Judita Horváthová: On je ten pravý - 10. kapitola

Brenda kráčela nemocniční chodbou, když v tom zahlédla ve dveřích sesterny Emily. Zpomalila. Neviděla svou kamarádku dva měsíce. Stýskalo se jí po ní. Emily jí několikrát volala, nechávala pro ni vzkazy u Toda, ale Brenda na její zájem nijak nereagovala. Cítila se podvedená, nechtěla jí její lež odpustit. Až do chvíle, kdy ji spatřila na vlastní oči.

     Když se Brenda přiblížila, Emily otevřela dveře do sesterny. „Můžeme si promluvit?“ Brenda beze slov přikývla a rovnou se posadila na své místo k oknu. Emily zavřela dveře a hned spustila: „Ještě se na mě pořád zlobíš, Brendo?“ Brenda stočila pohled ke zdi. „Brendo, opravdu mě to mrzí. Netušila jsem, že to takhle dopadne. Věřila jsem, že ti to Kevin poví.“

     Kevin. Zopakovala si v duchu jeho jméno, pohlédla na Emily a přizvedla jedno obočí. „Zradila jsi mě.“

     „Já vím, ale v dobrém úmyslu. Nikdy bych ti nepřála nic zlého.“

     „Já vím,“ odpověděla smířlivě Brenda, i když se neusmívala.

     „Co? Takže mi odpouštíš?“ Brenda se jedním koutkem pousmála a než stačila něco vyslovit, Emily k ní přiskočila a padla jí kolem krku. „Kamarádky?“ pohlédla na ni s úsměvem Emily.

     „Ano, kamarádky.“

     „Navždy?“

     „Navždy.“

     „Tolik jsi mi chyběla, Brendo,“ prohlédla si ji. „Sluší ti to. Jen kveteš, je vidět, že ti těhotenství prospívá.“

     „První měsíc jsem měla problémy se stravou a nevolností, ale teď už je to lepší.“

     „To je dobře. A co, ehm... Kevin?“ opatrně vyzvídala. Brenda otevřela šuplík u stolku a vytáhla z něj noviny. „Myslím, že ti nemusím nic říkat. Podívej se sama,“ přisunula jí The Detroit News. Než Emily otevřela noviny, pohlédla ještě na Brendu. „Jsi určitě v pohodě?“

     „Teď už ano,“ krátce jí odpověděla a pohledem ji ponoukla, aby četla. Byl tam článek o Kevinově úspěšně uzavřeném obchodě s Johnsonem. Samé lichotivé komentáře. Ale poslední dodatek ji zaskočil. Byly to fotografie. Novináři zachytili, jak Kevin nasedá do svého soukromého letadla s rukou kolem Jillina pasu. Potom v restauraci, na večírcích a v přístavu. „Myslím, že to nemusí nic znamenat. Ta Jill je dcera toho obchodníka, se kterým Kevin pracuje. Třeba...“

     „Dost, Emily,“ přerušila ji Brenda a postavila se. „Je s ním na každé fotce, a dokonce se s ní ukazuje i na veřejnosti. Znám Kevina, vím, jak si chrání své soukromí. Kdyby spolu nic neměli, nikdy by se s ní neukazoval. Na jedné fotce se na ni dokonce rozzářeně usmívá,“ nevěřícně potřásla hlavou.

     „Ale stále to nic nedokazuje. Proč mu nepovíš pravdu, Brendo? Potom by mohlo být už pozdě. Má právo to vědět a povinnost ti pomoct.“ Brenda vystrašeně zavrtěla hlavou. „Ne, nechci, aby to věděl. Aby se ke mně vrátil jen kvůli dítěti, nebo mi nabízel peníze. Já mu o ně nestojím.“ Emily se ale stále nevzdávala: „Ale později ano. Co budeš dělat, až se dítě narodí? Sama na všechno nestačíš.“

     Najednou někdo zaklepal na dveře. Brenda šla otevřít a za dveřmi ji překvapil Tod. „Brendo, prosím tě, potřebuji tě nahoře- Ahoj, zlato! Copak tu...“ podíval se na Emily a na Brendu a pokračoval: ,,Jsem rád, že jste se konečně usmířily,“ usmál se. „Potřebuji, abys zaskočila na dnešek a zítřek nahoře na chirurgii. Jedna sestra onemocněla a přibyli nám pacienti.“

     „Dobře, a to hned teď?“

     „Ano, hned teď. Emily, pojď s námi,“ obejmul ji kolem pasu a společně šli k výtahu. „Máme tu opravdu fofr, sestry vůbec nestíhají,“ pokračoval Tod, když vystupovali. „To je v pořádku, Tode, pomůžu, jak budu moct,“ usmála se. „Díky moc. Zajdi nejprve do sesterny a ohlas se u vrchní sestry, ano? Ona ti poví, co a jak.“ Brenda přikývla a pohlédla na Emily, která se na ni kamarádsky usmívala.

     „Jsem ráda, že jsi mi odpustila, Bren. Uvidíme se zítra?“

     „Dobře, zítra, tak se zatím měj.“

     Když Brenda procházela chodbou, jedna ze sester ji poslala na pokoj. „Před půl hodinou nám přibyl další pacient, Brendo. Mohla by ses mrknout, jestli něco nepotřebuje?“

     „Jistě,“ přikývla Brenda. Došla až na konec chodby a otevřela dveře. „Dobré odpoledne,“ pozdravila muže ležícího na posteli. „Dobré-“ zasekl se na ní pohledem. Já tu ženu odněkud znám, prolétlo mu hlavou, a když mu Brenda položila na stolek konvici s čajem, cítila na sobě jeho pohled. Podívala se na něj a také ztuhla. „Vy?“ vyslovila překvapeně. „Ano, jsem to já. Vy jste Brenda, že mám pravdu?“

     „Ano, to jsem, a vy jste-“

     „-velký svůdník?“ dopověděl za ni a zasmál se.

     „Jason Brett,“ vzpomněla si. No to mi ještě scházelo! Obrátila oči v sloup. „Vy si na mě pamatujete?“ zeptala se ho udiveně. „Jak bych mohl zapomenout na tak krásnou a bezprostřední ženu, jako jste vy?“ Brenda na něj letmo pohlédla a popošla blíž, aby mu zkontrolovala kapačku. „Pořád se na mě zlobíte, Brendo? Nechtěl jsem vám ublížit. Emily mi vysvětlila vaši tehdejší reakci.“

     „Emily? Co vám o mně Emily řekla?“ zbystřila.

     „Nic špatného, jen mě ujistila, že nepatříte k ženám, které políbí neznámého muže. Chtěl bych se vám omluvit, Brendo. Měl jsem tehdy trochu vypito. Nechtěl jsem vás vystrašit.“

     „Nevystrašil jste mě. Jen mě zarazilo vaše suverénní chování.“

     „Takže mi odpouštíte?“ pohlédl na ni s nevinným výrazem.

     „Ale ano, přeci jsem to byla já, kdo vás urazil první.“

     „Myslíte tím svůdníkem? Ale ne. Upřímně řečeno jsem se za svůdníka nikdy nepovažoval. Na lásku moc štěstí nemám.“ Tak to já také ne, pomyslela si, a když měla vše hotové, oznámila mu: „Kdybyste něco potřeboval, tak zazvoňte, přijde za vámi sestra.“

     „A proč ne vy?“ usmál se. „Na to, že jste po operaci, toho dost namluvíte.“

     „Alespoň nemusím myslet na tu bolest.“

     „Dala jsem vám lék na uklidnění. Za chvíli vám to zabere, měl byste odpočívat,“ otočila se k odchodu. „Děkuju.“

      „Není zač, je to moje práce,“ otočila se k němu už od dveří. „Za to taky, ale myslel jsem za to, že se na mě už nezlobíte. Jste moc hodná, Brendo.“ Brenda se mu na pár vteřin zadívala do očí, a jako by v nich zabloudila. „Už spěte,“ otevřela dveře.

     Rozkaz, sestřičko,“ zasalutoval jako voják a při tom se pobaveně usmíval. Brenda nad ním zakroutila hlavou, ale při tom se také usmála.

     Když zavřela dveře, na moment se zarazila. Musela si přiznat, že v té krátké přítomnosti Jasona se cítila velmi dobře.

 

Po soukromé příjezdové cestě se Kevin vracel domů z večeře, na kterou ho pozval Johnson. Unaveným krokem vešel do domu, připravený rovnou zmizet ve své ložnici. Když ale procházel chodbou v prvním patře, zastavil ho od otevřených dveří své pracovny Jim. „Kevine, už jsi doma?“ Kevin se otočil za jeho hlasem.

     „Ahoj, tati. Ano, právě jsem přijel. Ty ještě pracuješ? Takhle v noci?“ podivil se. „Ale kdepak, jen jsem si kontroloval pár věcí. Nedáš si se mnou skleničku?“

     Kevin přikývl a vešel za ním do pracovny. Jim došel k minibaru a vzal do ruky láhev skotské. „Tu máš. Tak jaká byla večeře?“ posadil se do svého pracovního křesla s nadšením ve tváři. „Byl to příjemný večer,“ vyslovil nezúčastněně a uvelebil se na pohovce.

     „Jsme s maminkou moc rádi, že se scházíš s Jill. Je to hodná dívka z velmi dobré společnosti. Víš, něco mě napadlo, synu,“ významně se mu zadíval do očí. Kevin upil ze skotské a tvářil se neutrálně: „Copak? Neříkej, že mám vyjednat další obchod?“

     „Ne, s prací to nemá nic společného, respektive se jedná o tebe a Jill.“

     „O mě? A Jill?“ opakoval rozpačitě a znovu trochu upil ze skleničky.

     „Jill je neobyčejná žena, velmi se nám s tvou matkou zamlouvá a myslím si, že i tobě, jinak bys s ní nejel na dovolenou a neukazoval by ses s ní na veřejnosti,“ zdůraznil a pokračoval: „Nemyslíš si, synu, že je na čase požádat ji o ruku?“

     Kevin na něj nevěřícně zíral. Od chvíle, kdy vyšel z Johnsonova domu, byl myšlenkami naprosto jinde, takže ho otázka jeho otce úplně vyvedla z míry. Postavil se, cestou k minibaru vypil sklenici do dna a nalil si další. Pak s vážným výrazem na tváři pronesl: „Máš pravdu, tati,“ přikývl a pokračoval, „požádám Jill o ruku,“ řekl nepřítomně, znovu se posadil na pohovku a opřel se o ni. Otcovu otázku se snažil nehodnotit ani o ní neuvažovat; řekl jen odhodlaně: „Zítra večer. Ale nechci tu žádné novináře, jen rodinu. Mé zasnoubení s Jill bude neoficiální.“

     „Neoficiální? No dobře, jak si přeješ, ale budeš to muset vysvětlit Jill. Jinak jsem rád za tvé rozhodnutí. Chtěli bychom se s matkou dožít vnoučat,“ s radostí se pousmál. „Víš, už nejsme nejmladší,“ dodal pak vážně. Kevin seděl s opřenýma rukama na klíně a s pohledem do otcových hnědých očí jen beze slov přikývl.

     Když odešel z pracovny a vešel do své ložnice, svlékl si sako a odhodil ho na postel. Nepokojně si projel rukou vlasy a posadil se. Ano, požádám Jill o ruku, prolétlo mu hlavou; vnucoval si ale nemožné. Nedokázal si představit, až jí bude navlékat snubní prsten, až nastane den svatby. Představoval si rodinu. Domov, který zosobňuje teplo, lásku a děti. „Bože,“ vyslovil nahlas. Dokáže mi Jill nahradit tu prázdnotu, kterou cítím? Přemýšlel. „Dost, Kevine,“ napomenul sám sebe. Jen takto dokážeš zapomenout. Ano, musím na Brendu zapomenout.

 

Další den čekalo Brendu v nemocnici množství práce. Zaskakovala stále na chirurgii, a když vešla do Jasonova pokoje, překvapil ji u dveří. „Dobré odpoledne, Brendo. Rád vás vidím.“

     „Dobré, kampak máte namířeno?“

     „Myslíte, že by mi uškodil malý kelímek kávy?“

     „Neměl by, a cítíte se na chůzi? Netočí se vám hlava?“ musela se ho zeptat.

     „Ne, cítím se dobře. Brendo...“ odmlčel se u dveří. Brenda se na něj otočila od okna. „Ano?“ přizvedla obočí. „Nešla byste mi chvíli dělat společnost? Tod má spoustu práce; nemám si tu s kým popovídat,“ pousmál se a ihned dodal: „Celý den jste se nezastavila. Chvilkový odpočinek vám prospěje.“ Brenda zaváhala, ale nakonec přikývla. „Tak dobře, ale jen jednu kávu, a pak se vrátíte zpátky na pokoj.“

     „Ano, ale k té kávě bych si ještě něco dal,“ zasněně se na ni podíval. Brenda se na něj zamračila. „Nějaký dobrý zákusek,“ dopověděl s úsměvem. Brenda zavrtěla hlavou, ale pak si musela přiznat, že má chuť na sladké. „Jak tu dlouho pracuješ, Brendo?“ zeptal se jí Jason, když se posadili ke stolu v nemocničním bufetu. „Už dva roky, a co vlastně děláš ty?“ Taky mu začala tykat. „Já jsem akcionář. Otec mi po své smrti zanechal firmu, kterou teď vedu, ale také jsem pořadatel různých večírků, ale tohle už vlastně víš,“ pousmál se. „Ano, to vím.“

     „A co děláš ve volném čase, Brendo? Co ráda děláš?“ Brenda si kousla do dortíku a začala povídat. Na chvíli dokonce zapomněla na své problémy a kamarádsky se Jasonovi otevřela. Pověděla mu o svých zálibách, kterým překvapivě hověl i Jason. Jeden druhého slovně doplňovali, dokonce se shodli i na tom, jaké mají rádi jídlo a jaká je jejich nejoblíbenější barva. Oba dva si ve stejné chvíli uvědomili, aniž by se natolik znali, kolik toho mají společného. A když se Brenda zasmála, Jason se zamyslel nad svými zvláštními pocity. Netuším, jestli mě tato žena přitahuje nebo okouzluje. Ale jedním si byl jistý. Něco ho k ní poutalo, bylo to silné a důvěryhodné. Pro Brendu jejich společná chvilka znamenala totéž. Jason byl velmi hezký muž, ale nijak ji nepřitahoval. Snad by mi tenhle laskavý člověk mohl být dobrým přítelem, pomyslela si, když ho doprovodila do pokoje.

     Brzy ráno kolem sedmé se Brenda probudila ze snu. Rozhlédla se po prázdném pokoji a přivřela oči. Byl to jen sen, pouhý sen; ale krásný. Přála si, aby to byla skutečnost a probudila se tváří v tvář Kevinově pohledu. Že by to bylo znamení? Náznak mého rozhodnutí?

     Po snídani se vysprchovala a začala se oblékat. Venku bylo dost chladno, vzala si proto teplý svetr a džíny. Připravená vyšla z bytu ven, kde na ni čekalo taxi. Při jízdě do centra se jí honily hlavou různé myšlenky. Rozhodla jsem se správně? byla její první otázka. Doufám, že ano. Ano, určitě dělám správnou věc, uklidňovala se. „Opravdu chceš vychovávat své dítě sama? A co mu povíš, až se začne ptát po svém otci?“ ozývaly se jí v hlavě Emilyiny věty. Má právo se to dozvědět. Povím mu to. Ať se stane cokoliv, povím. A když taxi začalo zpomalovat, rozhlédla se po okolí. „Tady mi zastavte,“ požádala šoféra, zaplatila mu a vystoupila z auta.

     Stála naproti obrovskému mrakodrapu, a když se blížila k velkým proskleným dveřím, váhavě zastavila. Zhluboka se nadechla, aby nabrala odvahu, a vešla do haly. Všude kolem byla spousta lidí. Každý třetí člověk telefonoval, musela se jim vyhýbat, aby se protlačila k informační přepážce. „Dobrý den, přejete si?“ oslovila ji žena za pultem. Brenda odvrátila pohled od luxusu a zaskočeně se podívala na ženu, která na ni udiveně zírala. „Ano. Dobrý den. Je pan Larusso přítomen? Potřebovala bych s ním nutně hovořit.“

     „Máte s ním domluvenou schůzku?“

     „Ne, ale...“

     „Tak je mi líto. Pan Larusso je zaneprázdněn. Nemohu vás za ním pustit,“ očividně ji odbyla a věnovala se dalším návštěvníkům. Brenda musela ustoupit muži, který stál za ní, a počkala, až odejde. „Prosím vás.“

     „Slečno, už jsem vám řekla, že vás pan Larusso nemůže přijmout. Mohu vám s ním sjednat schůzku.“

     „Nemohu čekat na schůzku. A nemůžete mu zavolat? Povězte mu, že za ním přišla Brenda. Určitě mě přijme.“

     „Slečno, vy jste nerozuměla? Už jednou jsem vám-“

     Brenda ji přerušila: „Prosím, je to důležité,“ řekla s vážným pohledem, ale při tom se cítila poníženě. Žena si ji prohlédla skrz dioptrické brýle, váhala, ale nakonec přikývla: „Tak vydržte.“

     Kevin seděl v kanceláři a popíjel kávu. Svou pozornost věnoval počítači, když v tom mu zazvonil telefon. „Prosím?“

     „Pane Larusso, přišla za vámi nějaká slečna.“

     „Máme sjednanou schůzku?“

     „Ne, pane.“

     „Tak jí povězte, že ji nemohu přijmout. Nebo ji zapište na seznam.“

     „No, víte, pane Larusso, ta dívka tvrdí, že se jmenuje Brenda, a že ji musíte přijmout.“ Kevinovi poskočilo srdce. Brenda? To není možné! Vyplašeně se zamyslel.

     „Jistě, ano. Pošlete ji ihned za mnou,“ nařídil jí důrazně.

     To je zvláštní, co se stalo? Proč přišla? Určitě to bude něco vážného, když se odhodlala přijít za mnou až sem. Nevěřil tomu.

     Brenda vešla do výtahu, a než ji dovezl do třicátého patra, bez přestání se uklidňovala. Byla nervóznější, než čekala, a když výtah zastavil, srdce se jí rozbušilo, jako by běžela maraton. Bože, dej mi sílu, prosím. Výtah se otevřel a ocitla se přede dveřmi jeho soukromé kanceláře. Než zaklepala, zhluboka se nadechla. Pocit, že ho znovu uvidí, jí do hloubi duše otřásal. Upravila si svetr, aby zakryla své malé bříško, a zaklepala.

     „Dále,“ zaslechla jeho hlas, a když otevřela dveře, jejich pohledy, oboustranně vyvedené z míry, se setkaly. „Brendo?“ postavil se. „Pojď dál, prosím.“ Nevěřil svým očím. Beze slova vstoupila do kanceláře. „Posaď se, to je překvapení.“ Zaskočeně na ni hleděl. „Ahoj,“ odhodlala se vyslovit a pokračovala, „přišla jsem za tebou, abychom si o něčem promluvili. Vím, že ti to přijde asi divné po třech měsících, ale jinou možnost jsem neměla,“ vysoukala ze sebe.

     Kevin se posadil zpátky ke stolu a přisunul se k němu. Připadal si jako smyslů zbavený. Prohlížel si ji. Každý centimetr jejího obličeje, její oči, ústa i vlasy, které měla přehozené přes jedno rameno. Její přítomnost v něm probudila všechny vzpomínky, na které se snažil zapomenout.

     Brenda si všimla jeho pohledu, v okamžiku se jí vybavila jeho náruč a polibky. Jeho vůně, kterou byla jeho kancelář prosycená. Zamrkala. Cítila se v nesnázích, zmatená, očarovaná.

     „Pověz, co máš na srdci?“ upřeně ji pozoroval. Mám toho spoustu, tolik bych ti toho chtěla říct, pomyslela si s pohledem do jeho upřených očí. „Já... Musím ti něco říct, něco, o čem bys měl vědět. Máš na to plné právo,“ odmlčela se. Ze všech sil se snažila chovat a mluvit vyrovnaně, ale jeho přítomnost a celá situace ji přemohla. Byla nervózní. „Povídej, Bren. O co jde?“ pronesl vážně. „Máš snad nějaké problémy? Potřebuješ s něčím pomoct? Pověz!“ vlídně se na ni díval.

     Ach, bože, dej mi sílu, polkla a vyslovila: „Ne, nemám žádné problémy. Přišla jsem ti říct, že...“ Vtom se v kanceláři otevřely dveře a Kevinův pohled náhle ztuhl. „Jakpak se má můj snoubenec?“

     „Jill,“ překvapeně vyhrkl a pohlédl ihned na Brendu, která zkameněla. Snoubenec? On je zasnoubený???

     Jill netušila, že má Kevin návštěvu, a popošla blíž k jeho křeslu. „Á, promiň, netušila jsem, že tu někoho máš-“ pohled na Brendu ji zarazil.

     Brenda se podívala na ni a pak hned na Kevina. Přála si v té chvíli propadnout se do země. Proklít celý svět i sebe samotnou. Postavila se a s omluvným gestem vyslovila: „To je v pořádku, už jsem na odchodu.“ Nesnesitelně ji píchalo na srdci. Neváhala ani sekundu a vydala se ke dveřím. „Brendo, počkej. Co jsi mi chtěla říct,“ postavil se. Brenda se otočila jen napůl, aby zakryla slzy v očích. „To je jedno, není to důležité, zapomeň na to,“ otevřela dveře a odešla. „Brendo, počkej.“

     Zmocnilo se ho zoufalství. Zůstal hledět na dveře jako tělo bez duše. Chtěl se za ní rozběhnout, ale zastavila ho Jillina tvrdá tvář. „Zvláštní mravy, nebyla moc zdvořilá. Kdo to byl, Kevine?“ arogantně pohlédla ke dveřím. Kevin se snažil vzpamatovat a jakoby nic odpověděl: „Jen jedna holka z přístavu. Chtěla si ode mě najmout loď.“ Jill lhostejně přikývla, ale všimla si jeho zvláštního chování.

     Kevin se posadil zpátky do křesla, v hlavě měl zmatek. „Jill, nezlob se, ale mám spoustu práce a za chvíli mám schůzku.“

     „Ovšem, jela jsem na nákupy, tak jsem tě chtěla překvapit. Nechám tě tedy pracovat, v kolik končíš?“

     „Nevím, ale zavolám ti.“

     „Tak dobře,“ políbila ho. „Zatím pa,“ a odešla.

     Jen co za ní zaklaply dveře, Kevin se postavil a přešel k oknu. Co jsi mi to chtěla říct? Byla jsi tak vyrovnaná, jiná. Mluvila jsi tak vážně... měl ji před očima. Nešlo mu to na mysl. Celé tři měsíce se na ni snažil zapomenout. Kolik ušlo nocí, které nespal. Každý den od rána do večera trávil v kanceláři a v přístavu. A když mu bylo nejhůř, útěchu hledal u Jill, ale v hloubi svého srdce věděl, že na ni zapomenout nedokáže. A teď se vrátila a chtěla mi něco říct. Ale co? Jak to zjistím? Pohlédl po chvíli na stůl a přemýšlel. Musím přijít na to, o co šlo. Vytáhl z kapsy telefon a najel do seznamu. Stále měl její číslo, ale když ho vytočil, telefon byl nedostupný. Neměl jsem ji nechat odejít, litoval. Přešel zpátky ke dveřím a stále přemýšlel. Jak jen to zjistím? Jak? Lámal si hlavu. No jistě, Emily, ihned ho napadlo. Neváhal ani vteřinu a zvedl telefon. V duchu sám sobě děkoval za to, že si uložil tenkrát její číslo.

     Emily netrpělivě vyhlížela Brendu. Den předtím se jí svěřila se svým rozhodnutím. Dlouho váhala, ale když si vzpomněla na sebe, obměkčila se. Nechtěla, aby její dítě postrádalo otce tak, jako ho celá ta léta postrádala ona. „Až budu mít jednou dítě, nechci, aby vyrůstalo jako já,“ řekla Emily odhodlaně.

     Emily na ni čekala ve svém obchodě tak, jak byly domluveny, ale podle času se už více jak hodinu zdržela. Zajímalo by mě, jak to dopadlo. Dělala si o ni starosti. Najednou jí zazvonil telefon. „Prosím?“ přijala hovor z neznámého čísla.

     „Ahoj, Emily, to jsem já, Kevin.“

     „Kevin?“ údivem málem upustila telefon.

     „Ano, Emily, není s tebou, prosím tě, Brenda?“

     „Ne, není. Myslela jsem, že je u tebe. Byla za tebou?“

     „Ano, byla tady,“ odpověděl stísněně. „A co? Jak to dopadlo? Řekla ti to?“ vyzvídala nedočkavě.

     Kevin se zarazil. „Přišla za mnou, že si se mnou chce o něčem důležitém promluvit, ale vyrušili nás.“

     „Takže?“

     „Brenda odešla a nic mi neřekla.“

     „Odešla? A kdy?“

     „Asi před půl hodinou. Emily, ty to určitě víš. Ty víš, co mi chtěla Brenda říct, že mám pravdu?“ Emily přivřela zoufale oči a nadechla se. „Ne, já o ničem nevím, Kevine,“ snažila se, aby její hlas zněl přesvědčivě. „Emily, proboha. Jen tak by se u mě Brenda neobjevila. Vím, že to bylo něco důležitého. Sama mi řekla, že...“ najednou se odmlčel. V hlavě si přehrával její slova. Měl bys to vědět. Máš na to plné právo, opakoval si v duchu. Měl před očima její výraz. Výraz plný očekávání. Byla tak nervózní a zároveň vyrovnaná.

     „Pane bože,“ zaskočeně vyhrkl. Došlo mu to. Emily si přitiskla sluchátko k uchu a napjatě poslouchala. „Co se děje?“ zeptala se ho. „Emily, tuším, co mi chtěla říct.“ Emily polkla, a než stačila vymyslet, jak by celou věc zamluvila, Kevin podezíravě vyslovil: „Emily, nechtěla mi Brenda náhodou říct, že je těhotná?“ Emily jeho otázka vyrazila dech. „Těhotná?“ užasle opakovala po něm. „Emily, zapřísahám tě, pověz mi pravdu. Vím jistě, že o něčem takovém bys věděla. Čeká Brenda dítě? Moje dítě?“ naléhavě zdůraznil, ale stále nad tím přemýšlel. Emily sebrala všechnu odvahu a razantně mu odpověděla: „Já ti neřeknu nic, Kevine. Už jednou jsem ti naletěla a na dva měsíce jsem kvůli vlastní chybě ztratila kamarádku. Nech to být a zapomeň na to.“

     „Nechat to být? Nemohu to nechat jen tak být. Emily, řekni mi, prosím, pravdu. Je Brenda těhotná?“

     „Na tuhle otázku ti může odpovědět jenom ona. Měj se, Kevine,“ ukončila hovor. „Ne, počkej, Emily... K čertu!“ zaklel.

     Myšlenka, že by Brenda mohla být těhotná, ho naprosto vyvedla z míry. Posadil se do křesla a snažil se v hlavě přehrát Brendinu návštěvu. Stále dokola a dokola si v duchu opakoval její slova. Co jiného by mohlo být tak důležité? Na co jiného bych měl takové právo? Zoufale si přejel rukou po obličeji. Nechtěl si to připustit. Nechtěl tomu uvěřit. Ale představa, že by Brenda mohla nosit jeho dítě, ho navedla k jedné věci. Musím na to přijít a udělám pro to nemožné. Začal promýšlet plán.

     Emily se po telefonátu s Kevinem vydala hledat Brendu. Její první cesta směřovala k ní domů. Zastavila u domu a rychle vyběhla do poschodí. Klepala na její dveře a volala na ni, ale nikdo se neozýval. Kam jen mohla jít? A proč mu to neřekla? Dělala si starosti. A když byla na odchodu, zastavila ji na chodbě sousedka. „Promiňte, slečno, nejste náhodou Emily?“

     „Ano, jsem.“

     „Vaše přítelkyně mi tu pro vás zanechala vzkaz,“ podávala jí papírek. Emily si ho vzala a četla: „Emily, neměj o mě strach. Jsem v pořádku, večer ti zavolám. B.“

     Emily se ulevilo. „Nevšimla jste si něčeho neobvyklého?“ zeptala se sousedky.

     „Ano, myslím, že se vaše kamarádka odstěhovala. Nesla si s sebou kufry.“ Emily stála jako opařená. Odstěhovala? Ale kam jen mohla jít?!

 

 

 

 



TOPlist