Roman Michalčík: Kouzelné brýle

Jednoho slunného dne si pan Václav vyšel na procházku parkem. Byl to čtyřicetiletý muž, který miloval svou zemi, vlastenec. Měl rád přírodu. Potrpěl si na pořádek a neustále řešil politiku.

 

Tentýž den ve stejnou dobu šel druhou stranou parku Rom Milan. Nesl v ruce pouzdro s kytarou. Byl na cestě na konzervatoř, kde studoval. Byl to skvělý muzikant a hudba pro něj v životě byla na prvním místě. Uklidňovala ho, těšila, pomáhala mu v těžkých chvílích. Bez ní si život neuměl představit. Jako skladatel si při procházkách neustále pro sebe něco broukal a pokoušel se najít krásné verše.

 

Oba muži došli ve stejnou chvíli k lavičce, kde je upoutala osamělá brašna. V celém parku nebyl nikdo než oni dva. Hleděli na sebe, pak na brašnu.

„Je vaše?" řekl Milan.

„Ne, není, ale to neznamená, že patří tobě, chlapečku!" řekl s kyselým výrazem Václav.

„Pane, já ji nechci ukrást! To, že jsem tmavej, neznamená, že jsem zloděj. Možná v ní budou doklady. Podíváme se dovnitř a zjistíme, komu patří?"

„Tak ji teda otevři, ale chci ti vidět na ruce!"

Nebylo v ní nic jiného než obal na brýle.

„Jen staré pouzdro, nic víc," ukázal otevřenou tašku Václavovi.

„Ještě ho otevři, možná je něco uvnitř."

Jak Milan obal otevřel, oba se zarazili. Uvnitř byly podivuhodné brýle, které se ale vůbec

k pouzdru nehodily. Byly zdobené rytinami a působily spíše jako umělecké dílo.

„To je divné, takové krásné brýle v tak starém obalu."

„Hm, to je opravdu zvláštní," řekl Václav, vzal je do ruky a bez jakéhokoliv uvažovaní je vyzkoušel. Když si je nasadil, zůstal nevěřícně stát.

„Nádhera, to je neskutečný!"

Milan nechápal, rozhlížel se kolem sebe, protože nevěděl, co tak úžasného Václav vidí. Ten brýle sundal a nasadil je Milanovi. Brýle oběma ukazovaly svět tak, jak si ho vidět přáli.

Václav díky nim pozoroval, jak rostou rostliny. Všechny barvy květů se neskutečně třpytily.

Milan zase spatřil krásnou krajinu a slyšel ptáky, kteří cvrlikali Mozarta. Když si Milan brýle sundal, vyprávěli si navzájem, co kdo viděl.

„To jsou kouzelné brýle, chlapče," řekl Václav.

Milan se usmál a navrhnul mu, ať se jdou podívat ještě někam jinam. Třeba zase uvidí něco úžasného. Václav se běžně s Romy neprocházel, ale tentokrát byl zvědavý a lákalo ho, co mu kouzelné brýle zase ukážou.

Milan navrhnul, ať se jdou projít k vodě.

„Mimochodem, jmenuji se Milan."

„Já Václav."

Podali si ruce.

 

U vody Milan vytáhnul brýle z pouzdra a nabídnul staršímu Václavovi, ať se podívá jako první. Václav si je nasadil, rozhlédl se podél vody a trochu se polekal. Spatřil obrovské vlny, které vždy sledoval jen v televizi.

„To jsou vlny jako na oceánu. Nádhera, mořská panna!"

Sundal si brýle a podal je Milanovi.

Milan si je nedočkavě nasadil a jeho oči spatřily klidnou řeku. Voda, která omývala kameny, se rozezněla jako hudba. Najednou zahlédl zelenou postavu. Nedokázal popsat kdo nebo co to je, ale hrála na miniaturní housličky. Ty však zněly jako celý orchestr.

„Je to úžasná věc, Václave. Pokud máte dnes čas, rád bych si s vámi prošel město a prohlédl si ho kouzelnými brýlemi."

Václav nemohl nesouhlasit. Milan navrhnul, ať to vezmou přes jeho čtvrť. Nechtěl se celý den nosit s kytarou.

 

Blížili se k malému sídlišti, kde Milan bydlel. Václav tuhle čtvrť moc dobře znal. Věděl, že v ní bydlí převážně Romové a dostal trošku strach.

„Já na tebe počkám tady, Milane."

Milan hned pochopil, proč se Václavovi dál nechce a snažil se mu vysvětlit, že je to poklidné sídliště. I přesto Václav odmítnul. Milan však dostal nápad. Vzal do ruky kouzelné brýle a nasadil si je.

Díval se na svoje sídliště skrze brýle, které ukazovaly člověku svět tak, jak si ho přál vidět on sám. Milan poklekl na zem a nevěděl, kam se dívat dříve. Na každém balkoně byly květiny pestrých barev. Všichni lidé měli na tváři usměv. Muzikanti hráli veselé písničky, tancovalo se. Děti skotačily, jeden druhého objímal. Když už byl Václav po chvíli nedočkavý, sundal Milanovi brýle z očí a těšil se, co uvidí sám.

„Už stačí, já se chci taky podívat," řekl.

„To je ta nejkrásnější věc, co jsem skrze kouzelné brýle spatřil, Václave!" řekl Milan.

Václav na nic nečekal a nasadil si je. Milan ho sledoval s úsměvem na tváři. Po chvíli ale znejistěl, když sebou začal Václav trhat a křičel.

Václav viděl zamračené sídliště, které bylo napůl zbourané, na některých místech dokonce hořelo. Viděl, jak několik Romů mlátí slabého bíleho muže tyčemi. Kousek od nich okrádala skupina dívek starou paní o kabelku. Najednou zahlédl skupinu starších Romů, kteří běželi směrem k němu s mačetami v ruce. Řvali na něj romsky něco, čemu nerozuměl. Jediné co znal, bylo „gádžo". Václav se tak lekl, že brýle sundal a hodil jimi o zem. Několikrát na ně šlápnul a utekl.

Milan zůstal nevěřícně stát. Díval se na rozbité brýle a celou situaci vůbec nechápal. Snažil se je dát znovu dohromady, ale byly natolik zničené, že už se s nimi nedalo nic dělat. Milan se tedy vydal směrem k sídlišti. Když se tak díval před sebe, pomyslel si, co asi tak viděl Václav v kouzelných brýlích, když se díval na jeho čtvrť.

 



TOPlist