Markéta Šestáková: Lila a páv

Daleko za městem mezi lesem a loukami byla malá vesnička. V té vesničce žila stará cikánka. Byla tak stará, že nikdo už vlastně nevěděl, kolik jí je let. Sedávala na zápraží své chatrné chýšky. Nosila dlouhou květovanou sukni a bílou halenu. Přes záda si vázala velký vlněný šátek. Pokuřovala z dýmky a bylo vidět, že o něčem přemýšlí. Byla velice moudrá, celá vesnice si k ní chodila pro rady. Když bylo třeba, uměla i léčit nemocné.

Nedaleko ní bydlela sama v chaloupce po rodičích mladá cikánečka Lila. Byla moc krásná. Dlouhé černé vlasy si pletla do copů. Byla, jak se říká, krev a mlíko. Nosila bílou halenku a dlouhou modrou sukni.

Byla sice chudá, ale velmi pracovitá. Chodila k sedlákům na výpomoc. Pomáhala s krmením dobytka, pásla krávy a na podzim pracovala i na poli při sklizni. Selkám prala prádlo a poklízela. Za to jí vždycky dali jídlo - brambory, mouku, sádlo, vajíčka. Když byla zabijačka, dostala výslužku, jindy obnošené šaty a o Vánocích i nějaký peníz.

Žilo se jí dobře, a jak léta přibývala, dospěla do věku, kdy už jiné dívky byly vdané a měly děti. Jen Lila se vdávat nechtěla. Chlapci z vesnice jí nadbíhali, ale ona je vždy odmítla.

V neděli mívala volno. To si doma poklidila, přeprala prádlo a uvařila. Potom chodívala do lesa.

V létě sbírala lesní plody a houby a cestou domů nějaké dřevo na topení.

Jednou se jako obvykle vydala do lesa. Bylo krásně, ptáci zpívali a Lila si ani nevšimla, že zašla dál, než běžně chodila. Najednou se před ní rozprostřela nádherná rozkvetlá louka. „Louka uprostřed lesa?" řekla si Lila. Překvapeně se usadila vprostřed kvítí a začala je trhat. „Donesu si je domů," pomyslela si. Čichala k nim, až z nich byla celá omámená.

Když už měla velkou kytici, vstala, že půjde pomalu domů a cestou nasbírá ještě nějaké klestí. Rozhlédla se po té kráse ještě jednou a náhle si v trávě všimla něčeho blyštivě barevného. Lekla se a chtěla utéct, ale nohy jako by jí najednou vrostly do země. To něco se pomalu blížilo, až Lila rozpoznala podivného ptáka. Nikdy podobné zvíře neviděla. Přišel k ní až na dosah ruky. Lila zatajila dech a zdrženlivě ho pohladila. V tu chvíli napětí povolilo a ona ucítila, že se může opět hýbat.

Jako by procitla ze sna, uvědomila si, že chtěla ještě nasbírat nějaké dřevo. Obrátila se tedy a vrátila se do lesa. Sbírala klestí, ale cítila, že za ní ten podivný pták stále jde. Vždycky, když se otočila, pták ji sledoval. Tak to pokračovalo, až přišli na kraj lesa. „Vrať se zpátky, se mnou nemůžeš jít. Co si s tebou počnu? Celý týden jsem u sedláků a přijdu až večer. Přece tě nemůžu nechat tak dlouho samotného." Pták dělal, že jí nerozumí, stál vedle ní a ani se nehnul. „Tak pojď," rozmyslela se Lila a vydali se spolu k chaloupce.

Když míjeli starou cikánku, zastavili se. „Pěkný den, stařenko. Šla jsem do lesa na dřevo a tenhle pták se ke mně přidal. Nikdy jsem takového neviděla." „Páv je to, Lilo, páv. Chovají ho jen bohatí lidé." Lila se tomu podivila a odešla s ním domů.

Do druhého dne se rozkřiklo, že si Lila přivedla domů podivného ptáka. Přišla se na něj podívat celá vesnice a všichni ho obdivovali. Další den ráno musela Lila k sedlákům. Rozloučila se s pávem a slíbila, že se brzy vrátí. Celý den pomáhala, co bylo třeba.

Večer, když jí sedlák dával nějaké to jídlo, poprosila ho o trochu zrní. Pak hned běžela domů, aby ptáka nakrmila. Moc se na něj těšila. Když ji zahlédl, běžel jí naproti. Oba se najedli a šli si lehnout. Páv si lehl vedle ní k posteli. Lila ho hladila, než oba usnuli. Tak to šlo celý týden.

Jednou se děti z vesnice domluvily, že se půjdou na páva podívat. „Budem si s ním hrát," řekly si. Po chvilce už ale nevěděly co, a začaly na páva házet kamení. Ten před nimi utíkal, až si poranil nožičku a zůstal ležet na zemi. Děti se lekly a utekly.

Lila šla večer od sedláků. Už byla u domku a divila se, že ji nikdo nevítá. Tu ho teprve spatřila ležet na zemi s krvavou nožičkou. „Co se ti stalo, můj ubohý ptáčku?" Vzala ho do náruče a běžela s ním ke staré cikánce. „Stařenko, páv mi umírá," plakala Lila. Stařenka si páva prohlédla. „Má zlomenou nožičku. Někdo po něm asi házel kamení. Neboj se, nohu mu zavážu a na rány dáme mastičku." Když ho stařenka ošetřila, řekla: „Teď s ním jdi domů, nakrm ho a ulož na měkkém. Za dva dny bude v pořádku."

Lila mu po návratu domů dala mu najíst a napít. Pak ho položila vedle sebe do postele, páv si dal hlavičku do jejího klína a smutnýma očima na ni hleděl. Lila ho hladila a plakala. „Neboj se, můj ptáčku, nikdo už ti nesmí ublížit."

Jak jí padaly slzy na jeho peří, začal se pomalu proměňovat. Lila už po chvilce nehladí páva, ale kučeravou hlavu. Otřela si slzy a vidí, že vedle ní leží mladý, krásný muž. Vyskočila z postele a nevěří svým očím. „Kde ses tu vzal? Co tu děláš a kde je můj páv?" „To jsem byl já. Jmenuji se Jiří!" „Cože? Ty jsi můj páv?" divila se Lila. „Ano! Děkuji, že jsi mě vysvobodila ze zakletí. Já ti ale přinesu jen neštěstí." „Jaké neštěstí? Co to povídáš, ničemu nerozumím." „Moje matka měla velký statek. Nedaleko nás bydlela bohatá selka, která byla velmi zlá. Říkalo se o ní, že je čarodějnice. Jako dítě jsem si hrával s její dcerou. Když jsme dorostli, myslela si, že si ji vezmu za ženu. Moje matka s tím ale nesouhlasila a řekla, že než abych si vzal její dceru, raději mě ožení s tou nejchudší dívkou. Selka se tak rozhněvala, že na matku uvalila kletbu. Statek proměnila v ruinu, z matky se stala žebračka a ze mě páv, symbol bohatství. To jí ale pořád bylo málo. Vysvobodit nás mohla jen chudá dívka, která mě měla milovat v ptačí podobě a ronit kvůli mně slzy. I když zlomí kletbu a já se stanu člověkem, stále nebude všemu konec. Dívka, která mě vysvobodí, za každý den mého života v lidské podobě ztratí jeden rok života svého." Lila poslouchala jako očarovaná a nemohla se z toho vzpamatovat. „Co mám tedy dělat? Nic nechápu. Pojď, půjdeme za stařenkou, ta nám určitě poradí," rozhodla. Zašli tedy za cikánkou, všechno jí vypověděli a poprosili o radu. „Přijďte zítra, budu o všem přemýšlet, snad na něco přijdu," odpověděla jim.

Druhý den hned ráno spěchala nedočkavá Lila s Jiřím ke stařence. Našli ji, jak bafá zamyšleně z fajfky. „Celou noc jsem nespala. Radila jsem se s duchem své matky i báby. Prosila jsem o pomoc nadpozemské bytosti a až k ránu se mi dostalo odpovědi. Zakletí musíš zlomit ty, Jiříku. Budeš mít ale těžký úkol. Musíš vyhledat tu čarodějnickou selku a zabít ji, ale nebude to jednoduché. Nesmíš ji zabít jako člověka." „A jak tedy?" tázal se Jiřík. „Každou noc se mění v obrovského hada. Zabiješ ho, spálíš na popel a ten mi přineseš. Já z něj umíchám mast a tím Lilu namažeš. Pak teprve bude kletba zrušena." „Půjdu a udělám vše, cos mi řekla, stařenko, ale čím ji zabiju? Nemám žádnou zbraň a holýma rukama to nedokážu." „Uděláš to lstí, Jiříku!" „Lstí?" podivil se. „Ano, dám ti tři lahvičky s lektvarem. Až přijdeš na místo, vypiješ první. Je v ní prudký jed. Hned nato vypiješ druhou, aby ti jed neublížil. A až vypiješ třetí, proměníš se v hada, selku uštkneš a ona zemře. Pak hada spálíš a popel mi přineseš. Musíš ale jednat rychle. Bylinky během hodiny ztratí svou moc a ty budeš zase člověkem."

Stařena dala Jiřímu, co slíbila, Lila mu do torny zabalila něco jídla, rozloučili se a on se vydal na cestu. Obě ženy mu dlouho mávaly. „Snad to dobře dopadne a Jiřík se brzy vrátí," povzdechla Lila.

„Musíme doufat. Tys zachránila jeho, tak teď musí zachránit on tebe a svou matku," řekla stará cikánka.

Jiřík se vydal přes lesy a kopce. Věděl, že si musí pospíšit. Cesta byla dlouhá, trvala deset dní a za tu dobu Lila zestárla o deset let. Když konečně přišel na místo, kde stál jejich velký statek, padl na něj smutek. Uviděl zchátralé stavení, pole zarostlá plevelem a zpustlý sad. Všiml si ale, že z komína stoupá dým. Vešel dovnitř a v koutě u kamen našel sedět ženu v potrhaných šatech. Vlasy měla šedivé a rozcuchané. Přikládala do kamen a v hrnci něco vařila. Přistoupil k ní. „Dobrý den, paní, chtěl bych vás požádat, jestli bych tu jednu noc mohl přespat." Žena na něho pohlédla a oči se jí zalily slzami. „Jiříku," povídá žebračka. Tu teprve se na ni podíval. „To jste vy, maminko," zašeptal Jiřík a píchlo ho u srdce, když poznal v jak zbídačeném stavu jeho matka je. Vyprávěl jí pak, jak potkal Lilu a co má vykonat.

Začalo se stmívat, a když byla noc černá, že nebylo na krok vidět, vydal se Jiřík za čarodějnicí na její statek. Došel až ke stavení. Jedno okno bylo otevřené a svítilo se tam. Přistoupil k němu a pohlédl opatrně dovnitř. Po zemi se plazil tlustý had. „Teď nebo nikdy," řekl si Jiřík. Rychle vyndal lahvičky a vypil je přesně tak, jak mu řekla stará cikánka. Cítil, jak ho brní celé tělo. Točila se mu hlava a Jiřík upadl na zem. Za pár vteřin se už v podobě hada plazil oknem. Jak si ho čarodějnice všimla, hned na něj zaútočila. Jiřík se ale nedal a bojoval. Čekal na příležitost, aby se jí zakousl do těla a pustil do ní jed.

Bojoval dlouho. Čarodějnice se pořád bránila, už to vypadalo, že ji Jiřík neporazí, ale začaly ji opouštět síly. A tu se do ní náhle zakousl. Selka se zmítala, myslela si, že se mu vymaní. Jed však byl tak prudký, že během chviličky začalo její tělo ochabovat, až nakonec zůstala na zemi ležet mrtvá. Jiřík byl z boje velice unaven a měl na těle plno krvavých ran. Počkal, až se promění v člověka, nasbíral dřevo, udělal hranici, hada spálil a popel si nasypal do pytlíku. Nakonec vzal kus hořícího dřeva a celý statek podpálil. Pak se vysílený vydal zpátky ke své matce.

Už z dálky poznal, jak velká změna nastala, a nestačil se divit. Místo starého, zchátralého statku tu byl opět krásný dům s rozkvetlým sadem. Ještě větší překvapení pro něj bylo, když uviděl matku. Byla zase krásná a pěkně ustrojená. Šťastně se objali. „Maminko, musím ještě pomoci Lile," řekl Jiřík. A tak mu matka pomohla připravit se na zpáteční cestu. Aby se k ní dostal co nejdříve, vzal si povoz tažený koňmi.

I tak ale trvalo několik dnů, než se do vesničky vrátil. Sesedl z vozu a běžel za Lilou do domku. V sedničce seděla starší žena. „Lilo, to jsem já," začal ji líbat na tváře a ruce. „Už jsem myslela, že jsi na mě zapomněl," špitla Lila. „Jak bych mohl na tebe, má milovaná, zapomenout. Pojď, půjdeme ke stařence, aby namíchala mast z popele, který jsem přivezl."

Oba se, ruku v ruce, vydali za starou cikánkou. Ta vysypala popel z pytlíku do nádoby, ještě něco přidala a pronesla zaříkání. Mazání bylo hotové. „Teď ji celou potři," řekla cikánka. Jak se Lila svlékla, začal ji Jiřík pomalu mazat. Tam, kde se jí dotkl, se kůže měnila do původní podoby. Zanedlouho před ním stála Lila v plné kráse se svými dlouhými černými copy. „Lilo, má překrásná Lilo!" zvolal Jiřík. Popadl ji do náruče a točil se s ní po sedničce. „Teď už je všemu zlému konec. Už nemusíš nikde posluhovat. Pojedeš se mnou k matce na náš statek a budeš tam selkou." Stará cikánka se usmívala a měla velkou radost, že to všechno tak dobře skončilo.

Lila s Jiříkem nanosili věci z domku na povoz, rozloučili se se stařenkou a slíbili,

že se za ní brzy přijedou podívat a přivezou jí tabák. Nasedli do vozu a odjížděli k novému domovu. Stará cikánka si sedla na práh své chýšky, zapálila si fajfku a spokojeně bafala.

 



TOPlist