Judita Horváthová: On je ten pravý - 7. kapitola

Důvěřovala mu, zamilovala se. Poprvé v životě věděla, co chce, věřila a cítila, že se její sny mohou splnit a byla odhodlaná si to sama nepokazit. Chtěla být šťastná, chtěla milovat a být milovaná. Milovaná Kevinem.

     Došla k Emily do obchodu, otevřela dvojité prosklené dveře a vešla dovnitř. Emily stála zády k ní a upravovala věci na ramínkách. Když zaslechla zacinkání u dveří, otočila se. „Brendo?“ radostně jí vyšla vstříc. „Copak tě přivádí?“

     „Přišla jsem navštívit svou nejlepší kamarádku. Máš to tady den ode dne

hezčí,“ rozhlédla se po obchodě.

     „Díky. Jsem moc ráda, že jsi přišla. A jak se ti vede v nemocnici?“

     „Smutně, přibyly další čtyři děti. Však víš... A co ty? Máš už zákazníky?“

     „Ano, spoustu, dnes odpoledne jsem měla plný obchod. Posaď se,“ nabídla jí židli a odešla ke dveřím, aby je zamkla a otočila zavěšenou cedulku s nápisem ZAVŘENO.

     „Už zavíráš? Není brzy?“

     „Dnes musím končit dřív, jsme s Todem pozvaní k Jasonovi.“

     „K Jasonovi? Není to ten z toho plesu?“

     Emily se rozesmála. „Ano, je. Je to Todův dobrý přítel, už jsme u něj párkrát byli. Je to moc milý chlap.“

     „Možná jako přítel ano, ale jako svůdník těžko, má moc vysoké ego.“ Vzpomněla si, jak ji chtěl na plese políbit.

     „To je možné. A co ty a Kevin?“ zeptala se zvídavě a posadila se na pult.

     Brenda se rozzářila. „Včera mě pozval na jednu z největších lodí v přístavu. Emily, musím ti něco říct.“ Emily se zrychlil puls. „Strávila jsem s Kevinem nejen včerejší den, ale - i noc. Zůstali jsme na lodi až do odpoledne.“

     Emily na ni vykulila oči. „Vážně? Ty jsi s ním opravdu byla i přes noc?“ vykoktala nevěřícně. Brendin úsměv potvrzoval její odpověď. Bože, pomoz mi a dej mi sílu, prosila v duchu Emily. Zmocnily se jí veliké obavy a výčitky. Kevin zašel moc daleko, prolétlo jí hlavou.

     „Dnes mě zve na večeři ke svým rodičům.“

     „K rodičům? On tě zve k sobě domů?“

     „Ano. Jsem z toho strašně nervózní, Emily. Nevím, jak se tam mám chovat. Zdá se mi, že je to brzy.“

     „A už víš, co si oblečeš?“

     „Nevím... Po něčem se porozhlédnu.“

     Emily seskočila z pultu. „Vyber si něco odtud, moc ráda ti poradím. Pojď za mnou,“ vedla ji do uličky ke společenským oděvům. Emily moc dobře tušila, jak asi vypadá Kevinův dům a jak budou jeho rodiče oblečeni. Nechtěla, aby se Brenda v jejich společnosti cítila méněcenná; už to, že jí to zatajila, jí trhalo srdce. „Podívej, Bren, tyhle šaty by ti moc slušely.“

     „To ne, jsou moc honosné. Potřebuji nějaké...“

     „Ne, kup si tyhle, Brendo. Opravdu, věř mi. Chci, abys zapůsobila.“

     „Nemůžu dát tolik peněz za šaty, Emily, a nebudu ze sebe dělat to, co nejsem.“ Emily si nervózně přejela rukou po obličeji.

     „Já ti je dám, nemusíš je kupovat. Věř, že uděláš dojem.“

     „Ty ses zbláznila, to nejde, Emily,“ zavrtěla prudce hlavou.

     ,,Ale ano,“ Emily se nevzdávala. Sundala šaty z ramínka a dala jí je do ruky. „Támhle je kabinka,“ přimhouřila na ni vesele oči.

     Padly jí skvěle. Prohlížela se v zrcadle a s úsměvem na tváři vyšla ven.

     „Perfektní,“ ocenila je Emily.

     „Myslíš?“

     „Ano, Kevin z tebe nespustí oči.“

     Brendin nadšený úsměv povadl a ztěžka si povzdechla: „Mám z toho takový divný pocit, Emily.“

     Věř mi, že já taky, kamarádko moje, pomyslela si Emily. Přistoupila k ní a chytila ji za obě ruce. „Ničeho se neboj, Brendo, všechno dobře dopadne.“ Brenda na ni zkoumavě pohlédla. Emily si toho všimla a ihned s úsměvem dodala: „Je to jen večeře, nic víc, viď?“ Otočila se k regálu a s chutí jí začala ukazovat nové zboží, ale přitom bojovala s tíživou úzkostí. Nechtěla své kamarádce lhát. Přála jí, aby byla šťastná. Věřila, že ji s Kevinem čeká opravdová budoucnost. Taková, jakou by si Brenda zasloužila.

 

Bylo něco před šestou hodinou, když Kevin vyjížděl. Po celou dobu se připravoval na to, jak to Brendě poví, jak jí všechno vysvětlí. V nitru svého srdce doufal, že to Brenda pochopí a odpustí mu.

     Zastavil u domu a když vystoupil, zhluboka se nadechl. Brenda byla

připravená; když zaslechla klepání na dveře, zrovna si zapínala pásek na šatech. Otevřela dveře a zastihlo ji překvapení: stál před ní sice Kevin, ale bylo na něm něco zvláštního, měl úplně jinou image. Jeden druhého si s obdivem prohlíželi. „Ahoj.“

     „A- ahoj, pojď dál,“ znervózněla. Jeho blízkostí se jí zatočila hlava.

     Vypadá tak jinak. Až moc elegantně, prolétlo jí hlavou, když kolem ní prošel. Měl na sobě černé plátěné kalhoty a černou košili a hezky upravené vlasy. Stál uprostřed pokoje a pronikavě jí hleděl do očí. Moc mu to slušelo. „Vypadáš skvěle,“ pousmál se na ni, ale uvnitř ho svíral strach. „Děkuji, ty taky.“ Stála mezi dveřmi pokoje. Měla na sobě modré večerní šaty ke kolenům se širokým páskem. Vlasy si stáhla do volného drdolu a ovázala ho stuhou. Opět byla přirozeně nalíčená. Žádný make-up nebo pudr, jen oči zvýrazněné tužkou a na rtech perleťový lesk.

     Oba cítili napětí, které mezi nimi zavládlo. Byla to touha, která je spojila tělem i duší. Kevin se pohnul první, přistoupil k ní. Vzhlédla k jeho čokoládovým očím.

     „Můžeme jít?“ zeptal se.

     „Asi ano. Kevine, víš určitě, že je to dobrý nápad? Není trochu brzy jet k tvým rodičům?“

     „Ne, není. Jen mi, prosím, důvěřuj.“

     „Jsem nervózní. Nemám s tím žádné zkušenosti. Co když udělám něco špatně nebo...“ Nedořekla větu, protože ji umlčel svými rty. Přitiskl si ji ke své hrudi a vášnivě ji políbil. Když se na ni podíval, jeho oči byly plné citu. Vzal ji jednou rukou kolem pasu a natočil ji ke dveřím. „Pojďme, nebo přijedeme pozdě.“ Tak bych si přál vrátit čas, pomyslel si. Čím blíž byli k pravdě, tím větší byly jeho obavy.

     Před domem stálo Audi A8, a když se k němu Kevin vydal a otevřel dveře, Brenda zůstala nehybně stát. „Proboha, Kevine, kde jsi vzal to auto?“

     „Půjčil,“ zasmál se. Nelhal jí, auto si doopravdy půjčil, bylo jeho táty.

     S obdivem do něj nasedla. „Stále víc mě překvapuješ, Kevine,“ řekla udiveně. Kevin se pousmál a nastartoval. „Zapni si pás, pojedeme hodně rychle,“ zařadil rychlost a otočil se po směru jízdy. Když se rozjel, zapískaly gumy. Připadalo jí, že se předvádí, ale líbilo se jí to. „A kde máš chevrolet?“

     „Musel jsem ho odvézt do servisu. Nebude ti vadit trochu hudby?“ Zavrtěla hlavou. Pustil své oblíbené cédéčko. Věnoval se řízení, ale hlavou se mu honily smíšené myšlenky. Přejel Michiganský most a vyjel na dálnici. Brenda se opřela o pohodlnou sedačku a sledovala z okna nasvícené město.

     Když sjeli z dálnice, zabočil Kevin na Cass Avenue. Bydlela tam převážně střední vrstva. Brenda zpozorněla. Na obou stranách stály nádherné domy se zahradami, malé i velké vily. U většiny domů byl bazén. Nasucho polkla. Jestli bydlí Kevin tady, tak potěš pánbůh. Zhluboka se nadechla. Kevin se na ni otočil, jejich pohledy se na vteřinu střetly. Stiskl volat a v duchu zaklel. Proč jen jsem jí lhal? Brenda měla ve tváři zvláštní výraz, nemluvila. Byl z toho ještě nervóznější. Určitě už něco tuší. Jsem takový hlupák, nadával si v duchu. Cass projeli, a když odbočil na Woodward Avenue, Brenda znejistěla. Když nebydlí na Cass, tak tady, doufám, také ne. A jestli ano, tak mě celou dobu jen obelhával. Bože, ať to není pravda. Ať to jen není pravda...

     Prohlížela si ho, nijak zvláštně se netvářil. Chtěla se ho zeptat, kam jedou, ale neodvážila se. Jen tiše sledovala cestu, a když po malé chvíli odbočili na příjezdovou cestu, nehybně hleděla před sebe.

     Z dálky zahlédla velkou bílou bránu a nad ní ceduli. Byli ještě dost daleko, aby tam dohlédla. Snažila se zaostřit. Když zpomalili a přiblížili se, vzhlédla k nápisu, kde si přečetla „Rezidence Larusso“.

     Larusso? Co tady, proboha, budeme dělat? Chce mě snad představit svému šéfovi? Ve zmatených myšlenkách si ani nevšimla, že Kevin otevřel bránu dálkovým ovladačem. Když projížděl po pozemku plném nádhery, upřela Brenda svůj pohled na velikou fontánu uprostřed parku a několik vzácných soch a zpovzdálí zahlédla tenisový kurt a moderní bazén. Kevin nedokázal z její tváře vyčíst, jestli zračí obdiv nebo šok. Když dojel před dům, Brendu zamrazilo v zádech. Proboha, je tohle sen, ocitla jsem se snad v pohádce? Rozlehlý dům, který měla před sebou, jí připadal jako palác. Netušila, co si má myslet, byla jako zhypnotizovaná.

     Kevin otočil klíčkem a vypnul motor. Nechtěl jí nic oznamovat ani nic načínat, dokud nevystoupí z auta. Otevřel jí dveře. Nevesele se usmála.

     „Další z tvých překvapení, Kevine?“

     Chytil ji za ruku. „Důvěřuj mi, prosím.“ Vedl ji k domu, prošli verandou a zastavili se přede dveřmi. „Brendo, chtěl bych ti něco říct.“ Zamrazilo ji v zádech a zrychlil se jí tep, ale stále si nebyla jistá.

     „Co tady děláme, Kevine?“ vyslovila s vážnou tváří.

     „Moc mě to mrzí... Ani nevíš, jak mě to trápilo. Chtěl jsem ti o tom povědět dřív, ale čekal jsem na správný čas. Já jsem... Totiž...“ Vtom se otevřely dveře a Brendě div nevyskočilo srdce z hrudi. Zmateně hleděla na usměvavého muže v obleku. „Tak už jste tady, synu.“

     Synu? Tento muž je Kevinův otec? Chtělo se jí omdlít.

     „Ahoj, tati. Brendo, tohle je můj táta Jim...“

     „Larusso, těší mě,“ dopověděl za svého syna a natáhl k ní přátelsky ruku, přitom si ji krátce prohlédl. Podávala mu ji jako omámená. Srdce jí bilo tak rychle, že si myslela, že dostane infarkt.

     Obelhal mě... Proč mi to udělal? Proč? Cítila, jak ji pálí oči, do kterých se jí draly slzy. Tušila, že v tom něco bude, ale něco takového nečekala. Strašně se jí chtělo plakat.

     Vešli do uvítací haly. Kevin stál za Brendou. Čekal. Teď se otočí a odejde. Odejde a už se nikdy nevrátí. Bál se její reakce, mrzelo ho to a bolelo zároveň.

     Do přepychové haly vcházela žena, starší, velmi pohledná a elegantně oblečená.

     „Kevine, drahoušku, pojďte dál,“ vítala je s úsměvem na tváři. „Jsem moc ráda, že jste přišli.“

     „Mami, rád bych ti představil svou přítelkyni Brendu.“ Stál za ní, plný očekávání.

     „Moc ráda vás poznávám, Brendo. Jsem Julia.“

     „Já vás také,“ odpověděla jí Brenda přes vyschlé hrdlo.

     „Tak pojďme, večeře už je přichystaná,“ pobídl je Jim. Když Kevin viděl Brendu kráčet po boku jeho matky směrem k jídelně, zaradoval se. Neodešla. Ona neodešla! Vzápětí se ho ale zmocnila veliká nejistota.

     Vešli do prostorné, nádherně navržené jídelny. Uprostřed stál stůl prostřený několika druhy vybraného jídla. Jim se posadil na své místo, po jeho boku jeho žena. Brenda se musela posadit vedle Kevina. Její mysl, srdce i celá její duše byly zaplněny smutkem, ale nedala na sobě nic znát. Cítila na sobě Kevinův pohled, ale nedokázala se na něj ani podívat, pozorně se věnovala jeho rodičům.

     „Kevin si domů nikdy žádnou dívku nepřivedl. Jste první, Brendo,“ přiznala Julia.

     Ani se nedivím. Kolikátá jsem v pořadí, hořce si pomyslela v duchu.

     „A jak jste se poznali?“ vyrušil ji z myšlenek Jim.

     „Potkali jsme se v přístavu.“

     „To jsem si myslel, Kevin tam tráví víc času než doma. Má tam hodně práce. Už jsi jí ukázal svou jachtu, synu?“ hrdě k němu vzhlédl. Kevin na něj mlčky hleděl, jen přikývl. Napětí, které mezi ním a Brendou vládlo, by se dalo krájet.

     „Myslíte tu se třemi podlažími a mnoha kajutami?“ odpověděla Brenda jeho otci. Tváře měla červené. Že by ze studu? Ne, hořely jí hněvem, zoufalstvím a zradou. Probodla jí srdce jako ostrý šíp, ale musela být silná, zachovat chladnou hlavu a zdvořilost.

     „A jakpak jste spolu dlouho?“

     „Tři týdny, mami. Podala bys mi, prosím, omáčku? Děkuji.“ Přál si, aby se na nic nevyptávali. Omáčky se ani nedotkl, jen neustále sledoval Brendin profil.

     „A čímpak se zabýváte, Brendo?“ zajímal se Jim. Držel v ruce broušenou sklenici s vínem a upřel na ni svůj pohled.

      Byla nervózní, ale snažila se uklidnit. „Jsem zdravotní sestra, pracuji na dětském oddělení v Medical Center,“ pokusila se mile pousmát.

     Kladli jí spoustu otázek. Na každou jim slušně odpověděla. Kevin jen přikyvoval, snažil se tvářit spokojeně a šťastně, ale v duchu se modlil. Pozoroval Brendu, s jakou ochotou a úsměvem odpovídala na jejich zvědavé otázky. Jak si s jeho matkou vyměnila pár názorů na jeho dominantní povahu. Jaký byl výraz v jejích očích, když mu do nich na sekundu pohlédla.

      Vyčítal si to. Všiml si na svých rodičích, že se jim Brenda zamlouvá. Znal je, každé gesto i slovo značilo jejich spokojenost.

     „Jsem velmi pyšný na svého syna. Hned po Harvardu jsem ho zasvětil do práce v přístavu. Jeho jachtařský klub jen kvete, i ve své kanceláři odvádí výbornou práci. Mimochodem, už ses setkal s panem Johnsonem?“

     „Máme schůzku zítra ráno,“ hlesl Kevin. Polkl. Hlavou mu proletělo několik otázek, bez odpovědí. Nejvíce se obával toho, co se stane po večeři.

     Brenda poslouchala Jimovo hrdé vypravování o jejich majetku a blahu. V každé větě znělo jméno Kevin. Kevin Larusso. Představovala si samé schůzky, obchody, jachtařský klub, lodě, celý přístav, kolem něj spoustu žen. Celé město, celá jeho duše, žádná Brenda a Kevin. Nic z toho naivního snu, kterému začala věřit, neviděla. Ach Kevine, zlomil jsi mi srdce. Tížily ji myšlenky.

     Při konverzaci si Brenda všimla, jak je jejich život odlišný. Při pohledu na prostřený stůl, stříbrné podnosy, příbory, okna s těžkými brokátovými závěsy, na celou rezidenci a pozemek, na kterém by mohli postavit dalších deset domů, se jí udělalo zle. Pohlédla na Julii ozdobenou diamantovými náušnicemi a náhrdelníkem. Její noblesní róbu a královský účes. Jak mi to jen mohl udělat? Připadala si jako odpad, cítila se poníženě a zrazeně.

     Konečně dojedli. Alespoň Jim a Julia. „Tak, má drahá, necháme vám chvilku pro sebe.“ Brenda zaskočeně sledovala Jima. „Pojď se mnou, Kevine, dáme si sklenku whisky. Nechme dámy chvíli o samotě.“

     Ne, já nechci! Neodcházej nikam! Upřela na něj oči. Pohlédla ně něj poprvé za celou večeři. Rozbušilo se mu srdce. „Za chvíli se vrátím,“ vyslovil chraptivým hlasem a s provinilým výrazem následoval svého otce do obývacího pokoje. Sledovala ho, jak pomalu odchází z jídelny. Celou svou duší prožívala zklamání. Stále dokola jí v hlavě zněla otázka: Proč?

     „Máte moc pěkné šaty, Brendo.“ Juliina lichotka ji potěšila, ale nezahnala ani jednu z jejích myšlenek, ze kterých ji už bolela hlava. Snažila se udržet s Julií příjemnou konverzaci. I přes to všechno ohromení a bolest na srdci vycítila, že je Julia velmi hodná a milá žena. Určitě musí svého syna hodně milovat, pomyslela si.

     Po chvíli se Julia postavila. „Pojďme, půjdeme se podívat za Kevinem a Jimem. Určitě budou debatovat o práci a o přístavu. Ani při večeři nedají pokoj,“ řekla s úsměvem, když odcházely z jídelny.

     Při chůzi cítila těžké nohy, celé tělo ji bolelo. Prošly uvítací halou. Rozhlížela se po cenném nábytku, mahagonovém schodišti pokrytém modrým kobercem, po vzácných obrazech a květinách na každé komodě. Za schodištěm na pravé straně zahlédla otevřené dveře – dvojkřídlové vysoké vyřezávané dveře jako ze zámku. Pokoj zkrášlovala tři veliká okna. Kožené pohovky s křesly, starožitný nábytek. Na zdech visela plátna slavných malířů a celému pokoji vévodil majestátní zdobený krb. Vkročila do měkkého perského koberce a když zvedla oči, střetla se s Kevinovým pronikavým pohledem.

     Seděl na bílé kožené sedačce, v ruce držel sklenici whisky a upíral na ni své výrazné oči. „Drahý, přišly jsme za vámi. Nevyrušily jsme vás?“

     „Jistěže ne, Julio, připojte se k nám.“

     Kevin si položil sklenici před sebe na konferenční stolek a postavil se. „Mami, tati, je mi to moc líto, ale už budeme muset jít.“ Jim se k němu udiveně otočil: „Tak brzy?“

     „Myslela jsem, že si ještě chvíli společně posedíme, Kevine,“ pohlédla na něj s lítostí jeho matka. „To já také, ale mám něco neodkladného. Musíme už opravdu jít.“ Brendě se ve tváři objevilo ulehčení. Zhluboka si oddechla, ale jen tak, aby si toho nikdo nevšiml.

     U vchodových dveří se Kevinovi rodiče s Brendou vřele rozloučili. „Jsme rádi, že jsme vás poznali,“ zněla jí v hlavě věta jeho otce, když vyšli z domu. V očích měla jejich úsměvy a radost z jejich syna, který byl jen obyčejný podvodník a lhář.

     „Brendo, dovol mi, abych ti to vysvětlil. Celou dobu...“ nestačil doříct větu, protože ho umlčela Brendina ruka na jeho líci. Dala mu facku, až ho zapálila tvář.

     „Nechci slyšet nic. Jsi obyčejný lhář, Kevine. Lhář...“ nedokázala ze sebe vydat víc. Ve zklamaných očí jí stály slzy. Hleděl na ni beze slov, zoufale a provinile. „Jak jsi mi to mohl udělat? Celou tu dobu jsem ti věřila. Věřila...“ Kevin jí stiskl paže.

     „Brendo, chtěl jsem ti to říct. Věř mi, že ano, jen jsem čekal na vhodnou chvíli.“

     „A tohle byla podle tebe ona? Tahal jsi mě za nos až do poslední minuty, vzal jsi mě na jachty, které patřily tobě; patří ti celý přístav! Využil jsi mě, obelhal. Nikdy ti to neodpustím. Nikdy!“ vytrhla se z jeho sevření a rozeběhla se. Kevin běžel za ní.

     „Brendo, počkej!“ doběhl ji.

     „Nech mě být, Kevine, nedotýkej se mě. Mezi námi je konec. Nechci s tebou ani s tvou rodinou mít nic společného, jsi z úplně jiného světa, než jsem já.“

     „Je jen jeden svět, Brendo, a ty to dobře víš. Nedělej to.“ Brenda se ušklíbla, ale uvnitř jí pukalo srdce při představě, že se ho musí vzdát.

     „Ještě nikdy jsem necítila tolik ponížení, využil jsi mě, mé čistoty. Odevzdala jsem se ti tělem i duší, a ty jsi mě takhle podle oklamal. Jsi cynický parchant.“ Ze všech sil se snažila zadržet slzy, které se jí draly do očí, a když se otočila a rozeběhla do tmavé noci, rozplakala se.

     Kevin zůstal stát jako tělo bez duše. Několik sekund mu trvalo, než si uvědomil, že je pryč, opravdu pryč. Rozeběhl se k domu a nasedl do jaguára. Nezapnul si ani pás a jako střela vyjel bránou po soukromé příjezdové cestě. Nemůžu ji nechat odejít, nemůžu...

     Brenda vyběhla mírný kopeček a na rovině zpomalila. Všude kolem byla tma, jen světla ze vzdálených domů svítila za ní. Bylo jí jedno, jak dlouho půjde pěšky, nevnímala svět ani okolí, jen tu nesnesitelnou bolest, ostrou jako nůž v hloubi svého nitra. Po tváři jí tekly slzy, myslela na všechny společné dny, na to, jak jí klamal každým svým slovem. Nevěřila mu ani jeho úsměv a polibky. Bože, proč jsem byla tak naivní? Pitomá, tak pitomá..., zpytovala svědomí.

     Najednou za sebou zaslechla nějaký zvuk, přibližoval se blíž a blíž, a když se otočila, oslepila ji ostrá světla. Auto zpomalilo a ze staženého okénka zaslechla Kevinův hluboký hlas. „Brendo,“ zastavil. Bušilo jí srdce, otřela si tváře od slz, a když vystoupil z auta, nedala mu možnost, aby něco vyslovil. „Nech mě být, Kevine. Jasně jsem ti řekla, že je mezi námi konec.“

     „Nemůžu tě tady jen tak nechat, Brendo. Do města je to několik kilometrů, pojď, nasedni si, odvezu tě domů.“

     „Já s tebou nikam nepojedu, Kevine. Nestarej se, vezmu si taxi.“

     „Trvám na tom, Brendo, nastup si, prosím. Odvezu tě. Nemusíš se mnou mluvit, když nechceš, jen tě chci v pořádku dovézt domů.“ Neposlouchala ho, mávla zády k němu rukou a kráčela dál po štěrkové cestě. „No tak, Brendo, nebuď tak paličatá. Promluvíme si.“ Otočila se. „Já už s tebou nemám o čem mluvit, Kevine. Nevěřím ti ani nos mezi očima. Skončila jsem s tebou, nikdy ti tvou lež neodpustím. Vrať se domů, ke své rodině, už nemusíš předstírat. Je konec,“ zdůraznila.

     Kevin zůstal stát opřený o kapotu auta a zíral před sebe do tmy, ve které mu Brenda zmizela jako sen, který se nikdy neuskutečnil, jako pouhý rozmar. Byla pryč. Stál tam možná několik minut, možná půl hodiny. Kam se podělo jeho sebevědomí? Byl to muž, který si vždy stál za svým, měl vše, co si umanul a po čem zatoužil. Proč nedokázal Brendu zastavit? Přesvědčit ji? Že by nebyl ten pravý čas? Byl zmatený a zklamaný ze své vlastní hlouposti.

     Po té noci se Brenda zamkla ve svém bytě. Celý dne nevyšla z domu, jen se utápěla ve své bezmoci a zklamání. V hlavě se jí promítaly společné chvilky s Kevinem. Byla tak šťastná! Poprvé v životě cítila, že život může být krásný. Ta vzpomínka ji donutila k slzám.

     Najednou zaslechla klepání. V tichosti seděla v křesle a nehybně hleděla na dveře. Srdce se jí sevřelo představou, že by za nimi mohl být Kevin. Klepání zaznělo znovu. „Brendo, otevři.“ Vstala a šla ke dveřím. Než je otevřela, otřela si tváře od slz. „Brendo, celý den se ti pokouším dovolat. Proč mi nezvedáš telefon?“ Ale při pohledu na její tvář bylo Emily ihned jasné, co se asi stalo.

     Brenda jí beze slov pustila dovnitř. Než se Emily zmohla na další otázku, Brenda jí pokynula, aby se posadila. Emily provinile přimhouřila oči. „Tak povídej, co se děje?“ všimla si jejích lesklých očí a bledých tváří.

     „Je konec, se vším je konec, Emily.“ Posadila se na gauč jako tělo bez duše. „S Kevinem a tou jeho fraškou. Není to žádný údržbář, nemá na starosti jachty. Celé mu to patří, South Haven i další přístavy...“ smutně si vzdychla. „Kevin Larusso. To je jeho celé jméno. Chápeš? Je to Larusso,“ sklopila pohled. Emily se zalily oči slzami, chtěla jí říct, že o tom věděla, ale obávala se, že kdyby to přiznala v tu chvíli, Brenda by jí to nikdy neodpustila.

      „Mrzí mě to, Bren, moc mě to mrzí,“ přisedla si k ní a obejmula ji kolem ramen.

     „Tolik jsem mu věřila, Emily. Oddala jsem se mu celou svou duší i tělem. Dala jsem mu vše, a on...“ nedořekla větu a rozplakala se.

     Emily ji pevně sevřela v náručí. Vyčítala si to. Brendo, odpusť mi, prosím, odpusť... v duchu se jí omlouvala. Brenda se opřela o její rameno, byla ráda, že má nějakou oporu, že má Emily, která vždy stála při ní, pomohla jí a poradila. „A co se přesně stalo, Brendo?“ Brenda se o ni dál opírala a začala jí vyprávět, k čemu došlo. Jaké měla pochybnosti, když přijížděli na Wordward Avenue a jakou cítila úzkost, když otevřel Kevinův otec. „Musela jsem zachovat chladnou hlavu. Přetvařovat se a usmívat. Bylo to strašné, Emily,“ plakala Brenda.

     Když se Brenda uklidnila, opřela se zády o sedačku a tiše hleděla před sebe. Měla tak zklamaný obličej. Poprvé ve svém životě se zamilovala, věřila mu každé slovo, lichotku i úsměv. Ten neodolatelný úsměv, ty vášnivé polibky, doteky a objetí. Všechno to pro ni bylo výjimečné, kouzelné a nádherné. Ta touha, kterou v jeho blízkosti pociťovala, byla tak smyslná. A co jí z toho všeho zbylo? Jen bolest v jejím dobrém srdci. Připadala si ztracená, ale Emily ji podpořila ve všech směrech, jak jen kamarádka mohla. Každý den ji povzbuzovala, vyprávěla jí legrační příběhy, chodila za ní po práci. Celý týden Emily trvalo, než se Brenda trochu sebrala. Přes den se usmívala, ale v noci plakala. Myslela na to, co asi Kevin dělá, proč jí alespoň nezavolal, ale svou naději raději potlačila. Tak jak ji celý dlouhý týden potlačoval i Kevin.

     Po té noci, kdy se s Brendou rozešli, párkrát v noci vstal a jen tak seděl na posteli, nemohl spát. Stále před očima viděl, jak se na něj Brenda dívala. Měla v očích tolik zklamání. Pročísl si rukou vlasy a sáhl po telefonu. Odvaha mu stačila jen na prvních pět čísel, pak si telefon přiložil k čelu a bezmocně přemýšlel. Co se to se mnou stalo? Bože..., zhluboka si vzdychl.

 

 

 



TOPlist