Judita Horváthová: On je ten pravý - 9. kapitola

Dny ubíhaly rychle. Kevin měl v jednání další obchod s Johnsonem, a čím víc spolu trávili času, tím blíže mu byla Jill. Johnson s ním projednával obchodní záležitosti u sebe doma a tím pádem měla Jill dobrou příležitost se s Kevinem více poznat.

Jednou večer, když byl Kevin na odchodu z Johnsonova domu, Johnson nečekaně nadhodil:

     „Kevine, myslím, že by Jill velmi potěšilo, kdybyste ji pozval na skleničku. Víte, myslím, že na to už pár dní čeká. Jen pokud už nemáte něco jiného v plánu. Záleží to jen na vás.“

     Kevin se zarazil. Neměl ponětí, jak se v té chvíli má zachovat, ale odříct by bylo netaktní a neslušné. „Moc rád, jistě. Řekněte jí, ať je připravená v osm. Přijedu pro ni,“ řekl, když si oblékal sako. Johnson mu s nadšením v očích přikývl.

     Když nasedl do auta a nastartoval, prudce se rozjel. Cítil, že má v hlavě zmatek. Co to, ksakru, dělám? Věděl, že o něj Jill má zájem, byla velmi atraktivní, ale proč Johnsonovu nabídku neodřekl? Nebo si nevymyslel, že už má v plánu něco jiného? Sledoval tím pozváním Johnson snad něco?

     Přesně v osm hodin Kevin vyzvedl Jill. A když nasedli do auta, odjeli spolu do River Walku. Posadili se v luxusní restauraci s výhledem na golfové hřiště a park s několika osvětlenými fontánami, ze kterých tryskala voda do exotických květin kolem. Zdálo se mu, že ji pozval na nejromantičtější místo v Detroitu. Ale proč? Proč jsem ji vzal právě sem? Protože jsem si přál pozvat sem jednou Brendu. Ukázat jí tohle překrásné místo.

     „Chodíš sem často?“ vyrušila ho z myšlenek Jill.

     „Už pár měsíců jsem tady nebyl, poslední dobou nemám na nic čas.“

     „A co kdyby sis na chvíli odpočinul? Měla bych jeden návrh.“ Udiveně na ni pohlédl. „Jak dlouho ještě potrvá váš obchod s mým otcem?“ Kevin se zamyšleně poškrábal na bradě. „Máme ještě pár jednání, asi tak týden. Proč?“ Jill se tajemně pousmála, vzala si do ruky sklenici bílého vína a zakroužila s ní. „Chtěla bych na malou dovolenou a byla bych moc ráda, kdybys mě doprovodil. Víš, až dokončíte obchod s mým otcem, mohli bychom někam jet, odreagovat se, na chvíli zapomenout na všechny starosti. Co na to říkáš? Pojedeš se mnou?“

     Kevin se napil ledového čaje, opřel se do židle a tvářil se zamyšleně. Relaxace, zapomenout na starosti? To je přesně to, co bych potřeboval. Mohu něco takového udělat? Při přemýšlení si všiml Jillina nedočkavého pohledu. „Tak dobře, ale datum vyberu já.“ Jill přikývla; dokázala by mu přikývnout na cokoliv. Jen Kevin si nebyl jistý. Dál udržoval s Jill konverzaci, ale jeho mysl byla obklopená zmatenými otázkami bez odpovědí. Copak jsem se zbláznil? Na Jill mě nic zvláštního nepřitahuje. Snažil se sám sobě porozumět, ale netušil, jak mu obchodní záležitosti s Johnsonem zamotaly hlavu.

 

Posledních pár dnů se Brenda cítila stále unavenější. Nechutnalo jí jíst, nemohla spát, bolel ji žaludek, a dokonce i zhubla. Ráno, než vyšla do práce, si řekla, že asi zajde za Todem.

     V nemocnici se po vizitě svezla výtahem do pátého patra, a když vyšla ven, Tod jí akorát kráčel naproti.

     „Brendo, ahoj,“ vítal ji s úsměvem.

     „Ahoj Tode, víš, asi bych nakonec souhlasila s tím vyšetřením.“

     „Ale jistěže, tak pojď za mnou,“ vedl ji do ordinace. „Posaď se, Bren, a pověz mi, co tě trápí.“

     Brenda se posadila na bílou kulatou židličku a nadechla se: „Nic mě nebolí, jen žaludek, Tode. Posledních pár dní do sebe nemohu dostat žádné jídlo, jen ovoce. Jsem často unavená, cítím se nějak zvláštně, a ještě mě píchá na pravé straně v podbřišku.“

     Tod si ji prohlížel přes obroučky brýlí a vážně vyslovil: „Může to být klidně slepé střevo, ale raději se ujistíme ultrazvukem, ano?“

     Brenda přikývla: „Tak dobře, chci mít jistotu.“

     Ležela na lehátku, zatímco si Tod zapojoval obrazovku. „Jsi nějak nervózní!“ škádlil ji s úsměvem.

     „Trochu ano.“

     „Budeš si muset vyhrnout tričko.“

     „Jo... jasně.“ Vykasala si ho, ale ruce si nechala na břiše.

     „No tak, Bren, nic to není. Jen ti tam dám trochu gelu, ano?“ stále se pobaveně usmíval.

     „Tode,“ zeptala se s obavou, „když budu mít slepák, tak mě budou muset operovat?“

     Tod jí na břicho přiložil ultrazvuk a při tom ji uklidňoval. „Záleží na tom, jestli jde o zánět apendixu, a když ano, tak tě budu operovat já osobně.“

     „No to bude skvělé,“ obrátila oči v sloup a pak se pousmála; teď škádlila ona jeho.

     „Tak co vidíš, Tode?“ netrpělivě vyslovila po pár vteřinách. Tod mlčel a vážně sledoval obrazovku. „Děje se něco, Tode?“

     „Brendo, něco tam vidím,“ vyhrkl překvapeně.

     „Tode,“ zamračila se na něj, „neutahuj si ze mě.“

     „Opravdu, myslím to vážně, Brendo.“ Ale Brenda mu nevěřila, věděla, že si z ní dělá legraci. Taková byla jeho povaha. Když ale sondou zajel níž k jejímu pupku, jeho zaskočený výraz nevypadal na to, že by si z ní utahoval.

     „Tak co se se mnou děje? Co tam vidíš, Tode?“ znervózněla.

     „Brendo, ty budeš máma,“ s ohromením na ni pohlédl a usmál se.

     „Už jsem ti říkala, ať si ze mě neděláš legraci. Chceš, abych znovu omdlela?“

     „Ale já si nedělám legraci, Brendo. Podívej se,“ natočil k ní obrazovku. „Dívej se, tady.“ Ukázal jí místečko, kde nalezl plod. Brenda hleděla na obrazovku, Tod sledoval její výraz. Zbledla. Zrychlil se jí tep, nemohla se ani nadechnout. Vážně se jí chtělo omdlít. „Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsi těhotná, ale vypadá to tak na měsíc a možná pár dní k tomu, je to moc maličké. Měla by sis hned dojít ke gynekologovi.“

     Brenda se opřela o lehátko, nedokázala ze sebe vydat ani slůvko. Jsem těhotná? Těhotná? Nemohla tomu uvěřit.

     „Jsi v pohodě? Brendo?“ Všiml si její bledé tváře a posadil se k ní.

     „Tode, víš, co to znamená? Já... co budu, proboha, dělat?“ nahlas si vzdychla. Netušil, co jí má odpovědět, ale jako kamarád ji chytil za ruku a nadzvedl obočí nad obroučky brýlí. „A co to takhle povědět Kevinovi? Je to přeci jeho, ne?“

     „Jak to myslíš?“

     „No, myslím, že má právo se to dozvědět a...“

     „Ne, počkej, Tode, ne,“ zmateně se chytila za čelo a utrápeně se nadechla. „Nikomu nic, prosím, neříkej,“ posadila se. „Nikomu, jasné? Já... já teď musím pryč.“

     „Počkej, Brendo, moment,“ zastavil ji u dveří a starostlivě dodal: „Já nevím, jak ti v této chvíli poradit nebo pomoci, ale měla by ses zamyslet a v klidu to s někým probrat.“ Hleděl jí do očí plných slz.

     „Já vím, Tode, ale...“ nedořekla větu a se slzami na tváři se rozeběhla k výtahu.

     Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu! Běžela do sesterny, aby se převlékla, a když byla hotová a chtěla odejít, zahlédla na stole otevřené noviny s Kevinovou fotografií. Pomalým krokem přistoupila blíž a vzala si noviny do rukou. Hleděla na Kevina, na jeho vážený pohled, na ten dokonalý obličej plný přetvářky, zadívala se do jeho očí, na které nedokázala zapomenout, vzpomněla si na jeho doteky a polibky. Několik slov, kterým uvěřila. „Neodpustím ti to, nikdy,“ vyhrkla se slzami v očích, zmuchlala noviny a zahodila je. Pak se posadila, zakryla si dlaněmi tváře a poddala se slzám.

 

     „Brendo, ahoj? Jsi tu nějak brzy,“ otočila se s překvapeným úsměvem Emily. Brenda vešla do obchodu a beze slova se posadila na židličku vedle pultu. „Stalo se něco, Brendo?“ všimla si jejího pohledu, obešla přepážku a dřepla si před ni. Hlavou se jí honily smíšené myšlenky. Brenda jí pohlédla do očí, nedokázala ze sebe vydat ani slůvko, ale její výraz a slzy v očích v Emily vyvolaly soucit a beze slov ji objala. Pak se na ni podívala, chytila ji za obě ruce a řekla: „Co se stalo, Brendo? Vyhodili tě z práce?“

     „Ne,“ zašeptala přes vyschlé hrdlo. „Emily, cítím se, jako by se mi zhroutil svět. Co jsem komu udělala?“

     „Nerozumím tomu, Bren, co se děje? Pověz mi to, kamarádko, nemůžu se dívat, jak se trápíš.“

     „Jsem těhotná, Emily. Těhotná. Čekám Kevinovo dítě, už chápeš? Jsem na dně, zoufalá a prokletá,“ nešťastně si zakryla obličej dlaněmi. Emily celá ztuhla. Po pár vteřinách jí sňala dlaně z tváře a snažila se ji uklidnit. „Neboj, to se spraví. Uvidíš. Teď jsi zmatená a podrážděná. A jsi si jistá? Opravdu jsi těhotná?“

     „Ano, Emily, před chvílí mi Tod udělal ultrazvuk. Chtěla jsem jen vyšetření žaludku a....“ nedořekla větu a ukázala oběma rukama na břicho. „Co si jen počnu, Emily?“ dodala zoufale.

     „Hlavně nezapomínej, že nejsi sama. Máš mě a Toda a také svou matku, která je jako tvoje vlastní. Jestli budeš chtít, tak ji spolu navštívíme, nebo už máš nějaké plány? Přemýšlela jsi už o něčem?“

     Brenda se postavila a opřela se zády o pult. „Nevím, co mám dělat, matce to psát nebudu, ale jedním si jistá jsem,“ na moment se odmlčela a pak s důrazem v hlase pokračovala, „nechám si to. Nedokázala bych to nevinné děťátko dát pryč nebo pak k adopci. Vyrostla jsem bez rodičů, vím, jaké to je, nemít rodinu. O své dítě se postarám a dám mu to, co si zaslouží.“

     Emily se pousmála. „To jsem ráda, že jsi tak pevně rozhodnutá, ale co jeho otec, Brendo? Měla bys mu to říct.“

     Brenda si povzdechla a znovu se posadila. „A jaký by to mělo smysl, Emily? To za ním mám jen tak přijít a říct mu ‚Budeš táta, vrátila jsem se‘? Ne, to nemůžu udělat. Nechci se ho doprošovat.“

     „Ale bude otcem, je povinen ti pomoct a možná, že by se k tobě i vrátil.“

     Brenda se krátce zasmála, ale znělo to spíš jako sarkasmus. „Nejde to, Emily, nemůžu za ním jít, nikdy se k tomu neponížím.“

     „Ale...“

     „Viděla jsi dnešní The Detroit News?“ přerušila ji Brenda. „Je tam jeho fotografie. Je na nějaké oslavě a není tam sám. Má vedle sebe cizí ženu a podle té fotky soudím, že to nebyla jen nějaká známá, alespoň se tak netvářila. Víš, Kevin má svůj život, čeká ho dokonalá budoucnost. Kdybych mu to pověděla, co myslíš, že by se asi stalo? A jeho rodina? A co bulvár? Mohlo by mu to zničit kariéru i pověst. Copak mu můžu něco takového udělat?“

     Emily zavrtěla hlavou. „A copak on ti mohl udělat tohle? Bren, prober se, jednou se to dozví a co pak uděláš? Zapřeš mu vlastní dítě?“

     Brenda se zhluboka nadechla, věděla, že má Emily pravdu, ale nechtěla se nechat přemlouvat. Tvrdě si stála za svým. „Emily, přísahej mi, že to nikomu nepovíš. Nechci, aby se to Kevin dozvěděl. Slib mi to.“ Emily chvíli uvažovala, ale nakonec přikývla, už tak se za Brendino neštěstí cítila vinna tím, že jí tajila o Kevinovi pravdu.

     „Slibuješ?“ Brenda znovu naléhala.

     „Ano, slibuju ti to. Nic mu nepovím. Ale já ti musím taky něco říct, Bren.“

     „A co?“ zbystřila Brenda.

     „Něco jsem provedla a moc toho lituju, Brendo. Ty víš, že jsi má nejlepší přítelkyně a že bych ti nikdy nepřála nic zlého; právě naopak,“ odmlčela se.

     „Ano, ale netuším, proč mi to teď říkáš?“

     „Brendo, já ti lhala. Pamatuješ, když jsem šla na ten ples? Do South Havenu?“

     „Jo, pamatuju, proč?“

     „Byl tam i Kevin a celá jeho rodina. Víš, já jsem ti to chtěla prozradit, ale Kevin mě prosil, abych ti nic neříkala. Chtěl ti to říct sám. Chtěla jsem pro tebe jen to nejlepší, a tak jsem souhlasila a mlčela,“ odhodlaně ze sebe vysypala. Brenda se na ni nechápavě podívala a snažila se tomu porozumět, ale když si uvědomila, že ten ples pořádali Larussovi, ihned jí došlo, co tím vším měla Emily na mysli. Přimhouřila na ni své modré oči a neklidně se postavila. „Ty jsi to věděla? Celou tu dobu jsi o tom věděla?“ nevěřícně na ni hleděla.

     „Ano, tolik mě to mrzí, Bren, chtěla jsem ti to říct, ale Kevin na mě tak přesvědčivě naléhal! Chtěla jsem, abys byla šťastná.“

     „Šťastná? Ale proč? Proč jsi mi to neřekla? Nic z toho se nemuselo stát, nemusela jsem se setkat s jeho rodiči, ani jsem se s ním nemusela vyspat, zamilovat se... bože,“ vyhrkla se slzami na tvářích. „Odpusť mi to, Brendo. Mrzí mě to, je mi to moc líto. Kevin ti to chtěl říct sám. Taky jsem mu věřila.“ Brenda přikývla, byla tiše. Pomyšlení, že ji zradila její nejlepší kamarádka, jí nešlo na rozum. Vyčítavě se jí podívala do očí a než odešla z obchodu, řekla jí: „Věřila jsem ti, Emily.“ Emily ji nechala odejít, věděla, jakou váhu měla pro Brendu důvěra, ale v mysli byla stále s ní. Emily nebyla typ ženy, která by se jen tak vzdala.

     Brenda se vrátila domů. Její pocity a myšlenky ji přemohly. Odkryla přikrývku a lehla si. Představa, že v sobě nosí Kevinovo dítě, jí v hloubi duše dávala jakousi sílu; nějakou odvahu a odhodlání, ale ještě nic z toho nebylo natolik silné, aby se vzchopila a překonala sama sebe i překážky, které jí připravil osud.

 

Kevin stál u velikého okna a opíral se rukou o rám. Přemýšlel. Hleděl do dáli na mrakodrapy, na ulice plné lidí, na vysoké stavby a okolí. Bylo zamračeno, oblohu pokrývaly šedé mraky, které se připravovaly na déšť. Blížil se listopad, podzimní počasí splývalo přesně s Kevinovou náladou. Od rána vypil tři šálky kávy, zkontroloval pár dokumentů, ani počítač si nezapnul. Jen neklidně přecházel k oknu a zase zpět k pracovnímu stolu. Netušil, co se to s ním děje, ale jedním si byl jistý. Jeho mysl byla jako očarovaná. Nebyla chvíle, aby nemyslel na Brendu. Na její pohled, když nasedla do auta a bez ohlédnutí odjela. Na její lhostejný hlas a nezapomenutelný výraz v očích. „Proč mám ten pocit, že jsem udělal něco špatně? Proč na tebe nedokážu zapomenout?“ jeho hlas se rozléhal do prázdné kanceláře, ani si neuvědomil, že mluví sám se sebou. „Už začínám bláznit. Ano, zbláznil jsem se,“ otočil se zády k oknu a pomalými kroky odešel ke stolu. Podíval se na hodinky, bylo po čtvrté odpoledne, a když se rozhodl odejít, zaslechl na dveřích zaklepání. „Dále!“ Otevřely se dveře, a když do místnosti vešla Jill, podivil se. Nedal to na sobě sice znát, ale nadšený nebyl. „Ahoj, copak tě přivádí?“

     „Ahoj, nemůžu tě jen tak navštívit?“ sebevědomě se pousmála.

     „Ale jistě, proč ne. Měla jsi cestu kolem, nebo jsi přišla jen tak?“ posadil se zpět do křesla a zapnul si počítač. „Přišla jsem, protože se mi stýskalo. Máš hodně práce? Neruším tě?“

     „Ne, posaď se, prosím,“ ukázal jí rukou na křeslo. Posadila se. Svým temperamentem a atraktivitou by okouzlila snad každého muže, ale s Kevinem její dokonalost nijak nehnula. Pousmál se. „Dáš si kávu?“

     „Ráda.“ Kevin zmáčkl tlačítko a požádal sekretářku o dva šálky.

     Jill mu dělala nejméně hodinu společnost. Bylo to jejich několikáté setkání a stačilo mu na to, aby poznal Jillinu povahu. To, co má a nemá ráda. Byla to velmi sebevědomá a chytrá dívka. Milovala společnost a večírky a vůbec pozornost druhých lidí. To ho od ní odrazovalo; měla ráda to, co on nemusel. Nikdy nepotřeboval ani nechtěl být středem pozornosti. Upřednostňoval samotu a soukromí, až do chvíle, kdy poznal Brendu. Vnesla mu do života smysl něčeho, co kdysi dávno on sám prožíval. Chyběla mu její přirozenost, její vlídná povaha a čistá duše plná snů. Její úsměv a ty její nekonečně modré oči. Bože, tolik mi chybí...

     „Už máš nějaké plány na večer?“

     Párkrát zamrkal. „Plány?“

     „Ano, na dnešní večer,“ prohlížela si ho záludně Jill. „Jsi v pohodě? Připadalo mi, jako bys byl chvíli myslí někde úplně jinde.“

     „Jen jsem se zamyslel. Na dnešní večer už bohužel něco mám. Nezlob se. Ale zítra bychom mohli jít na oběd,“ přejel si rukou po bradě a opřel se o křeslo.

     „Tak dobře, zítra,“ vstala. „Přijedeš pro mě, nebo...“

     „Mám ráno jednání a potom schůzku s tvým otcem, tak tě vyzvednu u vás, ano?“ Jill radostně přikývla a než odešla, věnovala mu jeden ze svých úsměvů. Kevin se zhluboka nadechl, pročísl si rukou vlasy a chytil se za čelo. Musím na Brendu zapomenout, musím; ale v hloubi duše cítil něco jiného.

 

 

 

 



TOPlist