Judita Horváthová: On je ten pravý - 18. kapitola

Jim a Julia se nemohli dočkat odpoledne. Kevin jim sjednal schůzku na druhou hodinu v River Walku. Brenda byla celá rozechvělá, ale uklidňovala se Kevinovými slovy, jak jsou jeho rodiče nadšení. Hezky oblékla malého i sebe. Na odchodu se před domem střetla se svým bratrem, který přijížděl z práce. Vystoupil z auta a s úsměvem na tváři k nim kráčel. „Tak už jedete?“

     „Ahoj, Jasone. Ano, máme se s nimi setkat ve dvě hodiny v parku.“

     „Jsi nervózní?“ zeptal se a vzal si Jacka do náručí.

     „Trochu ano. Ale doufám, že mě to pustí. Jen nevím, o čem si s nimi budu povídat.“

     „Myslím, že si máte co vyprávět. Určitě se tě budou vyptávat na spoustu věcí.“

     „A to mě právě znervózňuje, Jasone. Naposledy, když jsem s nimi mluvila, jsem se musela přetvařovat.“

     „Ale teď k tomu nemáš žádný důvod. Nejlepší je být sama sebou.“

     „Asi máš pravdu. Už budu muset jet. Budeš doma?“

     „Ano, budu, mám pro tebe přijet?“

     „Uvidím, když tak ti zavolám.“

     „Dobře,“ odpověděl jí a políbil Jacka na tvářičku. „Tak brzy nashle, svalovče,“ pošimral ho na bříšku, když jí ho podával. „Hodně štěstí.“

     „Díky, ahoj.“

     Když nasedali do služebního vozu, ještě jim zamával na rozloučenou.

     Brenda vystoupila z auta kousek od parku, posadila Jacoba do kočárku a vydala se nízce pokosenou trávou. Po obou stranách rostly vysoké listnaté stromy a pod nimi stály lavičky. Z nedalekého dětského hřiště se ozýval radostný výskot. Opodál na druhé straně sloužil park, vyzdobený fontánami, pestrými květinami a vzácnými sochami, k odpočinku a k pořádání pikniků. Brenda se rozhlížela, kam by se mohla posadit, a pár metrů před sebou zahlédla na lavičce sedět pár Larussových. I oni si jí všimli a postavili se. Cítila, jak se jí zrychluje tep a polilo ji horko. Na moment zpomalila, jako by zaváhala. Překvapily ji však úsměvy obou rodičů, které jí dodaly odvahy.

     „Dobrý den,“ pozdravila je, když k nim došla. Julia se na ni usmála a pohlédla rovnou do kočárku. Se slzami dojetí v očích k Jackovi poklekla. „Ahoj, broučku, ty jsi ale krásný,“ vyslovila sevřeným hlasem. Brenda se usmála a podívala se na Jima. Netušila, jak se Kevinovi rodiče zachovají. Jim se na Brendu pousmál a pozdravil ji: „Dobrý den, Brendo, jsem moc rád, že jste s naším setkáním souhlasila. Máme překrásného vnuka, moc jsme se na něj těšili.“ Julia se postavila a s lesklýma očima se pousmála. „Ano, jsme moc rádi, Brendo. Neuvěřitelné, jak je mu podobný. Jako by mu vypadl z oka,“ znovu se na Jacka podívala.

     „Nemusíte mi děkovat, neměla jsem v úmyslu vám ho upírat. Jen nebyly vhodné okolnosti k tomu, abyste ho mohli poznat dříve.“

     „My víme, Brendo. Kevin nám o tom řekl, ale jsme velmi šťastní, že vás našel. Máme obrovskou radost, že jsme se stali prarodiči,“ přispěchala s odpovědí Julia. Brenda se nestačila divit jejich spontánnímu chování. Nejvíce ji udivovala reakce a nadšený úsměv Jima. Vzala Jacka do náruče, posadila si ho na klín a pozorovala Jimův výraz. Prohlížel si ho a usmíval se na něj. V jeho očích pozorovala lásku a něhu.

     Mezitím Kevin mířil ze své kanceláře rovnou na letiště ke svému soukromému letadlu. Musel odletět na obchodní schůzku do Calgary. Měl hlavu plnou práce, ale i tak myslel na Brendu a Jacka. Netušil, jak dlouho ho pracovní záležitosti zdrží, ale v hloubi duše byl s nimi.

     Brenda s Kevinovými rodiči se procházeli po parku. „Smím si ho povozit, Brendo?“

     „No jistě,“ usmála se na Julii a ustoupila od kočárku. Julia hrdě kráčela po parku se svým vnukem. „Slyšela jsem, že bydlíte u svého bratra, Brendo. Jakpak se vám u něj daří?“

     „Dobře, nemám si na co stěžovat, jen bych chtěla začít znovu pracovat. Chybí mi to. Podala jsem si žádost na soukromou lékařskou fakultu. Chtěla bych se dál učit a dosáhnout svých snů.“

     „Vy byste chtěla zpátky do školy?“ podivil se Jim.

     „Ano, ale chci se učit doma. Jack je ještě moc malý na to, abych ho nechávala na starost chůvě. Víte, můj bratr je velmi šlechetný člověk, hodně mi pomohl, ale myslím, že přišel čas, abych se postavila na vlastní nohy a vybudovala dobrou budoucnost pro svého syna.“

      Jim i Julia na sebe pohlédli - Brendiny plány je překvapily. Dál to nerozváděli, plně se věnovali Jackovi, i on si prohlížel jejich nové tváře. Pokaždé, když k němu přistoupil Jim, Jack se na něj zaculil. Pro Brendu to bylo neuvěřitelné. Pozornost obou rodičů ji velmi překvapila. Pak se Brenda s Julií posadily na lavičku a začaly si povídat jako dvě matky. Brenda zjistila, že se s Julií cítí velmi příjemně, jejich konverzace o mateřství a lásce ji přinutila změnit na ni názor. Zjistila, že je to velmi hodná a upřímná žena.

     Celé odpoledne strávila s Jackovými prarodiči. Věnovala se jim a sdílela s nimi radost a dobrou náladu, ale tajně myslela jen na jednoho člověka. Několikrát se nenápadně rozhlížela po parku, jestli se Kevin neobjeví, ale nikde ho nezahlédla. Určitě odjel, řekla si. Chtěla se Julie zeptat, ale neodvážila se. Julia si jejího vyhlížení všimla, a tak najednou pronesla: „Kevin chtěl také přijít, ale musel odjet na služební cestu. Dnes ráno mi volal a omluvil se.“ Brendě se změnil v okamžiku výraz, snažila se nedat na sobě znát svou náklonnost, a tak jen přikývla. „Já vím, včera mi o té cestě říkal,“ snažila se, aby to znělo ledabyle. Julia si prohlížela její tvář a všimla si smutného výrazu v jejích očích, který Brenda nedokázala zakrýt. „Brzy se vrátí, povídal, že se nebude dlouho zdržovat. Je z mého vnoučka celý bez sebe, moc se na něj těší.“ Brenda tušila, kam Julia svými větami asi míří, a přikývla. „Ano, to máte pravdu, má ho velmi rád,“ bylo jediné, co ze sebe vypravila, a snažila se ihned od tématu odbočit. „Chtěla jsem vám osobně poděkovat za hračky, které jste nakoupila, velmi mě to překvapilo.“

     „Rádo se stalo, pro svého vnuka bych byla ochotná vykoupit třeba celý Detroit,“ rozzářila se, pak zvážněla. Podívala se Brendě do očí a upřímně vyslovila: „Víte, Brendo, vím, že máte pro svého synka všechno, co potřebujete, ale chci, abyste věděla, že se na mě můžete kdykoliv s čímkoliv obrátit. Chtěla bych, abyste nám důvěřovala, ať je to mezi vámi a mým synem jakkoliv. Vážím si vás a jsem moc ráda za to, že jste nám umožnila vídat Jacka. Vím, že to pro vás není lehké, ale opravdu bych moc ocenila, kdybyste nás poctila i svou návštěvou u nás doma.“

     Než Brenda otevřela ústa, Julia ji zarazila: „Nemusíte mi nic odpovídat. Nechci naléhat, jen bych byla ráda, kdybyste to uvážila, nic víc.“ Vtom je z jejich vážného rozhovoru vyrušil Jim s Jackem v náručí: „Nezlobte se, že vás ruším, ale Jack je trochu nervózní.“ Brenda se ihned postavila. „To je v pořádku, ukažte.“ Vzala si malého do náruče. „Je to moc šikovný chlapeček, jsem moc rád, že se mě nebojí. Myslím, že si budeme rozumět,“ usmíval se na Jacka. Brenda se také usmála a pohlédla na Julii, která se postavila a pohladila Jacka po vláskách. „Ano, je vidět, že v něm proudí krev Larussových. Je takový nebojácný.“ – „Taky jsem si všimla. Ani Kevina se nebál...“ řekla a všimla si ihned pozornosti v jejich tvářích. Jim se pousmál. „Kevin byl také takový, odmalička velmi přátelský, na každého se usmíval, viď, drahá? Přesně jako teď Jack,“ podíval se na něj s rozzářeným obličejem.

     Brendu těšilo poslouchat otce, jak vypráví o svém synovi, a přitom se rozzářeně dívá na jejího. Každý pohled na Jacka jí ho připomínal. I Julia s Jimem si té podoby všimli a se svým srovnáváním se neostýchali. Když se po chvíli rozloučili, oba rodiče Jacka políbili na tvářičku a z očí jim zářilo štěstí. Domluvili se na dalším setkání, se kterým Brenda radostně souhlasila.

     Cestou domů si Brenda přehrávala celé odpoledne. Nečekala, že ji setkání s Kevinovými rodiči tak příjemně překvapí a velmi ji zaskočila přátelskost a upřímnost Julie.

     Spokojeně dojela domů, předala malého chůvě, aby ho převlékla, a odešla do obývacího pokoje za Jasonem. Seděl v křesle a telefonoval. Pokynul na ni rukou, ať vejde dál, a ukončil hovor.

     „Nechtěla jsem tě vyrušit.“

     „To je v pořádku, Brendo. Tak jaké to bylo?“

     „Nečekaně hezké. Jack si je ihned oblíbil a o nich ani nemluvě. Jejich radost se nedá přehlédnout.“ Posadila se do křesla a opřela se.

     „To je dobře, jsem rád, že spolu budete vycházet. Larussovi nejsou špatní lidé.“

     „Nechce se mi tomu všemu věřit. Měla jsem o nich úplné jiné mínění, ale dnešek mě přesvědčil, že jsem se mýlila. Mají Jacka rádi, a i ke mně byli velmi milí. Začíná se to všechno pěkně komplikovat.“

     „Jak to myslíš, komplikovat? Copak jsi to takhle nechtěla?“

     „Ale ano, chtěla, jen z toho mám divné pocity.“ Jason si prohlížel její zmatený výraz a pousmál se: „Tohle všechno naznačuje jen jedinou věc, Brendo.“ Brenda pozorovala Jasonův lišácký úsměv, ukázala na něj prstem a přimhouřila oči: „Ani se to neopovažuj vyslovit, protože to tak není.“

     „Počkej, jak víš, co jsem chtěl říct?“ usmíval se. Brenda se zatvářila zamyšleně a rozpačitě se pousmála. „Nevím, nechme to raději být, půjdu se připravit na večeři. Dnes se o Larussových už nechci bavit, ano?“ postavila se.

     „No dobře, jak myslíš. Mimochodem, dnes přijdou Emily s Todem. Pozval jsem je na večeři.“

     „Skvělé, už se na ně těším.“

     Ve své ložnici se Brenda znovu zamyslela. Copak je na mě to zmatení tak znát? Pohlédla na sebe do zrcadla, posadila se a začala si česat vlasy. Jak dlouho asi bude Kevin pryč? Co asi dělá? Pokrčila obočí, nechtěla na něj myslet, ale svým otázkám se neubránila. Je na služební cestě. Odjel sám? Co když někoho má? Muž v jeho postavení by přece nebyl sám?! Podívala se na sebe. Ale proč myslím na takové věci? Přece na něj nemůžu žárlit. Sklopila pohled, uvědomila si, co se s ní začíná dít. City, které potlačovala, jí pomalu plnily srdce. Ne, nemůžu na něj myslet! Než odešla do jídelny, ještě nahlédla do pokoje a pohrála si chviličku s Jackem.

     „Ahoj, Tode, vítám tě,“ Jason podal u vchodu příteli ruku. „I tebe, Emily, pojďte dál.“

     „Ahoj, děkujeme, a Brenda?“

     „Je nahoře.“

     „Půjdu se za ní a za malým podívat.“

     „Jistě, my si zatím dáme s Todem skleničku, než přijdete dolů,“ vedl ho s sebou do obýváku.

     Brenda zaslechla klepání a otevřely se dveře. „Emily?!“ radostně ji uvítala. „Pojď dál. A co Tod?“

     „Je dole s Jasonem,“ přikročila k postýlce. „Ahoj, princátko! Ty jsi ale hodný,“ podívala se na Brendu a usmála se. „Roste před očima, není možné, jak to utíká.“

     „Že? Také jsem si říkala. A jak se daří?“

     Emily se posadila. „Dobře, představ si, že budu objednávat další zboží. Během pár dní jsem všechno prodala.“

     „To je úžasné, jsem tak ráda, že ti to funguje!“

     „A co ty tvé přihlášky? Už se ti ozvali?“

     „Zatím ještě ne, počítám tak koncem měsíce. Potom mě budou čekat perné dny. Doufám, že mi to půjde.“

     „Určitě ano, jsi chytrá holka, Brendo. A jak ti dopadlo setkání s Larussovými?“

     „Jak o tom víš?“ podivila se.

     Emily se usmála. „Tod mi o tom pověděl, asi mu to řekl Jason. Tak povídej! Jak se k tobě a k malému chovali?“ Brenda jí začala vyprávět o dnešním hezkém odpoledni a zmínila se i o Kevinovi a jeho odjezdu. „A na jak dlouho odjel?“

     „Nevím, Emily. Myslím, že přijede brzy, alespoň to říkala Julia, prý jí volal.“

     „Hm, a změnilo se něco?“ dívala se jí hluboko do očí. Brenda jen pokrčila rameny a vzdychla. „Zatím ne, nechám tomu všemu volný průběh. Kevin je jiný, Emily, než jsem si myslela. K Jackovi chová silné city, má ho moc rád a myslím, že se pokouší získat zpět moji důvěru. Dokonce mi i něco naznačil.“

     „Tak proč něco neuděláš? Zkus mu dát šanci, Brendo, třeba na to čeká?“ Brenda cítila, jak se jí oči zalévají slzami. Emily ji kamarádsky chytila kolem ramen. „Neudělej chybu, které bys pak mohla litovat, Bren. Nemusíš mi nic říkat, vím, co k němu cítíš. Vidím ti to v očích. Zjisti, jestli i on cítí to samé k tobě, a nečekej. Můžeš mít všechno zpět, můžeš naplnit své sny tak, jak sis to vždycky přála.“ Brendu přemohla úzkost a se slzami na tvářích jí odpověděla: „Ale jak? Jak to mám získat zpět?“

     „Zkus mu znovu důvěřovat. Důvěrou vše začíná, pamatuješ? Víš, že tě znám lépe než kdokoliv jiný a proto vím, že se tomu chceš bránit, ale nedělej to, podívej se před sebe. Máte spolu syna, který potřebuje mít svého otce u sebe. Nepromarni šanci.“

     „Není to tak snadné, Emily.“

     „Já vím, nechci tě přemlouvat. Jen bych si přála, abys byla šťastná. Pamatuješ, když jsi ho poznala? Řekla jsi mi, Emily, on je ten pravý. Co když to všechno byla jen zkouška? Co když Kevin JE ten pravý, ten, který tě učiní šťastnou?“ Brenda na ni hleděla, nedokázala se v té chvíli přetvařovat a se slzami v očích se opřela o její rameno. „Děkuju ti, Emily, vždycky jsi stála při mně, v každé těžké chvíli. Nevím, co bych si bez tebe počala.“

     „Jsi má kamarádka, moje sestra, záleží mi na tobě a na malém taky. Zasloužíte si spokojený a radostný život, Bren. V životě není nic snadné, ale dějí se i zázraky, a ty máš jeden před sebou. Jacob je zázrak, je v něm veškerá tvoje naděje. Třeba si myslíš, že zase filozofuju,“ usmála se a pokračovala, „ale je to tak.“ Brenda si otřela slzy a neměla slov; Emilyina upřímnost s ní pohnula, a to ona potřebovala. Usmála se na ni a postavila se.

     „Ty jsi vážně skvělá kamarádka, Emily.“

     „Já vím,“ snažila se ji rozesmát komickým obličejem.

     „Tak už dost vážnosti. Jason a Tod nás určitě netrpělivě vyhlížejí, mají jistě obrovský hlad. A já taky umírám hlady.“ Obě se rozesmály, a když kráčely po chodbě, Brenda se jí zeptala: „Jak to, že máš na všechno odpověď, Emily? Vždycky jsi mi dokázala ve všem poradit nebo mě povzbudit.“ Emily pokrčila rameny. „Já nevím. Prostě jen říkám, co cítím.“ S úsměvem na tváři spolu vešly do jídelny, kde na ně čekali Tod a Jason.

     Při večeři vedli příjemnou konverzaci a když dojedli, Tod prohlásil: „Moc rád bych vás zítra pozval k nám domů, Emily bude vařit.“

     „To zní lákavě. Rád bych přijal tvé pozvání, Tode, ale zítra se mi to nehodí, mám důležitou schůzku. Doufám, že se nezlobíš. Můžeme to nechat na jindy, příteli?“

     „Samozřejmě, nic se neděje,“ odpověděl mu s pochopením Tod.

     Brenda se podívala zamyšleně na Jasona: „Nechci se plést do tvých záležitostí, ale nemáš ty schůzky nějak často?“ Jason se jen jemně pousmál.

     „Á, Jason nám tu asi něco tají,“ usmívala se Emily.

     „Tak dobře, odhalili jste mě. S někým jsem se seznámil.“ V tom okamžiku se všichni rozjařili a začali ihned vyzvídat: „A kdopak je ta neznámá?“

     „Před měsícem jsem ji přijal ve své firmě jako asistentku. Ale zatím to není nic vážného.“

     „No tak, Jasone! Pověz nám pravdu!“ naléhala Brenda. „Je hezká?“

     „Ano, moc.“

     „A kdypak nám ji představíš?“

     „Dost otázek! Zatím jsme na začátku,“ pozvedl obočí, ale přitom se stále usmíval.

     „Nepoznávám tě, bratříčku. Ty celý jen záříš.“ Kolem stolu se rozhostila dobrá nálada. „Tak to bude asi hodně vážné, Jason se nám zamiloval.“

     „Nechte toho. Zatím je to jen nezávazné.“ Cítil, jak mu rudnou tváře. Všichni přikyvovali, ale Brenda řekla škádlivě: „Zatím.“ Jason se na ni podíval, musel se rozesmát. „Ano, zatím.“

     „Tak už dost legrace, jsem rád, že jsi někoho poznal, Jasone, doufám, že ti to vyjde,“ řekl vážně Tod. Brenda se na Jasona dívala s jiskrou v očích. Tak můj bratr se konečně zamiloval! pomyslela si. Moc mu to přála.

     Dál se všichni společně bavili, dobrou náladu okořenili smíchem a sklenkou dobrého vína. Když Tod s Emily odešli, zůstali Brenda a Jason sedět v obývacím pokoji. Brenda kroužila vínem ve skleničce: „Tak povídej! Jaká je?“ - „Příjemná, má moc hezké vystupování a úsměv.“ Zadíval se zasněně do pokoje a pokračoval: „Pokaždé, když se usměje, se jí objeví ve tvářích ďolíčky, a když se jí zadívám do hnědých očí, připadá mi, jako bych se v nich viděl. Nevím, sestřičko, je to asi láska na první pohled.“ Brenda si prohlížela jeho zasněný výraz, v očích mu viděla jiskru touhy, kterou měla kdysi i ona. Viděla v té chvíli sebe. Vroucně na něj pohlédla: „Přeji ti to, Jasone, doufám, že najdeš to, po čem toužíš.“

     „Nevím proč, ale cítím, že Amanda je ta pravá, na kterou jsem tak dlouho čekal.“

     „Třeba ano, záleží, jestli to cítí i ona. Kdyby ano, byla bych moc ráda.“ I když se usmívala, Jason si všiml smutku v jejích očích a řekl: „Tobě bych přál to samé, Brendo. Abys našla své štěstí.“ Brenda se nadechla, opět ucítila úzkost. „Třeba si mě najde,“ odpověděla a postavila se.

     „Už jdeš nahoru?“

     „Ano, Jasone, jsem už unavená.“

     „Dobře, tak dobrou noc.“ Brenda k němu přikročila a políbila ho na tvář. „Dobrou, bratříčku,“ usmála se na něj a odešla.

     Než zašla do své ložnice, podívala se do pokoje na Jacka, který spokojeně spinkal. Chvíli postála u postýlky a s očima plnýma lásky si ho prohlížela. Vybavil se jí Kevin. Co asi dělá, řekla si v duchu. Už zase, zase na něj musím myslet. Přivřela na malý moment oči, políbila Jacka na čelíčko a odešla k sobě. Lehla si na postel a hleděla do stropu. Vůbec se jí nechtělo spát, musela myslet na spoustu věcí.

     Něco podobného prožíval i Kevin v hotelovém apartmá v Calgary. Stál na terase a pozoroval noční klid. Jemný vánek mu ovíval rozepnutou košili a měsíční světlo se mu odráželo v zasněných očích. Copak asi dělá? Myslí na mě, tak jako já na ni? Chyběla mu. Podaří se mi získat zpět její srdce? Zklamal jsem ji. Ztratila ke mně důvěru. Smutně si povzdechl a pohlédl na hodinky. Bylo po desáté. Možná už spí. Ale co když ne... Sáhl do kapsy a vytáhl mobil. Několik vteřin hleděl na displej a než stiskl hovor, zhluboka se nadechl.

     Brenda v té chvíli stále ležela na posteli, a když jí začal zvonit nečekaně telefon, vylekaně se posadila. Kdo mi může takhle pozdě volat, divila se a přijala hovor. „Prosím?“ Kevinovi se rozbušilo srdce. „Ahoj, Brendo, to jsem já, Kevin.“ Brenda leknutím sevřela přehoz a přitiskla si telefon k uchu. „Ahoj, Kevine.“

     „Doufám, že jsem tě neprobudil.“

     „Ne, ještě nespím, děje se něco?“ snažila se, aby její hlas zněl lhostejně.

     „Ne, já... volám, abych se tě zeptal, jak dopadlo to dnešní setkání s mými rodiči. Chtěl jsem ti zavolat už odpoledne, ale měl jsem spoustu práce,“ posadil se na postel.

     „Bylo to moc fajn, tví rodiče mě velmi překvapili. Procházeli jsme se v parku a povídali si. Bylo to příjemné setkání,“ popsala mu po pravdě.

     „To jsem rád, a co Jack? Nebál se jich?“

     „Kdepak. Ihned si je oblíbil a obzvlášť tvého otce, nechal se od něj dokonce pochovat.“

     „Opravdu? To je úžasné. A jak se chovali k tobě?“

     „Moc hezky. Domluvili jsme se na dalším setkání, je vidět, že o Jacka vážně stojí...“ odpověděla mu vyrovnaným hlasem, ale přitom jí při každé jeho otázce divoce tlouklo srdce.

     „Ano. Od chvíle, kdy jsem jim pověděl, že mají vnoučka, se změnili. Neustále se na něj vyptávají, jako by zapomněli na okolní svět a nic pro ně nebylo cennější. Jack spinká?“

     „Ano, dnes usnul hodně brzy.“

     „A copak děláš ty?“ musel se zeptat.

     „Chtěla jsem si lehnout, ale nějak nemůžu usnout.“

     „Já taky ne,“ najednou zavládlo ticho. Kevin stiskl telefon a přivřel oči. Tolik jí toho toužil povědět.

      „A kam jsi vlastně odjel?“ prolomila mlčení.

     „Jsem v Calgary. Zítra mám ještě jednu důležitou schůzku, doufám, že to tu brzy vyřeším, abych mohl co nejdříve přijet,“ odmlčel se a dodal, „nemohu se dočkat, až uvidím Jacka, nebudeš mi asi věřit, ale zvykl jsem si na něj. Není chvilka, abych na něj nepomyslel. Zamiloval jsem si ho, Brendo.“

     Brenda přivřela oči, a když je otevřela, měla je plné slz. Pomalu sklouzla zpátky na postel, opřela se zády o pelest a rozechvělým hlasem řekla: „Věřím ti. Vím, že ho máš rád.“

     Kevin nemohl uvěřit tomu, co právě uslyšel. Věří mi? Řekla, že mi věří? Opřel si jednu ruku o stehno a chytil se za čelo. „Jsem rád, žes mi to pověděla.“

     Brenda přivřela oči, bylo to jako sen. Nevěřila, že to vysloví. „Poznala jsem to na tobě hned při tvé první návštěvě,“ lehce jí přeskočil hlas.

     „Víš, Brendo, nedokázal bych se přetvařovat a poslední dobou se toho hodně změnilo. Já...“ nevěděl, jak dál. Postavil se a kráčel zpět na terasu. „Nevím, jak bych ti to měl povědět, po telefonu se to špatně vysvětluje. Jen jsem si něco uvědomil a chci, abys o tom věděla.“ Brendě se motal celý svět. Ucítila silné píchnutí na srdci, byly to její city, které si připustila. Se slzami v očích hleděla do šerého pokoje prosvíceného jen lampičkou a když zaslechla jeho hluboký hlas, přivřela oči. „Brendo? Jsi tam?“ podivil se tichu na druhé straně. „Ano, jsem,“ odpověděla mu polohlasem a při tom se snažila uvolněně dýchat.

     „Uvědomil jsem si, co pro mě znamená víc než cokoliv jiného na světě.“ Musel se odmlčet. Podíval se směrem k nebi na jasný měsíc, který se mu odrážel v očích plných naděje. „Jste to vy, Bren,“ odhodlaně vyslovil. „Není nic, co by mi vás mohlo nahradit, chci, abys to věděla, abys mi to věřila... Mám toho mnohem víc, co bych ti rád řekl, ale vše ti povím, až přijedu.“ Kevin se poddal svým citům, už to v sobě dál nedokázal ukrývat. Celé ty dlouhé dny a noci, všechny ty měsíce po ničem tolik netoužil jako po ní. Opíral se rukou o terasu a nedočkavě čekal na Brendinu reakci. Brendě stékaly po tvářích slzy, vnímala každé jeho slovo, slyšela jeho dech i každé polknutí, nedokázala své pocity potlačit, cítila radost a zároveň i úzkost.

     „Myslíš to všechno vážně?“

     Kevin se musel nadechnout. „Ano, naprosto. Nikdy jsem nic vážněji nemyslel.“ V jeho hlase zaslechla radost. Nemýlila se. Kevin se se slzami v očích opravdu usmíval. Brenda si vjela rukou do vlasů. „Tak si tedy promluvíme?“ cítila, jak jí bije nahlas srdce.

     „Ano, až přijedu,“ přivřel s odlehčením oči a pokračoval, „jen doufám, že mě tady mé záležitosti dlouho nezdrží, nejraději bych se vrátil už zítra.“ Opřel se zády o skleněné dveře a s radostí na srdci hleděl před sebe. Najednou mezi nimi zavládlo na pár vteřin ticho. „Na co myslíš, Brendo?“ vyslovil.

     „Na spoustu věcí. A ty?“

     „Já taky.“

     „Myslím, že už je dost pozdě. Měli bychom jít spát.“

     „Ano, asi bychom měli.“ Ale ani jednomu z nich se nechtělo hovor ukončit. „Tak dobře, půjdeme už spát,“ nechtěně vyslovil. „Dobrou noc, Brendo,“ odhodlal se první.

     „Dobrou noc,“ hlesla, ale telefon dál držela u ucha. „Kevine?“

     „Ano?“

     „Proč nezavěsíš?“

     „Čekám na tebe,“ usmál se. „Tak zavěsíme společně?“ dodal.

     „Dobře, tak dobrou noc.“

     „Dobrou noc,“ oba ukončili hovor. Brenda držela telefon dál v ruce, dívala se na něj a v uších stále slyšela jeho hlas. Pořád jí bušilo srdce, překypující pocity. Lehla si do postele a když zavřela oči, měla před nimi jeho tvář. Úsměv, kterým ji vždy okouzlil. Vytanula jí na mysli chvilka, když ho spatřila na pohovce v pokoji s Jackem. Viděla jeho rozzářené oči. Ten jeho pohled, pomyslela si. Myslela jsem si, že nic neznamená, že si to jen nalhávám. Mýlila jsem se. Je možné, že by mě miloval? Nebo jen tolik touží po svém synovi? Zmateně se zamyslela. O čem si bude chtít promluvit? Ach bože, zblázním se z toho, zblázním. Silně přivřela oči, nechtěla se svým citům poddat, stále se bála, ale když si vzpomněla na jeho hlas, kolik v něm bylo cítit touhy, trochu se uklidnila.

     I Kevin byl po jejich rozhovoru zmatený. Nebyl si stále stoprocentně jistý, jestli to Brenda myslela tak vážně jako on. Seděl na posteli s lokty na stehnech a zamyšleně hleděl před sebe. Souhlasila. Pousmál se. Promluvíme si, ano, musím udělat nemožné, abych ji přesvědčil. Musím ji získat zpět.

     Když se Brenda druhý den ráno probudila, hned musela myslet na večerní telefonát. Odešla do pokoje pro Jacka a kráčela s ním v náručí do jídelny. „Dobré ráno,“ usmála se na Jasona. Jason zvedl svůj pohled od novin a také se usmál. „Ahoj, jakpak jste se vyspali?“

     „Jack spinkal spokojeně, ale já nějak nemohla usnout.“

     „Jak to? Měla jsi zlé sny? Nebo jsi celou noc přemýšlela?“ Brenda posadila malého Jacka do jídelní židličky a nadechla se: „Kdepak, žádné noční můry mě nestrašily, měla jsem jen jeden sen, ale byl až moc skutečný,“ povídala zády k němu, když připravovala malému mléko. „Jdeš do práce?“ otočila se na něj a ve tváři se jí objevil úsměv. „Ano, musím, ale dnes přijedu brzy. Máš na dnešek nějaké plány?“ Brenda se zamyslela a zavrtěla hlavou. „Myslím, že nemám, pročpak?“

     „Co kdybychom odpoledne zašli někam s Jackem? Mohli bychom si udělat hezký den, co říkáš? A taky bych ti rád představil svoji přítelkyni.“

     „Moc ráda se s ní seznámím,“ usmála se. „A kam půjdeme?“

     „V práci to promyslím,“ podíval se na hodinky. „Už budu muset jet.“ Vstal, popošel k Jackovi, pohladil ho po tvářičce a s milým úsměvem k němu promluvil: „Tak odpoledne, rošťáku. Po obědě ti zavolám, Bren, ano?“

     „Dobře, hezky si to v práci užij,“ popřála mu. Cestou z domu si Jason pomyslel, že má opravdu hodnou sestru.

     „Tak, a copak budeme dělat my?“ podívala se na Jacka, který držel v rukou prázdnou láhev. „Ty jsi ale šikulka!“ Stále měla v hlavě Kevinův hlas. Sama sebe nachytala, že se nemůže dočkat, až přijede. Hleděla na Jacka. „Taky ti tak chybí?“ Jack se na ni díval s dolíčky ve tvářích. Zavrtěla hlavou. „Jsem to ale blázen, viď?“ usmála se na něj, vytáhla ho z jídelní židličky a odešla s ním nahoru do patra.

 

 

 

 



TOPlist