Judita Horváthová: On je ten pravý - 14. kapitola

To samé odpoledne Kevin opustil svou kancelář a projížděl kolem centra. V těch odpoledních hodinách byla na silnici největší zácpa. Stál zařazený v pruhu a po dobu čekání poslouchal své oblíbené cédéčko. Po chvíli se provoz trochu uvolnil a mohl se konečně rozjet. Věnoval pozornost silnici, ale když na moment vzhlédl k davům lidí na chodníku, zahlédl jemu velmi povědomou osobu. Nevěnoval tomu velkou pozornost, protože celé měsíce potkával ženy, které jí byly podobné.

     Provoz byl stále hustý, takže musel jet pomalu, a za jízdy sledoval dlouhovlasou blondýnku. Měla na sobě elegantní džíny, vypasovanou blůzu a na nohou boty s vysokými podpatky. To nemůže být ona, prolétlo mu hlavou. Ale ta chůze? Cítil, jak se mu zrychluje tep. Musel se věnovat řízení, a zároveň čekal, až se ta dívka otočí nebo alespoň pohlédne do strany. Tak se i stalo. Brenda se zastavila před přechodem a chystala se přejít na druhou stranu ulice. „Je to možné?“ vyslovil nahlas. Nevěřil vlastním očím. Hleděl na ni, jako by zahlédl anděla. Nevěděl, co má v té chvíli udělat, jestli má vystoupit z auta a běžet za ní, nebo odbočit do protisměru a objet tak zácpu aut. Brendo, Brendo! Stiskl volant, byl bezmocný. Tolik měsíců, co se jí nahledal, kolik beznadějných nocí a dnů uběhlo, než ji detektiv našel. V den, kdy Brenda odjela s Jasonem, do kláštera dorazil i jeho detektiv. Marii Clarence to velmi překvapilo, a aby svou dceru ochránila, odpověděla mu:

     „Byla tady, ale odjela. A nevím kam, ani netuším, jestli se sem někdy vrátí.“

     Od té chvíle začal Kevin pomalu ztrácet naději, že ji ještě někdy uvidí. „Musí tu mít s sebou i svého syna!“ vykřikl s úzkostí v hlase a vystoupil z auta, aniž by si uvědomil, že zablokoval cestu dalším automobilům. Přeběhl na ten samý chodník, který byl plný lidí. Ztratila se mu z dohledu. To ne! Rozběhl se. A když ji zahlédl, zavolal na ni: „Brendo! Brendo!“ Kličkoval mezi chodci a doufal, že ho v tom denním ruchu uslyší. Už ho od ní dělilo jen několik metrů, když vtom Brenda nasedla do taxíku. „K čertu. Zatraceně!“ zaklel a zůstal stát. Srdce mu bušilo jako o závod a v očích mu jiskřil hněv. Znovu mu utekla. Pomalu se vracel zpět k autu. Spousta lidí na něj troubila a nadávala mu, protože blokoval dopravu. Vůbec je nevnímal a jako tělo bez duše nasedl do auta a odjel.

     V duchu ji měl před očima. Byla tak jiná, tolik jí to slušelo! Musela se vrátit do Detroitu. Teď budu mít lepší možnost ji hledat. I kdybych měl sám prochodit celý Detroit, tak ji najdu, umiňoval si.

     Brenda se s dobrou náladou vrátila domů a hned pospíchala za svým synkem. Vešla do jeho pokoje. Jacob si spokojeně ležel v postýlce a pohrával si s ručičkami. „Ahoj broučku, podívej, co ti maminka koupila!“ vytáhla z nákupní tašky nová chrastítka. Jacob na ni vykulil své tmavé oči a na tváři se mu objevil úsměv. V ten moment uviděla Brenda úsměv jeho otce. Tolik jsi mu podobný, prolétlo jí hlavou, když se s ním posadila na zem. „Dále!“ zavolala, když zaslechla klepání. „To jsem já, ahoj,“ usmíval se Jason.

     „Ahoj, zamávej strýčkovi, Jacku!“ podržela malému ručku a zamávala mu s ní.

     „Copak jsi dnes dělala?“

     Brenda se zvedla ze země a posadila se s malým na postel.

     „Byla jsem na nákupech a za Emily, abych je pozvala na tu večeři.“

     „Skvělé, a přijdou?“

     „Ano, moc rádi. A jak se vedlo tobě v práci?“

     „Jako vždycky, stejná rutina,“ popošel blíž a pohladil malého po hlavičce.

     „Za chvíli se půjdu připravit k večeři,“ řekla.

     „Tak fajn. Počkám dole, musím ti něco říct.“

     „A co?“ zvědavě zvedla hlavu.

     „Nebuď netrpělivá, sestřičko, u večeře ti to povím,“ usmál se, a ještě než odešel, dodal, „mimochodem, sluší ti to.“

     „Děkuju,“ oplatila mu vesele. Když Jason odešel, pohlédla na synka. „A copak ty to děláš?“ všimla si, že jí ožužlal okraj límce na blůze. „Ty jsi ale žužlálek,“ otočila ho k sobě a s láskou ho několikrát políbila.

Chvíli si s ním pohrála a pak požádala chůvu, aby ho převlékla a uložila ho ke spánku.

     Po koupeli se Brenda oblékla a upravila. Začala se v poslední době dokonce i líčit. Když byla hotová, odešla do obývacího pokoje, kde ji přivítali Emily s Todem. „No páni, sluší ti to,“ usmála se na ni Emily.

     „Rád tě vidím, Brendo,“ pozdravil ji Tod. „I já tebe, Tode.“

     „Večeře je už připravená, pojďte, přemístíme se do jídelny,“ pozval je Jason a se spokojeným výrazem je vedl přes obývací pokoj.

     Služebnictvo prostřelo stůl s večeří a všichni se společně pustili do jídla.

     „Jak se vede v nemocnici, Tode?“ zeptal se Jason, když se nahýbal pro pečivo.

     „Poslední měsíc máme neustálý fofr, pacientů přibývá, ale jinak dobře. A co tvé investice? Slyšel jsem, že jsi koupil dobré akcie.“

     „Ano, a hned jsem je také prodal za slušnou cenu. Mohu říct, že se daří,“ pousmál se Jason a pohlédl na Brendu.

     „A co ty, Bren? Hledáš si nějakou práci?“ zeptala se jí Emily.

     „Ano, hledala jsem, ale Jason mi už něco nabídl, mohla bych pracovat jako jeho účetní.“

     „To bys měla dobré, ne?“ pohlédl na ni Tod.

     „To ano, od příštího týdne bych mohla začít. Jason je moc hodný bratr. Mimochodem, copak jsi mi to chtěl povědět?“

     „Až dojíme, ano?“

     „Proč mě tak napínáš? O co jde?“

     „Vždycky byla na všechno tak nedočkavá?“ škádlivě se zeptal Emily.

     „Hm, řekla bych, že ano,“ pohlédla na Brendu a také se pobaveně usmívala. Jason dojedl a odložil příbor, pak se podíval na Brendu a řekl: „Mám pro tebe překvapení, Brendo,“ napil se a pokračoval, „chtěl bych pro tebe uspořádat večírek, myslím, že je na čase, aby se každý dozvěděl, že mám sestru. A proto by to byla slavnost na tvou počest, chci tě uvést do společnosti.“ Brenda se na něj užasle podívala a zaskočeně se opřela o jídelní židli: „To je od tebe moc hezké, Jasone. A kdypak by měl ten večírek být?“

     „No, vlastně jsem už požádal Alfreda, aby rozeslal pozvánky. Takže oslava by byla už zítra.“

     „Alfreda? Kdopak je Alfred?“ ptala se ho Brenda.

     „Můj majordomus. On má na starosti veškeré povinnosti ohledně večírků a plesů.“

     Brenda přikývla. „Aha, a kolik bys chtěl pozvat lidí?“

     „Mezi prvními jsou Emily a Tod.“

     „Díky, příteli,“ ozval se ihned Tod. Emily se po celou dobu mile usmívala na Brendu. Jaký je to hezký pohled na ty dva, pomyslela si. Byla moc ráda, že Brenda našla svého bratra, že má dům a všechno pohodlí. Cítila a věděla, že si to Brenda zaslouží.

     „Oslava se bude pořádat v pravém křídle domu, už jsem se postaral i o živou hudbu, chci, aby to stálo za to a aby sis ji co nejlépe užila.“

      Brenda byla dojatá; její bratr jí uspořádá večírek! Od chvíle, kdy se u něj zabydlela, se o ni staral jako o princeznu. Jednou mu tu jeho dobrotu oplatím, pomyslela si a přidala se k hovoru.

     Příjemný večer utekl, a když se rozloučili s přáteli, Brenda poděkovala Jasonovi za hezké překvapení. „Jsem moc rád, že jsi tady, Brendo. Mám tebe a malého velmi rád a taky se toho hodně změnilo. Ty ses změnila.“

     „Taky tě mám moc ráda, Jasone, a jsem ti za všechno moc vděčná. A co se týče té změny, máš pravdu, taky ji pociťuju. Víš, Jacob mi vnesl do života nové plány a taky mi otevřel oči. Poučila jsem se a pochopila, že život není procházka růžovou zahradou.“ Jason ji obejmul kolem ramen a kráčel s ní po schodech do patra. „Máš pravdu, Brendo, ale můžu tě ujistit, že už nikdy nepoznáš ani neprožiješ nic z toho, co jsi prožila za těch několik měsíců. Jsi v bezpečí. Ochráním tě před každým a před vším zlým.“ Myslel svá slova vážně, na sestře mu velmi záleželo. „A ještě něco, Brendo. Za nic mi nemusíš být vděčná a ani mi nemusíš nic vracet. Jasné? Jsem tvé dvojče a nezapomeň, že čtu tvé myšlenky,“ usmíval se. „Ty že čteš myšlenky?“ popíchla ho Brenda.

     „Ovšemže ano.“

     „Už půjdu radši spát, nebo začneš zase filozofovat. Dobrou noc, bráško.“

     „No jo, už jdu. Dobrou noc.“ Vesele nad ní vrtěl hlavou a kráčel po schodech o patro výš.

     Druhý den Brenda trávila celé odpoledne se svým synem, a když se přiblížil večer, začala se pomalu připravovat. Jason byl v sále, aby zkontroloval, jestli jsou veškeré přípravy hotové. Procházel a kontroloval stoly, na kterých byly rezervace s příjmením hostů.

     „Je všechno v pořádku, pane Brette?“ přistoupil k němu Alfred, když si všiml jeho vážného pohledu.

     „Jen kontroluji zasedací pořádek. Taylorovi a Walkerovi sedí vždy u sebe, Alfrede, upravte tyto dva stoly, prosím.“

     „Omlouvám se, jistě.“ Jason pomalu kráčel dál k dalším stolům a četl nahlas rezervace: „Smithovi opět na svém místě,“ spokojeně popošel o stůl dál, „Cluneyovi, Larussovi… Larussovi?“ Zasekl se pohledem. A jéje, já na to úplně zapomněl! Přejel si zamyšleně rukou po bradě. „Podržíte mi to, Alfrede, musím se rychle vrátit do domu,“ podal mu papíry, které držel v ruce, a rychle odešel. Vůbec jsem si to neuvědomil. Jak to povím Brendě? přemýšlel cestou.

     Jason zaklepal na Brendinu ložnici. „Pojď dál, Jasone!“ zavolala na něj od toaletního stolku.

     „Promiň, že tě ruším, ale musím ti něco říct.“

     „Děje se něco, Jasone?“ otočila se k němu s údivem na tváři. Jason přešel pokoj a posadil se na pohovku. „Víš, jde o pozvánky na dnešní večer. Na každý večírek či ples je rozesílám pořád stejným hostům a k nim patří i Larussovi.“ Brendě zkameněl pohled a v tu ránu se jí rozbušilo srdce. Jason to viděl a omluvně vyslovil: „Vůbec jsem si to neuvědomil, Brendo, je mi to líto.“

     „A oni tvé pozvání přijali?“ nejistě se ho zeptala.

     „Ano, přijali. Nezlobíš se?“

     „Ne, ale...“ Představa, že by se s nimi měla vidět, jí nahnala strach. Jason se zvednul a přikročil k ní blíž. „Poslyš, Bren, nechci, aby ses nějak rozrušovala a kazila si náladu. Ještě je stále čas, abych to pozvání zrušil,“ přesvědčivě jí pohlédl do očí.

     „Ne, to nemusíš. Bylo by to nezdvořilé, a co by si pak o tobě pomysleli? Nemůžeš to jen tak zrušit...“ Zaraženě se otočila zpět k zrcadlu. Přijde. Kevin sem přijde. S tlukoucím srdcem přivřela oči.

     „Jsi si jistá, Brendo?“ Dívala se na něj z odrazu v zrcadle, z jejího pohledu se dala číst nejistota a obavy, ale přesto řekla: „Jsem si jistá, Jasone, jen mě to překvapilo.“

     „Doufám, že ti to moc nezkazilo náladu, protože jsem si přál, aby byl tento večer výjimečný, aby sis ho užila a pobavila se s přáteli.“ Brenda se zhluboka nadechla, postavila se a popošla k oknu. „Jen netuším, jak se zachovám, až ho uvidím. Mám z toho obavy, Jasone,“ otočila se na něj. „Velké obavy,“ ustaraně dodala.

     „Nemyslíš si, že je načase mu říct pravdu?“ Brenda mlčela.

     „Myslím, že by se to měl dozvědět, Brendo. Je to jeho syn a ty nemáš právo mu ho upírat. Ať je to, jak chce, jednou by se to stejně dozvěděl. Nebo se chceš celý život schovávat?“

     Brenda se otočila zpátky k oknu a utrápeně si povzdychla: „Ale jak? Jak mu to mám říct, Jasone? Nedokážu to.“ Jason k ní přistoupil a dotkl se jejího ramene, aby ji k sobě otočil. Podíval se jí do smutných očí, a aby jí dodal odvahu, pronesl: „Brendo, měla by ses konečně vzchopit. Ty to dokážeš. Jacob bude chtít jednou svého otce poznat a ty mu v tom nezabráníš. Podívej se na nás dva,“ na vteřinu se odmlčel, dal ruce do kapes a pokračoval, „nikdy jsme neměli možnost poznat své pravé rodiče a pochybuji o tom, že nějaká bude. Tak mu ji neupírej. Postav se k tomu tak, jak se patří.“

      Brenda na něj hleděla se slzami v očích. Polkla, protože ji v krku svírala neskutečná úzkost.

     „Dobře, povím mu to, ale co když-“

     Jason ji ihned vyrušil: „Žádné obavy, Brendo, ty to zvládneš, jsi silná žena. Dopadne to dobře. Vím, že ano.“

      Brenda přikývla: „Doufám, že máš pravdu, Jasone. Myslím, že by se to měl dozvědět.“

     „A teď už žádné slzy, dnes se budeme hezky bavit, tak na nic nemysli. Všechno dopadne dobře, uvidíš, hlavu vzhůru, sestřičko!“ Brenda se pokusila o úsměv, ale v hloubi duše ji stále svíraly obavy, a když Jason odešel, začaly se jí hlavou honit myšlenky a představy.

 

Kevin byl u svých rodičů. Ode dne, kdy uviděl Brendu v centru, vrtalo mu hlavou, kde by jen mohla být. Stále ji měl před očima, její spokojený výraz, když kráčela přes ulici. Zajímalo by mě, co celou tu dobu dělala, je možné, že si někoho našla. Třeba bydlí u něj. Ano, to je možné. Ale jak to zjistím. Jak? „Kevine, ty s námi nepůjdeš?“ vyrušil ho z myšlenek otec. Ve smokingu vypadal jako pravý gentleman. Kevin neměl v té chvíli na nějaký večírek vůbec náladu, jeho mysl byla natolik zaplněná myšlenkami, že by se těžko dokázal bavit. „Nezlobte se na mě, ale nějak mě to tam neláká. Asi pojedu domů.“

     „Kevine, máme tam rezervovaný stůl pro tři. Co povíme známým, až se nás na tebe budou vyptávat? Nechtěj po mně, abych tě přemlouval.“

     „To bych po tobě nikdy nechtěl, tati,“ zamyšleně mu odpověděl a pak dodal, „dobrá tedy, přijedu tam později.“

     „Tak dobře, budeme na tebe čekat, Kevine,“ řekla Julia při odchodu. Kevin se na svou matku usmál a políbil ji na tvář. „Moc ti to sluší, maminko.“

     „Děkuju. A určitě přijedeš?“

     „Ano, ale až později. Nejprve musím zajet domů, abych se převlékl a připravil.“

     „Tak můžeme jet, drahá?“

     „Můžeme.“ Nasedli spolu do auta a odjeli na slavnost.

 

 

 

 



TOPlist