Judita Horváthová: On je ten pravý - 12. kapitola

Kevinovo rozhodnutí změnilo jisté věci. Najal si soukromého detektiva, aby mu našel Brendu. Zrušil obchod s Johnsonem a byl připraven a odhodlán odteď dělat věci jinak. Po práci si zajel do South Havenu, aby tam dokončil něco rozdělaného, a když měl vše potřebné za sebou, zbývala mu poslední nejdůležitější věc. Vysvětlit svůj odchod Jill.

     Jill byla v Kevinově domě, který koupil kousek od centra. Byla to spíš jen menší vilka. Kevin zastavil před domem a cestou dovnitř si v duchu připravoval, jak jí to poví.

     Když vešel do jejich společné ložnice, seděla u nočního stolku.

     „Dneska jsi doma nějak brzy,“ promluvila na něj s pohledem do zrcadla.

     „Ano, potřebuju si s tebou o něčem promluvit, Jill.“

     „Tak povídej, poslouchám tě.“ Kevin popošel blíž k ní.

     „Jill, tohle je vážné. Mohla bys mi, prosím tě, věnovat chvilku?“

     Jill se po jeho slovech udiveně ohlédla: „Dobře, co se děje?“ zalekla se jeho vážného výrazu.

     „Jill, povím ti to, jak to je: chci se rozloučit.“

     „Co? Někam snad odjíždíš?“

     „Ano, odcházím do New Yorku.“

     „A jedeš sám?“ zaskočeně na něj hleděla.

     „Ano, už jsem se rozhodl. Pojedu sám.“

     „Aha? Takže jedeš na obchodní cestu?“

     „Ne, takhle to není, Jill. Nevím, kdy se vrátím, odjíždím na neurčito. Myslím si totiž, že náš vztah k ničemu dobrému nevede. Když byl čas, aby se jisté věci napravily, nic jsme pro to neudělali, a teď už je pozdě.“

     „Cože? Ty se se mnou rozcházíš? Chápu to dobře?“

     „Jill, víš moc dobře, že nám to spolu moc neklape. Já tě z ničeho neviním a ani se nechci dohadovat, kdo za to může. Myslím, že v jistém momentu se naděje na vzájemné porozumění vytratily a nemá smysl se ptát, kdy a proč. Stáhlo by nás to jen do zbytečných výčitek, a k čemu? Zůstala by v nás jen hořkost.“

     „Kevine,“ vyslovila s ohromeným výrazem, ale Kevin ji nenechal ani nadechnout. Chtěl se s ní rozloučit v míru a bez hádek. „Jill, budu rád, když si vybuduješ vlastní život, takový, jaký si opravdu zasloužíš. I já se pokusím dát smysl tomu svému. Promiň mi, že jsem to tak natahoval. Sbohem,“ otočil se k odchodu.

     „Kevine, počkej. Můžu ti alespoň položit jednu otázku?“

     „Jistě,“ přikývl.

     „Je v tom jiná žena?“

     Kevin byl obvykle čestný, ale v té situaci se pravda nehodila. Nechtěl jí ublížit, a tak odpověděl: „Ne. Jde jen o mě, Jill. Hodně štěstí,“ řekl omluvně a odešel.

     Nasedl do auta a rozjel se ke svým rodičům. V hlavě mu hučelo jako v úlu, cítil hořkost, jeho tvář byla bez jakéhokoliv nadšení. Než dojel k příjezdové cestě, přemýšlel nad dnešním ránem. Doufal, že jeho soukromý detektiv Brendu, která se vypařila z města, brzy najde, a také si lámal hlavu nad neočekávaným vývojem jednoho obchodu.

     Zastavil před domem. Jeho nálada se odrážela v jeho chůzi i výrazu a Julia si zvláštního chování svého syna všimla. Když se posadil do křesla, zeptala se ho: „Co ten výraz, synku? Stalo se něco?“

     „Mami, přišel jsem se s vámi rozloučit. Čeká mě služební cesta a také jsem vám přišel oznámit, že jsem se rozešel s Jill. Zrušil jsem zasnoubení i veškeré styky s jejím otcem včetně těch obchodních.“

     „Rozešel ses s Jill? Ale proč?“ nechápala jeho matka. Kevin se nadechl a pohlédl na svého otce, který stál u regálu s knihami a udiveně se k němu otočil. Podíval se nejprve na svou stejně zaskočenou ženu a pak na Kevina promluvil: „Zrušil jsi obchody s Johnsonem? Proč?“ Popošel blíž, ta nečekaná zpráva mu vyrazila dech. Kevin zavrtěl hlavou: „Tati, nechtěj to vědět. Vím, že ty a Johnson jste dobří přátelé, myslím, že pravda by tě velmi ranila.“

     „No tak, Kevine. Snad nechceš, abych si na prsou hřál hada. Musíš mi říct pravdu.“

     Kevin přikývl. „Dobrá, tati. Myslím, že bys to měl vědět. Po dobu našich obchodů jsem pověřil svého agenta, aby dohlížel na všechny detaily. Věděl jsem, že ty bys svého přítele nikdy nepodezíral. Chtěl jsem se jenom ujistit, abychom neudělali chybu.“

     Jim nevěřícně kroutil hlavou nad tím, s jakou vervou a profesionalitou jedná jeho syn, a se zájmem v hlase se zeptal: „O co tedy jde?“ Kevin sepjal ruce a opřel si je o stehna. „Tati, náš drahý Johnson nám zamlčel, že náš stálý export a import má jedno plus. Pokud tak často využíváš lodní dopravu, máš jako stálý klient nárok na jisté slevy. Johnson nám ale účtoval plné tarify.“

     Jimovi se ve tváři zračilo rozčarování. Popošel k minibaru, nalil si sklenici whisky a pak se jako tělo bez duše sesunul na pohovku. Přehodil si nohu přes nohu a hořce vyřkl: „Takže můj drahý přítel nás okrádá. V jakých částkách se pohybujeme?“ Kevin pohlédl svému otci do očí, nadechl se a pronesl: „Ročně to dělá až pět miliónů dolarů.“

     Jimovi zkameněl obličej a neměl slov. Kevin sledoval chmurný výraz svého otce a po pár vteřinách ticha promluvil: „Tati, mám přistoupit k nějakým krokům?“

     „Ne, Kevine, to nemusíš. Pomsta není výhra. Koneckonců, už chápu, proč ses rozešel s Jill. Jestli má jen trochu stejný charakter jako její otec, tak se ti ani nedivím.“ Julia, která zaskočeně sledovala celý rozhovor, přistoupila ke svému synovi, položila mu ruku na rameno a řekla: „Tatínek má pravdu, Kevine, je mi to moc líto. Ale jestli ses s Jill rozešel jen kvůli jejímu otci, tak-“

     „Ne, mami,“ přerušil ji Kevin a postavil se. „Jill je hodná dívka, ale už od samého začátku jsem věděl, že to nebude klapat. Moc dobře víte, že jsem nikdy nelpěl na svém bohatství a že jsem nikdy nepociťoval touhu se zviditelňovat. Nestojím o večírky, mám rád soukromí a klid, ale Jill je toho všeho opakem. Nikdy bychom nebyli šťastní, náš vztah by k ničemu dobrému nevedl. Tak jsem to raději ukončil dřív, než abychom toho později litovali.“

     Julia i Jim svého syna pochopili a oba mu beze slov přikývli. „A proč chceš odjet, synku?“ ptal se ho Jim.

     „Protože společnost, která nám zprostředkovávala dopravu, sídlí v New Yorku. A proto tam hned zítra ráno odjíždím, už mám sjednanou schůzku s tamním ředitelem firmy.“ Jim vstal a objal svého syna kolem ramen. „Jsi skvělý obchodník, Kevine. Věřím, že svou kvalitou a profesionalitou vyřešíš veškeré problémy. Jsem na tebe hrdý, synku.“ Kevin se na svého otce usmál a s úctou mu odpověděl: „Děkuju, tati. Měl jsem dobrého učitele.“ Rozloučil se a vyšel ven. Přemítal, zda se mu podaří uspořádat si život tak, jak si plánoval, když poznal Brendu.

     Brzy ráno se vydal na letiště, kde nastoupil do svého soukromého letadla. A po celou dobu letu měl příležitost promýšlet své priority a zásady, které v poslední době zanedbával. Chtěl si vybudovat novou budoucnost a uskutečnit ty nádherné sny plné naděje. Uvědomil si, že to nejsou jeho sny, ale někoho jiného, a pochopil, po čem jeho srdce tak dlouho toužilo a čemu se nejvíce vyhýbalo. Byla to láska, kterou mu dávala Brenda, čistá a nevinná láska, kterou chtěl znovu opětovat. Doufal, že se jejich cesty opět spojí, a tak bude mít možnost napravit vše, co zmeškal.

 

Týdny ubíhaly rychle. Každý další den byl pro Brendu těžší. Začala se kulatit, změnily se jí chutě k jídlu i její náladovost ji často překvapovala. Veškeré oblečení jí bylo těsné a nejhorší na tom bylo, že úspory docházely, a tak si nechtěla kupovat nové. Sestry v klášteře jí donesly nějaké těhotenské šaty, pár sukní a halenek. Nebylo to sice podle jejího vkusu, ale byla ráda, že něco má. Z peněz, které si s sebou donesla, už skoro nic neměla. Pořídila si nějaké dečky a oblečení pro miminko, několikrát nakoupila jídlo pro klášter a také věnovala pár dolarů nemocnici. Očekávala, že nebude mít na rozhazování, ale netušila, že to dojde až do takového extrému. Do porodu jí zbývaly dva měsíce. Každý den se uklidňovala a doufala v zázrak. I přes všechnu dobrotu své matky a řádových sester tam nechtěla zůstat. Nehodlala své dítě vychovávat v klášteře, přála si najít byt a začít pomalu od začátku. Okolnosti jí ale braly veškeré naděje.

     Celé čtyři měsíce byla stále v kontaktu s Emily, jen posledních pár dnů si nevolaly, protože odjeli s Todem na dovolenou. Emily o ni měla starost a také jí velmi chyběla. Pokaždé se Brendy vyptávala a nabízela jí oporu i pomoc, ale při každém telefonátu ji Brenda ujišťovala, že se má skvěle a nic jí nechybí. Nechtěla ji zatěžovat svými těžkostmi, brala ohledy na to, že má svůj vlastní život, který si buduje společně s Todem. Říkala si, že jí Emily pomohla až dost, celé ty roky ve škole i pak v práci. V duchu si několikrát zavzpomínala, jak se chtěla stát soběstačnou ženou, a ani v těchto těžkých chvílích to nechtěla měnit. Jen nevěděla, jak svůj život povede dál.

     I Kevin si lámal hlavu. Poté, co vyřešil problémy s ředitelem firmy v New Yorku, se mu naskytla dobrá pracovní příležitost, a tak se rozhodl nějaký čas zůstat. Celé čtyři měsíce se zabýval obchodními záležitostmi a každý den byl v jednom kole.

     Jednou po pracovní schůzce zůstal sedět v kavárně na dolním Manhattanu, popíjel kávu a zamyšleně se díval z okna na Central Park. V korunách lípy začaly pučet jarní lístky, v okolí parku se to zazelenalo, jaro bylo nablízku. Nebylo chvíle, aby nemyslel na Brendu. Pokaždé, když zahlédl ženu s dlouhými světlými vlasy, zbystřil. Srdce se mu rozbušilo nad každou vzpomínkou a nejvíce ho užírala představa, jestli se už náhodou nestal otcem. Každý den si kladl otázku, co se s ní jen mohlo stát. A každý týden volal svému soukromému detektivovi, kterému se Brendu zatím nepodařilo najít.

     Cestou z kavárny vytočil Brownovo číslo a nasedl do auta: „Dobrý den, pane Browne, tak jak jste na tom? Našel jste něco?“

     „Je mi líto, pane Larusso, ale nemám nic. Vaše přítelkyně se snad vytratila z povrchu země, prohledal jsem celý Detroit i Michigan. Nevím si už rady.“ Kevin zastavil na červenou a s netrpělivostí v hlase prohlásil: „Pane Browne, budete muset začít prohledávat i okolí. I kdybyste měl prohledat celou Ameriku, musíte ji najít. Nemohla jen tak zmizet.“

     „Samozřejmě, pane Larusso, ovšem větší rozloha, větší náklady.“

     „Pane Browne, nechci se chvástat, ale uvědomujete si, že hovoříte s nejbohatším člověkem z Detroitu? Takže peníze pro mě v tomto smyslu nehrají žádnou roli.“

     „Chápu, pane, a omlouvám se. Udělám vše, co je v mých silách.“

     „Spoléhám na vás,“ odpověděl důrazně a ukončil hovor. To není možné. Kde jsi, Brendo? Kde jen můžeš být? Nešlo mu to na mysl.

 

„Máte překrásného chlapečka, Brendo,“ oznámila jí sestřička v nemocnici. Brenda se se slzami v očích usmála a pohlédla na své miminko. Byl to nádherný pocit, v té chvíli zapomněla na všechny starosti, které ji pronásledovaly celých devět měsíců. Políbila svého syna na tvářičku, a když se s ním uložila ke spánku, objevil se jí před očima Kevin. Pomyšlení, že chlapečka bude mít na očích každý den, ji hřálo u srdce, ale z představy, až se jednoho dne zeptá na svého tatínka, se jí chtělo plakat. Už teď si dávala spoustu otázek. Jaké to bude, až vyroste? Bude mít určitě něco z jeho povahy, a co když to Kevin jednoho dne zjistí? zamrazilo ji v zádech. Určitě se už oženil, možná čeká rodinu, honilo se jí zmateně hlavou. Ovšem podle toho, co mi říkala Emily, je už nějakou dobu v New Yorku. Ale proč? A co jeho snoubenka? Je tam určitě s ním, nebo má jinou.

     Když se cítila dost silná, vstala z postele a odešla tu krásnou zprávu zavolat Emily. „Prosím?“

     „Ahoj, Emily, to jsem já, Brenda. Hádej, proč volám? Před pár hodinami se mi narodil syn. Má tři a půl kila a je nádherný.“

     „Opravdu? Hurá!“ zajásala Emily a hned pokračovala: „A jak se cítíš? Jste oba v pořádku?“

     „Ano, všechno proběhlo dobře, jsem ještě trochu unavená, ale hrozně šťastná, Emily.“

     „Jsem moc ráda, žes to zvládla; jsi statečná holka. Mám tě moc ráda, Brendo, ani nevíš, jak mi chybíš.“

     „To ty mně taky. A jak jste si užili dovolenou?“

     „Bylo nám tam moc fajn. Taky pro tebe mám překvapení - brzy za vámi přijedu.“

     „Ty přijedeš? A kdy?“

     „Hned jak dostane Tod volno. Už se nemůžu dočkat, až tě uvidím, a malého taky.“

     „Já taky, jsem moc ráda, že přijedete.“

     „Už musím jít, volají mě sestry.“

     „Dobře, tak ahoj a zatím se měj!“

     „Hlavně ty se opatruj.“

     Brenda se vrátila zpátky na pokoj a radostně si představovala, že už brzy uvidí Emily i Toda.

     Po pár dnech ji propustili z nemocnice. Zrovna si trochu upravovala pokoj v klášteře, když zaslechla klepání. „Dále.“

     „Brendo, zlatíčko, máš tu návštěvu,“ do pokoje vešla Marie a usmívala se.

     „Emily? Je to Emily, mami?“ zaradovala se.

     „Jdi se podívat,“ znovu se usmála. Brenda neváhala a rozeběhla se po schodech do hlavní haly. Zastavila se na předposledním schodu a do očí se jí nahrnuly slzy. „Emily,“ rozzářila se a překročila poslední schod, aby ji obejmula.

     „Brendo, tolik jsi mi chyběla,“ stiskla ji Emily. Šťastně na sebe pohlédly. „A strejdu Toda nepřivítáš?“ - „Strejdu?“ podivila se Brenda.

     „Ano, nedávno jsem se přece stal strýčkem tvého synka.“ Brenda se znovu rozesmála. „Jistěže,“ přikročila k němu, aby ho obejmula. „Moc ráda tě vidím, Tode.“

     „Tak honem, pojď nám ukázat malého, už se nemůžu dočkat,“ řekla nadšeně Emily.

     Před pokojem se Brenda zastavila a otevřela dveře. Emily a Tod se rozhlédli po skromném pokojíčku s úzkým kavalcem, skříní a dřevěnou postýlkou. Emily přikročila k postýlce a vydechla: „Ten je nádherný, Brendo, tak roztomilý!“ Sevřelo se jí srdce.

     „Je moc krásný, Brendo,“ usmíval se Tod a předal jí tašku s dárky pro dítě i pro ni.

     „Copak to je, Tode?“ divila se Brenda.

     „Jen pár dárečků pro vás pro oba,“ odpověděl.

     „Moc vám děkuju, je to od vás milé, ale-“

     „Žádné ale, Brendo. Jsem teď teta a Tod je strýček. Máme obrovskou radost.“

     „Děkuju,“ odpověděla jim se slzami na krajíčku.

     Tod vytáhl z tašky velkého plyšového medvídka a položil ho vedle chlapečka. S úsměvem si ho prohlížel: „Je vážně moc krásný. Jacob je pěkné jméno, hodí se k němu, a také je ti dost podobný, Brendo.“ Brenda mu úsměv opětovala a podívala se na Emily. V té chvíli si pohlédly do očí a jemně se na sebe pousmály. Věděla, co si pomyslí, až Emily jejího syna uvidí. Na první pohled se nedalo zapřít, že je to Kevinův syn. Už jako miminko měl v obličeji stejné rysy, i jeho husté vlásky byly stejně tmavé jako Kevinovy.

     Emily pohlédla na chlapečka. „Je tak sladký, Brendo. Nemůžu uvěřit, že jsi to dokázala.“

     „Co myslíš?“

     „Vydržet to. To všechno.“

     Brenda se nadechla: „To víš, musela jsem.“

     Tod si všiml, jak se jim veselý výraz vytrácí z obličeje, a tak raději navrhl jiné téma. „Brendo, jaké tu máte kuchařky? Mám hlad jako vlk!“ podařilo se mu ji rozesmát.

     „Máme tady výbornou kuchařku, sestra Gloria je neuvěřitelná kouzelnice,“ přikročila s úsměvem ke dveřím.

     „A to myslíš v dobrém smyslu?“

     „Ovšemže ano. Večeře bude za chvíli, mezi tím vás s maminkou ubytujeme.“ Tod s Emily kráčeli za ní a rozhlíželi se po klášteře.

     Brenda s Marií jim připravily pokoj a pak se společně vydali do jídelny, kde si dali prostou, ale překvapivě dobrou večeři. Emily se s jeptiškami dobře znala, a tak si s nimi hezky popovídala, i Tod se zapojil do diskuse, ale chvílemi si připadal zvláštně. Byl jediným mužem v celém klášteře, mimo kněze, který bydlel hned vedle na faře.

     Když se asi po dvou hodinách celý klášter uložil ke spánku, Brenda a Emily měly konečně chvilku jen pro sebe. Posadily se spolu v hale na pohovku a popíjely čaj.

     „Jsi pořád stejná, Brendo, víš, že vypadáš, jako bys ani neporodila?“

     „No, ani bych neřekla, něco jsem nabrala. A jak jste se měli na dovolené? Povídej.“

     „Pár dní jsme pobyli v Římě a potom na Sicílii. Je to krásný ostrov.“ Brenda se na ni usmála. „Jsem ráda, že jsi šťastná, Emily. Tod je moc hodný a věřím, že je pro tebe tím pravým.“

     „Myslím, že ano, alespoň doufám. A věřím, že i ty budeš jednou šťastná. Moc bych ti to přála, protože neznám jiného člověka, který by si to víc zasloužil.“ Brenda se napila horkého čaje, snažila se ve tváři udržet spokojený výraz, ale ve svém nitru potlačovala úzkost. Chvíli si spolu povídaly o Emilyině obchodě, a pak po malé chvíli ticha se Emily začala vyptávat: „Už máš nějaké plány, Bren? Jak dlouho tady chceš zůstat?“ Brenda se nadechla a pak jí odpověděla: „Já nevím, Emily, určitě tu nějaký čas ještě pobudu, ale potom bych si chtěla najít nějaký byt nebo garsonku. Nemám plány tu vychovávat své dítě, stačilo, že jsem tady vyrostla já. Je to sice boží dům, ale jisté věci mi velmi chybí.“

     „Rozumím. A co kdyby ses vrátila? Mohla bys s námi zítra odjet, Brendo, pomohla bych ti, než by ses znovu postavila na nohy. Co říkáš?“ Brendu svíralo u srdce, moc ráda by se s nimi vrátila, ale bála se. Emily sledovala její výraz v očích a naléhala: „Pojeď s námi, Bren, začneš znovu. Pomůžeme ti, jak budeme moct. Máš kam jít, tady tě žádná budoucnost nečeká a ty to moc dobře víš.“ Brenda sklopila pohled k hrnku, připadala si v té chvíli ztraceně. Tolik by si přála odjet zpátky do Detroitu a začít znovu, ale když si uvědomila, co by ji tam mohlo čekat, své váhání v okamžiku zavrhla. „Nemůžu se vrátit, Emily,“ zvedla k ní oči. „Jsi moc hodná, vím, že bys mi pomohla a moc si toho vážím, ale nejde to.“

     „Proč?“ Brenda mlčela a otočila svůj pohled k oknu. „Brendo, jestli jde o to, co si právě myslím-“

     „A co si myslíš?“ přerušila ji Brenda. „Jaký to bude mít význam?“

     „Nerozumím ti. Brendo, ty se bojíš? Bojíš se toho, že ho potkáš, je to tak?“

     „Co myslíš, že udělá, až se dozví, že má syna? Myslíš si, že ho jen tak obejde?“

     „To si nemyslím, ale ať je to jakkoliv komplikované, má právo se to dozvědět. Koneckonců by ti mohl i pomoct. Musí ti na dítě přispívat, copak ho chceš zbavit všech povinností?“

     Brenda se zamračila. „Třeba na něj má právo, ale já nechci... nechci ho potkat, nechci s ním mluvit. Je možné, že si bude dělat nějaké nároky, třeba mě bude chtít tahat po soudech. O to já nestojím,“ zakroutila hlavou a pokračovala. „A co jeho rodina? Myslíš, že jim to nepoví? Co potom budu dělat, Emily? Jak se jim podívám do očí? Budou mě považovat za nějakou běhnu, která si nechala udělat dítě od nejbohatšího muže v zemi jen proto, aby někam zapadla. Nikdy jim nevysvětlím pravdu, neuvěří mi.“ Emily zpozorovala v Brendiných očích slzy, chtěla jí pomoct, ale netroufla si ji dál přesvědčovat a ještě víc ji znervózňovat. „Možná máš pravdu. Víš, je to všechno jen na tobě, Brendo. Ale nezapomeň, že se máš na koho obrátit. Vždycky ti pomůžu, kdykoliv budeš potřebovat,“ vstala z křesla a přikročila k ní, aby ji mohla obejmout. „Jasné?“ Brenda se slzami v očích přikývla.

     Když se s nimi Brenda druhý den loučila, potlačovala své city. S Emily se několikrát obejmula, poděkovala jí za dárky, a když nastoupili do auta a odjeli, připadala si, jako by ji opouštěl i kousek její duše. Snažila se ze všech sil zadržet slzy a vrátila se zpět do kláštera. Připadala si osamocená a zklamaná. Celé ty dlouhé měsíce doufala v nějaký zázrak, ale už na něj přestala věřit. Nechala se vést osudem. Nejcennější pro ni byl její syn, o kterého se chtěla co nejlépe postarat.

     Netušila však nic o tom, že v Kevinovi, vzdáleném od ní více než tisíc kilometrů, se znovu zažehla naděje. V odpoledních hodinách volal Brownovi, aby se ho zeptal, jak je na tom s vyšetřováním. „Dobrý den, pane Larusso, mám pro vás dobré zprávy. Právě se nacházím v Minnesotě v centru Minneapolis, zřejmě jsem ji našel.“

     V Kevinovi poskočilo srdce. „Jste si jistý? Nebude to zase omyl?“

     „Ne, nemyslím. V Kalifornii to byla jen shoda jmen, ale tentokrát mě indicie dovedly do minneapoliské Nemocnice svatého Jana. Před měsícem tam byla Brenda hospitalizovaná, protože porodila syna. Představil jsem se jako bratranec slečny Adamsové, abych se mohl dozvědět více informací, ale bohužel mi je odmítli poskytnout, musel bych patřit k přímému příbuzenstvu.“

     Kevin stiskl v rukou sluchátko a přivřel oči. Je to pravda. Je to tak. Bože, já jsem otec!

     „A co dítě? Narodilo se zdravé? Jsou oba v pořádku?“

     „Ano, pane. Propouštěli je v naprostém pořádku.“ Kevinovi se objevil na rtech úsměv, ale pak důrazně zavelel: „Výborná práce, pane Browne, ale teď mě dobře poslouchejte. Brenda může být stále v Minnesotě, prohledejte celé Minneapolis i Saint Paulo. Prohledejte důkladně každou ubytovnu, veškeré azyly, třeba i kláštery-“ na moment se odmlčel. „Ano, kláštery, pane Browne, v první řadě začněte prohledávat všechny kláštery v Minnesotě.“

     „Dobře, pane Larusso. Ihned se do toho dám.“

     „Děkuji, spoléhám na vás,“ ukončil hovor a neklidně přešel po kanceláři. Proč mě to netrklo dřív? Proč? Jak jen jsem na to mohl zapomenout? Vjel si rukou do vlasů a posadil se do křesla. Narodilo se mi dítě. Slyšel tlukot vlastního srdce. Přimhouřil oči a nahlas vyslovil: „Jak jsi mi to mohla udělat? Co jsem provedl tak špatného? Za co? Proč?“ zatnul zuby. Cítil hněv, bolest i úzkost. Představa, že má někde ve světě dítě, svou krev, svého prvorozeného syna, v něm vyvolala pocit bezmoci, kterému se snažil nepodlehnout. Zblázním se, bože, já se zblázním.

 

 

 

 



TOPlist