Judita Horváthová: On je ten pravý - 17. kapitola

Druhý den ráno se Brenda rozhodla navštívit Emily v obchodě. Venku byl nádherný letní den, obloha byla bez jediného mráčku a slunce vyhřívalo celou Brendinu ložnici. Seděla u toaletního stolku a upravovala se. Česala si dlouhé vlasy, a když je měla hezky upravené, natáhla se do skříně pro letní šaty na ramínkách. Připravená odešla do haly, kde na ni čekala služebná s Jackem. „Má s sebou Jack všechno?“

     „Ano, slečno, máte to připravené.“

     „Děkuji ti, Elizabeth, tak nashle odpoledne,“ vykročila s autosedačkou v ruce ven, kde na ni čekalo Jasonovo služební auto.

     Jeli přes Michiganský most a potom kolem přístavu. Projížděli kolem něj častěji, ale tentokrát Brenda více zpozorněla, protože věděla, že je tam někde Kevin. Snažila se potlačit své představy i vzpomínky a raději se věnovala Jackovi, který začínal být nervózní. „Mám zastavit, madam?“ zeptal se jí šofér, když začal Jack plakat. „Nemusíte, pokusím se ho uklidnit.“

     „Dobře, za chvíli budeme ve městě.“ Brendě se ho podařilo uchlácholit, až když dojeli do města a vystoupili z auta. Posadila ho do kočárku a vydala se dlouhou ulicí k Emilyinému obchodu. Po cestě si prohlížela výlohy a zastavila se na rohu, kde prodávali zmrzlinu. „Tu máš, broučku,“ vložila mu do ruky kornoutek s troškou zmrzliny a pokračovala dál v cestě. Před obchodem ji z dálky zahlédla Emily, která upravovala výlohu, a s úsměvem na ni zamávala.

     „Ahoj, to je překvapení,“ radostně ji vítala. „Ahoj, rošťáku, no to je dobrota, viď? Myslím, že až přijedeš s maminkou domů, tak půjdeš rovnou do koupelny,“ laškovala s ním Emily. Jack měl celý obličej od zmrzliny.

     „A jéje, tys tomu dal,“ Brenda ho otřela kapesníkem.

     „Tak jak se daří? Povídej!“

     „Dobře, a jakpak tobě? A co Tod? Od oslavy jsem ho neviděla.“

     Emily otevřela dveře do obchodu a při tom povídala: „Skvěle, Tod má kratší směny v nemocnici, tak máme více času pro sebe. A co Kevin? Byl vás navštívit?“

     „Ano, včera,“ řekla vážným hlasem a posadila se na židli vedle pultu.

     „A jaký z toho máš dojem? Podle tvého obličeje soudím, že moc dobrý ne.“

     Brenda se zhluboka nadechla a pak řekla: „Emily, já nevím, co mám dělat.“

     „Snad neuvažuješ o tom, že mu zabráníš navštěvovat malého?“

     „Ne, to ne. Je vidět, že mu na Jackovi velmi záleží, nedokázala bych mu ho upřít.“

     „To je pochopitelné, a jak se chová k tobě?“ Brenda se na ni zamyšleně zadívala, pokrčila rameny a rozvážně vyslovila: „Je dost pozorný a pokaždé, když se mnou mluví, dívá se mi do očí. Znervózňuje mě to, nedokážu se uvolnit. Snažím se být spontánní, ale nějak mi to nejde.“

     „Brendo, myslím, že ho pořád miluješ. Víš, že jsem ti vždycky všechno řekla na rovinu. Myslím si, že by sis měla všechno dobře promyslet. Kevin je jeho otec, nebude ho dlouho bavit ho jen tak navštěvovat.“

     „Co tím máš na mysli?“

     „Jestli k tobě stále něco cítí, věřím, že udělá vše pro to, aby sis ho vzala. Je dlouhou dobu sám, alespoň to píší místní novináři. Od té doby, co se rozešel se svou snoubenkou, ho nikdo s žádnou jinou neviděl. Je to trochu zvláštní, ne? Muž v jeho postavení by přeci nebyl sám.“ Brenda se na ni zamyšleně dívala, její sebedůvěra byla slabá na to, aby to přijala. Kevin jí vstoupil opět do života, jen to bylo tentokrát jiné. Miloval svého syna, tím si byla jistá, ale co cítil k ní, to přesně netušila. Dál si s Emily povídala, ale změnily téma a začaly rozebírat všední věci.

     Kevin se pomalu chystal z přístavu a cestou k Brendě se ještě zastavil u svých rodičů. Se zájmem se ho vyptávali na svého vnuka. Posadil se s nimi v jídelně, kde se zrovna podával oběd. Jim i Julia mu kladli spoustu všetečných otázek: „Jak vypadá, Kevine? Je ti podobný?“

     „Ano, mami, když jsem si ho včera prohlížel, viděl jsem sebe. Má tmavé vlásky i oči, řekl bych, že má bradu po tobě, tati, ale úsměv má po Brendě... je překrásný,“ zamyšleně se usmál. Jim i Julia na sebe pohlédli a pozorovali svého syna, jak se krátce zasnil. Oba pocítili rodičovské píchnutí u srdce. Jim se pousmál a Julia se dál vyptávala: „A co Brenda, co říkala? Líbily se jí dárky?“

     „Ano, mami, líbily,“ dal si do pusy kousek ledového salátu a pokračoval, „mám ti vzkázat její poděkování, byla velmi překvapená vaší reakcí.“

     „Opravdu? Čekala snad něco jiného?“

     „Ano, velmi se obávala. Myslela si, že byste si o ní mohli myslet něco špatného.“

     „Ale jak bychom mohli? Ona za to přeci nemohla, že...“ pověděla Julia a zasekla se pohledem do talíře, když si uvědomila, co právě řekla. Kevin zapíchl vidličku do kuřecího masa a zůstal na ni hledět. „Promiň, synku, nemyslela jsem to tak, jak to vyznělo. Ale mám pro ni ze ženského hlediska pochopení. Určitě si toho musela dost vytrpět, než ji našel její bratr, vždyť víme, v jakém byla postavení a v klášteře to pro ni určitě také snadné nebylo.“

      Kevin si uvědomil, že má jeho matka pravdu, a to ho zabolelo. Dojedl poslední kousek masa s brambory a s pochopením vyslovil: „Myslel jsem na to, maminko, věděl jsem, že to pro ni musí být těžké, ale ona mi zatajila mé dítě. Celou dobu se schovávala. Kdybych ji nepotkal u Jasona na oslavě, kdo ví, jak dlouho by mi trvalo ji najít.“

     „To je také pravda, ale uvědom si, Kevine, že nemůžeš žít minulostí. Hlavní je, že jsi je našel a že je náš vnuk zdravý,“ řekl mu vážně otec.

     Kevin mu na to nic neodpověděl. Je vidět, že jim na jejich vnukovi opravdu hodně záleží, pomyslel si v duchu, a byl rád, že se jeho rodiče k celé té záležitosti postavili tak pozitivně.

     „Nezlobte se, ale už budu muset jít,“ podíval se na hodinky.

     „Jdeš za naším vnukem? Kevine, ráda bych tě o něco požádala.“

     „Jistě, povídej, mami,“ vlídně ji pobídl, když si oblékal sako.

     „Víš, moc rádi bychom s tvým otcem Jacoba viděli. Myslíš, že by Brenda souhlasila s návštěvou tady u nás?“

     „To nevím, mami. Nemůžu ti nic slíbit, ale zkusím se jí zeptat.“

     „Ne, Kevine, zkus ji poprosit. Opravdu bychom ho rádi viděli,“ namítl Jim, když vstal od stolu. Kevin mu pohledem přikývl a rozloučil se s nimi.

     Když zastavil před domem, zahlédl Jasona, který také zrovna přijížděl. Oba vystoupili ze svých aut a pozdravili se. „Vítám tě, Kevine,“ kráčel k němu Jason.

     „Ahoj, Jasone, rád tě vidím, jak se ti daří?“

     „Dobře, nedáš si kávu?“

     „Rád, děkuju,“ vešli spolu do domu. Posadili se v obývacím pokoji, a než jim služebná donesla kávu, Kevin se zeptal: „Brenda je doma?“

     „Není, odešla brzy ráno. Ani jsem si nevšiml, v kolik, ale určitě se každou chvíli vrátí.“ Kevin se podíval na nástěnné hodiny, které ukazovaly tři hodiny odpoledne. Kam jen mohla jít, zamyslel se.

      „Jak to jde v přístavu? Zaslechl jsem, žes nakoupil nová auta.“

     „Jde to dobře, pořád stejný kolotoč, akorát mám něco s lodí. Nechal jsem ji opravit, ale přemýšlím, že asi koupím novou. A jak to jde tobě s akciemi?“ opřel se o kožené křeslo.

     „Koupil jsem nové, ale chci chvíli počkat, až budou lepší nabídky k prodeji. Příštích pár dní se mají na trhu zvedat kurzy.“ Služebná jim donesla kávu. Jason jí poděkoval, a když si usrkl ze šálku, pohlédl významně na Kevina. „A jak si rozumíte s mojí sestrou? Víš, nechci se mezi vás plést, ale rád bych věděl, jak to bude dál.“

     Kevin se nadechl a nonšalantně pokrčil rameny: „Abych ti řekl pravdu, sám nevím. Brenda mi to neodpustí. Je stále zahořklá, nevím, jak bych ji měl přesvědčit. Moc bych si přál mít svého syna u sebe, ale bez Brendy by to nedávalo žádný smysl.“

     „Tím chceš říct, že k ní stále něco cítíš?“ Kevin se mu zamyšleně zadíval do očí a pronesl: „Víš, Jasone, trvalo to rok a půl, než jsem ji našel, a když jsem ji uviděl na oslavě, uvědomil jsem si, že celou tu dobu jsem po ničem tolik netoužil. Měl jsem štěstí na dosah ruky, všechno mohlo být úplně jinak, kdybych nebyl zbabělý. Teď jen doufám, že je získám zpět, abych jim mohl vynahradit to, co jsem zmeškal.“

     Jason na něj hleděl se zájmem a přikývl: „Je vidět, že o mou sestru a mého synovce opravdu stojíš. Brenda by si zasloužila šťastný život. Hodně si toho vytrpěla a nejvíce, když se rozhodla opustit Detroit.“

     Kevin svraštil čelo: „Co tím myslíš?“

     Jason si přejel rukou tvář a zvažoval, jestli mu má povědět, jak na tom Brenda těch devět měsíců byla špatně.

     „Co se s ní vlastně celé těhotenství dělo, Jasone? Ty něco víš?“

     „Ovšem. Brenda mi o tom vyprávěla.“

     „Tak povídej, často jsem nad tím přemýšlel.“

     Jason přikývl. „Když odjela do kláštera, netušila, jaká ji tam čeká krize. Po dobu těhotenství se snažila hledat práci, ale v jejím stavu to bylo nepřijatelné. Tak chodila se sestrami do nemocnic na různé výpomoci a dobročinné akce, ale všechno bylo zadarmo. Došly jí veškeré peníze, neměla na dětskou výbavu a ani nic na sebe. Když jsem tam přijel a uviděl pokoj, ve kterém bydlela, popadla mě zlost. Byl to klášter, nemohl jsem čekat nic lepšího, ale podle našich poměrů, na které jsme zvyklí, to nebyl hezký pohled. Víš, Brenda to opravdu neměla lehké, její úkryt ji stál hodně úsilí. Myslím, že to nemá smysl dál rozebírat, určitě si to dokážeš představit.“

     Kevinovy se honilo hlavou všechno možné. Zatnul zuby tak, aby si toho Jason nevšiml, a zhluboka se nadechl. „Jsem rád, žes ji našel, Jasone. A věř, že kdyby mi Brenda pověděla včas, že je těhotná, nikdy bych nic z toho, cos mi právě pověděl, nepřipustil.“ Jason stiskl rty k sobě a přikývl: „Všechno je už ale za námi a Brenda má spoustu nových plánů. Nabídl jsem jí u sebe práci účetní, ale už skoro měsíc to zvažuje. Asi to není podle jejích představ. Nechci ji do toho nutit. Říkala, že si chce najít vlastní byt a práci sama.“

     „Brenda byla vždy samostatná a velmi nápaditá žena. Věřím, že by své cíle uskutečnila, ale já mám jinou představu a pokusím se ji zrealizovat dřív, než bude pozdě.“ Jason se usmál. Všiml si, že Kevin je opravdu odhodlaný udělat vše pro to, aby Brendu získal zpět.

     Po této konverzaci uběhlo více než půl hodiny, dál s Jasonem probírali různé věci, ale Kevin začal být nervózní. Každou chvíli se díval na hodinky a přemýšlel, kde by jen mohla být. Asi po hodině se otevřely v hale dveře a zaslechli Brendu, jak mluví s chůvou. Jason se na Kevina usmál: „Už je tady.“ Kevin zbystřil. Konečně. Kde se jen toulala, pomyslel si neklidně, a vtom vešla Brenda do pokoje. „Ahoj Jasone, zdržela jsem se u Emily v obchodě, přivezli jí zboží, tak jsem jí pomáhala, měla tam překrásné oblečení na chlapečky, tak jsem něco nakou-“ zasekla se pohledem, když se z křesla, které bylo otočené zády k ní, zvednul Kevin.

     „Ahoj,“ usmál se.

     „Ahoj, čekáš tu dlouho?“ zarazila se.

     „Asi hodinu.“

     „Promiň, zdržela jsem se.“

     „Slyšel jsem, to je v pořádku,“ prohlížel si ji, velmi jí to slušelo. „A Jacob? Kdepak je?“

     „Je v pokoji, usnul.“ Jason se podíval na Brendu a pak na Kevina. „Klidně se tady zatím posaďte, já musím jet do města,“ zvednul se k odchodu.

     „Teď?“ divila se Brenda.

     „Ano, mám domluvenou schůzku s jedním známým,“ usmál se na ně a dodal, „tak se zatím mějte.“

     „Měj se, Jasone, a děkuju za kávu.“

     „Rádo se stalo.“ Brenda překvapeně přihlížela, a když Jason odešel, posadila se. „Vidím, že se z vás stali přátelé.“ Kevin se posadil naproti ní a přikývl. „Zdá se, že ano, ale s Jasonem se známe už dlouho, často jsem chodil na jeho večírky.“ Nepřestával si ji prohlížet. Brenda se cítila trochu nesvá a odvracela od něj oči. „A jak jste se s Jackem měli?“

     „Hezky, byla jsem u Emily a nakoupila jsem malému nějaké nové oblečení. A taky jsme se zapovídaly.“ Kevin se jí díval upřeně do očí, přikývl, ale jeho mysl byla jinde. „Jason mi říkal, že ti navrhl práci.“

     „Ano, chce, abych mu dělala účetní, ale moc se mi do toho nechce. Přemýšlela jsem o zdravotním kurzu nebo škole.“

     „Ty by ses chtěla vrátit do školy?“ podivil se.

     „Ne přímo, uvažovala jsem o dálkovém studiu. Chtěla bych to dotáhnout výš než jen na zdravotní sestru. V nemocnici se mi pracovalo moc dobře, jsem zvyklá na tuhle práci.“

     „Takže se chceš stát lékařkou?“

     „Ano, dětskou lékařkou, už jsem si podala přihlášku.“ Kevin se zaskočeně postavil, dal si ruku do kapsy a přešel k oknu. „A co Jacob? Jak to chceš všechno stíhat? Párkrát do týdne budeš muset zajít do školy. Nebude to snadné,“ otočil se k ní.

     „Zvládnu to, jsem si jistá. A mám chůvu, která mi Jacka může kdykoliv pohlídat.“

     „Ale Jacob potřebuje svou matku a ne chůvu. Nechci, aby byl můj syn závislý na chůvě.“

     „To nechci ani já,“ otočila se na něj. „Nechci Jacka zanedbávat.“ Kevin zavrtěl hlavou, vrátil se zpět a posadil se vedle ní. Jeho představy se začaly komplikovat, začal si jasněji uvědomovat Brendiny plány, a nelíbily se mu. Bude chodit do školy. Bude sama. Volná, bez zábran. Ne, to nemohu dovolit, přemýšlel. Ale jak jí v tom mám zabránit? „A co já, Brendo? Na mě si zapomněla?“ předklonil se a spojil dlaně k sobě. Brenda se na něj podívala, seděl u ní tak blízko, že se jim dotýkala stehna. „Jak to bude dál? Jacob roste, nemohu ho přeci pořád jen navštěvovat. Chtěl bych mu být otcem tak, jak se patří.“

     Brenda se pokusila o kousek posunout. „Ale to klidně můžeš být dál, řekla jsem ti, že ti bránit nebudu. Chci, aby Jack věděl, že jsi jeho táta.“ Cítila, jak se jí zachvěl hlas a rozbušilo srdce, když se přisunul zpět k ní a zamyšleně zakýval hlavou. Pak na ni bez mrknutí pohlédl. Z úhlu, ze kterého se na ni díval, byla jeho tvář nádherná, musela odvrátit pohled. „Brendo,“ v jeho hlase zaslechla naléhavost. „Nechci ti bránit ve tvé budoucnosti, ale měla bys o tom uvažovat. Jacob je ještě dost malý, potřebuje tě mít neustále u sebe. Dopřej tomu ještě nějaký čas,“ snažil se ji přesvědčit. Brenda se na něj dívala, oba si hleděli do očí. Jako by mezi nimi vzplanul oheň. Jeho hluboký pohled jí pronikal až do srdce. Proč mi to dělá? Proč se na mě tak dívá? Odvrátila se od něj, aby přerušila to kouzelné napětí.

     „Myslím, že bychom už měli jít nahoru. Jacob už bude určitě vzhůru,“ rozpačitě vyslovila a postavila se. Kevin přikývl a také se postavil. Stál kousek od ní, zvláštní ale bylo, že se ani jeden z nich nepohnul. Brenda byla natočená bokem k němu, a když se k ní Kevin přiblížil, cítila, jak jí silně buší srdce a zrychluje se jí dech. Stál těsně u ní, byl jí tak blízko, že cítil vůni jejích vlasů. Přivřel na moment oči, tolik ji toužil k sobě přitisknout, ale Brenda se z toho omamného okamžiku rychle probrala a vykročila ke dveřím. Kevin sklopil oči k zemi a zklamaně vykročil za ní.

     Sledoval její chůzi po chodbě, pak po schodech, a když vyšli nahoru do patra, Brenda nečekaně vyslovila: „Nemůžu o tom uvažovat. Nemohu se ani dál spoléhat na Jasona, chci...“ otočila se, ale netušila, jak bude Kevin blízko. Oba se zarazili. Chtěla od něj hned odstoupit, ale Kevin využil situace a zadržel ji pohledem.

     „Ale ty se přece nemusíš na nikoho spoléhat, nemusíš se ani vracet do školy. Nechci na tebe naléhat, Brendo, ale to, co jsem řekl před chvílí dole, jsem myslel opravdu vážně. Nechci být Jackovi otcem jen na pár hodin denně.“ Z úzkosti, kterou v té chvíli cítil, musel polknout. Upřel své tmavé oči do jejích a pohnutě vyslovil: „Jak ti to mám povědět, abys mě pochopila?“

     „Netuším, na co narážíš,“ odpověděla mu nejistě. Kevin sklopil pohled k zemi, a když se nadechl k odpovědi, ozval se za dveřmi pokoje Jackův hlasitý pláč. Brenda sebou škubla a pospíchala do pokoje, Kevin ji ihned následoval. „Co se děje? Proč Jacob tak pláče?“ ptal se chůvy, která se sama podivovala. „Já nevím, asi se mu zdálo něco zlého, protože se právě probudil.“ Brenda držela Jacka v náručí a utěšovala ho: „Copak je, broučku?“ posadila se s ním na pohovku a otírala mu slzy. Kevin se posadil vedle ní a podíval se na něj. „Je v pořádku?“

     „Ano, asi se mu muselo zdát něco hodně ošklivého. Ještě nikdy se s takovým pláčem neprobudil,“ kolíbala ho na rukou. „Už se uklidnil, ale je ještě ospalý. Vypadá to, že asi znovu usne,“ prohlížel si Jackovu nevinnou tvářičku, a pak pohlédl na Brendu, byl to pro něj důležitý okamžik, u kterého mohl být s nimi. Pozoroval Brendu, s jakou něhou a láskou v očích políbila svého syna na čelo a uložila ho zpět do postýlky. Objevil se mu před očima ten moment, když zaslechla Jackův pláč. Jak se od něj ihned odvrátila a pospíchala do pokoje, aby ho utěšila.

     Jacob opět usnul. Přikryla ho dečkou a pohlédla na Kevina. „Je mi to líto, ale znovu usnul.“

     „To nevadí, hlavní je, že je spokojený... Vadilo by ti, kdybychom se tu u něj posadili? Chtěl bych tu být s ním.“

     „Jistěže ne. Prosím, posaď se,“ ukázala mu rukou na malou pohovku, která byla obklopená okrasnými polštářky. „Děkuju,“ řekl, svlékl si sako a posadil se. Položil ho přes opěradlo pohovky a opřel si předloktí o stehna. Spojil k sobě ruce a se sklopenou hlavou nahlas vydechl. Brenda ho ode dveří bezmocně pozorovala.

     „Ty se neposadíš?“ vzhlédl k ní. Rozhlédla se, kam by se mohla posadit, jiná pohovka tam nebyla, jen místo vedle něj. Chvíli váhala, ale nakonec se k němu připojila. Kevin se na ni podíval a pousmál se, když v jejím obličeji spatřil pro ni typickou ostýchavost. Opřel se vedle ní a díval se na Jacka. „Je tak roztomilý, všiml jsem si, že usnul bez dudlíku,“ podotkl. Když se lehce pohnul, pocítil blízkost jejího těla. Zachvěl se. „Už mu ho tolik nedávám, není to zdravé pro dásně, myslím, že mu začínají růst zoubky.“

     „Tak brzy?“ Brenda přikývla. „Tak to bude určitě nervózní, je možné, že ho to bolí, proto se probudil s pláčem.“ Brenda se jeho starosti a všímavosti nedivila, věděla, že byl vždy pozorný a ohleduplný.

      Po krátké chvíli ticha pronesl: „Včera jsem byl u rodičů, vyptávali se mě na něj. Jsou velmi rádi, že mají vnuka a také by ho moc rádi viděli, Brendo. Můj otec tě prosí, jestli bys souhlasila s návštěvou u nich doma.“

     Brenda překvapeně vzhlédla:

     „U nich? A ty u svých rodičů už nebydlíš?“

     „Ne, už dlouho ne. Koupil jsem si dům kousek od přístavu. Proč se ptáš?“ mile se usmál.

     „Jen tak, napadlo mě to, když jsi řekl u nich, a ne u nás,“ zamyšleně se zadívala před sebe. Trpělivě sledoval její tvář. „Tak co na to říkáš? Souhlasíš?“

     „Ano, souhlasím, mají právo vidět svého vnuka...jen...“ podívala se na něj a na pár sekund se zamyslela, „myslíš, že by jim vadilo, kdybychom se sešli třeba na River Walku? Je tam nádherný park pro děti, víš, nechci se jich dotknout, ale návštěva u tvých rodičů mi nepřijde moc vhodná, cítila bych se nesvá.“

     „V pořádku, oni to jistě pochopí. A v kolik hodin byste se tak mohli sejít?“

     „Po obědě? Záleží to také na nich.“

     „Fajn, já to s nimi domluvím a zavolám ti.“

     „Nemáš mé telefonní číslo.“

     „Dáš mi ho, ne?“ Netušila, jak se má zachovat, najednou jí došla slova a jen přikývla. „Nečekal jsem tak rychlé rozhodnutí. Myslel jsem si, že to budeš chtít odkládat.“

     „Myslíš setkání s tvými rodiči?“

     „Ano.“ Nepřestával se na ni dívat.

     „Nemám žádný důvod jim Jacka neukázat. Je to jejich vnouče, a jestliže o něj stojí, nebudu jim bránit ho navštěvovat. Chci, aby měl dědu a babičku, já tu možnost nikdy neměla. Neměla jsem žádnou rodinu, a proto ji nechci upírat svému synovi.“

     „Našemu synovi,“ opravil ji. Chtělo se jí usmát, ale držela se. Cítila, jak z ní díky jejich příjemné konverzaci opadá nejistota, ale pokaždé, když jí Kevin pohlédl do očí, její uvolněnost ji opouštěla a musela se ze všech sil snažit, aby její srdce nepodlehlo citům. Jejich společné pohledy, které skrývaly jejich pocity, se setkaly v momentu ticha, který mezi nimi na chvíli zavládl. Moc se jí toužil dotknout, ale ještě není vhodný čas a ani příležitost, pomyslel si v duchu. Bál se, že by ho odmítla, a on by tak neměl možnost získat si její důvěru a srdce zpět. Musím být trpělivý, neustále si opakoval, ale její blízkost, její hlas a úsměv ho ovládaly a jeho touha a silné city ho zbavovaly všech smyslů.

     Jacob se začal probouzet, nejprve jen párkrát zafňukal, ale když se nad ním naklonila jeho maminka, rozzářily se mu očička a začal k ní natahovat ručičky. „Ty moje zlatíčko, jakpak ses vyspinkal?“ políbila ho na tvářičku.

     „Vidím, že dobře. Ahoj, šampione!“ přistoupil k nim Kevin a usmíval se.

     „Musím mu jít připravit mléko, bude mít určitě veliký hlad, myslíš, že bys to s ním tady chvíli vydržel?“ znejistěla.

     „Nemusíš se ničeho obávat, pohlídám ho. Jen jdi.“ Brenda tedy přikývla a v otevřených dveřích na něj pohlédla. „Hned budu zpátky,“ a když zavřela dveře, zůstala za nimi pár sekund stát, jestli se náhodou malý Jack nerozpláče. Zaslechla však jen Kevinův hlas, jak Jackovi něco povídá. Pak rychle pospíchala do jídelny.

     Kevin měl velké nutkání si Jacka pochovat. Když se přiblížil k postýlce a natáhl k němu ruce, Jack se na něj udiveně díval, ale nijak se nebránil. Vzal ho do náručí a byl to pro něj neuvěřitelně nádherný pocit. Začal s ním přecházet po pokoji a ukazovat mu hračky. Usmíval se na něj a povídal si s ním.

     Brenda měla mezi tím mléko připravené a se spěchem se vracela. Za dveřmi pokoje se zastavila a zaposlouchala se. Slyšela Kevina, jak legračně mluví na Jacka. Ozýval se hlasitý smích, podivila se a otevřela dveře. Kevin seděl na pohovce s malým na klíně a hrál si s ním. Byl to nádherný pohled. Kevin k ní vzhlédl a usmál se. Jeho úsměv ji zahřál na srdci. Přistoupila k nim, Jacob si všiml láhve mléka v matčině ruce a okamžitě k ní natáhl ručičky. „Neplakal?“

     „Ne, byl moc hodný.“

     „Tak pojď k mamince, zlatíčko, budeš papat,“ posadila se vedle nich. Kevin jí ho předal na klín a s úsměvem dodal: „Ani si nevšiml, žes odešla. Řekl bych, že si na mě začíná zvykat.“

     „To je možné, je dobře, že se tě nebojí.“

     „Nemá přece proč. Myslím, že vycítil, že pro něj nejsem cizí člověk.“

     Brenda na něj pohlédla. „Ano, jsi jeho otec, děti vycítí lásku.“

     Kevin si v tónu jejího hlasu všiml naléhavosti. „Už budu muset jet.“ Postavil se a s rukama v kapsách ji pozoroval. „Zítra mám důležitou obchodní schůzku, je možné, že budu muset odjet z města.“

     Brendu to velmi překvapilo, ale nedala na sobě nic znát. „A na jak dlouho odjedeš?“

     „Zatím nevím, ale určitě ne na dlouho. Ještě dnes se zastavím u rodičů a domluvím tu zítřejší schůzku v River Walku. Kdybych náhodou neodjel, tak přijdu taky.“

     „Dobře,“ přikývla. „Jsme domluveni.“ Kevin se na ni díval, jak drží malého v náručí. Vypadala půvabně, něžně a neodolatelně. Nechtělo se mu odejít, přál si zůstat navždy a naplnit jejich společný sen, kterému se Brenda tak bránila. Nakonec jeho těžké kroky vykročily ke dveřím. „Tak se zatím mějte hezky.“

     „Ty taky,“ řekla posmutněle.

     „Ahoj!“ otevřel dveře a odešel.

     Bože, kde se ve mně vzalo tolik lásky? Mám pocit, že mi pukne srdce. Zastavil se na chodbě, měl nutkání se vrátit zpět. Několik vteřin váhal, ale nemohl. Vyšel ven a nasedl do auta. Než se rozjel, opřel se o sedačku a zamyšleně hleděl vzhůru. Jak dlouho budu muset čekat? Jak ji přesvědčím? Čím jí vrátím zpět důvěru, kterou ke mně ztratila? Opřel si loket o otevřené okýnko. Co mám dělat? Zhluboka se nadechl, uchopil volant, zařadil rychlost a odjel.

     Brenda uložila Jacka do postýlky a lehla si na pohovku. Hleděla do stropu a přemýšlela. Promítala si před očima Kevinovu návštěvu. Před očima znovu uviděla situaci na chodbě. Jak blízko stáli vedle sebe, když se otočila, když jí hleděl do očí a toužebně sledoval její tvář. Najednou si uvědomila, že jí chtěl něco důležitého povědět, když je vyrušil Jack. Co tím měl přesně na mysli, když říkal, že nechce být Jackovi otcem jen na pár hodin denně? Přemýšlela. „Nemusíš se na nikoho spoléhat,“ vyslovila jeho slova. Zavrtěla hlavou. Copak je možné, že...? Uvědomila si, co jí tím chtěl naznačit. Přivřela oči. Ale jak? Jak mám k němu opět získat důvěru? Všechno je tak jiné, tolik se toho změnilo. Utrápeně si vzdychla. Kde jsou mé sny? Kam se poděla má naděje? Moje city se změnily... Nechtěla mu otevřít své srdce, aniž by tušila, jaký k tomu má vlastně opravdový důvod. Ale i přesto se zasnila. V pokoji byla stále cítit jeho přítomnost, jeho vůně, kterou tak zbožňovala.

 

 

 

 



TOPlist