvnitř. Dívce a chlapci svázali ruce šátkem a nejstarší muž ze vsi pronesl: „Co Bůh spojil, ani smrt nerozdělí."

Ti dva si hezky žili. Měli se moc rádi, a tak se jim do několika let narodili tři zdraví synové. Muž chodil pracovat ke gádžům a žena byla doma s dětmi. Neměli velký dům, jen jednu místnost, ale protože spolu byli šťastní, stačilo jim to.

Až jednou přisel sedlák a povídá muži, že ho potřebuje na delší dobu na práci do lesa. Žena hned na to: „A co my? Jak tady budeme žít? Co budeme jíst?" „Když budeš cokoli potřebovat, zajdi za mojí ženou. Ona ti pomůže," opáčil pohotově hospodář. A tak se stalo, že muž odešel se sedlákem do lesa kácet stromy.

Mladá žena byla šikovná, dětem vařila, co se dalo, a když šla pracovat k sedlákově ženě, nechávala děti u své matky. Byly ještě malé. Stále ale byla myšlenkami se svým mužem. Přemýšlela, co asi tak jí a celé noci potom nespala.

Uběhlo asi čtrnáct dní a muž se jí konečně vrátil. Byla celá šťastná, že je zdravý, a on byl rád, že je zpátky doma. V lese se mu stýskalo po ženě i po dětech. Večer, když se už oba chystali jít spát, musela přísahat, že se na jiného ani nepodívala. Tolik na ni žárlil! Popravdě odpověděla, že mu byla věrná. Ještě mu musela slíbit, že ať se stane cokoliv, jiného mít nebude. A to mu odpřísáhla. „Jinak tě zabiju," hrozil jí.

Muž byl doma asi měsíc, když se sedlák opět vrátil. „Jestli chceš práci, přijď. Půjdeme zase do lesa. Tentokrát tam ale zůstaneme skoro celý měsíc. Tak se rozhodni. Jsou tady i jiní chlapi, co by šli rádi. Vidím ale, že máš malé děti, tak i proto jsem se rozhodl pro tebe." „Půjdu," odvětil muž. „Tak se připrav, ráno vyrazíme." Muž se ženou šli brzy spát. Ještě před tím ji ale poučoval, co a jak má dělat a hlavně, ať dává pozor na děti.

Vstali brzy ráno, děti ještě spaly. Žena muže vyprovodila ke dveřím, políbila ho a on jen pronesl: „Nezapomeň, co jsem ti říkal." „Ale ty přece víš, že mám ráda jenom tebe!" opáčila a dala mu ještě jeden polibek. Potom odešel.

V lese se sedlákem dřeli od rána do večera, byla to tuze těžká práce. Káceli stromy už mnoho dní, když přišla bouřka, lilo jak z konve, po nebi šlehaly blesky. Muž proto povídá gádžovi: „Pojďme už pryč. V tom se ani nedá dělat." „No dobře," povídá sedlák, „ale ty klády dáme aspoň na jednu hromadu. Pak půjdeme." Tu největší ale nemohli uzvednout, a tak na něj hospodář volá: „Vezmi sekeru, pak jí kládu podlož a zvedneš ji!" Muž ho poslechl, jenže v tu chvíli uhodil do sekery blesk a zasáhl i jeho. Upadl a už se neprobral. Sedlák ho křísil, ale muži už nebylo pomoci. Byl na místě mrtvý. Ráno ho tedy přivezl na voze domů.

Všichni ve vsi plakali a jeho žena dávala nehodu za vinu sedlákovi. Ten se však bránil, že nemohl nic dělat, že pršelo a byla bouřka. Romové nebohého muže uložili do rakve, přenesli ji do jeho domu a několik dní u něj vartovali. Po celou dobu u mrtvého hořely svíčky. Za tři dny ho pohřbili.

Jeho žena plakala tolik, až omdlévala. Také děti naříkaly, když otce spatřily ležet v rakvi, a ještě víc, když ho pochovávali! Z pohřbu se rodina vrátila rovnou domů, ale žena bez ustání bědovala. „Co já si jen počnu? Co budu dělat? Jak já ty děti vychovám?" A prosila Pána Boha, aby jí pomohl. „Když jsi mi vzal muže, prosím, pomoz mi!" Nato k ní přistoupila její matka a začala jí vysvětlovat, že se takové věci stávají, že Bůh si vezme, koho chce, ať je mladý nebo starý. „Teď už ho nevzkřísíš. Musíš být rozumná, už kvůli dětem!" domlouvala dceři. „Já vím, že máš pravdu, ale nikdy jsem nemyslela, že zůstanu sama už tak mladá!" Ale co se dalo dělat? Musela uvařit jídlo dětem, měly hlad. Večer potom rozestlala postele a šly spát.

Děti usnuly rychle, za celý den byly unavené. Žena si sedla na postel, pozorovala je a přemýšlela. „A co bude teď? Jak já vás vychovám? Co to jen s námi bude?" Po chvíli se i ona položila na postel, ale nespala, jen tak ležela. Znenadání měla pocit, že vedle ní někdo oddechuje. Obrátila se na stranu a slyší hlas: „Co hledáš?" Vyskočila z postele, rychle zapálila svíčku a rozhlíží se po celé světnici. Ale nikde nikdo. „Děti klidně spí, asi blázním, vždyť slyším hlasy!" A tak nechala svíčku hořet a vrátila se do postele.

Po chvíli se ale hlas znovu ozval: „Zhasni tu svíčku!" Žena znovu vyskočila z postele, chytila se za hlavu a chodila po pokoji sem a tam. „Co to se mnou je? Někdo si ze mě asi dělá legraci!" Otevřela dveře a vyšla ven. Tam ale nikdo nebyl, po chvíli se proto vrátila zpátky. Vtom ale slyší ten hlas zase:„Koho hledáš?" Žena se zastavila, nemohla hrůzou udělat už ani krok. Cítila, jako by ji přilepili k podlaze. A tak mlčela a stála nehybně na místě.

A hlas znovu: „Tak už pojď spát!" Žena se pomalu ptá: „Kde jsi? Co ode mě chceš?" „Já nic," říká hlas, „ale pojď už spát." „Ale proč? Já tě dneska pohřbila, tak proč mě strašíš?"

„Vždyť já tě nestraším! Ano, sice jsi mě pohřbila, ale jen moji polovinu." „Jak polovinu?" ptala se potichu vzlykajíc, aby nevzbudila děti. „Já s tebou budu žít dál, i s dětmi, neboj se!" „Vždyť jsi ale mrtvý!" vyhrkla ze sebe žena, „jak s tebou mám žít?" „Ty víš, jak moc tě mám rád. Já tě přece nemůžu opustit! Mám ale jednu podmínku. Musíš mi slíbit, že se to nikdo nedozví, ani děti. Prostě nikdo. Budeme to vědět jenom ty a já."

Co měla žena dělat? Byla ráda, že ho aspoň slyší. I ona ho milovala. Přesto jí ale hlavou běžely myšlenky na to, jak je to jen možné. „Pohřbila jsem ho a on si tu teď se mnou povídá! Bože, asi jsem blázen!" Ulehla na postel a ani nevěděla jak, v mžiku usnula. Stejně tak utichl i manželův hlas.

Ráno vstala, posadila se na postel a přemýšlela, zda se jí to celé jenom nezdálo. Šla se raději se vším svěřit matce. „Tak holčičko, spala jsi?" ptá se matka starostlivě. „Ano, maminko, ale nevím, jestli to všechno byl sen, nebo skutečnost." A tak jí vše vyprávěla.

„Musíš zajít za knězem," radila jí matka, „on ti pomůže. Dá ti svěcenou vodu." A jak řekla, tak i dcera udělala. Farář jí poradil, že má vodou pokropit všechny rohy postele. Vše provedla přesně tak, jak jí poradil.

Večer, když už děti spaly, vyšívala. Asi kolem jedenácté znovu zaslechne: „Pojď už spát." Žena opět vyskočí, prohlíží celý dům, ale nikde nikdo. „To mám asi v hlavě zmatek. Proto ho zase slyším." Ale do toho znovu: „Já vím, kde jsi byla a co jsi udělala." To už žena začala ječet. „A já zase vím, že jsi umřel!" Křikem ale vzbudila děti. Ty utíkaly rovnou k ní a volaly: „Maminko, maminko, co je ti? Co se ti stalo?" „Nic se nebojte, děti moje. Oblečte se a půjdeme společně k babičce," uklidňovala je.

Když přišla k matce, pořád ještě plakala. „Udělala jsi, jak jsem ti řekla?" ptala se naléhavě matka. „Ano, přesně jak jsi řekla. Ale nevím, co po mně chce," odvětila. „No nic. Teď se jde spát. Zítra se domluvíme, jak dál."

Ráno jí matka říká: „Ten dům prodáme a ty s dětmi zůstaneš u mě."

„Ale mami, to nejde! Můj muž ten dům postavil pro děti. Chtěla bych tě ale poprosit, abys nás tu nechala aspoň týden." „Jak chceš, dcerunko."

Večer šli všichni spát. Usnuli tak tvrdě, že o sobě nevěděli, jen žena nemohla zaspat. V tom na ni muž znovu začal mluvit: „Běž domů! Jestli nepůjdeš, nebude mít tvá rodina nikdy klid! Nenechám je na pokoji ani jedinou noc." Žena ani nemukla.

Ráno vstala a oblékla děti. „Jdeme domů," rozkázala. „Ale proč?" divila se matka, „řekla jsi přece, že tady zůstanete aspoň týden." „Už je to mnohem lepší. Když nepůjdeme teď, bude potom mnohem hůř." A šla.

Přes den bylo dobře. Chodila pracovat k sedlákům, jak se vrátila domů, vařila nebo prala. Ani jí to nepřišlo. Horší ale byly večery. Každičkou noc ho slyšela. Nikomu už ale nic neříkala.

 

Asi po půl roce si už byla její matka jistá, že je vše v pořádku. V druhé vesnici žil vdovec se dvěma dětmi. A tak se obě rodiny společně domluvily, že tihle dva budou žít spolu. Žena na to neřekla nic. „Když půjdu žít k tomu vdovci, jak se domluvilo, už ho aspoň neuslyším," pomyslela si. Měla se stěhovat hned ráno, ale ještě ten večer se stalo něco, co nečekala. „Tak ty chceš jiného chlapa? Copak já tady s tebou nejsem noc co noc? Ty jsi zapomněla na svoji přísahu, že umřeme společně? A teď mě nechceš? Proč se mnou nemluvíš?" „Ale jak s tebou mám mluvit, když vím, že jsi mrtvý? Vždyť jsem tě pohřbila, chodím přece na hřbitov. Jak bys tady mohl být?" „Tak poslouchej! Odešel jsem sice brzy, ještě nebyl můj čas, ale už to nejde vrátit. Proto mě nevidíš. Ale slyšíš mě, mluvíš se mnou, takže úplně tak mrtvý zase nejsem. A proto spolu můžeme žít tak jako dřív. Jsi moje žena, já tvůj muž a máme spolu děti. Umřeme společně, jak jsme si přísahali." „A co řeknu rodině a dětem?" „Neříkej nic. Jenom to, že to neuděláš kvůli dětem."

A tak se i stalo. Žena vychovala děti. Když dospěly, měly vlastní děti a ona zůstala sama. Až jednou přišli do vesnice cizí Romové, aby jednu noc přenocovali. Večer seděli spolu s Romy z osady u ohně a ona si k nim přisedla. Poslouchala, co si povídají. Jedna z nich byla vědma. Neustále se na ni dívala. Romové právě mluvili o mrtvých, jestli se vracejí, či ne.

„Ty máš muže, viď?" obrátila se k ní Romka. Ostatní za ni hned odpovídali, že její muž zemřel, když byla ještě mladá. „Podej mi ruku, ať se podívám," pokračovala Romka.

„Ale proč? Jsem už přece stará," bránila se. „To já vidím. Máš ale v očích ukrytou velkou věc," odvětila a chytila ji za ruku. „Ona tady ale s námi žije celý život. A je sama, muže opravdu nemá," bránili ji ostatní. Vědma jí přesto ještě jednou pohlédla do očí. „Já vím, nesmíš nic prozradit, jinak umřeš." Žena se zamyslela a po chvíli promluvila: „ Dobře. Já vám tedy řeknu celou pravdu. A prosím Pána Boha, aby mi odpustil. Děti už jsou samostatné, i vnoučat jsem se dožila. – Ano, ona má pravdu. Budu vám vyprávět od začátku, jak se to všechno stalo. – Pořád žiju se svým mužem." „Ten už je ale léta mrtvý!" divili se Romové z vesnice, zatímco se dala do líčení celého příběhu.

„Tak a teď víte, proč jsem se znovu nevdala. On nebyl tak úplně mrtvý. A proto byl pořád se mnou," jak to dořekla, zvedla se a odebrala se do svého domku. Manžel na ni hned mezi dveřmi spustil: „Ty už nechceš žít? Proto jsi to všechno vyzradila?"

 

Ráno našli ženu na posteli mrtvou. Vědma ten den všem lidem z vesnice řekla: „Já jsem jí v očích viděla, že už nechce žít. Proto jsem udělala to, co sama chtěla. Zemřela se svým mužem."

Když se tu zprávu dozvěděly děti, nemohly tomu uvěřit. Všichni, kteří předešlý večer seděli u ohně, se shodovali: „Kdyby to bývala na sebe neřekla, ještě by žila."

Ještě mnoho let se tento příběh mezi Romy tradoval, později se vyprávěl už jen jako pohádka, protože by tomu už nikdo nevěřil.

 

 

Džido, či mulo

 

Darekana o Roma vakerenas paramisa, aľe kajse, so pes čačes ačhiľa. The me tumenge jekh phenava. Imar but oleske, andre jekh gavoro o Roma na lenas la romňa aňi le romes avreter. Avka amare duje terne manuša pes ile, sar pes darekana savore lenas. Avile savore andre jekh kher, odoj le ternenge sphandle o vasta le khosneha u phende lenge: „So o Del phandľa, ňiko imar pestar našťi odlel, ča o meriben."

Šukar ola duj terne manuša dživenas u avka uľiľa lenge trin čhavore, trin muršora. Jov phirlas pal o gadže te kerel u joj sas khere le čhavenca. Na sas len baro kher, ča jekh cikno kheroro, aľe lenge starčinelas, bo rado pes dikhenas.

Dži jekhvar aviľa o gadžo pal leste u phenel leske, hoj kampel leske te džal andro veš kašta te čhingerel. Jov ča phenel: „Mištes." „Aľe šun, tu aveha odoj dešuštar ďivesa." U e romňi takoj pre oda phenďa: „U so amen? Sar amen kadaj dživaha, so amen chaha?" „Šun, tu džaha ke miri romňi u joj tut dela, so kameha," phenďa o gadžo. Ta avka geľa o rom le gadžeha.

La romňa has lačhe vasta, aľe o čhave mek sas cikne, ta sar džalas andro gav, delas le čhaven ke daj. Le čhavenge tavelas so la sas, aľe but duminelas pre peskero rom u cala raťa našťi sovelas.

Pregele dešuštar ďives u o rom aviľa khere. E romňi sas rado, hoj imar hino khere u jov tiž, bo sas leske phares pal lake the pal o čhave. Te raťi gele te sovel, e romňi mušinďa te solacharel, hoj la na sas ňikaha ňič. Jov la avka igen kamelas. „Ta mištes, paťav tuke," phenďa o rom. Th'avka mušinďa leske solacharel, hoj le avre romes ňikda na lela. „Avreder tut murdarava," daraďa la.

Sas khere jekh čhon, te avľa pale o gadžo. „Te kames buťi, av manca pale andro veš, aľe akana avaha odoj jekh čhon. Ta phen, či kames te džal abo na, bo hin the aver murša, so bi manca džanas. Dikhav aľe, hoj tut hin cikne čhave, ta vašoda aviľom peršo ke tute." „Mištes, džava," phenďa o rom. „Džaha tosara sig," phenďa o gadžo. O Rom la romňaha gele sig te sovel u o rom phenelas la romňake, so majinel te kerel. Te la na ela so te tavel, mi džal ke gadži u pro čhave mi merkinel.

Tosara ušťile sig, mek sar o čhave sovenas, e romňi leha geľa kijo vudar, čumidňa les u jov phenďa lake: „Džanes, so tuke phenďom. Ma bister!" „Se tu džanes, hoj me kamav ča tut," phenďa e romňi u čumidňa les mek jekhvar. Avka o rom odgeľa le gadžeha andro veš.

Kerenas phari buťi. Sas kodoj imar but ďivesa, sar aviľa bari burka, delas o brišind, o perumi demade. The o rom phenel le gadžeske: „Avas imar het, oda pes na del aňi te kerel." „Ta mištes," phenďa o gadžo, „ča mek kala kašta thovaha pro štoso u džaha." The kerenas dureder, aľe jekh kašt o rom našťi hazdňa. Ta o gadžo phenel: „Le o tover, thov les tele the hazde les!" O rom avka kerďa, iľa andro vast o tover, kajča o perumos demaďa andro tover u pregeľa the andro rom. Jov peľa pre phuv u imar na diňa pes opre. O gadžo pre leste vičinelas, aľe jov ňič. O rom sas mulo. Tosara pro verdan anďa o gadžo le romes khere.

Savore rovenas u e romňi rakinelas pro gadžo. Jov phenelas: „Me na som vinovato, delas brišind, demaďa o perumos andre leste, so šaj kerďom." O Roma les thode andro mochto, ande andro kher ke leste u vartinenas, bo derakana avka sas. Pal o trin ďives les parunde.

Leskeri romňi but rovelas, kaj megľisaľolas the o čhavore rovenas, bo dikhle, sar o dad pašľolas andro mochto u sar les parunenas. Avile khere pal o cintiris u e romňi ča rovelas u phenelas: „So me kerava? Sar me dživava? So me mire čhavorenge dava? Devloro, pomožin mange, te iľal mire romes." E daj lakeri aviľa ke late u phenďa: „Šun, miri čhaj, ačhel pes, hoj o Del lel ke peste darekas sigeder, darekana mukhel le manušes te phurol. Akana imar pale les na hazdeha. Tut hin mek cikne čhave, mušines te dživel imar angle lende." „Hin tut čačipen, mamo, aľe me na duminďom, hoj ačhava ajsi terňi korkori." Aľe so šaj kerelas? Mušinelas te tavel le čhavenge, sas bokhale. Paľis kerelas o vaďi u gejle te sovel.

O čhave zasute sig, bo sle zuňimen ole ďivesestar. E romňi bešelas pro vaďos, dikhelas pro čhave u duminelas. „Ačhiľom korkori. So amenca ela?" Paľis the joj pašľiľa, aľe na sovelas. Aňi jekh ora na pašľolas the jekhvareste šunel, sar vareko paš late sar bi pašľolas. Visarďa pes pr'aver sera, ňikas na dikhľa, aľe šunel hangos: „So rodes?" E romňi chuťiľa pal o vaďos, labarďa e momeľi u dikhel pal o kher. Aľe andro kher ňiko nane. „Ča o čhave soven. Imar som diliňi u šunav hangos!" Mukhľa e momeľi te labol u pale pašľiľa.

Paľis aľe šunďa pale o hangos: „Murdar e momeľi!" E romňi pale chuťiľa tele pal o vaďos u phirelas pal o kher opre tele. „Ta s'oda hin? Ko kadaj? Ko kerel mandar pherasa!" Phuterďa o vudar u geľa avri. Obgeľa calo kher, aľe kodoj ňiko na sas. Aviľa pale andro kher u o hangos pale: „Ta kas rodes?" E romňi terďiľa maškar o kher, la daratar aňi našťi peha čalaďol u ča terďolas.

O hangos pale: „Ta sem imar av te sovel!" „Kaj sal? So kames?" phenďa e romňi. U o hangos: „Me ňič, av te sovel." „So mandar kames? Sem tut adaďives parunďom. Soske man daraves?" phenďa e romňi. „Me tut na daravav! Parunďal man, aľe ča jepaš." „Sar ča jepaš? le rovibnaha phučelas e romňi. „Ma dara, me tuke ňič na kerava, aňi le čhavenge. Me tuha dživava." „Sar manca dživeha, te sal mulo!" vičinďa e romňi. „Tu džanes, sar tut kamav. Me tut našťi omukav. Mušines mange te del lav, hoj ňiko na dodžanela pes, hoj man šunes. Aňi le čhavenge našťi phenes. Ňikaske. Ča tu the me oda džanaha."

So šaj e romňi te kerel? The joj les igen kamelas u sas rado, hoj leskero hangos šunel. Th'avka andro šero lake na džalas, sar oda, te hino mulo. „Parunďom les u jov akana manca vakerel. Jaj, Devla, s'oda hin, me imar diliňi som! Geľa peske te pašľol u o hangos imar na sas te šunel. Sigo zasuťa.

Tosara ušťiľa, bešľa pro vaďos u gondolinlas, s'oda sas, či suno či čačipen. Geľa ke daj. „Ta so, sar sovehas?" phučľa e daj. „Ha, suťom, aľe mamo, na džanav či suno mange džalas či so predžiďiľom, sas čačipen." U phenďa sa la dake.

„Šun, mušines te džal ko rašaj, kaj tuke te del švecimen paňi u phen, soha tuke džalas suno." Avka e romňi geľa ko rašaj u sa leske phenďa. „Šun, dava tuke švecimen paňi u cinďar savore kuti the o vaďos, kaj sovenas. Oda ňič nane, mek ča vajkeci ďives, so muľa. Tu les šadzi dikhes u šunes," phenďa lake o rašaj. E romňi paľikerďa leske u geľa khere. Kerďa kavka, sar lake phenďa o rašaj. Phenlas peske: „Mušinav te užarel. Hin čačipen, kaj les šadzi dikhav u šunav, aľe ela mištes. Diňa man švecimen paňi."

Raťi gele te sovel, o čhave zasute. Joj mek bešelas u zasivlas le čhaske e cholov. Sas imar dešujekh u pale šunel o hangos: „Ta sem imar av te sovel!" E romňi obdikhel šadzi, aľe ňikhaj ňiko. Paľis peske phenel: „Sem adaj ča me korkori. Sa hin andre miro šero, sa gondoľinav. Hin avka, sar phenďa o rašaj." U sivelas dureder. O hangos pale: „Me džanav, so kerďal u kaj salas." E romňi chudňa te gravčinel. „De man smirom, sem me na som vinovato, hoj tu muľal!" Le čhaven uštaďa, avka gravčinelas. O čhave takoj chuťile ke late u vičinenas: „So tuke, mamo! So pes ačhiľa?" „Ňič, ňič, ča uren pen, džas ke baba."

Geľa ke daj u rovlas. „Ta sar kerďal?" phučľa e daj. „Ha, mamo, somas ko rašaj u ňič olestar. Me na džanav, so mandar kamel." „Ta ňič. Dža, pašľuv tuke kadaj le čhavenca. Tajsa pes dovakeraha."

Tosara e daj lake phenel: „Šun, oda kher bikenaha u tu aveha paš mande."

„Mamo, našťi oda! O kher miro rom kerďa perdal o čhave. Aľe kamavas, kaj amen te mukhel, mamo, kadaj choča jekh kurko. Paľis džava khere." „Mištes, sar kames," phenďa pale e daj.

Raťi gele te sovel. Savore sovenas sar murdarde, ajso soviben pre lende peľa, ča e romňi na sovlas. Jekhvareste le romeskero hangos chudľa te vakerel pre late: „Šun, av khere! Oda kher hino tiro the le čhavengero. Soske sal adaj? Av khere! Bo sar na džaha, tire fameľijake kerava avka, hoj adarig denašela." Joj aňi lavoro na phenďa.

Tosara urďa le čhaven u phenel: „Avas džas khere." „Aľe miri čhaj, sem phenďom, hoj ačhena jekh kurko. U imar džan khere?" „Aľe mamo, avka ela feder. Te akana na džaha khere, ta paľis ela mek goreder." U geľa khere.

Perdal o ďives sas mištes, bo džalas pal o gadže te kerel. Te avelas khere, rajbinelas či tavelas, ta sas mištes. Aľe raťi sas goreder, bari bida. Sako rat les šunelas, aľe joj imar pal oda na vakerelas.

 

Pregeľa jepaš berš. Joj aňi la dake imar ňič na phenelas. E daj gondoľinelas, hoj sa lačho. Andre aver gav sas phivlo. E romňi leske muľa, sas but nasvaľi. Les sas duj čhave. Ta avka so duj fameľiji pen dothode, hoj joj the koda rom dživena jekhetane. Joj ke oleske na phenďa ňič. „Ela feder, te džava kodoj ke leste. Imar les na šunava," gondoľinlas pes. Savoro dovakerde u joj majinďa tosara te džal ke kada rom. Aľe raťi pes ačhiľa kada, so joj na užarelas. Geľa le čhavenca te sovel, pale čhave zasute, aľe joj na. Jov užarlas sako rat, sar o čhave sovena, u phenel: „Tu kames avre muršes? Soske sem som kadaj sako rat! Tu bisterďal? Solacharďal mange, hoj meraha jekhetane. Akana kames tu avre muršes? Soske manca na vakeres?" „Sem tu sal mulo!" vičinelas e romňi. „Šun, me mek na majinďom te merel. Vašoda man na dikhes, aľe man šunes u vakeres manca. Meraha avka, sar amenge thoďam solach." „Ta mištes, u so phenava le romeske u le čhavenge?" „Ňič, phen, hoj anglo čhave našťi džas romeste."

Avka pes ačhiľa. Le čhaven ľikerďa avri. Te gele le kherestar, ačhiľa korkori. Jekhvar avle andro gav cudze Roma u sovenas kodoj. Kijaraťi bešenas paš e jag u e romňi bešľa ke lende. Šunelas, so vakeren. Jekh phuri romňi le cudze romendar džanelas te phenel pal o vast u furt pre late dikhelas. O Roma ča vakerenas pal o mule, či aven pale, abo na.

„Tut hin rom, na?" phučľa latar e phuri. „Na, la nane, jov lake muľa, te sas mek terňi," phende pale o Roma andal o gav. „De man o vast, mi dikhava!"

„Soske? Imar sem som phuri." „Ha, dikhav, hoj sal phuri, aľe andro jakha tut hin bari buťi," phenďa pale u chudľa la vastestar. „Joj adaj amenca dživel calo dživipen u hiňi korkori," phenenas o Roma le gavestar. Th´avka phuri mek jekhvar lake dikhľa andro jakha. „Džanav, našťi ňič phenes, abo mereha." E romňi gondoľinlas u paľis phenďa: „Lačhes. Phenava tumenge calo čačipen. U mangav le Devles, kaj man te odmukhel. O čhave imar bare, dživen korkore, the lengere čhaven dodžiďiľom. - Ha, la hin čačipen. Agorestar tumenge phenava, sar sa pes ačhiľa. – Dživav furt mire romeha." „Tiro rom imar but berš mulo!" čudaľinenas pen o Roma le gavestar, androda e romňi chudľa te vakerel sa, sar pes oda andre lakero dživipen ačhiľa.

„Ta, akana džanen, soske pale na geľom romeste. Jov na sas ajso mulo. U vašoda sas furt manca," sar oda phenďa, ušťiľa upre u gejľa khere. O rom lake phenďa: „Tu imar na kames te dživel? Vašoda sa phenďal avri?"

 

Tosara la arakhle muľi pro vaďos. E phuri, so phenelas pal o vast, le Romenge andal o gav phenďa: „Dikhľom lake pro jakha, hoj imar na kamel te dživel. Vašoda kerďom, so korkori kamelas. Muľa leskere romeha."

Te o čhave dodžanenas o hiros, našťi oleske aňi paťal. Sa o džene, so oka ďives bešenas paš e jag, phenenas: „Te oda pre peske na phenďahas avri, mek džiďiľahas."

Mek but berš o Roma pal oda vakerenas, nasigeder sas o vakeriben ča sar e paramisi, bo bi oleske imar ňiko na paťalas.

 

Pohádka vyšla ve sbírce Otcův duch a jiné pohádky romských autorů.

Celou publikaci si můžete v PDF stáhnout zde.

Kindle verze ke stažení zde.



TOPlist