Ema Lásková: Láska se dneska špatně hledá

Jedna kapka, druhá kapka, třetí kapka... dívám se na sklo okna... venku prší. Je listopad, už pátej den prší a já mám hnusnej splín. Je mi smutno, neviděla jsem ho už tři týdny a ani se neozval. Hajzl! Jak to, že mu nechybím? Pane Bože, on je snad i šťastnej, že mě nevidí. Asi mi praskne srdce smutkem... cítím mírné vibrace kolem žaludku, to je vztek! Proč mi to udělal? S tou děvkou! Vždyť je hnusná, zrzavá palice, žádný kozy, je vychrtlá jak hladovej pes... asi dobře šuká! Kurva jedna. Při představě jak si to spolu rozdávají... brrr... odcházím s odporem od okna... Mám tady děti, musím připravit něco k večeři. Jen jsem to domyslela, ozvalo se z pokoje... „Mamíííí bude něco k jídlu?" Moje myšlenky nabírají jiný směr. Začnu vařit, kuřecí plátek s nivovou omáčkou, tak tohle jídlo on miluje. Ach jo.

Už zase myslím na toho hajzla.

 

Slyším dobře? Přišla mi sms, běžím k telefonu... hmm, operátor. V hlavě mi přeskakují myšlenky – děti, škola, dluhy, hypotéka, Vánoce... opět nastupuje smutek. Nechci být smutná, chci se radovat. Mám ráda život, chci se smát a být šťastná, ale copak to jde? Nevěra je nejhnusnější věc na světě. Začala jsem rychle dýchat, vzteky jsem hodila utěrku do dřezu, vzala do ruky telefon a už se vytáčí jeho číslo... nééé! Honem jsem to zamáčkla. Co to zase dělám? Zase se budeme hádat. Jdu na balkon, cigareta mě uklidní. Stojím u zábradlí, je mi zima, vydechuju kouř a přemýšlím, komu zavolám. Marie, ta má pro mě vždycky ucho. Zvedla to skoro okamžitě, jako když čeká, že se jí ozvu. Hodinový hovor.

Na telefonu se nedoplatím. Už nemůžu, ten chlap mě zničí, když ne přímo, tak přes telefonní účty určitě. Marie už všechno ví, každý detail našich hádek, každý můj pocit, jeho názory, moje názory... Nepomůže mi. Musím si to odbolet sama.

 

Ráno vstávám a jsem celá rozlámaná. Takhle bolí nevěra? Chci umřít, ať jde do prdele, ten hajzl! Práce mi pomáhá zapomenout na všechno, musím se soustředit na klienty, řeším jejich problémy a nemám čas na svoje. Je deset minut před šestou, konec úředního dne, zvoní mi telefon. Nemůžu uvěřit, on mi volá... já jsem šťastná! Pane bože! Jsem šťastná, volá mi můj manžel... směju se v duchu sama sobě. Uvědomuju si pocit štěstí a také to, že toho hajzla miluju. Nechám to zvonit a nezvednu to. Vím, že mu zavolám zpátky.

 

Vytáčí se jeho číslo, na druhém konci se ozve jeho sladké, ale tentokrát nejisté „Lásko? Jsi tam?" odpovím potichu „Jooo, jsem." ... „Lásko? Já tě miluju, nemůžu bez tebe bejt, byl to úlet, chci s tebou mluvit, dej mi šanci, netrap mě.".... Vysypal to ze sebe tak rychle... klepe se mi brada a začínám brečet. Zamáčkla jsem telefon. Nemám na to mu říct, aby se vrátil domů, že ho miluju, že mi neskutečně chybí. Píšu mu sms VRAŤ SE DOM.

 

Přišel. Smutný úsměv, jen takový lehký polibek a pohled do očí, kterým mi řekl všechno. Sedíme naproti sobě, chce mluvit, ale já ho nenechám. Začnu já... „Pozítří je rodinná oslava, budeme slavit mámy narozeniny, pomůžeš mi s přípravou." Jeho okamžitá reakce: „Musíme pozvat Marii." Podívala jsem se mu do očí... a pochopila jsem, že to, že ho tady mám, je její práce.

 

Druhý den jsem Marii volala, ptala jsem se, proč to udělala. Odpověděla krátce a jasně „Láska se dneska špatně hledá, a taky jsem tě už měla plný zuby!"

 

Ráno pak vstávám s pocitem štěstí.

 

 



TOPlist