Ukázka z připravovaného románu Ilony Ferkové: Manda/E Manda

Slunce ráno svítilo a pálilo do oken. Mandu hřálo příjemné teplo rovnou do obličeje. „Jé!“ vyskočila ze slamníku a vystrčila hlavu z okna. „Vstávejte už, koukejte, jak je venku krásně!“

     „Mando! Ať tě veme čert, co děláš takovej virvál hned po ránu?“ okřiknul ji táta.

     „Ty nevíš proč, tati? Půjde s tím svým vojclem do lesa, venku je teplo, můžou sedět na mezi.“

     „Mlč už, ty jedna rozumbrado, co všechno ví!“ a Manda po sestře vztekle hodila botou.

     „Tak vy nepřestanete po ránu takhle vyvádět? Přineste mi pásek, nařežu vám oběma!“

     „Tak už toho nechte a dejte se do úklidu,“ zavolala z vedlejšího pokoje maminka a přihodila polínko do kamen. „Šup, už ať jste na nohou, potřebuju donýst vodu a dát vařit maso.“

     Bydleli v Cihelně, tak se té čtvrti říkalo. Cihly se tu už dávno nevyráběly, ale to jméno zůstalo. Žili tu i další Romové; někdo měl jen jeden pokoj, zato velký, někdo měl dva, ale maličké. Jejich rodině taky patřily dvě malé místnůstky, v jedné vařili a ve druhé spali. Pán Bůh ženě nedopřál víc dětí, jen ty dvě holky; dva chlapečci jí umřeli po narození.

      Manda byla starší, už oslavila osmnáct; Beži bylo čtrnáct. Jenže Beža se dělala starší a do všeho se pletla, co kde slyšela, hned vyžvanila. Proto se s ní nikdo nechtěl bavit a každý ji hned od sebe odháněl.

      „Tak na co čekáš! Tys neslyšela, Bežo, už mazej pro vodu!“

      „No to víš, že jo! Běž si sama. Když můžeš trajdat za vojákama, můžeš taky dojít pro vodu,“ posmívala se jí Beža.

      „Mámo, ty jí nic neřekneš? Počkej, já jí dám! Co to pořád mele?!“

      „Hehe, a co budete dělat, až vám domů přijde s pupkem?“ nedala se Beža. „Dyť je ze Slovenska, a ještě ke všemu je to Olach! Však uvidíš, až doslouží, řekne ti sbohem!“ s ošklivým úšklebkem si stála za svým.

      Manda popadla vědro a s pláčem vyběhla ven. „No jsi ty ale huba nevymáchaná, co do ní vandruješ? No a co, když otěhotní! Na ulici ji nevyhodím. Vychovala jsem vás dvě, vychovám i to její. A už nechci nic slyšet. Koště do ruky a zameť tady, nebo tě s ním přetáhnu!“

      „No tak mně je to jedno, dělejte, jak myslíte, ale já toho parchanta vozit nebudu.“ Čapla koště a jala se vymetat stébla, co se vysypala ze slamníku. Manda postavila vědro s vodou na stoličku a na Bežu se ani nepodívala. Posadila se vedle kamen.

      „Mandinko, proč toho svýho vojáčka nepřivedeš k nám, abysme ho trochu poznali?“

      „Prosimtě mami, sem do toho chlíva! Dyť nemáme ani postel, spíme na zemi na slamníku. Co tu máme – kamna, stůl, dvě židle a skříň. To by byla pěkná ostuda.“

      „No jistě, protože oni si na Slovensku žijou jako páni!“ posmívala se Beža. V pokoji se rozhostilo ticho a všechny tři se rozhlédly kolem sebe.

      „Je pravda, že žijem hodně chudě. To, co táta vydělá na melioraci, nám sotva stačí na jídlo. Ale holky, když zlatej pámbíček dá, jednou bude líp.“

 

Venku byl horký letní den a Manda šla ven. Už nebyla veselá, hlavou se jí honilo to, co jí vmetla Beža, „až prej otěhotní“. Jak je to možný! říkala si v duchu, že by to ten spratek už věděl? a mrkla si na břicho. Dyť jsem to ještě nikomu neprozradila, teprve dneska jsem to chtěla říct Olachovi.

      Sama nevěděla, jak dlouho je těhotná. Před třemi měsíci se s ním potkala u kina a tam na ni poprvé promluvil. Čekala, že ji pozve do kina, ale hned se jí zalíbil, byl to fešák. Za kasárnami stála taková malá hospůdka, kde se v létě sedělo venku u stolečků, jmenovalo se to tam U Koně. Romové tam nechodili, ale oni tam spolu zapadli pokaždé, když dostal vycházky. A Manda měla dojem, že tak asi po měsíci se s ním vyspala. Nedávno si uvědomila, že už to dva měsíce nedostala. Ta myšlenka jí strašila v hlavě a nedovolila jí myslet na nic jiného.

      Kdo ví, jestli tady se mnou Olach zůstane, i když mu řeknu, že jsem v tom? Teď je srpen a na konci září doslouží a pojede zpátky na Slovensko. Ale já tam nechci, přišli jsme odtamtud do Čech a teď abych se tam vracela? Tak to teda ne! Nikomu nic nepovím, jsem jak lunt, možná to na mně nikdo nepozná až do porodu, pomyslela si Manda.

      „Mando, Mando! Seš hluchá, neslyšíš?“ volala na ni Hana. „Kam jdeš taková zasněná? Stalo se něco?“

      „Ale jako bys neznala naši Bežu!“

      „Jéžiš, ta tvoje ségra, ta rošťanda jenom škodí. Já bych ji tloukla od rána do večera, drbnu jednu. Ale kašli na ni, hele, je krásně, zajdem pod naši hrušku, budou tam holky. Kluci budou hrát na kytary, zazpíváme si a bude sranda.“

      „Promiň, Hanko, mně se nechce, nemám dneska na žerty náladu.“

      „Tak co podniknem, Mando?“

      „No ty si dělej, co chceš. Já půjdu za Olachem, musím mu něco říct.“

      „Ty seš v tóm!, že jo?! No a co budeš dělat, když si tě neveme? Šmánkote!“ vypískla Hana.

      „Hlavně to nikomu neříkej!“ Manda jí zakryla pusu dlaní.

      „Já půjdu s tebou, ten uvidí, jestli řekne, že tě nechce!“

      „Ne, Hanko, já půjdu sama, ty hlavně drž pusu.“

      „Neboj se, nikomu ani slovo.“

 

Manda přišla domů. Už bylo navařeno, na stole stála velká mísa, ze které stoupala vůně halušek. „Vem si lžíci a pojď jíst!“ zavolala ji máma k obědu. Sotva hodila do pusy tři lžíce, už se jí zvednul žaludek. Všichni na ni civěli.

      „No co! Jsem těhotná. Dneska mu to řeknu a zítra ho přivedu k nám.“ Beža polkla sousto halušek, div se neudusila, ale neřekla ani popel.

      „No tak co už s tím, zítra ho přiveď, já si s ním promluvím,“ prohlásil otec a vstal od stolu. Maminka s Bežou mlčely, ani nepíply.

      Odpoledne šla Manda ke kasárnám a nechala si ho zavolat. „Co tady děláš tak brzy, Mandi, stalo se něco? Já ještě nemůžu na vycházku, pustěj mě až ve čtyři!“ řekl Olach, když došel k bráně.

      „Hele, přišla jsem, protože s tebou chce mluvit můj táta a máš přijít k nám domů. A taky jsem těhotná!“ vychrlila Manda jedním dechem.

      „Fíha!“ hvízdnul Olach. „Tak to je malér. Mandi, já s tebou nemůžu bejt, mám doma ženu a děťátko. Jestli se nevrátím domů k ženě, rodina mě zabije!“ –

      „V tom případě tě tady zabije moje rodina,“ skočila mu do řeči Manda a s pláčem běžela domů. S uslzenýma očima se doma vrhla na slamník. „Tak co, děvenko! Co se stalo?“ hladila ji po vlasech maminka.

      „On má ženu a dítě!“ s pláčem se vrhla mámě kolem krku.

      „No co už s tím teď naděláme, nezabiju tě a miminko si necháš, však ono se na svět neprosilo.“

      „Jenže co na to řekne táta?“

      „Neboj se, já už s ním promluvím, a chraň tě ruka páně, abys vystrčila nohu ze dveří!“ zapřísáhla ji matka a šla za manželem, oznámit mu, co se dozvěděla od dcery.

      „Tak to teda ne! Moje dcera nezůstane pro ostudu s břichem, já ji ještě provdám!“ vztekle praštil dlaní do stolu. „Teď s ní mluvit nebudu, musel bych ji zabít, nechci ji vidět, dokud jí nenajdu manžela!“ a znovu třísknul do stolu. „A teď jdu do hospody na pivo!“

      Manda slyšela, co si táta s mámou povídali a brečela ještě víc. Hlavou jí proběhlo, uteču odsud někam pryč, kde mě nikdo nezná, nechci tady zůstat, udělala jsem našim strašnou ostudu. Všichni Romové se nám budou smát a dělat si z nás nehorázný šoufky. Budou mi nadávat do kurev! a bulela ještě víc.

      „Nevyváděj tak, dyť už jsi ten polštář slzama celej zmáčela. Mandi! Jestli někoho uslyším, jak se ti posmívá, uvidíš, jak mu to vytmavím! Dobře víš, jak mám ostrej jazyk. Už nebreč, kašli na Olacha, stejně se mi nelíbil, byl to divnej pavouk. Jestli ho ještě potkám, ten dostane, to si za rámeček nedá!“

      „Né, Bežo, nedělej nic, moc tě prosím. Kašli na něj; já už s ním nikdy nepromluvim a stejně už příští měsíc půjde z vojny a vrátí se domů na Slovensko. Já dám to malý pryč. Ať Olacha veme čert!“

      „Ale nedáš nikoho pryč! Tak budeme mít malýho Olacha, a co?“ rozesmála se Beža.

 

Olach si z toho, co mu Manda řekla, nic nedělal. Ležel na železném kavalci a koukal do stropu. Liška podšitá, už ví, že půjdu domů, tak mi rychle běží říct, že je těhotná. Dyť jsem ji ani nemiloval, nic v tom nebylo! Viděl jsem ji večer ve městě, dal jsem se s ní do řeči, šli jsme se projít a ona mi ukázala, co tady ve městečku všecko maj. Doprovodil jsem ji k nim domů a od tý doby za mnou běhala jako potrefená! Kurňa, ale spát jsem s ní takhle na konci vojny neměl! ťukal si prstem do hlavy, co když je fakt těhotná? Ale ne. To ona řekla jen tak naoko, chytračka. Věřil tomu i nevěřil. Jak dlouho jsem s ní chodil, čtyři měsíce, a už je v tom. To by tak hrálo, abych s ní zůstal, když na mě doma čeká hezká žena a můj milovanej chlapeček. Sloužil jsem tu pět měsíců. Kdyby si tak čas chtěl pospíšit, abych už mohl brzy domů, zasnil se Olach nad svou rodinou. Ten měsíc nebudu chodit ven, abych se s ní nebo s někým od nich nepotkal. Kdo ví, co by mi udělali, ani na to nechci pomyslet.

 

Během jediného dne věděli všichni Romové z Cihelny, že je Manda těhotná. Beža byla strašně naštvaná. Každý, koho potkala, se jí hned vyptával: „Co to, že je tvoje sestra těhotná? A co ten Olach, vezme si ji, nebo ji nechá s outěžkem?“

      „No to snad ne! To se to vysílalo v rozhlase, že to všichni věděj? Hrom aby do vás!“ nadávala jim. „Starejte se o svý životy!“

      Přišla domů vzteky bez sebe a praštila dveřmi: „Mámo, dyť všichni Romové už si o Mandě povídaj!“

      „Ale to nic, však oni přestanou. Neboj se, Romové už jsou takoví, rádi slyší o neštěstí druhejch. Nech je, ať si drbou, ono je to přejde.“

      „Teda mámo, ty jsi hrozná! Jak si můžeš takhle nechat dělat na hlavu! To po tobě je Manda taková, až to s ní takhle dopadlo.“

      „Ale však jí Pámbíček ještě štěstí dopřeje, ještě se vdá, i s dítětem. Dyť nebude na světě jediná, komu se tohle stalo, a přesto žijou v manželství. A už mlč! Táta jde. Od včerejška nebyl doma. Uvidíte, jakou udělá rotyku, jestli i jemu Romové vykládali, jakou má dceru.“

      „Lalala,“ broukal si manžel, když odemykal dveře, „nebojte se, všechno bude dobrý! Byl jsem u kmotra, popili jsme a jeho syn Bélko stojí o naši Mandu! A že je těhotná mu nevadí, protože se mu už dávno líbila. A dej mi najíst! Mám hlad.“

      „Jáj, co jsi to vyved, ty už ses dočista zbláznil!“ vyjela na něj žena.

      „Bude po mým! Zejtra přijdou na námluvy. A nechci nic slyšet. Zavolej mi Mandu!“

      „Tady jsem, tati.“

      „Tak! Slyšelas všechno, Mando, zejtra přijdou žádat o tvou ruku. Kluk není špatnej a zvykne si i na dítě, dočkáš se. Tak co řikáš, zachráníme ti pověst.“

      „Nevím, o jaký pověsti mluvíš, když všichni Romové už věděj, že jsem těhotná.“

      „No a? Takhle jim zavřem huby.“

      „Mně je to jedno, jestli mě chce, budu jeho žena, dyť Bélko není ošklivej kluk. Já vim, že za mnou pálil.“

      „No vidiš, ženo, Manda se nevzpouzí, tak co pořád střečkuješ. Zejtra přijdou na námluvy a příští měsíc můžem vystrojit svatbu.“

      „To se ti snadno řekne, a odkud vezmem peníze na veselku? Ha, na to už jsi nevzpomněl, co! Copak budem dělat svatbu pro ostudu, když nemáme peníze?!“

      „Ničeho se neboj, ženuško, práci mám, ne, tak to nějak dopadne.“

      „Tak dělej, jak myslíš.“

      Večer nemohla Manda usnout, myslela hned na Olacha a hned zas na Bélka. Co když Olach ještě přijde a řekne, že si dělal legraci? Ale kdepak, viděla jsem mu to na očích, že je vážně ženatej. A Bélko je velkej šprýmař, nebude mi s ním špatně, řekla si Manda sama pro sebe, než usnula.

 

Příští den byla sobota. „Vstávejte, holky, začněte všechno chystat, kmotr se synem přijdou hned v poledne.“

      „Tak co, Mando, zvykneš si na to, co táta domluvil, nebo ne?“

      „Ale jo, Bežo, co bych si tak asi počala, s břichem zůstat bez chlapa? Jsem ráda, že to táta domluvil, dyť Bélko je celkem fajn.“

      „Je fajn, ale mimino nebude jeho, co když ho bude bít, až se narodí!“

      „Ale nesejčkuj, on takovej není.“

      „No, no! Uvidíme.“

      „Koukej, už jdou!“ zahlédla za oknem kmotra s Bélkem.

      „Pojďte dál, kmotříčku, posaďte se ke stolu. A ty, ženo, nalož jídlo.“

      Bélko si prohlížel Mandu. „Hezká holka, ta vaše Manda. Když řekne ano, vezmu si ji domů hned dneska, co říkáte?! Stejně bude za měsíc svatba.“

      Matka vyvalila oči. „Cože? Hned dneska si ji odvedeš?“

      „To je v pořádku,“ poplácal ho otec po zádech, „tomu řikám chlap! Co ty na to, Mando?“

      Manda se začervenala, ale odpověděla: „Jestli chceš, tak s tebou půjdu,“ a ukázala na malý uzlíček na podlaze, „nic víc nemám, jen tohle, co jsem si zabalila.“

      Béla bydlel za městem a od nich dost daleko. Matka s Bežou potichu plakaly, tak aby je otec s kmotrem neslyšeli. Chlapi pili až dlouho do noci. Bélko vzal Mandu v podpaždí a vedl si ji domů.

 

Mandě u něj bylo dobře. Spala v posteli, a ne jako doma, na slamníku. Béla s ní pořád žertoval a Manda se věčně smála. Když šli do města, vedli se za ruce. Když to viděli Romové, roznášeli řeči, ale oni si z toho nic nedělali. Rodiče byli rádi, že je Mandě s Bélkou dobře. Jen když jí oči sklouzly na břicho, myslela na Olacha a smutně vzdychala, kdo ví, kde je mu konec, vždyť ani nevím, odkud byl nebo jak se jmenoval, akorát mi řekl, že je Olach. Ještě že to takhle dopadlo, kdo ví, kam by mě byl vzal, určitě do nějaký díry pod lesem na Slovensku. Zarazila se, Jéžiši, jen to ne! Častějc jsme hladověli, než jsme byli sytý, táta neměl práci, měli jsme jen tu trochu jídla, co máma přinesla od vesničanů, anebo shnilý brambory, co jsme si nakopali na polích. Až když jsme přijeli sem do Čech, dostal táta práci. Jáj, už abych porodila, hladila si břicho dlaněmi, ještě měsíc a na svět přijde ten náš malej Olach.

      „Mando! Mando!“ slyší venku pokřikovat Bežu. Jde k oknu, a co nevidí, Beža s kočárkem. „Pojď honem dolů, koukej, co jsem ti přivezla!“

      „Takovej krásnej, kdes ho vzala?“

      „To nic není! Ale podívej se ještě dovnitř, jaký tam jsou krásný oblečky na miminko. Všechno to přivezla nějaká paní k nám do Cihelny. Já jsem to všechno sebrala, ani jsem k tý paní nikoho nepustila, řekla jsem jí, že to je pro sestru a že čekáš příští měsíc miminko, a tak mi to dala zadarmo!“ s nadšením vytahuje z kočárku šatečky a dupačky a klade je Mandě do rukou.

      „Božínku, Bežo, jak je to všechno krásný! Děkuju ti, sestřičko, a fakt ta paní nic nechtěla, ani korunu?“

      „Ne, dyť ti povidám, šla jsem koupit prášek na praní a zahlídla jsem ji, jak vchází do Cihelny, moc hezkou paní s kočárkem, tak si řikám, co tady potřebuje, koho hledá, a tak jdu k ní a ptám se jí: ,Keho hledace?‘ — A ona na to: ,Nevíte, kdo by chtěl tenhle kočárek a výbavičku pro miminko?‘ — No a já říkám: ,Kelo za to všicko chcece?‘ — ,Né, to dám zadarmo, já už to nepotřebuju.‘ Tak jsem to hned sbalila, protože ostatní Romky už k tý paní taky přicházely. Kdybys je slyšela, bosorky, jak se vzájemně překřikovaly: ,Nedavajce to jim, bo ona jejich sestra še prespala s vojakom, dajce mně, bo moja něvesta taky je hruba,‘ dala se hned slyšet černá Juraňa. Ale ta hodná paní mi šoupla do ruky kočárek a povídá: ,Vemte to vaší sestře.‘ Ty ženský to nemohly přenýst přes srdce, když to viděly, a hned tý gádžovce začaly nadávat. Poděkovala jsem jí a milá paní hned utíkala pryč. ,No to snad né!‘ kdákaly ty slepice,“ smála se Beža.

      „Dobře jsi udělala, že ses nedala!“ smála se s ní Manda. „Půjdeš k nám nahoru?“

      „Jenom ti to pomůžu vynýst, musím jít domů a říct to taky mámě. Ona ještě neví, že jsem ti to přinesla.“

      „Jen se neboj, však už jí to ty romský drbny donesly, jakou má šikovnou dcerunku, žes všechno urvala ty!“

      „No ale stejně musim jít. Tak pojď, vynesu ti to do bytu a pádím. Máma čeká na prací prášek, dyť já jsem ho ani nekoupila! Jéžiš, ta mi dá, kde jsem tak dlouho! Potřebuje prát, a já se tady vykecávám.“

      „No tak už utíkej domů, ty kšeftařko, a díky, Bežko. Dávej na sebe pozor, aby tě ženský nechytly a nedaly ti nakládačku.“

      „Hehe, jen si nemysli, že já se jich bojim! Hned je pošlu někam, to si můžou zkusit, že jo, Mandi!“ a rozeběhla se domů.

      Manda si rozložila oblečky po posteli a těšila se s nimi, jaké jsou maličké a roztomiloučké. Nešlo jí do hlavy, proč ta panička přivezla k Romům i takový krásný kočárek. Ale co se tím budu zabývat, proč ho přivezla, stačí, už o tom nebudu přemýšlet! natáhla se na postel a usnula. Probudily ji bolesti, ech, jaj, co je to se mnou? Bolelo ji břicho. Pobíhala po bytě a masírovala si ho. „Jaj, jááj, poslouchejte, maminko, bolí mě břicho, co mám dělat?“

      Tchýně ji neměla ráda, tak jenom utrousila: „Už to na tebe přišlo, už se ti narodí ten parchant.“ Vtom ale do dveří vešel Bélko: „Rychle, rychle, musíme zavolat sanitku, rodí mi žena!“

      Dovezli Mandu do špitálu a za půl hodiny porodila chlapečka. Pojmenovala ho Ferko po svém otci. Za pět dní ji pustili domů, ale bez synka, byl osmiměsíční, tak ho ještě nechali v porodnici. Manda byla ráda, že je miminko zdravé. Doma se všichni radovali, že všechno dobře dopadlo, jen tchýně se na Mandu občas zamračila, ale Manda předstírala, že nic nevidí.

 

Tady na Bouračce žilo víc Romů než v Cihelně. Všechny baráky už byly hodně staré a některé už se rozpadaly. Město ty rozvalené domky bouralo, proto Romové z Cihelny přezdívali místním „Romové z Bouračky“. Na Bouračce byla velká kamenná kašna. Vprostřed té kašny byl vytesaný kamenný andělíček, kterému stříkala voda z pindíku. Když bylo teplo, malé děti se v kašně koupaly a ženské tu pomlouvaly Romy z Cihelny.

      Pomlouvaly taky Mandu, a proto ji tchýně neměla ráda. Styděla se, když jí říkaly, že její syn je trouba, když si vzal odkopnutou couru. Její manžel byl ale moc hodný člověk a Manda se mu zamlouvala. Pořád své manželce domlouval: „Proč těm mladejm nedáš pokoj, vidíš, že se maj rádi.“ Ale stará byla potvora. Nemohla Mandu vystát, a navíc jí do domácnosti přivede nemanželské dítě.

      Děťátko bylo dva měsíce v porodnici, než jim ho dali domů. To už Béla dostal od výboru byteček a miminko si už přinesli do vlastního. Celá rodina se na něj přišla podívat, všichni se z něj těšili a brali si ho do náručí. Jen tchýně nepřišla. Mandě byl jeden pokojíček malý, ale byla šťastná, že už nebydlí u Bélkovy matky. Věčně jí na Mandě něco vadilo a dokázala se na ni jenom mračit. Kdo ví, co by provedla teď, když už by tam bylo i miminko.

 

Chlapeček byl vyzáblý a Manda měla prsa plná mléka. Dávala mu pít pokaždé, když zaplakal; vše podřizovala péči o malého. Bélkovi už to taky šlo na nervy, že se víc točí kolem miminka než kolem něj. Když viděl, jak se s malým mazlí, přišel mu na mysl Olach a hned ho v tom malém viděl. Přistihnul se, že na miminko žárlí. Teď dával matce za pravdu. Máma měla recht, když mě varovala: to ti nikdo neodpáře, že jsi jí zachránil čest, ona tě nemiluje. Tohle všechno mu běželo hlavou každou noc. Sedm měsíců už se mnou nespala, od chvíle, co se narodil ten malej Olach. Já už to dál nevydržím, neovládnu se!

      „Mandi, neuděláme si další miminko? Já bych chtěl holčičku,“ vypadlo z něj zničehonic.

      „Ještě je brzo, vždyť Ferkovi je teprve devět měsíců,“ bránila se. „Až tak příští rok.“

      „Cože? Ty mi budeš odmlouvat?!“ Šel k ní, povalil ji na postel a vrazil jí facku. „Co si myslíš? Že mi budeš rozkazovat, kdy s tebou mám spát?“ Choval se jako zvíře, takhle Manda viděla Bélka poprvé. A vzal si ji násilím. „Odteď mě budeš poslouchat na slovo, slyšíš?!“ chytil ji za vlasy a zatřásl jí hlavou. S pláčem odpověděla jen „ano“. Celou noc proplakala a nešlo jí do hlavy, proč ji zničehonic zbil a co se mu stalo. Vzala malého a tiskla se k němu. Usnula až za svítání.

      Ráno odešel Bélko do práce a zamknul ji v bytě; bál se, aby mu neutekla. Probudil ji chlapečkův pláč. Dala mu prs do pusinky a pozorovala ho, jak pije. Půjdu domů k mámě. Když tu zůstanu, co když zbije i malýho! Anebo co já vím, co když znovu zbije mě! Ale ne. To on je jenom nervózní, že jsem s ním dlouho nespala. Já ho mám ráda, vždycky při mně stál, nedopustil, aby mi nadávali. Kdepak, je to můj manžel a nemůžu ho opustit. Ale to, co proved včera v noci, to bylo naposledy. Znovu usnula ona i dítě s prsem v pusince a spali až do odpoledne.

      Dokud Bélko nepřišel z práce. „Oni ještě spí! Mandi, tak vstávej!“ dělal virvál a hledal něco k jídlu.

      „Šmánkote, kolik je to hodin, já jsem tak tvrdě usnula. Ale čemu se divím, když jsem celou noc nespala! Včera ti přeskočilo a malej se taky probudil teprve teď, když tě slyšel vyvádět.“

      „No tak oblíkni sebe a malýho a jdeme se najíst k našim, když jsi nenavařila.“

      „Tam já nejdu! Jdi si, jestli chceš, já nemám hlad. Než se vrátíš, bude navařeno.“

      „Tak dělej, jak myslíš, já jdu, stejně jsem už u mámy nebyl čtrnáct dní. Uvař halušky s bramborama, brambory i mouku máme.“ A byl pryč.

      Ani mně nezatopil v kamnech, trotl. Co nadělám, musím i malýmu uvařit brambůrku, už je takovejch hodin, a on měl jenom samý mlíko. Manda byla jako vítr, raz dva zatopila v kamnech, dala vařit vodu, na sporáku oloupala brambory a už krájela halušky do vroucí vody. Zrovna když krmila synáčka, Bélko přišel domů.

      „Tak co jsi měl u mámy dobrýho? Mám ti naložit halušky?“

      „Ne, nechci halušky. Chci tebe a chci holčičku!“ Začal ji líbat, shodil z ní šaty a nechal ji stát nahou vprostřed místnosti. Viděl na ní, že se třese. Vzal prostěradlo a přehodil ho přes ni: „Promiň, Mandi, já tě hrozně miluju a bojím se, že už mě nemáš ráda, protože jsem takovej vůl.“

      „Jéžiš ty seš hlupáček!“ objala ho a sama ho zulíbala. Oddala se mu celá. Bélkovi bylo blaze. Obavy, jestli ho má Manda ještě ráda, v sobě nosil dlouho. Teď byl ale šťastný a zkrotlý. Leželi si v náručí v posteli a ani nevěděli, jestli je noc, anebo den. Probralo je hlasité bušení na dveře.

      „Co tak dlouho vyspáváte?!“ halasila Beža, „dyť už je skoro poledne, a u vás je furt tma.“

      „Bélko, vstávej, sundej ty prostěradla z oken!“

      „A jéje, je tu Beža! A my jsme ještě v posteli. Počkej, Bežko, hned otevřu dveře!“

      Vlítla dovnitř jako uragán a hned rozrazila okna. „Venku je tak krásně, a vy jste zabedněný doma. Kdepak je náš chlapeček? Tady je, spí jako starej chlap!“ vyndala miminko z kočárku a opusinkovala ho. „Poslala mě máma, máte přijít domů, dyť jsou Velikonoce!“

      „Dyť my víme, Bežko,“ zezadu k ní přišel Béla a vylil jí plný hrnek vody na hlavu.

      „Jéžiš, zbláznil ses?“ polekala se. „Od rána jsem furt mokrá. A ty se nesměj! Taky ji polej vodou, Bélko!“

      „Ne! Mě ne!“ a skočila zpátky do postele a přikryla se peřinou.

      „Ale jo, jen ať jsi zdravá,“ a taky na ni chrstnul hrnek vody.

      „Jé, koukej, cos proved, peřina je celá mokrá!“

      „No bóže, do rána uschne, a teď už fofr, oblíkněte se, máma na vás čeká s obědem. Já půjdu s malým napřed, než se oblíknete, já už budu doma. Jo, a na dolním konci Bouračky hraje muzika. Ani tam nechoď, Mando, protože všechny ženský tahaj ke studni a polívaj je.“

      Hudba na Bouračce vyhrávala po oba sváteční dny. Muzikanti seděli na dvoře a popíjeli.

 

Přešel měsíc a půl a Mandě nebylo dobře, pořád se jí chtělo zvracet a byla věčně ospalá. Že bych byla těhotná? pomyslela si. Ale hloupost, dyť malýho pořád kojim. Všichni říkaj, že dokud se miminko kojí, nemůže ženská otěhotnět,“ zahnala tu myšlenku. „Ale co když jo! Při Ferkovi mi takhle nebylo.“

      Bélko přišel z práce a našel Mandu spící. „Mando! Tak takhle ne! Zase ti není dobře? Zejtra s tebou zajdu k doktorovi. Ani neuklízíš, ani nevaříš, jenom spíš! Ještě že je malej u tvý mámy, protože bys mu ani za celej den nedala najíst.“

      „Když mně je tak špatně, Bélo! A jak to tak vidim, bude mi zle ještě osum měsíců,“ položila si ruce na břicho.

      „Cože? Jsi těhotná? Ty moje milovaná zlatá ženuško! Budeme mít děťátko!“ obejmul ji a zlíbal jí celý obličej. „Tvoje máma už to ví?“

      „Jasně, proto mi hlídá chlapečka, ví, že mi není dobře.“

      „Ještě tam může chvilku pobejt, já chodim do práce a ty se musíš šetřit. Nemůžeš ho teď zvedat do náruče, dyť už mu bude rok, a taky už ho přestaň kojit! Jí všechno, ne?“

      Manda nic neříkala, zdálo se jí, že to tak bude lepší. Dyť máma je ráda, že je Ferko u ní, a já mám teď co dělat sama se sebou.

 

Celé těhotenství ji bolel žaludek a hrozně ji pálila žáha. Ferko byl u babičky. Už chodil a breptal první slovíčka. Babička s dědou a s Bežou ho zbožňovali. Vnesl jim do života spoustu radosti. Všichni tři ho rozmazlovali a nedali na něj dopustit. Děda byl navíc pyšný, že se Ferko jmenuje po něm. A pořád říkal: „Pámbů nám dopřál chlapečka až na stáří.“

      „Byla ses podívat u Mandy? Jak je jí? Ani nechodí za Ferkem,“ zeptal se Beži.

      „Jo, byla jsem tam ráno, pořád je jí špatně. Máma jí poslala polívku, ale ani ji nejedla, jí jenom chleby s máslem a otravuje s čajem.“

      „Pámbů potěš, co ta bude mít za mimino?“ kroutil táta hlavou, „když byla těhotná s Ferkem, jedla všecko a nic jí nebylo.“

      „Dyť sám víš, že každý těhotenství je jiný,“ vložila se do toho máma, „při každým dítěti má ženská jinou náladu. Tentokrát to podle mě bude holčička,“ pousmála se máma.

      „Jdi mi k šípku s holkama!“ rozzlobil se naoko táta.

      „Hlavně ať jsou oba zdraví. Koukni na Ferka, jakej je z něj chlapík, jak se mu zakulatily tvářičky jako červený jablíčka, co je u nás,“ a babička začala vnoučkovi hubičkovat líčka. „Ferko už zůstane u babičky, že jo, ty moje princátko!“

      „Možná vám ho Manda nechá, ale jen co porodí a bude jí dobře, hned si pro něj přijde. Dyť už ji to čeká tenhle měsíc! Anebo vám přinese i to druhý miminko, abyste ho taky vychovali,“ rozesmála se Beža.

      „Co to tady vykládáš, takový hlouposti,“ máma ji pleskla po hlavě hadříkem od nádobí.

      „Prosimtě, dělám fóry, ne, to mě hned musíš plácat tim smradlavým hadrem?“ a dlaněmi si upravovala vlasy.

      „Tak nedělej takový blbý vtipy, když vidíš, že tvý sestře není dobře.“

      „Přestaňte už žvanit,“ děda Ferko vzal housle do ruky a brnkal na struny a malý Ferko do toho tleskal ručičkama a poskakoval. „Tady se koukněte, jak nám náš zlatej chlapeček tancuje…“

 

 

(…)

 

 

Taky jste napjatí, jak se bude soužití Mandy s Bélkem dál vyvíjet? Co myslíte, zůstane Ferko u babičky, nebo si ho rodiče vezmou zpátky k sobě? A kam ho asi osud zavane? Nevrátí se Olach pro Mandu a své dítě? A nevyostří se letitá nedůvěra mezi Romy z Cihelny a z Bouračky?

 

Sledujte KHER.cz, kde se ve správný čas dozvíte víc.

 

 

 

E Manda

 

 

Tosara o kham peťarlas u marlas andro oblaki. La Mandake prosto pro muj ajso šukar taťipen. „Jáj!“ vichuťiľa pal o stružľakos tele u thoďa o šero avri andal e oblaka. „Ušťen imar upre, dikhen savo šukar tato ďives!“

      „Mando! O benga tut te len, so kajsi vika keres sig tosara!“ zvičinďa pre late o dad.

      „Ta na džanes soske, dado, imar džala le slugadžiha peske andro veš, avri tates, šaj bešen pre čar.“

      „Čit imar! Tu dodikhľi, kaj savoro džanes,“ u choľaha čhiďa e Manda pal e phen e topanka.

      „Ta tumen na preačhona te kerel andro kher tosara bida, an ča mange o remeňis, demava the jekha the dujtona!“

      „Aľe imar preačhon u thoven pes te pratinel,“ andal oka kher zvičinďa e daj u prithoďa o kašt andre šparheta. „Raz dva upre, kampel mange te anel paňi u te thovel o mas te taďol.“

      Bešenas andre Cihelňa, avka pes vičinel ada koter. O cehli pes adej imar čirla na kerenas, aľe o nav avka ačhiľa. Dživenas adej buter Roma, varekas sas jekh kheroro, aľe baro, u varekas sas duj kherora, aľe cikne. The len sas duj cikne kherora, jekh kaj tavnas u jekh pro soviben. La romňake o Del na diňa buter čhaven, ča kale duje čhajen, okole duj muršora, sar uľile, ta lake mule.

      E Manda sas phureder, imar lake sas dešuochto berš, u la Bežake dešuštar berš. Kajča e Beža pes kerelas phureske, sas bari pletkošno, sa so šunelas, phukavlas avri. Vašoda la ňiko paš peste na kamelas u tradenas la pašal peste het.

      „No ta so! Na šunďal, Bežo, imar paňeske kames te džal!“

      „No ta maj! Dža tuke korkori. Te džanes te phirel pal o slugadža, ta dža the paňeske,“ asalas la Mandatar.

      „Mamo, na phenes lake ňič?! Chudela mandar, dikheha, so oj mindig labdinel!“

      „He, he! Sar tuke avela pereha, ta so paľis kerena,“ na delas pes e Beža. „Sem ov hino pal e Slovensko u mek vlachiko čhavo. Maj dikheha, sar dosogalinela, phenla tuke ,sbohem‘,“ džungale asabnaha lake bešelas pre čhib.

      E Manda iľa o vedros u rovibnaha denašľa avri. „No ča sal tu aľe džungaľi čhajori, so tu andre late keres? No u so, te ela phari! Avri la na čhivaha. Viľikerďom tumen ta the ole čhavores viľikerava! U imar na kamav ňič te šunel. E metľa andro vast u šulav avri o kher, bo me tut laha demava!“ choľaha lake e daj čhiďa e metľa.

      „No ta mange jekh, keren, sar kamen, aľe me koles džminos na bavinava.“ Iľa e metľa u šulavlas o phusa, so pele avri andal o stružľakos. O vedros paňi e Manda thoďa pro stolkocis u aňi na dikhľa pre Beža. Bešľa peske paš e šparheta.

      „Mandi, soske ole slugadžicis na anes adej ke amende te pobešel?“

      „Joj mamo, adej andre ada chlivos, sem nane amen aňi haďi, sovas pre phuv pro stružľaka. U so adej hin: šparheta, skamind, duj stolki the jekh šifoňeris. Pre bari ladž les anava adej.“

      „Haha, bo len hin feder pre Slovensko!“ asalas e Beža. Andro kher ačhiľa cicho u so trin džeňa pes rozdikhle pal o kher.

      „Čačes, igen čores dživas. Koda so zarodel o dad pro melioraci, ta ča avka hoj hin pre oda chabenoro. Aľe čhajale, dela amenge o somnakuno Devloro, kaj ela feder.“

 

Avri sas tato ňilajutno ďives u e Manda geľa avri. Imar na sas lošaďi, andro šero lake sas o lava, so phenďa e Beža, „sar avela pereha“. „Ta sar!“ dumineles pre peste, „hoj bi imar džanelas, e ľimaľi?“ u dikhľa peske pro per. „Sem ňikaske mek na phenďom, adaďives mekča kamľom te phenel le Vlachoske.“

      Korkori na džanelas, keci hiňi phari. Anglo trin čhon pes leha arakhľa paš e mozi u ov peršo pre late prevakerďa. Aľe gondolinlas, hoj phučla latar, či leha na džala andre mozi, u takoj akorestar pes lake zapačinďa, sas šukar murš. Pal o kasarňi sas ajsi cikňi karčmica u ňilaje šaj pes odej bešelas avri paš ajse cikne skamindora, vičinlas pes U Koně. Odoj o Roma na phirnas, aľe on odej phirenas peha sakovar, kana les mukhenas avri. U Manda duminelas, kaj pal o čhon leha suťiľa. Akana merkinelas, kaj duj čhon la na sas peskro. Andro šero lake e goďi chuťkerlas u na domukhelas, kaj te gondolinel pre varesoste avreste.

      „Ko džanel, či o Vlachos manca ačhola adej, choc te leske phenava, hoj som phari? Akana hin augustos u pro agor septembroske dosogalinla u džala khere pre Slovensko. U me odej te džal na kamav, odarig avľam pro Čechi u akana pale te džal?! Jáj, oda na! Na phenava ňikaske ňič, som šukori, na dičhola pre mande, až može sar džava te ločhol,“ gondolinďa e Manda.

      „Mandi! Mandi! Ta so, kašuki sal, na šunes?“ vičinlas pal late e Haňa. „Ta so džas, aňi na dikhes? So pes ačhiľa?“

      „Aľe ta na džanes e Beža!“

      „Joj, odi tiri phen, oda baro bitangos, nane lačhi! Sem me bi la marás tosarastar dži raťi, la pletka. U chin lake, dikh, sar šukares, džaha paš e amari ambroľin, odej ena o čhaja. O čhave bašavena pro gitari, giľavaha the pherasa keraha lenca.“

      „Joj, Haňo, mange pes na kamel, nane man adaďives pasija pro pherasa.“

      „Ta so keraha, Mandi?“

      „Ta tu tuke ker, so kames. Me džava pal o Vlachos, mušinav leske vareso te phenel.“

      „Tu sal phari, na?! No akana so kereha, te tut na lela romňake! Jáj!“ jajčinďa e Haňa.

      „Ča ňikaske ma vaker!“ učharďa lake le vasteha o muj e Manda.

      „Džava tuha, me les dava, sar phenla, hoj tut na kamel!

      „Na, Haňo, me džava korkori, tu ča ľiker o muj.“

      „Ma dara, me ňikaske ňič aňi na pipinava.“

 

E Manda avľa khere. Imar sas tado, pro skamind sas o baro čaro, andral džalas le haluškendar e bari pachota. „Le e roj u av te chal!“ vičinlas la e daj kijo čaro. Ča trin roja thoďa andro muj u hazdľa pes lake e žombra. Savore pre late dikhle.

      „No so! Phari som. Adaďives leske phenava u tajsa les anava adej.“ E Beža nakhaďa o haluški u maj so natašľiľa andre, aľe ňič na phenďa.

      „No ta so imar, tajsa les an, vakerava mange leha,“ phenďa o dad u ušťiľa pašal o skamind. E daj the e Beža sas cicha, na phende aňi lavoro.

      Palodilos geľa e Manda kijo kasarňi u diňa les te vičinel avri. „Ta so avľal avka sig, Mandi, ačhiľa pes vareso? Mek našťi džav avri, až štare orendar man mukhena avri!“ phenďa o Vlachos, sar doavľa kije kapura.

      „Šun, avľom, bo miro dad tuha kamel te vakerel u vičinel tut ke amende khere. U phari som!“ geľa savoro andal e Manda jekhe dichoha.

      „Fííí!“ zašoľardža o Vlachos. „Ta oda nalačhes! Mandi, me tuha našťi ačhav, man hin khere romňi the jekh čhavoro. E fameľija man murdarla, te na visaľuvava khere ke romňi!“ –

      „Ta murdarela tut adej miri fameľija,“ chuťiľa leske andre duma u rovibnaha denašelas khere e Manda. Rovľarde jakhenca chuťiľa khere pro stružľakos. „Ta so, mri čhaj! So pes ačhiľa?“ laskinlas la pal o bala e daj.

      „Hin les romňi the čhavoro!“ rovibnaha la da obchudľa.

      „No ta so imar keraha, na murdarava tut, u le čhavores tuke mukheha, ov pes pro svetos na mangelas.“

      „So ča mek phenla o dad?“

      „Ma dara tut, me imar leha prevakerava u tu križ phus, kaj te thoves o pindro avri andal o kher!“ zakošľa e daj u geľa pal o rom, leske te phenel, so pes dodžanlas la čhatar.

      „No ta oda na! Miri čhaj na ačhola pre ladž pereha, me la romeste mek thovava!“ choľaha demaďa la burňikaha andro skamind. „Me laha akana na vakerava, bo la mušinás te murdarel, na kamav la te dikhel, ňiž lake arakhava romes!“ u pale demaďa andro skamind. „U akana džav andre karčma te pijel!“

      E Manda šunelas, so vakerlas o dad la daha u mek buter rovlas. La goďaha lake pregeľa: „Denašava het varekhaj, kaj man ňiko na džanel, našťi adej avav, bari ladž kerďom la fameľijake. Sa o Roma amendar asana u o bare čušagi mandar kerna. Andro lubňa mange rakinena!“ u mek buter rovlas.

      „Ma rov ajci, sem imar e perňica sa cinďi tire apsendar. Mandi! Ča me šunava varekastar, kaj asal, dikheha, savi paťiv mandar chudela. Džanes, savi man hin čhib! Imar ma rov, chin pro Vlachos, th‘avka mange pes na pačinlas, o čudakos. Mek me les mi dikhav, dava les, mandar peske na cinla!“

      „Na, Bežo, ma ker ňič, mangav tut. Čhand pre leste; me imar leha ňigda na prevakerava u the avkes imar aver čhon dosogalinela u džala khere pre Slovensko. Me kales ciknes dava het. O benga les te len, le Vlachos!“

      „A tu ňikas na dena het! No so, ela amen cikno Vlachocis!“ rozasanďiľa pes e Beža.

 

O Vlachos peske olestar, so šunďa la Mandatar, na kerďa ňič. Pašľolas pro trastuno haďos u dikhelas andre povala: „Vibito čhaj, imar džanel, kaj džav khere, ta sigo mange avla te phenel, kaj hiňi phari. Ta sem la aňi na kamavas, oda sas ča avka! Dikhľom la raťi pro foros, thoďom man laha andre duma, geľam pes te predžal u oj mange sikhavlas, so adej andre ada forocis savoro hin. Ľigenďom la paš o lengro kher u akorestar pal mande phirlas oj sar diliňi! Joj, na kampľa mange laha te sovel imar akana pro agor slugadžipnaste!“ demavelas pes le angušteha andro šero, „so te čačes phari! Aľe na! Oda oj ča pre kamukeri phenďa, e vibito.“ The paťalas the na. „So laha phirďom, štar čhon, u imar phari! Ta kaj me laha ačhás, te man hin šukar romňi the miro kedvešno čhavoro, so pre ma khere užaren. Sogalinavas adej pandž čhon. Joj, imar het mi džan ala ďives, sig kaj te džav khere,“ gondolinlas o Vlachos pre peskri fameľija. „Ada jekh čhon na džava avri, te na man zdžav laha abo lakra fajtaha. Ko džanel, so bi man kernas, aňi upre na kamav te gondolinel.“

 

Tel o jekh ďives džanenas savore Roma pal e Cihelňa, kaj e Manda khabňi. E Beža sas fest choľamen. Ko la dikhelas, takoj latar phučenas: „Ta so tri phen phari?! U s‘oda Vlachos, lela peske la či la mukhela pereha?“

      „No oda ná! Ta so, dine avri andro rozhlasis, kaj imar savore džanen? Perumos andre tumende te demel!“ koškerlas len. „Dikhen pre peste, sar tumen dživen!“

      Choľaha avľa khere u pekľa le vudareha: „Mamo, sem savore Roma imar vakeren pal e Manda!“

      „Sem oda ňič, sem on preačhona. Ma dara, o Roma imar ajse, rado šunen pal aver bibacht. Ča len mukh, mi vakeren, on preačhona.“

      „Joj, mamo, tu sal ajsi! Kaj mukhes tuke pro šero te chinel. Pal tute hiňi e Manda ajsi, sar avka dopeľa.“

      „Aľe dela lake mek o Del bacht, mek džala romeste the le čhavoreha. Kaj sem na ela jekh oj pro svetos, kecenge pes ada ačhiľa, u dživen romenca. U imar cicho! O dad avel. Idžestar na sas khere. Dikhela, savi vika thovla, te imar the leske o Roma vakernas, savi les hin čhaj.“

      „Dududu,“ giľavelas peske o rom, sar phundravelas o vudar, „ma daran, savoro ela mištes! Somas ko kirvo, popiľam u leskro čhavo o Belkas kamel amara Manda! U kaj hiňi phari leske jekh, bo leske pes oj pačinelas imar čirla. U de man te chal! Bokhalo som.“

      „Jáj, ta s‘oda tu kerďal, imar calkom diliňaľiľal!“ vichuťiľa pre leste e romňi.

      „Ela pal miro! Tajsa avena la čha te mangavel! U na kamav ňič te šunel. Vičin mange la Manda!“

      „Adej som, dado.“

      „No! Šunďal savoro, Mando, tajsa tut avena te mangavel. O čhavo nane rosno u priačhol the pro čhavoro, doužares. Ta so phenes, e paťiv tuke zaučharla.“

      „Na džanav, savi paťiv, te savore Roma imar džanen, kaj som phari.“

      „No u so? Avka lenge phandaha o muja.“

      „Mange jekh, te man kamel, avava leskeri romňi, sem ov o Belas nane džungalo čhavo. Me džanav, kaj pal mande kerlas.“

      „No dikhes, romňije, e Manda kamel, u so tu dudrines. Tajsa avena te mangavel u aver čhon šaj keras o bijav.“

      „Oda pes tuke mištes vakerel, u khatar lava o love pro bijav? Ha, oda imar na leperes, so! Ta so keraha bijav pre ladž, te love nane!“

      „Ma dara pes ňič, mri romňi, kerav buťi, na, so ela, ta ela.“

      „Ta ker, sar džanes.“

      Raťi e Manda našťi zasuťa, gondolinlas maj pro Vlachos, maj pro Belkas. „So te mek avela o Vlachos u phenla, hoj peske kerlas pheras? Na, na, dikhľom, save jakha thoďa, les hin romňi. U o Belkas baro pherasuno čhavo, na ela mange leha planones,“ avka peske phenlas e Manda, ňiž na zasuťa.

 

Aver ďives sas sombat. „Ušťen, čhajale, richtinen savoro, o kirvo le čhaha maj avla pro dilos.“

      „Ta so, Mando, priačhos pre kada, so o dad dovakerďa, vaj na?“

      „Aľe he, Bežo, so kamavas te kerel, pereha phirava bijo rom? The rado som, kaj o dad kada kerďa, sem o Belkas nane rosno, na.“

      „No nane, aľe o cikno na ela leskro, so te les marla, sar uľola!“

      „Aľe ma dara, ov ajso nane.“

      „No, no, no! Dikhaha.“

      „Dikh ča, imar aven!“ dikhľa le Romes le Belkaha pal e oblakica.

      „Aven andre, kirvo miro, bešen pal o skamind. U tu, romňije, rakin o chaben.“

      O Belkas dikhelas pre Manda. „Šukar čhaj, tumari Manda. Te man kamela, lava mange la adaďives khere, so phenen?! The avka čhoneha ela bijav.“

      E daj diňa avri o jakha. „So! Imar adaďives la les?“

      „Avka mištes,“ poklapkinďa les pal o phiko o dad, „oda murš! So phenes, Mando?“

      E Manda pes zaladžanďiľa, aľe phenďa: „Te kames, ta tuha džava,“ u sikhaďa pro cikno gombocis pre phuv, „nane man buter ňič, ča kada, so mande paťardo.“

      O Belas bešelas avri andal o foros u lačho koter khatar lende. E daj the e Beža pocichi rovenas, kaj len o dad le kirveha te na šunen. On pijenas dži kaľi raťi. O Belkas iľa la Manda tele khak u ľidžalas peske la khere.

 

La Mandake ke lende sas mišto, sovelas pro haďos, na sar khere pro stružľakos. O Belas kerlas laha o bare pherasa, e Manda ča asalas. Vast vastestar pes chudenas, te džanas pro foros. O Roma sar len dikhenas, ta ča o pletki marnas, aľe on peske olestar na kernas ňič. E daj the o dad sas rado, kaj la Mandake le Belkaha mištes. Ča te e Manda dikhelas peske pro per, gondolinlas pro Vlachos u takoj cirdelas pharo jilo: „Ko džanel, kaj leske agor, sem aňi na džanavas, khatar sas, aňi sar pes vičinlas, ča mange phenďa, kaj hino Vlachos. Feder avka hoj pes ačhiľa, ko džanel, kaj man iľahas, nadzem pale varekhaj andre varesavi chev tel o veš pre Slovensko.“ Zarazinďa pes: „Jáj, ča odej na! Buter bokhaľuvahas ňiž samas čale, le dades buťi na sas, ča so e daj anlas le gadžendar varesavo chabenoro abo pal e maľa kidahas o kirňavki gruľi. Až adej pro Čechi sar avľam, geľa o dad andre buťi. Joj, imar het te ločhiľomas,“ makhelas peske o per le vastenca, „mek čhon u avela pro svetos kada cikno Vlachocis.“

      „Mando! Mando!“ šunel te vičinel la Beža avral. Džal kije oblaka u so na dikhel, la Beža kočariha. „Av sig tele, dikh, so tuke anďom!“

      „Ta khatar iľal, savo šukar?“

      „Oda mek ňič! Aľe dikh mek andre, save šukar rentici pro cikno. Savoro anďa varesavi raňi k‘amende andre Cihelňa. Me takoj savoro chvatinďom, mek aňi ňikas kije raňi na domukhľom, phenďom, že to je pro sestru u kaj užares aver čhon ciknes, ta mange diňa savoro hjaba!“ bare radišagoha kidel ciknore gadora andal o kočaris u del la Mandake andro vasta.

      „Jáj, Bežo, savo šukar savoro! Paľikerav tuke, pheňori miri, u čačes ňič na kamelas e raňi, aňi koruna?“

      „Na, sem phenav tuke, me džavas te cinel sapuňis pro rajbišagos u la dikhľom, sar avelas andre Cihelňa, bari šukar raňi kočariha, ta phenav peske, so oj adej kamel, kas rodel, ta geľom ke late u phučav latar: ,Keho hladace?‘ — No u oj phenel: ,Nevíte, kdo by chtěl tenhle kočárek a výbavičku pro miminko?‘ — No u me phenav: ,Kelo za to všicko chcece?‘ — ,Né, to dám zadarmo, ja už to nepotřebuju.‘ Ta me takoj chvatinďom, bo imar o Romňija avenas tiž ke raňi. Te šunďalas len, le bosorken, sar jekh pal aver vičinenas: ,Nedavajce to jim, bo ona jejich sestra še prespala s vojakom, dajce mně, bo moja něvesta taky je hruba,‘ e kaľi Juraňa maj pes thoďa. Aľe e raňori mange diňa andro vast o kočaris u phenďa: ,Vemte to vaší sestře‘. Imar lenge sas pro jilo, sar kada dikhle, takoj la gora koškernas. Paľikerďom lake u takoj e gori denašelas het. ,Ta kááj!‘ kola opici vriskinenas,“ asalas e Beža.

      „Mištes kerďal, kaj pes na mukhľal!“ asalas the e Manda. „Aves upre ke lende?“

      „Ča tuke šegitinava te ľidžal upre, mušinav te džal khere u te phenel tiž la dake. Oj mek na džanel, kaj tuke ada anďom.“

      „So, imar lake o Romňija phende, savi la hin lačhi čhajori, kaj chvatinďal tu savoro!“

      „No aľe th‘avka mušinav te džal. Av, ľidžav tuke upre andro kher u džava. E daj užarel pro sapuňis, sem mek les aňi na cinďom! Jááj, dela man jag, kaj ajci som! Kampel te rajbinel u me peske som adej.“

      „No ta denaš imar khere, tu kšeftarko, u paľikerav tuke, Bežko. Merkin pre peste, te na tut chuden o Romňija u rakinen tuke.“

      „Haha, ma paťa, bo me lendar darav! Maj len varekhaj bičhavavas, manca šaj on keren, na, Mandi!“ u rozdenašľa pes khere.

      E Manda rozthoďa peske pro haďos o gadora u laskinlas pes lenca, kajse čeporore u save šukarore. Na džalas lake andro šero, soske odi gori anďa ko Roma the ajso šukar kočaris. „Aľe so me upre duminava, soske anďa, u dosta, na duminav imar!“ Pašľiľa pro haďos u zasuťa. Uštade la o dukha, ech, joj, ta so mande? Dukhalas la o per. Denašelas pal o kher u čuchinlas peske o per. „Jaj, jáj, šunen, mamo, o per man dukhal, so kerava?“

      E sasuj la narado dikhelas, ta ča phenďa: „Imar pre tu avľa, imar ločhoha le koperdanos.“ Aľe akurat avľa o Belkas andro vudar: „Sigo, sigo, kampel te vičinel la sanitka, e romňi mange ločhol!“

      Ľigende la andre špitaľa u pal o jepaš ora ločhiľa e Manda muršores. Diňa leske nav pal o peskro dad Ferkus. Pal o pandž ďives la mukhle khere, aľe le čhavores na, sas ochtočhonengro, ta mek les mukhle andre špitaľa. E Manda sas rado, kaj sas o cikno sastoro. Savore andro kher raďisaľonas, kaj sa mištes dopeľa, ča e sasuj varesave chmuri čhivkerlas pre Manda, aľe Manda kerlas, hoj ňič na dikhel.

 

Adej pre Buračka bešenas buter Roma ňiž andre Cihelňa. Savore kherora sas igen purane, varesave pes imar rozperlas. O foros burinelas kale rozpele khera, vašoda o Roma andal e Cihelňa phenenas „o Roma pal e Buračka“. Pre adi Buračka sas bari baruňi chaňig. Maškaral chaňigake sas kerdo baruno muršoro, so leske o paňi čuľalas andal o peloro. Sar sas tates, avri o cikne čhave andre landžonas u o Romňija ča adej ohvarinenas le Romen andal e Cihelňa.

      The la Manda ohvarinenas, vašoda la e sasuj narado dikhelas. Oj pes ladžalas, kana lake phenenas, hoj la hin dilino čhavo, kaj peske iľa presuťa lubňa. O rom baro lačho manuš sas u e Manda leske sas pre dzeka. Mindig la phurake phenlas: „So na des le ternen smirom, dikhes, kaj pes kamen.“ Aľe e phuri sas bitangos. Našťi la avri ačholas, u mek lake andro kher anla koperdanos.

      Duj čhon sas o ciknoro andre špitaľa, ňiž lake les dine khere. Oda imar o Belas chudľa le viboristar jekh kheroro u le čhavores imar ande andro peskro. Calo fameľija avľa pre leste te dikhel, savore sas lošarde u lenas le ciknes pro vasta. Ča e phuri odej na avľa. La Mandake jekh kheroro sas cikno, aľe sas rado, kaj imar na bešel ke leskri daj. Mindig vareso pre late arakhelas u ča chmuravones pre late dikhelas. Ko džanel, so kerďahas akana, te odej uľahas the o ciknoro.

 

O čhavoro sas šukoro u la Manda andro koľina sas pherdo thud. Delas les te pijel sakovar, kana zarovlas; kerlas ča pašal o cikno. Imar le Belkaske tiž džalas pro nervi, kaj buter bonďaľol pašal o cikno ňiž pašal leste. Te dikhelas, sar pes le cikneha kiňešarel, avľa leske andre goďi o Vlachos, talam les dikhel andro cikno. Prichudľa pes, kaj thovavel pro cikno. Akana delas la dake čačipen: „Mištes mange mri daj phenlas: ,Oda tuha ačhiľa, kaj lake e paťiv zagaruďal, oj tut na kamel‘“. Kada savoro leske sas andre goďi sako rat. „Sem efta čhon manca na sovel, kanastar uľiľa kada Vlachocis. Buter imar na birinav, na zľidžav les!“

      „Mandi, so te amen ela mek jekh čhavoro. Kamás čhajora,“ ňisostar ňič geľa avri andal o Belkas.

      „Oda mek sig, sem le Ferkuske mekča eňa čhon,“ ratinel pes. „Až avka aver berš.“

      „So! Tu mange bešeha pre čhib?!“ Geľa paš late, haraďa la pro hadžos u marlas la pal o muj. „So peske tu mišlines?! Kaj tu mange parančolineha, kana tuha kamav te sovel?!“ Sas sar džviros, avka le Belkas dikhľa e Manda perširaz. The suťa laha našilu. „Akanastar man šuneha pre dojekh lav, šunes!“ Chudľa la balendar u zarazinďa lake le šereha. Rovibnaha ča phenďa „Hat“. Calo rat rovlas u na džalas lake andro šero, soske jekhvareste la marďa u so pes leske ačhiľa. Iľa le ciknes u kikidelas les paš peste. Zasuťa, až sar imar avri vidňisaľolas.

      Tosara geľa o Belkas andre buťi u phandľa la andro kher; daralas, te na denašel leske. Uštaďa la le cikneskro roviben. Diňa leske o koľin andro mujoro u dikhelas pre leste, sar nakhavlas o thud. „Džava khere ke daj, či ačhava, so te marla the le ciknes! Abo so me džanav, so te man marla pale! Ná! Oda ča les sas nervi, kaj peha na sovahas but idejos. Me les rado dikhav, mindig paš ma ačholas, na domukhelas, kaj pre ma te rakinen. Na, na, oda miro rom u našťi les mukhav. Aľe koda, so kerďa idž raťi, oda sas agorutnes.“ Zasuťa pale the o cikno la čučaha andro mujoro u sovenas dži pal o dilos.

      Až o Belkas avľa andal e buťi. „Oda mek soven! Mandi, sem ušťi!“ kerel vika u rodel vareso te chal.

      „Jáj, keci oda ori, avka zasuťom zorales, sar te na, te calo rat na sovavas! Idž tuke prechuťiľa andro šero, the o cikno mekča akana ušťiľa, sar šunďa vika.“

      „No, uri tut the le čhas, džaha ke amare te chal, te ňič na taďal.“

      „Me odej na džav! Te kames, ta tuke dža, me na som bokhaľi. Ňiž aveha, ela imar tado!“

      „Ta ker, sar džanes, me džav, th‘avka odej na somas duj kurke te dikhel la dajora. Tav haluški gruľenca, gruľi the aro hin.“ U geľa avri andal o vudar.

      „Aňi jag andre šparheta mange na kerďa, o dilino. No so, mušinav te tavel the le cikneske gruľici, imar keci ori u na chaľa ňič, okrem so piľa thud.“ E Manda sas chitro, raz dva kerďa jag, thoďa o paňi te taďol, pre šparheta randľa o gruľi u imar čhurlas o haluški andro paňi. Akurat sar delas le čhas te chal, avľa khere o Belkas.

      „Ta so chaľal ajso lačho ke peskri daj? Kidav tuke o haluški pro taňiris?“

      „Na! Na kamav haluški! Kamav tut u kamav čhajora!“ Chudľa la te čumidkerel, čhiďa pal late tele o viganos, mukhľa la langora te terďol maškar o kher. Dikhel pre late, sar e Manda izdral. Iľa e lepeda u thoďa pre late: „Prebačin, Mandi, me tut but kamav u darav, kaj tu imar man na kames, vašoda som ajso dilino.“

      „Ach, tu sal aľe dilinčakos!“ obchudľa les u korkori les čumidkerlas. Oddiňa pes leske calo. Le Belkaske sas mištes pro jilo. But andre peste ľikerlas e dar pal e Manda, či les mek kamel. Akana sas bachtalo the bidokeribnaskero. Obchudle pašľonas andro haďos, aňi na džanenas či ďives abo rat. Baro durkišagos pro vudar len uštaďa.

      „Ta so ajci soven!“ kerel vika e Beža, „ta sem imar maj ela dilos u ke tumende mek šišitno.“

      „Belka, ušťi tu, le tele o lepedi pal o oblaki!“

      „Ojej, e Beža avľa! U amen mek andro haďos. Užar, Bežko, imar maj phundravav o vudar!“

      Avľa andre sar balvaj u takoj phundraďa o oblaki. „Avri avka šukares u tumen zabedňimen andro kher! Kaj amaro čhavoro? Kadej peske sovel sar phuro rom!“ iľa le ciknes andal o kočaris avri u čumidkerlas les. „E daj man bičhaďa, kaj te aven khere, sem Patraďi!“

      „Sem amen džanas, Bežko,“ palunestar avľa o Belas ke late u čhorďa andal e kučori paňi lake pro šero.

      „Jáj, diliňaľos?“ zarazinďa pes. „Tosarastar som furt cinďi. U tu ma asa! The pre late čhiv paňi, Belka!“

      „Ná! Pre ma ná!“ U chuťiľa pale andro haďos u zapaťarďa pes andre duchna.

      „Aľe he, kaj te aves sasťori,“ u čhiďa pre late tiž jekh kuči paňi.

      „Jáj, dikh, so kerďal, e duchna sa cinďi!“

      „Joj, dži raťi šuťola, imar het, uren pes, sem e daj užarel le chabenaha pre tumende. Me džav le cikneha anglal, ňiž pes tumen urena, ta me imar čirla avava khere. He, u tele ke tumende pre Buračka o Roma bašaven. Aňi odej ma dža, Manda, bo savoren Romňijen ľidžan kije chaňig u bolen len.“

      Cala duj inepi pre Buračka o bašaviben ča dural šunďolas, o murša lavutara bešenas avri pre dvora u mulatinenas.

 

Pregeľa čhon the jepaš u la Mandake sas namištes, mindig pes lake kamelas te čhandel u ča pro soviben la cirdelas. „Ta so, kaj bi uľomas phari?“ duminlas peske. „Ale kaj, sem dav mek te pijel koľin le čhas. Savore vakeren, te pijel čhavoro koľin, ta našťi ačhol džuvľi phari,“ zatradel adi mišľa. „Aľe so te he! Paš o Ferkus mange avka na sas.“

      O Belkas avľa andal e buťi, arakhľa la Manda te sovel. „Mando! Ta kavkes na! Pale tuke namištes? Tajsa tuha džava ko doktoris. Aňi na pratines, aňi na taves, ča soves! Mek mišto, kaj o čhavoro ke tri daj, bo les aňi te chal na diňalas calo ďives.“

      „Béla, jáj, te mange phujes! U sar dikhav, ela mange phujes mek ochto čhon,“ thoďa o vasta pro per.

      „So? Sal phari? Mri kedvešno guľi romňori! Ela amen čhavoro!“ obchudľa la u čumidkerlas la pal calo muj. „Tri daj imar džanel?“

      „Hat, vašoda bavinel mange le čhas, džanel, kaj mange namištes.“

      „Ta mek šaj el odej varesavo idejos, me phirav andre buťi u tu pes mušines te sajinel. Našťi les akana kides pro vasta, sem leske ela berš, u te pijel koľin tiž imar na deha! Chal savoro, na?“

      E Manda na phenďa ňič, dičhoľa pes lake, kaj avka ela feder. Sem mri daj hiňi rado, kaj paš late o Ferkus, u man hin akana so peha te kerel.

 

Calo khabňipen la dukhalas e džombra u peťarlas la igen e zaha. O Ferkus sas paš e baba. Imar phirlas u labdinlas varesave lavora. Sar baba, the o papus the e Beža pal leste mernas. Bari loš lenge kerlas andro kher. So trin džene les kiňešarenas, na domukľahas pre leste mek aňi balvajori. O papus the barikano sas, kaj pes o Ferkus vičinlas pal leste. U mindig phenlas: „O Devloro amenge muršores diňa až pro phuripen.“

      „Salas te dikhel ke Manda? Sar lake? Aňi na avel te dikhel pro Ferkus,“ phučel la Bežatar.

      „Jo, somas odej tosara, ta furt lake phujes. E daj lake bičhaďa zumin, aňi na chaľa, ča o mare žiroha chal the o teji morinel.“

      „Jáj, ta savo čhavoro la ela?“ bonďarlas le šereha o dad, „ta paš o Ferkus chalas savoro u ňič late na sas.“

      „Ta tu džanes, kaj paš o khabňipen sakovar nane jednako,“ thoďa pes e daj andro vakeriben, „paš dojekh čhavo hin la džuvľa aver dzeka. Akana me duminav, kaj la ela čhajori,“ zaasanďiľa e daj.

      „Dža het ale čhajenca!“ pre kamukeri pes choľarlas o dad.

      „Ča mi en saste so duj džene. Dikh pro Ferkus, savo čhavoro hino, so paš amende, sar šukares prikidľa o čhama sar phabora kole lolore,“ u chudel leske o čhamora te čumidkerel e baba. „O Ferkus imar ačhola paš e baba, na, rakloro miro!“

      „Maj tumenge les e Manda mukhela, aľe ča mi ločhol u ela lake mištes, takoj peske vaš leske avela. Sem imar ada čhon užarel! Abo tumenge anla the okoles čhavores, kaj les te bararen tiž,“ rozasanďiľa pes e Beža.

      „S´oda tu vakeres, ajse diliňipena,“ pekel la e daj pal o šero le pomitkoha.

      „Jáj, pheras kerav, oda takoj man mušines te pekel ole khandine pomitkoha?“ u le vastenca žužarel peske o bala.

      „Ta ma ker ajse diline pherasa, te dikhes, kaj tuke e phen nasvaľi.“

      „Imar preačhon te labdinel,“ iľa e lavuta andro vast u thumkinlas pal o huri, o Ferkus androda leske klapkinelas le vastorenca u chuťkerlas. „Adej dikhel, sar amenge amaro somnakuno čhavo khelel…“

 

 

(…)

 

 

Z romštiny přeložila Karolína Ryvolová

 

 

 

 

Ukázka vyšla díky finanční podpoře Úřadu vlády České republiky, Rady vlády pro národnostní menšiny a Velvyslanectví USA v České republice.

 

 

 



TOPlist