Judita Horváthová: On je ten pravý - 13. kapitola

Brenda si hrála na posteli se svým malým synkem, když vtom zaslechla klepání na dveře. „Dále!“

     „Dobré ráno, Brendo.“

     „Ahoj, mami. Podívej se, co ten můj malý Jacob vyvádí!“ vyslovila rozněžněle, když si cumlal prstíčky. Marie se k němu naklonila a pohladila ho po tvářičce. „Přišla jsem za tebou, protože tě tu někdo hledá, Brendo.“

     Brendě zkameněl úsměv na tváři. „Hledá? Mě?“

     „Ano, je tady nějaký muž a ptá se po tobě. Nechala jsem ho čekat před bránou.“ Brendě se rozbušilo srdce.

      „A pověděl ti, jak se jmenuje? Jak vypadá?“

     „Neřekl mi své jméno, jen že s tebou chce za každou cenu hovořit.“ Popošla ke dveřím.

     „Kdo by se mnou mohl chtít mluvit? Kdo by mě tady mohl hledat, mami?“ zeptala se jí zaskočeně, ale v duchu znala odpověď na své otázky.

     Marie pokrčila rameny a pousmála se. „Neměj obavy, dcerko, zjistím, kdo to je, ano?“

      „Ano, zjisti, mami. Hlavně jméno, jeho jméno. A pak mi to přijď, prosím, říct.“

     Jen co Marie odešla, nashromáždily se Brendě v hlavě představy. Co když je to Kevin? Co mu povím? napadlo ji jako první. Ne, to je hloupost. Co by tu dělal? Nervózně se procházela po pokoji a vyhlížela Marii.

     Když po chvíli Marie znovu otevřela dveře, Brenda se k ní hned vrhla: „Tak kdo je to, mami? Představil se ti?“

     „Ano, říká, že se jmenuje Jason Brett.

     „Jason Brett?“ vyhrkla udiveně. „Co ten tady pohledává? A jak mě tady našel, mami?“

     „Netuším, co je Jason zač, ale myslím, že je dost netrpělivý. Měla bys za ním jít, Brendo.“

      Brenda si oblékla mikinu a džíny a vydala se k bráně. Když ji otevřela, s údivem vyhrkla: „Jasone? Co tu, proboha, děláš?“

     „Ahoj, Brendo, to je tedy přivítání,“ usmíval se. Brenda se vzpamatovala. „Promiň, ale nečekala bych tě tu. Jak jsi mě našel a-“

     „Musím si s tebou o něčem promluvit, Brendo. Mohl bych tě pozvat, prosím, na kávu?“ Brenda se nestačila divit a zavrtěla hlavou: „Já…nemůžu, mám nahoře dítě.“

     „Ty máš dítě? Vážně?“ ohromeně vyslovil.

     „Ano,“ nejistě mu odpověděla.

     „Brendo, musím s tebou mluvit v opravdu vážné věci. Mohla bys mi věnovat chvíli?“ Brenda ustoupila od brány. „Dobře, pojď tedy dál,“ stále na něj udiveně zírala. Zavedla ho do hlavní haly. „Opravdu bych tě tu nečekala, Jasone. Jak jsi věděl, že mě najdeš právě tady?“ Jason si ji zkoumavě prohlížel, rozhlédl se i po klášteře a s vážným výrazem vyslovil: „Jak jsi tu dlouho?“

     „Rok, proč?“

     „No, to se brzy dozvíš.“

     „Dobrý den,“ pozdravila ho jeptiška, která procházela halou. Jason jí odpověděl a pohlédl na Brendu: „Není tu někde víc soukromí?“ Brenda přikývla. „Je, pojď za mnou,“ otočila se ke schodišti.

     Cestou nahoru si Brenda všimla nějakých papírů, které Jason držel v rukou, a když se na ni usmál, zmateně stočila pohled před sebe. Co jen může chtít? Proč se tady tak najednou objevil? honilo se jí hlavou. Když vešli do pokoje, jeho pohled zamířil k postýlce. „Můžu se podívat?“ Brenda přitakala. „Je moc hezký, jakpak se jmenuje?“

     „Jacob.“ Posadila se na postel a sledovala jeho zvláštní výraz. „Tak povídej, Jasone, proč ses tady tak najednou objevil?“ Podal jí štos papírů a vlídným hlasem řekl: „Tady máš své odpovědi, Brendo. Přečti si to, prosím.“ Brenda v nich udiveně začala listovat.

     Našla tam jeho rodný list a překvapeně k němu vzhlédla. Jason si všiml, jak se tváří, a pobídl ji: „Na nic se neptej a čti.“ Pak se naklonil nad postýlku a pohrával si s Jacobovýma ručičkama. Brenda odložila rodný list na postel a začala číst. Jason Brett byl přeložen do sirotčince? Byl adoptovaný? žasla v duchu a když začala číst důvod, cítila, jak ji mrazí v zádech. Dál stálo, že byl nalezen v klášteře. V tom samém jako ona, ve stejný den, a nejvíce ji překvapil podpis Marie Clarence. Pak další papír, kde bylo ověřeno jeho i její DNA. Nehnutě koukala do papíru a pak pohlédla na Jasona:

     „Co to má znamenat? Nerozumím tomu,“ vyslovila udiveně. Jason se usmíval na Jacoba. „Tak maličký, myslím, že tvá maminka už přišla na to, že jsem tvůj strýček.“ Pak se otočil k Brendě a se slzami v očích vyslovil:

     „Brendo, jsi má sestra. Před třiadvaceti lety nás tady spolu našli, jsme dvojčata.“ Brenda nevěřícně vrtěla hlavou. „To není možné. To nedává smysl!“

     Vtom vešla do pokoje nic netušící Marie Clarence. „Neruším vás?“

     „Ne, mami. Jdeš akorát vhod.“ Seděla na posteli a se slzami v očích jí podávala papíry. „Mohla bys mi to, prosím tě, vysvětlit?“ Marie k ní přikročila a podívala se nechápavě do papírů a po malé chvíli na Jasona. „To není možné!“ hlesla. „Můj bože!“ přivřela oči. Brenda nedočkavě očekávala odpověď.

     „Dcerko, nechte mě to, prosím, vysvětlit,“ posadila se na postel a pokorně pohlédla Jasonovi do očí. „Jednou ráno...“ a začala jim vyprávět, jak je našla v koši před klášterem. Pak jim vysvětlila, proč se musela Jasona vzdát a jak moc jí to mrzelo.

     „Ale proč, mami? Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?“ chytila se Brenda za hlavu.

„Byla jsem celou dobu pod přísahou, dcerko. Jinak bych tě nedostala do péče, mohla jsem tak přijít i o tebe.“ Brenda si uvědomila, že už nikdy nebude sama. Že má někoho stejné krve, že má bratra. Neuvěřitelně se jí chtělo plakat. „Můžu obejmout svou sestru?“ lítostivě se na ni podíval. Byla ráda, že to vyslovil, postavila se a pevně se objali. Můj bratr. Tohle je můj bratr! pomyslela si se slzami na tvářích.

     Marie Clarence přihlížela se zvlhlýma očima. Byla vděčná bohu za to, že se jejich cesty znovu spojily a Brenda že tak bude mít opět svou druhou polovinu srdce u sebe.

     Když je Maria nechala o samotě, Brenda začala s otázkami, které se jí jen hrnuly. „Kdy jsi mě začal hledat, Jasone?“ Posadil se vedle ní na postel, opřel si jednu ruku o stehno a pohlédl na ni: „Je to už rok a pár měsíců. Tenkrát, když jsem byl v nemocnici, pamatuješ?“

     „Ovšem,“ přikývla.

     „Pár dní předtím jsem si najmul soukromého vyšetřovatele. Chtěl jsem zjistit, jestli nemám nějakou rodinu. Víš, celá ta léta jsem nad tím přemýšlel, ale když mi zemřeli moji adoptivní rodiče, postupem času jsem si připadal velmi opuštěný, a tak jsem se rozhodl. Nevěděl jsem, že nás odložili tady před klášterem. Všechno jsem se dozvěděl až od svého detektiva. Nemohl jsem tomu uvěřit, Brendo, a když jsem si pak vzpomněl na ten ples, kde jsem tě málem políbil, rozesmál jsem se i rozplakal. Jako by to byl osud, jsem moc šťastný, že jsem tě našel.“

     Brenda ho celou dobu pozorně poslouchala a hřálo ji na srdci. „I já jsem moc ráda, Jasone,“ sklopila pohled. Svíralo ji v krku, polkla, a než se na něj znovu podívala, Jason ji znovu obejmul. „Vyplač se, sestřičko, ale nezapomeň, že jsem tady, od této chvíle se vše změní. Už nikdy nepřipustím, aby nás někdo nebo něco rozdělilo. To ti přísahám.“ Políbil ji do vlasů a sám se držel, aby neuronil slzu.

     „A co tu děláš ty? Proč ses sem vrátila?“ zeptal se ji po chvíli. Brenda se zhluboka nadechla, vstala a vzala si do rukou malého Jacoba. Zůstala stát před postýlkou a políbila syna na hlavičku. „On byl ten důvod. Můj syn, Jasone.“

     „Co se ti přihodilo? Pověz mi, cos vlastně dělala celé ty roky.“ Brenda si opřela o hruď malého a začala mu vykládat všechno od svého dětství. O škole a Emily a čím víc se blížila k setkání s Kevinem, cítila, jak se jí zrychluje tep. Povídala mu o tom, jak pro ni nebylo snadné najít si v Detroitu byt, jak na tom byla zle s penězi. Pak mu začala vyprávět příběh, ten malý románek o ní a Kevinovi. Jason jí v očích spatřil lítost a bolest. Poslouchal ji, a přitom si v duchu představoval, jak to pro ni muselo být těžké. On nikdy nepoznal bídu, nikdy nestrádal, a když si uvědomil, že Brenda tohle všechno zažila, jímal ho soucit a vztek zároveň. Kdybych ji jen našel dřív! Nic z toho si nemusela prožít, pomyslel si bratrsky.

     Když mu to všechno vypověděla, Jason se postavil a důrazně pravil: „Hned teď spolu odjedeme, Brendo. Nechci, abys tu nadále zůstávala, mám nádherný dům, ve kterém tě moc rád uvítám. Bude to náš společný domov. Myslím, že po těch letech si oba zasloužíme pocítit teplo rodiny. A především si to zaslouží můj synovec.“

     Brenda nevěděla, jak na jeho nabídku reagovat, mlčky na něj hleděla, přejela si rukou po čele a nejistě vyslovila: „Já nevím, Jasone.“

     Zavrtěl hlavou. „Žádné nevím. Brendo, prosím tě, pojeďte s malým se mnou, důvěřuj mi,“ pohlédl jí do očí. „Zasloužíš si něco jiného. Od této chvíle změníš svůj život tak, jak si budeš přát. Dám ti vše, co tvé srdce bude žádat. Co je moje, bude i tvoje. Nechci, aby ses jakkoliv ostýchala, ale o tom všem si promluvíme, až přijedeme domů, ok?“ usmál se.

     Brenda nevěřícně přikývla a také se pousmála. „Povídáš domů?“ znělo to neuvěřitelně. „Ano, Brendo, domů,“ odpověděl jí přesvědčeně.

     Když byli připraveni na odjezd, oba se rozloučili se sestrami a s Marií Clarence, které z celého srdce za všechno poděkovali. Celé loučení proplakala, ale několikrát je ujistila, že je to štěstím a radostí, že se sourozenci našli.

     „Bude se mi po vás s Jacobem moc stýskat, Brendo, ale jsem moc ráda, že si tě Jason našel. Věřím, že tě čeká dobrá budoucnost, ať vás bůh ochraňuje, děti moje.“

     Brenda byla celou cestu jako u vytržení. Jason si s ní povídal, vyprávěl jí o sobě, co po celá ta léta dělal. Řekl jí o svých adoptivních rodičích, kteří ho měli velmi rádi, a také o své firmě. Jason byl velmi dobře zaopatřen, příjmení jeho rodičů, Brettovi, bylo v Detroitu dobře známé; byli to zámožní lidé.

     Když se blížili k Michiganu, Brenda znervózněla, a ve městě samotném ji zaplavily vzpomínky na společné chvíle s Emily. Jen představa Kevina v ní vyvolávala zvláštní pocit. Jako by to byla věčnost, co se poprvé poznali. Nebyla ulice, aby si ji neprohlédla, každý obchod i dům jí byl důvěrně známý, dokonce ten městský ruch jí chyběl. „Za chvíli tam budeme, malý spí?“ pohlédl na ni Jason. „Ano, spinká. Bydlíš stále v tom domě, kde se konal ples?“ Jason se pousmál. „Ano, bydlím. Nikdy bych ten dům neprodal. Je po rodičích, zanechal mi ho otec a také má velkou cenu. Bude se ti tam líbit, Brendo, uvidíš.“ Brenda se pousmála a sledovala okolí.

     Jason zpomalil na příjezdové cestě a vjel na soukromý pozemek. Měl nádhernou vilu s několika terasami. Připadala si tam jako v nějakém zámeckém parku, všude byly květiny, anglický trávník, bazén i sochy a jedna velká fontána ve tvaru antické bohyně. „Velkolepé!“ vydechla, když Jason zastavil.

      „Na druhé straně domu je také spousta krásy.“

     „O tom nepochybuji, ale když se konal ten večírek... pamatuji si, že jsme s Emily zastavily na parkovišti.“ Jason se pousmál. „Ano, ples se konal v jednom křídle domu z druhé strany a tam je parkoviště, je to část pozemku, která slouží právě pro takové akce.“ Brenda se usmála. „Aha, dobře vymyšlené.“ Jason jí pomohl s malým ven z auta a kráčel s ním k domu.

     „A co zavazadla?“ zůstala stát u auta.

     „O to se postará služebnictvo, pojď dovnitř!“ zavolal na ni. Brenda přikývla, nestačila se ani všemu divit a už vešla do domu. Jason ji zavedl do jejího pokoje, vedl ji nejprve po schodech do prvního patra domu. „Tak tady bude tvá ložnice, Brendo,“ otevřel dvojité dveře dokořán. Brenda vstoupila dovnitř a zastavila se hned za dveřmi. Najednou toho na ni bylo moc. Spousta přepychu, luxusního nábytku, perské koberce. Pokoj jen pro ni s vlastní koupelnou a toaletou. Rozhlížela se s obdivem a otočila se na Jasona: „Jasone, to je nádhera, ale připadám si tu zvláštně. Nepatřičně.“

     „Vím, co tím máš na mysli, ale budeš si muset zvyknout. A nepotrvá to dlouho, na luxus si zvykneš rychle, sestřičko. Chci pro tebe jen to nejlepší a nepřeji si, aby ses ostýchala. Vše, co je v tomto domě, patří i tobě, na nic se mě nemusíš ptát, ničeho se nemusíš obávat a když budeš něco potřebovat, máš kdykoliv k dispozici služebnictvo. Pojď, mám pro tebe ještě jedno překvapení.“ V jedné ruce nesl malého v autosedačce a druhou ji objal kolem pasu.

     Hned naproti otevřel dveře do dalšího pokoje. „Tak, maličký, tady bude tvůj pokojíček. Co říkáš, líbí se ti?“ žertoval, když vešel dovnitř. Vytáhl malého ze sedačky a vzal si ho na ruku. Brenda se nestačila divit. „Tady by mohl mít Jacob pokojík. Kdybych věděl, že máš syna, už dopředu bych mu ho vybavil.“

     „Jasone, nevím, co mám na to všechno říct. Máš nádherný dům.“

     „Máme,“ opravil ji. „Je to i tvůj dům, Brendo, budeš tu bydlet. A co se týče pokoje, hned zítra to obstarám.“

      Brenda byla svému bratrovi velmi vděčná za jeho ušlechtilou povahu a hezké přivítání do jejího nového domova a na vše mu přikyvovala, ale všechno to na ni působilo trochu příliš náhle.

     O několik dní později se už Brenda začala cítit lépe. Jason ji musel ještě několikrát přesvědčovat, aby se tu skutečně chovala jako doma. Zařídil malému pokoj tak, jak řekl, a také jí dal kreditní kartu, aby si nakoupila nové oblečení a vše potřebné i pro Jacoba.

      Brenda kráčela po ulici blízko centra a její chůze se zrychlovala nadšením. Měla namířeno rovnou do Emilyina obchodu. Emily seděla za pultem, tvářila se zamyšleně a když zaslechla zacinkání, zvedla hlavu. „Brendo? Je to možné?“ vyskočila od pultu. „Kde se tu bereš?“

     „Ahoj, moc ráda tě vidím!“ Objali se a Brenda se ihned pustila do vysvětlování.

„Nemůžu tomu uvěřit. Jason Brett a tvůj bratr? Jsem moc ráda, že jsi tady, i Tod bude nadšený.“

     „Jela jsem si nakoupit a jako první mě napadl tvůj obchod,“ usmála se. Emily si připadala jako ve snu. Sledovala Brendinu nadšenou tvář, pomáhala jí s výběrem, s těmi nejlepšími věcmi, a při tom si ji prohlížela. „A kdopak hlídá malého?“ zeptala se, když byla Brenda v kabince.

     „Moje nová chůva. Jason mi ji najal, je moc hodná, i on říkal, že ji zná a důvěřuje jí.“

     „Tak to je skvělé.“ Brenda vyšla z kabinky.

     „No teda? Brendo, ty jsi kočka,“ žasla Emily.

     „Myslíš, že mi ten komplet sluší?“

     „Moc, máš v tom pěkně štíhlou postavu. Mám z toho všeho takovou radost!“ Brenda se usmívala. „Vždyť víš, že já taky.“ Ale od té doby, co přijela do Detroitu, neměla stání. Zajímalo ji, co se stalo s Kevinem, jak se mu daří a jestli už není dávno ženatý.

     Další den Brenda zašla opět navštívit Emily do obchodu s tím, že ji i Toda zve k sobě, k Jasonovi, na večeři. Svěřila se jí, jak si s Jasonem rozumí a jak je na ni i malého Jacoba hodný. Sama ve svém nitru si Brenda říkala, jak je Jasonovi za všechno vděčná. Kdyby mě můj bratr nenašel, kdo ví, co by s námi bylo, řekla si v duchu, když odcházela od Emily.

     Zamyšleně kráčela po chodníku a přemýšlela nad tím, jak se jí najednou změnil život a jak je šťastná, že má malého, který jí dal naději a sílu opět věřit v budoucnost. I když netušila, jaká bude, byla přesvědčená, že po boku svého milovaného syna jen ta nejlepší.

 

 

 

 



TOPlist