Judita Horváthová: On je ten pravý - 11. kapitola

Brenda seděla se svými kufry a zlomeným srdcem v autobuse. Když vyšla z Kevinovy kanceláře, zapřísahala se, že už se nikdy nevrátí. Celou cestu měla před očima Kevina a jeho snoubenku. Připadala si naivní a cítila se ponížená. Nadávala si celou cestu. Oklamala jsem sama sebe. Jak jen jsem mohla uvěřit tomu nesmyslnému snu, všem těm věcem, které jsem si představovala? Nevěděla sice, co se stane, až mu poví pravdu, ale její představy se s realitou dalece minuly. Nejvíce ji bolelo tušení, které se potvrdilo: její a Kevinův život byly opravdu diametrálně odlišné.

     Autobus zpomalil a zastavil. Vzala kufry do rukou a vystoupila. Rozhlédla se po známém okolí, které jí připomnělo dětství a dokazovalo jí, kam patří. Vydala se městem, a když se zastavila před klášterem, vytanuly jí všechny vzpomínky. Na jednu stranu se moc těšila, že uvidí svou matku, ale na druhé straně jí srdce pukalo žalem po Detroitu, Emily a po práci v nemocnici.

     Zaklepala na hlavní bránu a čekala. A když se brána otevřela, stála za ní Magdaléna, která překvapením málem omdlela. „Brendo?“ vyhrkla šťastně jeptiška a okamžitě jí uvolnila cestu. „Tak ráda tě vidím, co že jsi přijela?“

     „Přišla jsem vás navštívit. Tolik jste mi chyběli,“ obejmula ji.

     „To ty nám taky. Honem, pojď, musím hned zavolat Marii.“ Vydaly se spolu do útrob kláštera. „Ta se štěstím zblázní, až tě uvidí,“ podotkla nadšeně. Vedla ji do prvního poschodí, kde je překvapily další jeptišky, a když zahlédly Brendu, nevěřily vlastním očím. S radostí a se slzami v očích ji objímaly, obdivovaly ji a hladily.

     „Tak ráda vás všechny vidím, a maminka? Kde je?“ Magdaléna pohlédla za Brendina záda a pousmála se. Brenda se otočila a spatřila Marii Clarence:

     „Brendo!“ hlesla dojatě. Brenda se k ní rozeběhla, obejmula ji a vytryskly jí slzy. „To je překvapení! Bože, děkuju ti. Každý den jsem se modlila, abys přijela. Jsem tak šťastná, že jsi tady,“ v tmavých očích se jí stříbřil pláč. Brenda se jí podívala do tváře: „Taky jsi mi chyběla.“

     Když se všechny přivítaly, odešly společně do jídelny. Brenda se rozhlédla: „Vůbec se to tady nezměnilo.“

     „To ne, ale máme opravenou kapli i kostel.“

     „Hned ráno se půjdu podívat. A kde je matka představená? Ještě jsem ji neviděla.“

     „Včera odjela na jednu dobročinnou akci do centra, ale vrátí se zítra.“ Marie si Brendu radostně prohlížela a zvědavě se vyptávala: „Co, že ses tak najednou rozhodla přijet, Brendo?“ Brenda upila teplého čaje, její výraz zesmutněl, ale snažila se na sobě nedat nic znát. „Protože se mi stýskalo, chtěla jsem vás vidět.“

     „Doufám, že nám brzy zase neodejdeš,“ usmála se na ni Magdaléna. To neodejdu. Hodně dlouho tu s vámi zůstanu, pomyslela si a odpověděla: „Ne, zůstanu tu déle. Vlastně možná... na hodně dlouho,“ pohlédla na svou matku. „Tak to jsme moc rády. A jakpak ses měla? A co tvá práce?“ začaly vyzvídat sestry. Brenda neměla na vyprávění moc náladu, ale i přesto jim začala povídat o nemocnici a o Emily. O všem, co se jí přihodilo do doby, kdy poznala Kevina. Tuto část vynechala.

     Po večeři doprovodila Marie svou dceru do jejího pokoje. Posadila se s ní na postel a než stačila Brenda něco říct, Marie se jí zeptala: „Co se stalo, Brendo?“ Brenda na ni pohlédla. „Nic, proč?“

     „Všimla jsem si tvého pohledu u večeře. Vím, že se něco děje. Pověz mi po pravdě, proč jsi přijela? V dopise jsi mi psala, že jsi hodně zaneprázdněná. Co se děje, holčičko?“ Brenda se rozhlédla po pokoji. Mohu v tomto svatém domě lhát? Rozhodla se povědět jí pravdu. Nadechla se a svěřila se jí se svým trápením. Pověděla jí o Kevinovi, o jeho lhaní a o tom, jakého je postavení. Řekla jí všechno, až do dnešního dne. A když se jí svěřila se svým těhotenstvím, neudržela své pocity a rozplakala se.

     „Ach, Brendo. Tolik mě mrzí, čím vším sis musela projít. Holčičko moje, tolik jsem se o tebe bála. Neměj strach, můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Jsi tu doma, dcerko,“ utěšovala ji Marie a objala ji.

     Když se svěřila Marii, cítila se Brenda trochu lépe. Byla ráda, že má v matce oporu, ale v hloubi duše se trápila myšlenkou, co s ní bude dál. Kde vezme peníze, jak a čím zaopatří své dítě, až se narodí.

     Po Mariině odchodu se Brenda vysprchovala a během vybalování si vzpomněla na Emily. V županu se vydala po schodech do hlavní haly. Nejdřív se ujistila, jestli jsou všechny sestry ve svých pokojích, a pak zvedla telefon. „Prosím?“ ozvala se Emily.

     „Emily, to jsem já, Brenda.“

     „Brendo? Proboha, kde jsi? Celý den jsem tě hledala,“ řekla jí vystrašeně.

     „Jsem v pořádku, nemusíš mít žádné obavy.“

     „Ale kde jsi? Tvoje sousedka mi řekla, že ses odstěhovala!“

     „No, částečně ano. Jsem v Minnesotě, ale ať tě ani nenapadne to někomu říct. Jasné? Věřím ti, Emily.“

     „V Minnesotě? Ty jsi v klášteře? Že mám pravdu?!“ plácla se do čela.

     „Ano, jsem tady. Emily, musela jsem odjet, protože-“

     Emily ji ihned přerušila: „Musím ti něco říct, Brendo, dnes odpoledne mi volal Kevin. Myslím, že asi tuší, co jsi mu chtěla říct, alespoň mi to tvrdil.“

     „Cože? Co ti tvrdil? Doufám, že jsi mu nic neřekla! Nesmí se to dozvědět,“ zpanikařila Brenda.

     „Ne, ovšemže jsem nic neprozradila, ale on si to stejně myslí. Brendo, on na to přišel sám. Já mu to sice zapřela, ale myslím si, že mi to neuvěřil. Byl z toho docela vyvedený z míry.“ Brenda se zhrozila a posadila se na poslední schod. Přišel na to. A co teď? Lámala si hlavu. „Brendo, jsi tam?“

     „Ano, jsem tady,“ hlesla.

     „Poslouchej, nemusíš se ničeho bát. Nikomu nic nepovím, přísahám na naše kamarádství, ale pořád nevím, proč jsi mu neřekla pravdu? Kevin říkal, že vás vyrušili. Co se tam stalo?“

     „Chtěla jsem mu o tom povědět, Emily, ale když už jsem to skoro vyslovila, vešla do kanceláře ta jeho. Emily, on je s tou ženskou zasnoubený! Už chápeš, proč jsem odešla? Musela jsem, nedokázala jsem mu říct pravdu. Nic z toho už nemá žádný smysl. Nikdy se to nedozví.“

     „Tak to jsem netušila... Ach, Brendo, tolik mě to mrzí. To je ale zmetek,“ odmlčela se a pokračovala: „A co máš tedy v plánu? Chceš se tam ukrývat do konce života?“

„Nevím. Žádné plány nemám, Emily, ale zůstanu tady, jak dlouho to jen půjde. Kevina čeká jeho vlastní budoucnost, má své plány. Ožení se a bude mít rodinu; nechci, aby se o mně a dítěti cokoliv dozvěděl. Kdyby se po mně sháněl nebo tě obtěžoval, pověz mu, že jsem třeba odjela někam hodně daleko. Nechci s ním už nikdy v životě mít nic společného.“ Emily cítila z Brendina hlasu úzkost a kamarádsky ji uklidnila:

     „Nemusíš mít strach, nic mu nepovím. Jsi ale pevně rozhodnutá, Bren?“ „Jsem,“ prohlásila Brenda, i když podvědomí jí říkalo něco jiného.

     Když se s Emily rozloučila, zůstala nějakou chvíli ještě sedět na schodišti. Hlavou se jí honily myšlenky. Před očima se jí objevila chvíle, kdy vstoupila do Kevinovy kanceláře, jak se zatvářil, když vešla. Tolik se toho v ní probudilo. Celé tři měsíce neměla v hlavě nic jiného než jeho. Muže, který ji připravil o iluze, důvěru, čest i srdce. Zamyslela se nad svým nynějším životem; přemýšlela, jak ho povede dál. Jak vychová své dítě bez potřebných prostředků? Přemýšlela nad svým osudem, kvůli kterému se vydala do světa a ze kterého nebylo cesty zpět. Musím se s tím vypořádat sama. Musím najít vlastní cestu, zařídím si nový život. Slibuju. Sáhla si na břicho a se slzami v očích promlouvala ke svému děťátku. „Dokážu se o tebe postarat, neboj se. My to společně zvládneme. Nikdy nedopustím, aby ti něco chybělo. Nikdy.“ Se smutkem v obličeji a s bolestí v srdci se vrátila zpět do pokoje.

     Ve stejné chvíli byl Kevin ve své pracovně a snažil se přijít na to, jak zjistit pravdu. Pohupoval se v křesle a popíjel brandy. Od chvíle, kdy Brenda odešla z kanceláře, nedokázal myslet na nic jiného. Pomyšlení, že by mohla nosit jeho dítě, v něm probudilo city, které se snažil celou dobu potlačovat. Jen z představ mu bylo úzko, dělal si o ni velké starosti. A ještě větší vrásky mu dělalo nedávné zasnoubení s Jill. Jsem to ale pitomec. Nervózně se postavil, aby se mohl projít. Přešel k oknu, za nímž byla vidět jen tmavá noc, měsíční světlo zakrývaly tmavé mraky a nebe bylo bez jediné hvězdy. Kevin se zachvěl, až se mu na rukou naježily chlupy. Ale z oken neprofukovalo, bylo to jeho podvědomí. Objevil se mu před očima Brendin výraz, když do kanceláře vešla Jill. S jakým překvapením i zklamáním na něj pohlédla. Jak se tvářila, když odcházela. Chtěla mi to říct, určitě ano. Stále nad tím dumal. Neměl jsem ji nechat odejít. Opřel se zády o stůl, vyčítal si to. Vyčítal si své unáhlené rozhodnutí požádat Jill o ruku. Kam až mě to moje lhaní dovedlo? Proč jsem jí hned neřekl pravdu? Nic z toho se nemuselo stát.

     Za rozbřesku odešel do kanceláře s pevným odhodláním zapojit se do práce, ale celé ráno nedokázal na nic myslet. Ani při schůzce s Johnsonem nevěnoval dostatečnou pozornost jejich jednání. A po Johnsonově odchodu odjel i on. Zrušil si další meetingy a pospíchal do Medical Center.

     Procházel chodbou na dětském oddělení a rozhlížel se po Brendě. Chtěl zjistit pravdu za každou cenu a jen ona jediná mu ji mohla povědět. V té chvíli byl připraven na všechno. V půli chodby zastavil kolemjdoucí sestřičku. „Dobré odpoledne, slečno. Nevíte, prosím vás, kde bych tu našel Brendu Adamsovou?“

     „Je mi líto, pane, ale Brenda už tu nepracuje. Včera dala výpověď.“

     „Výpověď?“ udiveně po ní zopakoval. Poděkoval jí, a když sestra zmizela ve dveřích pokoje, zoufale se sesunul na židli za sebou. Předklonil se a opřel si lokty o stehna. Brendina výpověď ho zaskočila. Milovala svou práci. Proč by se jí jen tak ze dne na den vzdala? Na svou otázku si ale dokázal snadno odpovědět. Protože čeká dítě. Moje dítě, zdůraznil v duchu. Když vstával ze židle, překvapil ho Tod, který vycházel z výtahu opodál. Tod si ho také všiml, snažil se zakrýt své rozpaky a kráčel k němu s úsměvem. „Ahoj, Kevine, copak tě sem přivádí? Snad nemáš někoho nemocného?“

     „Ahoj, Tode. Naštěstí nemám, přišel jsem za Brendou, ale prý dala včera výpověď.“

     „Ano, Brenda tu už nepracuje. A co tak najednou? O co jde, jestli se můžu zeptat?“

     „Potřeboval jsem s ní o něčem mluvit, ale ty o tom budeš stoprocentně taky vědět.“ Tod na něj nechápavě zíral a s rozpačitým úsměvem mu odpověděl:

     „Já? Nechápu, o čem je řeč. Co bych měl vědět?“ dal si ruce do kapes bílého pláště. Kevin si ho měřil pohledem a nevesele se usmál. „Ale Tode. Neříkej mi, že ty bys nevěděl nic o důvodech, proč odešla. Najednou ze dne na den dala výpověď, není to poněkud nečekané?“

     „Nevím, jaký měla důvod, prostě a jednoduše dala výpověď. Nic zvláštního na tom nevidím.“

     „Jsi si jistý, Tode? Protože já si jistý nejsem.“

     „O co ti vlastně jde, Kevine? Nerozumím tomu,“ řekl Tod, ale zároveň se musel ovládat, aby mu neřekl pravdu. Kevinův pohled na malou chvíli uhnul stranou. Věděl, že ať udělá nebo řekne cokoliv, on ani nikdo jiný mu pravdu, kterou usilovně toužil poznat, nepoví. Zhluboka se nadechl a pak prohlásil: „Zapomeň na to. Zjistím si to sám. Nashle, Tode,“ obešel ho a opustil nemocnici. Tod zůstal stát a než se vydal na vizitu, zamyslel se nad Brendou a jejím tajemstvím. Po Kevinově odchodu trochu znejistěl a uvažoval, jestli by se neměl pravdu dozvědět dřív, než bude pozdě.

     Kevin nasedl před nemocnicí do svého jaguára a rozjel se do centra. Po celou dobu jízdy přemýšlel, jak se to všechno zvrtlo. Byl rozhodnutý napravit svou životní chybu. Najednou ho nezajímaly žádné okolnosti ani povinnosti, chtěl jen najít Brendu. Chtěl od ní, z jejích úst, uslyšet pravdu, která by ho vysvobodila a dala mu nový smysl v jeho neradostném životě plném nesplněných snů.

     Když Kevin vešel do Emilyina obchodu, údivem ztuhla. Stála zrovna za pultem a obsluhovala zákaznici, když si všimla Kevinova obličeje plného očekávání. Aby tam jen tak nestál, letmo se porozhlížel po oděvech a koutkem oka pozoroval Emily. Proč přišel? Co mu povím? dělala si starosti, a když doobsloužila dámu, sledovala Kevina, jak se k ní blíží. Vyzařovalo z něj odhodlání, a když došel k pultu, nevesele se pousmál. „Zdravím tě, Emily, máš to tady moc hezké. Jak ti jdou obchody?“

     „Ahoj... jo, dobře,“ znervózněla. „Co tě přivádí? Přišel sis něco koupit?“

     „Kdepak... Přišel jsem za tebou, protože mám jeden problém, který se pokouším už od včerejšího rána vyřešit a stále se mi to nedaří. Doufal jsem, že bys mi mohla pomoct. Co říkáš?“ najednou zvážněl. Emily polkla a snažila se udržet na tváři úsměv.

     „Pomoct? Ode mě? A v čem bych ti měla-“

     „Emily, prosím tě,“ přerušil ji, věnoval jí trochu otrávený pohled a pokračoval, „oba dva moc dobře víme, o čem je řeč. Tak nedělej hloupou, protože mě nepřelstíš. Kde je?“ Emily mlčela. „Kde je, Emily? Musím s ní mluvit. A nikdo jiný než ty mi v tom nemůže pomoct.“

     „Ale já nevím, kde je. Odjela, odstěhovala se z města,“ konečně ze sebe vypravila.

     „Odstěhovala se? Ale proč? Jaký měla důvod?“

     „Žádný, prostě se chtěla odstěhovat. Najít si novou práci a začít znovu. Proč se o ni najednou tak zajímáš? Máš přeci svůj vlastní život. Tak proč jí jednoduše nedáš pokoj?“ rozčílila se Emily.

     „Nemůžu. Brenda odešla, aniž by mi řekla, že se mnou čeká dítě. To se nedá jen tak hodit za hlavu a žít si dál svým životem, Emily.“

     „A jak víš, že čeká dítě? Kde bereš tu jistotu?“

     Kevin se nahlas ušklíbl. „A co jiného by ji přimělo za mnou přijít? Ty sama jsi mi řekla, že jen ona by mi měla odpovědět na mou otázku. Emily, nedělej ze mě troubu, umím si dát jedna a jedna dohromady. Takže mi, prosím, pověz, kam odjela.“

     „Já to ale vážně nevím. Nechtěla mi to říct, protože se bála, že bych ti to prozradila. Nevím, kde je, Kevine,“ trvala na svém. Kevin se v duchu zklamaně zasmál. Tušil, že ji Emily nezradí, a tak se rozhodl vyzkoušet poslední věc. Rozloučil se s ní a pospíchal do své kanceláře.

     Když Emily odcházela z obchodu, venku se pomalu stmívalo. Doma se přivítala s Todem. U společné večeře se jí svěřil s Kevinovou návštěvou v nemocnici.

     „Odpoledne byl i u mě v obchodě. Mám velké starosti, Tode, co když děláme chybu?“ Tod ji pohladil po hřbetu ruky a namítl: „Brenda si to nepřeje. Jsi její nejlepší kamarádka, myslím, že bys jí měla vyhovět. Nedělej nic, co by jí ublížilo.“

     „Máš pravdu, po večeři jí zavolám. Musím s ní o tom ještě jednou mluvit.“ Na Brendě jí hodně záleželo, věděla o jejím životě všechno. Nikdo jiný ji tak dobře neznal jako ona.

     Brenda se vracela z města s jeptiškami, když vtom zazvonil telefon v hale. „To bude pro mě,“ rozeběhla se k telefonu. Ale než na něj sáhla, trochu zaváhala. Mlčky zvedla sluchátko. „Brendo? Jsi tam?“

      „Emily, jistě, jsem tady. Jak se máš?“

     „Dobře, ale co ty? Jak se cítíš? A jak se ti vede?“

     „Taky dobře, dnes jsme byly s jeptiškami na dobročinné akci. Navštívily jsme i nemocnice. Kdybys viděla ty maličké dětičky... bylo mi jich tak líto! Ale jinak jsem pořád v klášteře. Byla jsem na mši a na procházce. Sestry se tu o mě starají moc hezky.“ „Jsem moc ráda, že je ti fajn.“

     „A co ty? Jak se ti daří v obchodě?“ Emily si v duchu povzdechla a odpověděla jí: „Skvěle. Brendo, musím ti něco říct. Dnes odpoledne za mnou byl v obchodě Kevin a vyptával se po tobě. Byl dokonce i v nemocnici. Mám takové tušení, že jsi ho svou návštěvou dost rozhodila. A ještě něco,“ odkašlala si.

     „Co? Povídej,“ vyzvala ji Brenda sklesle.

     „Stále je přesvědčený, že jsi mu chtěla říct, že jsi těhotná,“ řekla Emily, a když byla Brenda tiše, ještě dodala, „Brendo, nechtěla by sis to rozmyslet? Nechceš mu raději říct pravdu? Víš, ulehčila by sis tím spoustu věcí.“ V Brendě se všechno mlelo. Srdce jí napovídalo něco podobného, ale rozum říkal něco jiného. Zadržela dech, aby zabránila slzám. Najednou se jí zmocnily úzkostlivé pocity. Proč mě hledá? Je přece zasnoubený! „Brendo, jsi tam?“ vyrušila ji z myšlenek Emily. Brenda se vzpamatovala: „Jsem, promiň.“

     „Jsi v pohodě?“

     „Jo, je mi fajn.“

     „Tak co? Trváš si pořád na svém, nebo o tom popřemýšlíš?“

     „Ne. Pořád si trvám na svém, Emily. Nechci o něm nic vědět.“

     „Dobře, a o mě si nemusíš dělat žádné starosti. Nikomu nic neprozradím. Slibuju.“

     „Já vím, věřím ti, Emily.“ Ještě si spolu chvíli povídaly, a když se rozloučily, odešla Brenda do svého pokoje. Zamkla se a lehla si do postele. S očima plnýma slz hleděla do stropu a vzpomínala na časy, kdy přijela do Detroitu. Na to, jak si s pomocí Emily našla práci. Myslela na život, o kterém netušila, že bude tak těžký. Před očima se jí objevila noc, kdy ji Kevin překvapil večeří na jeho luxusní lodi. Kolik v té chvíli cítila radosti a štěstí. A když se spolu milovali, věřila, že je to ten pravý, který ji v životě učiní tou nejšťastnější ženou na zemi. Rozhodla se otevřít mu celé své srdce, ale nečekala, že by ho mohla mít takhle zlomené. Chtěla jsem mu odpustit, chtěla, říkala si v duchu. Vzpomněla si na den, kdy za ní přijel k nemocnici. Na to, jak naléhal, aby si spolu promluvili. Byla jsem tak zaskočená a zahořklá, že jsem to nedokázala. Ale když si uvědomila, že za tři měsíce na to se zasnoubil s jinou, v okamžiku zavrhla své výčitky. Položila si jednu otázku, která ji přesvědčila trvat si dál na svém rozhodnutí. Kdyby mě miloval, zasnoubil by se s jinou? Nesnažil by se mě získat zpět? To na mě tak rychle zapomněl? Z těch představ jí pukalo srdce žalem.

     Další dlouhé dny se Brenda snažila na nic nemyslet. Nejdůležitější pro ni bylo být celý den zaneprázdněná. Hledala si práci, ale jako těhotné se jí nevedlo. Každý den jí připadal stejný. Stereotypní život v klášteře jí pomalu začínal vadit, připomínal jí osamocené roky bez nadějí a iluzí. Ale ve své situaci na to nemohla brát ohled. Byla ráda, že se nají a umyje. Že si lehne do teplého pokoje, že je pod boží ochranou. Nejdůležitější pro ni bylo, že má vedle sebe svou matku, která jí byla oporou. Marie Clarence ji milovala nadevše. To ona jí dávala sílu a naději zvládnout těhotenství a věřit v dobrou budoucnost.

 

 

 

 



TOPlist