Judita Horváthová: On je ten pravý - 8. kapitola

Jednou ráno vstal Kevin s čistou hlavou. Připravoval se do kanceláře, a když si uvázal kravatu a oblékl sako, zazvonil mu mobil. Přijal hovor za chůze cestou z pokoje.

     „Prosím, Larusso.“

     „Zdravím vás, Kevine, rád bych vám oznámil milou zprávu. Náš společný obchod vyšel. Zítra ráno k vám do přístavu dopluje deport s novými automobily tak, jak jste si přál,“ pyšně hlásil Johnson.„Opravdu?“ Kevin se zastavil na schodech. „No to je vynikající zpráva, pane Johnsone,“ zaradoval se a pokračoval ven k autu.

     „Ano, to je. Rád bych vás i vaši rodinu pozval k nám na večírek. Bude to jen menší oslava na počest našeho vydařeného obchodu. Souhlasíte?“

     „Samozřejmě, děkuji za pozvání. Jsem opravdu moc rád za vaši pomoc, jsem vám zavázán, Johnsone.“

     „Rád jsem pomohl muži jako jste vy, ale i já jsem spokojený.“

     „Já také,“ odvětil Kevin a nasedl do jaguáru. „Jedu do kanceláře, můžeme se tam za deset minut sejít?“

     „Ano, jsem na cestě.“

     „Budu vás čekat,“ ukončil hovor a rozjel se do centra. Byl z té transakce nadšený, pomohla mu se soustředit jen na praktické věci; chtěl své myšlenky převést na obchody a práci v přístavu.

     Celý den strávil Kevin v kanceláři, dohodl s Johnsonem další byznys, a když odešel, zapnul si počítač a kontroloval ceny převozu. Po malé chvíli se opřel do křesla a protřel si oči. Jen tak se pohupoval a hrál si s nepotřebným papírem, když mu najednou přišla na mysl Brenda. Proč na ni musím neustále myslet? Rozešli jsme se, byl to jen malý románek, říkal si, ale zároveň moc dobře věděl, že si ta slova jen sugeruje. Neklidně se postavil a přešel k oknu, odkud měl výhled na město. Opřel se rukou o rám a zadíval se do neznáma. Co asi tak dělá? Myslí na mě tak jako já na ni? Je také možné, že mě nenávidí. Ublížil jsem jí, lhal jsem jí tím nejsobečtějším způsobem.

     „Oddala jsem se ti tělem i duší,“ zazněla mu v uších její věta. Zmačkal papír, který držel v ruce, a zatnul pěst. Jak jen mám zapomenout, Brendo? Přivřel oči a měl před nimi jejich společnou noc na lodi. Jak se k němu tulila a objímala ho. Vzpomněl si na její pohled plný touhy, ten nekonečný a hluboký pohled jako oceán. Jak jen jsem tě mohl obelhat? Proč jsem to udělal? Sklopil zrak, zadíval se na podlahu kanceláře a pak z křesla rázně strhnul sako. Rychlým krokem vyšel ze dveří, až se za ním hlasitě zabouchly. „Na zbytek dne mi zrušte všechny schůzky.“

     „Ano, jistě,“ podivila se sekretářka a hleděla za ním, jak rychle kráčí k výtahu. Sjel do přízemní garáže a nasedl do auta. Jeho cesta směřovala do Medical Center. Po chvíli zastavil před nemocniční budovou. Už chtěl vystoupit, když v tom před nemocnicí zahlédl Emily s Todem a z hlavních dveří vycházela Brenda. Rozbušilo se mu srdce. Kráčela k nim s úsměvem na tváři v zeleném svetru a džínách. Obejmula se s Emily a odcházela s nimi k Todovu autu. „Tak jak se ti dnes vedlo, Bren?“ zeptal se jí Tod. „Dobře. A vám?“

     Emily jí radostně odpověděla. „Skvěle, dnes jsem měla spoustu zákazní-“ nedořekla větu, když za Brendou zahlédla Kevina.

     „Brendo?“ zaslechla za sebou důvěrně známý hlas, který jí pronikl až do srdce. Nehybně zůstala stát s pohledem upřeným na Emily. „Myslím, že s tebou chce mluvit,“ řekla jí po pár vteřinách Emily.

     Brenda se pomalu otáčela. Stál uprostřed parkoviště s rukama v kapsách černých plátěných kalhot, na sobě bílou košili a černé sako. Zrychlil se jí tep. Může být muž tak nádherný? „Tak jdi za ním,“ postrčila ji Emily. Nehnula se. „Ne. Nechci s ním mluvit, Emily,“ smutně hlesla a otočila se zpět ke dveřím Todova auta.

     Kevina její reakce zaskočila a vykročil k nim. „Brendo, počkej, prosím. Chtěl bych si s tebou promluvit.“

     Cítila ho za svými zády a když se dotkl jejího lokte, aby ji k sobě otočil, ucítila, jak jí projel elektrický proud známého doteku. Otočila se k němu, jejich oči se v tom momentu střetly. Tolik jí chyběl, jeho hlas, jeho vůně, ten pronikavý hluboký pohled.

      „Nemám si s tebou o čem povídat,“ zvedla hrdě bradu.

     „Brendo, dej mi, jen chvilku, chci ti něco říct, ale ne tady. Pojď se mnou, prosím, na kávu.“

     „Nikam s tebou nepůjdu, Kevine, nechci nic slyšet. Nepotřebuji tvoje omluvy.“ Znovu se otočila k autu. „Brendo,“ zoufale vyslovil její jméno, „chci si jen v klidu promluvit, mám toho hodně na srdci, prosím, věř mi!“

     „Cože? Jak si můžeš myslet, že bych ti po tom všem mohla ještě důvěřovat?“

     „Já...“ vyschlo mu v hrdle, nenalézal slova, protože měla pravdu. „Víš co, Kevine, myslím, že bude lepší, když už se neuvidíme. Neozval ses víc než čtrnáct dní, a teď už je pozdě. Něco nás k sobě vázalo, to je pravda, ale pouto se přetrhlo. Zničil jsi ho svou lží, předstíráním a celou tou hrou. Už ti nevěřím. Nechci s tebou už mít nic společného, nech mě být, Kevine.“ Netušila, kde se v ní vzala ta odvaha vyslovit tolik slov, která jí trhala srdce.

     Při pohledu do jejích uslzených očí Kevin pochopil, že jí opravdu velmi ublížil. Litoval toho víc než předtím. Přál si ji v té chvíli sevřít ve svém náručí, říct jí, jak ho to mrzí a prosit o druhou příležitost, ale než se odhodlal něco namítnout, Brenda byla pryč. Opět zůstal stát jako tělo bez duše, sám uprostřed parkoviště. Zatnul zuby, až mu zaskřípaly. Nedokázal pochopit, proč ji neuměl přesvědčit. Proč? Že by neměl tolik odvahy? Nebo jeho láska nebyla natolik silná, aby se ponížil?

 

„Proč sis s ním nechtěla promluvit, Brendo?“ ptala se jí při jízdě Emily. „Nevím,“ hlesla s pohledem upřeným z okna. Před uplakanýma očima se jí všechno míhalo a mlžilo. Pevně je stiskla a snažila se potlačit tu neskutečnou bolest, kterou cítila na hrudi. Proč přišel? Proč? Tížily ji vzpomínky, které na ni dotíraly. Nedokázala ale pochopit, proč to tak bolí? Protože to byl první muž, kterému jsem se oddala? Nebo první, kterému jsem tak věřila? Uvěřila jsem nesmyslnému snu. Vzal jsi mi mé srdce, ale kdo mi ho teď vrátí zpět? kladla si zmatené otázky už v soukromí svého bytu.

     Večer se Kevin připravoval na večírek k Johnsonovi, ale jeho mysl byla zahlcená výčitkami. Myslel na dnešní odpoledne. Na Brendin úzkostný pohled, na její tvrdá slova. Zhluboka se nadechl, a když byl upravený, sešel dolů do salonu. Překvapil ho jeho usměvavý otec. Naléval do sklenek trochu brandy, aby si s ním připil. „Na zdraví, Kevine, na tvůj vydařený obchod. Jsem rád, že se ti vede.“

     „Děkuju, tati. Taky jsem rád,“ sklesle se pousmál. Přiťukl si s ním a posadil se do křesla. „Tati, lhal jsi někdy mamince?“ Jim ho sledoval udiveným pohledem. „Ne, proč se mě na to ptáš?“ Kevin si utrápeně povzdechl. „Co se děje, Kevine? Něco jsi snad provedl?“

     Kevin jen přikývl. Jim se zatvářil starostlivě: „Pověz, o co jde?“

     „Lhal jsem a předstíral, že...“

     „Jsem připravená, miláčku,“ vyrušila je Julia. „Kevine, zlato, proč jsi nepozval i svou dívku? Rádi bychom ji opět viděli, že ano, drahý?“ přistoupila s úsměvem k manželovi. „Ano, Kevine, od té večeře jsi ji k nám už nepřivedl,“ připojil se Jim k manželce, ale myslí byl u konverzace, kterou před chvílí nedokončili.

     Kevin si pročísl rukou vlasy a postavil se. „Myslím, že bychom už měli jít.“ Julii jeho odpověď překvapila. „Něco se snad stalo, Kevine?“ posadila se do křesla. Věděl, že tohle gesto značí jen jedno. A její ustaraný pohled to jen dosvědčil. „No tak, Kevine, co je to s tebou? Pověz nám, co se děje?“ pozorovala jeho neklidnou chůzi. Nikdy ho neviděla tak podrážděného.

     Kevin už neudržel svůj hněv a vyhrknul: „Tak ano, děje, jsem ten nejsobečtější muž na světě. Jsem zbabělec, lhal jsem Brendě a lhal jsem i vám i sobě,“ zastavil se a dal si ruce do kapes. „A můžeš nám to své obvinění, prosím tě, vysvětlit?“ ozval se zaskočeně Jim. „Jistěže mohu. Vydával jsem se za někoho, kým nejsem. Předstíral jsem před Brendou, že jsem jen obyčejný údržbář. Celé tři týdny jsem ji obelhával, až do té večeře. Nestihl jsem jí povědět pravdu, a když jsme odešli, všechno mi to vyčetla a rozešli jsme se.“

     Vytáhl ruce z kapes, posadil se na pohovku a přejel si neklidně rukama po obličeji. Julia a Jim ho soucitně pozorovali. „Kevine, zlato, to je mi moc líto, ale jednu věc jsem nepochopila,“ matka se mu zamyšleně podívala do očí. „Proč jsi předstíral, že jsi jen údržbář, a neřekl jsi jí o sobě pravdu hned?“ Kevin sklopil pohled. „Protože je chudá, mami,“ pohlédl na ni zklamanýma očima. „Je to jen obyčejná holka, která vychodila zdravotní školu. Navíc vyrostla v klášteře, nemá žádnou rodinu, jen přátele, a já jsem se do ní zakoukal.“ Znovu sklopil pohled, jako by se styděl.

     „Povídáš chudá? Ty ses chtěl zaplést s takovou holkou? Z nízké vrstvy?“ reagoval ihned jeho otec.

     „Jime,“ napomenula ho Julia.

     „Copak? Ty bys snad něco takového dovolila, Juls?“

     „Tati, dost, prosím. Je konec,“ snažil se je uchlácholit Kevin, ale při tom zatínal zlostí zuby.

     „To je jedině dobře, Kevine, pro tvé dobro a samozřejmě tvou pověst. Doufám, že vás nepotkal někdo od The Detroit News. Víš, jací jsou novináři. Mohlo by to mít špatné následky.“

     „Kdyby ano, už bys to dávno našel v tisku, tati.“ Postavil se. „Myslím, že bychom už měli jít, a doufám, že na to, co jsem vám pověděl, hned zapomenete, už to nemá žádný smysl. Nevrátí se ke mně,“ otočil se k odchodu, ale při tom se mu v hlavě honily myšlenky. Najednou cítil vůči otci zášť. Kdybych jim neřekl pravdu o Brendině postavení, můj otec by nikdy nic takového nevyslovil. Nasedl nespokojeně do auta.

     Jim byl ještě v domě a z Juliina výrazu vycítil velikou starost. Věděl, jak Julii na jejich synovi záleží. Stejně jako jemu. Něco mu říkalo, že to nebude hned tak v pořádku. Z Kevinova emotivního projevu usoudil, že mu na Brendě záleží víc, než si sám myslí.

 

     U hlavních dveří Johnsonova přepychového domu se Kevin a jeho rodiče přivítali s hostitelem. Johnson je pozval dál a provedl je po svém nádherném sídle. Jim a Julia se s Johnsonem ihned zapojili do příjemné konverzace. Kevin jen přikyvoval a snažil se udržet ve tváři přívětivý výraz. Domácí debata ho úplně vyvedla z míry, byl rád, že jim konečně pověděl pravdu, ale v hloubi svého nitra si přál něco jiného.

     Johnson je konečně přivedl do hlavního sálu, kde se konal večírek. Byla tu spousta známých a velmi vážených lidí; většinou samí obchodníci a boháči. „Myslel jsem, že jste říkal, že to bude jen malá oslava, pane Johnsone?“ pousmál se hořce Kevin. „Jsem velmi rád, že náš obchod vyšel, Kevine. Pojďte, posadíme se ke stolu,“ s vřelým úsměvem je vedl sálem. Jim pohlédl na Kevina a hrdě se na něj usmál. Byl na něj pyšný, a těšila ho i Johnsonova oslava na počest jejich úspěšné transakce.

     Posadili se ke stolu plnému jídla a delikates, vybraného pití a mnoha druhů archivních vín. Kevinovi rodiče se ihned připojili k debatě o obchodu, která vládla kolem stolu. Kevin se několikrát přidal, řekl svůj názor a po malé chvíli si uvědomil, že je středem pozornosti všech hostů u stolu. Nebylo to pro něj nic nového, na takové diskuse i názory byl zvyklý. „A co ceny převozu, pane Larusso? V jakých částkách se pohybují?“ Kevin se zasmál. „Myslím, že to se nedá ani vyslovit. Rozhodně to bude více než šest nul.“ Opět se ozval smích. Po malé chvíli odbočili od tématu a užívali si příjemnou atmosféru oslavy.

     Kevin si povídal s jedním z hostů, synem známého byznysmena. Rozebírali spolu jachty, srovnávali ceny a luxus. Vyměnili si i pár názorů na ženy a večírky. Popíjeli whisky, dokonce se i zasmáli. „Na chvíli si odskočím, Petere,“ omluvil se Kevin. „Jistě, ale ať to netrvá dlouho. Máme tu nedopité sklenky.“ Kevin mu s úsměvem přikývl.

     Když odcházel z toalety, kráčela mu naproti povědomá žena. Měla na sobě nádherné červené šaty, přes ramena se jí leskly rozpuštěné a elegantně upravené hnědé vlasy a se svými sto osmdesáti centimetry by mohla dělat modelku. Držela v ruce skleničku bílého vína a mile se na něj usmívala. Trochu se zarazil, když se k němu pomalu blížila. „Dobrý večer, líbí se vám oslava?“ z úst jí vyšel sametový hlas. Na Kevina až podezřele hebký. „Ano, je to příjemný večer. Pan Johnson je velmi šlechetný a zdvořilý hostitel.“

     „Dovolte, abych se vám představila, jsem Jill Johnsonová.“ Kevin k ní s úsměvem natáhl ruku. „Věděl jsem, že vás odněkud znám. Byla jste se svým otcem na mém plese v South Havenu, že mám pravdu?“

     „Ano, byla jsem tam. Byl to nádherný ples, příjemná atmosféra a skvělí hosté,“ upřela na něj své zelené kočičí oči. Uhl jí pohledem, a když se chystal zdvořile vytratit, objevil se mezi nimi Johnson a Jim. „Kevine, mou dceru si pamatujete? Pomohla mi dnes vystrojit oslavu, v tomto směru je bezkonkurenční,“ chlubil se Johnson. „Ano, znám vaši dceru, Johnsone, a tento večer se vám velice vydařil,“ usmál se.

     „Johnsone, netušil jsem, že tady bude i Joel Marchell, rád bych ho pozdravil, půjdeme za ním?“ navrhnul Jim a otočil se na vysokého staršího pána v elegantním obleku v kroužku dalších obchodníků. „Ano, jistě, pojďme,“ přikývl Johnson.

     „Omluvte nás, Jill. Moc vám to sluší! Kevine, pozvi dámu k našemu stolu na dobré chardonnay. Matka by si s ní určitě ráda popovídala.“

     Kevin sledoval svého otce, jak odchází s lišáckým úsměvem na tváři. Copak se pomátl? O co mu jde? Nadechl se a pohlédl na Jill, která očividně čekala na jeho pozvání. „Tak tedy pojďme,“ nabídl jí své předloktí, aby ji doprovodil ke stolu.

     Jill se vedle něj nesla jako by byla jeho žena, její úsměv a elegance zářily do celého zaplněného sálu, a než došli ke stolu, překvapil Kevina blesk z fotoaparátu. Na oslavě nechyběli ani místní novináři, které Johnson pozval, aby zveřejnili jejich vydařený společný obchod. Kevin se jako vždy zatvářil seriózně, ale Jill svou dobrou náladu v Kevinově společnosti neskrývala. Více se k němu naklonila a rozzářeně se usmála, jako by k němu patřila.

     Když došli ke stolu, Kevinově matce se rozjasnily oči a úsměv, sledovala, s jakou ladností a milým tónem ji Jill pozdravila, a posadila se vedle ní. Kevin si přisedl také a pozoroval jejich radostné výrazy. Julia se s Jill poznala už na plese, a tak pro ně nebyl žádný problém zapříst příjemnou konverzaci.

     Kevin se chvílemi také připojil, ale jeho myšlenky byly úplně někde jinde. Před očima měl Brendu. Její hluboké modré oči, kouzelný smích, dlouhé lesklé vlasy a pozoruhodná přirozenost, kterou nemohla žádná z jiných žen nahradit. Oklepal se. Neblázni, Kevine, musíš na ni zapomenout, zapomenout! Ale taková slova pro něj byla cizí. Nechtěl zapomenout, přál by si, aby tam seděla Brenda místo Jill. Aby se nic z toho nestalo, aby byla v jeho náruči a pokračovali spolu v tom neskutečném společném snu. Realita byla však jiná. Kevin obchodoval s tím nejlepším a nejuznávanějším obchodníkem z Detroitu a jeho dcera si na něj brousila drápky. Aby ne, Kevin patřil k nejbohatším mužům na světě a pocházel z vážené rodiny. Takových žen jako Jill byla spousta.

     Mám nějakou šanci, pomyslela si Jill, když si ho prohlížela. Je okouzlující, pohledný, elegantní... mohla by pokračovat donekonečna. Zasněně se mu dívala do očí a pokoušela se s ním navázat nějaký kontakt, zaflirtovat s ním. A když se jí podařilo ho rozpovídat a rozesmát, zapřísahala se, že tento muž bude od dnešního večera patřit jenom jí.

 

Další den ráno, když vyšla Brenda z domova do práce, rozhodla se, že se projde. Cestou se zastavila u nejnavštěvovanějšího stánku s kávou a jídlem. „Ahoj, Brendo, jakpak ses dnes vyspala?“ usmíval se na ni starší sympatický pán.

     „Dobře, Bernie. Dáš mi, prosím, kávu?“

     „Samozřejmě. A dáš si i hamburger?“

     „Hm, dnes ne, děkuju. Nemám nějak chuť.“ Bernie jí podal kelímek s kávou a s úsměvem se s ní rozloučil. „Tak ať ti to dnes hezky uteče v práci, Brendo.“

     „Tobě taky, Bernie. Ahoj. A dík za kávu, nikde nemají lepší.“

     „Já vím, proto jsi mou stálou zákaznicí s tím nejkrásnějším úsměvem na světě.“

     Brenda už odcházela, ale musela se ještě otočit a jeden ze svých kouzelných úsměvů, který Berniemu zlepší náladu na celý den, mu věnovat. Brenda si spokojeně kráčela dál po nejrušnější ulici v Michiganu, upíjela pomalu z kávy a než došla do nemocnice, koupila si pár časopisů ze stánku. Až do oběda se v nemocnici nezastavila, jedna ze sester onemocněla, a tak musela nahradit i její práci. A když odbilo dvanáct hodin, odešla hladová na oběd.

     Posadila se ke stolu k dalším sestřičkám a s chutí se dala do polévky. Asi po třetí lžíci se začala cítit divně, a než stačila dát do pusy další sousto, otočil se jí žaludek. Odsunula židli a pospíchala na toaletu, kde musela těch pár lžic vyzvracet. Po chvíli nevolnosti se jí udělalo lépe, opláchla si obličej a hleděla na sebe do zrcadla. Byla bledá a vyčerpaná. Od rána jsem nic nesnědla, to bylo určitě tím. Ano, určitě, ujišťovala se. Pak se vrátila zpět do jídelny a snažila se dojíst oběd, ale její žaludek to stále nepřijímal, tak si nakonec vzala jen jablko a odešla do sesterny.

     Jako vždy se posadila u topení, opřela se o zeď a relaxovala. Ukusovala jablko a po malé chvíli sáhla na stůl pro časopisy, které si koupila ráno. Navrchu byl deník The Detroit News, který obvykle nečetla, a když otevřela první stránku, údivem jí málem zaskočilo. Fotografie Kevina a Jill s textem zaplňovala celou stránku. Bylo to na oslavě u Johnsona, ale text ji nezajímal, jen ta žena, která se o něj opírala s rozzářeným úsměvem na tváři. Kdo je to? Byla jsem tak hloupá, že jsem mu tak snadno naletěla... uběhly dva týdny a už má jinou.

     Hleděla na Kevina; připadal jí tak vzdálený! V drahém obleku a s vážným výrazem na tváři působil jako pravý gentleman, ale také jako člověk s velmi vysokým postavením, kterým ostatně byl. Brendu ani tolik nevyvedla z míry samotná fotografie jako spíš Kevinovo příjmení. Uvědomila si, jak moc jsou odlišní, každý byl nejen z jiného těsta, ale dokonce i světa. Ona měla jen stereotypní život plný snů, a on? Díky své zámožnosti si mohl koupit a dovolit, co chtěl. Jak byla její odpověď snadná! Zamrazilo ji v zádech. Odhodila časopis, postavila se a stiskla oči, aby potlačila slzy. Chtěla ho vyhnat ze své hlavy, ze vzpomínek i srdce. Ale jak? Jak jen mám na něj zapomenout...

     Když odcházela ze sesterny, zastavila se u veřejí. Zamotala se jí hlava a udělaly se jí mžitky před očima. Musela se pevně přidržet, jinak by upadla. „Brendo, jsi v pořádku? Brendo...“ zaslechla zdálky a padla rovnou do náruče Todovi, který zrovna procházel kolem.

     Brenda se probrala v pátém patře na chirurgii. Otevřela oči a rozhlížela se udiveně po pokoji. „Proboha... co se stalo, Tode?“ zahlédla ho vedle sebe.

     „Omdlela jsi, Brendo. Jak se cítíš?“

     „Dobře, už je to v pořádku. Najednou se mi zatočila hlava a...“

     „Nejsi nemocná? Nebo přetažená? Myslím, že by sis měla vzít na pár dní volno, poslední dobou makáš nepřetržitě.“

     „Ale ne, to nepřipadá v úvahu, Tode, už mám vybranou celou dovolenou.“ Posadila se.

     „Určitě jsi už v pohodě? Nemám ti raději udělat nějaké testy?“

     „Myslím, že nebude třeba, cítím se už mnohem líp. Musím se vrátit do práce.“

     „Jak myslíš, kdybys něco potřebovala, jsem tady nahoře.“

     „Dobře,“ pousmála se. „Už je mi fajn, pane doktore,“ zažertovala. „Jdu se podívat na děti, tak zatím ahoj.“

     „Ahoj, a dávej na sebe pozor,“ zavolal na ni, když odcházela. Poslušně přikývla a odešla k výtahu.

     Jen co dojela zpět na dětské oddělení, objevila se jí před očima Kevinova fotografie s tou neznámou ženou, která se vedle něj tak šťastně usmívala. Pokusila se tu představu setřást a na nic nemyslet. Nemyslet na toho neodolatelného muže, který jí vzal všechny iluze i sny.

 

 

 

 

 



TOPlist